O katastrofách trochu jinak

20. prosince 2001 /
foto: Ansel Adams
Autor následující statě je diplomovaný lesník, který v rámci své absolventské práce zpracovával rešerši na téma managementu národních parků v Německu a USA. Barvitě líčí roli, již sehrávají přirozené přírodní procesy v krajině.

Lesní požáry, výbuchy sopek a záplavy, to jsou přírodní jevy, proti nimž je člověk stále bezmocný. Postihují ekosystém, ničí lidský majetek a nezřídka také lidské životy.  To je scénář hrůz, kterými působí sdělovací prostředky na naše vnímání takových událostí. Zastáncům myšlenky ochrany přírodních procesů však musí být jasné, že při těchto přírodních katastrofách jde především o přirozenou dynamiku vývoje ve velkém měřítku. S jejich argumentací se majitel lesa, kterému polomy a žír brouků ničí les, nemůže pochopitelně plně ztotožnit. Vystupuje zde zřetelně hranice mezi přírodou a civilizací. Je však možné o lesních požárech, polomech a hmyzích kalamitách hovořit jako o katastrofách i na území národních parků? Ano, pokud je řeč například o zvířatech při lesním požáru. Těžko však již můžeme nazvat katastrofou vliv požáru na lesní porost. Některé druhy stromů jako například sekvoje jsou dokonce na lesních požárech závislé. Potřebují je k omlazení. Tyto tzv. „katastrofy“ tak představují pro ekosystém zpravidla pouze narušení, které sice systém na čas pozmění, ale nezničí jej a mají pro něj nepochybně význam.

Následující příklady z praxe ukáží, jakou míru přirozené dynamiky připouštějí správy národních parků v USA a za jakých okolností naopak civilizace dělá ochraně přírodních procesů čáru přes rozpočet.

Voda nám ukázala cestu

Yosemitské údolí, nejznámější část stejnojmenného národního parku, přitahuje svými přes kilometr vysokými žulovými stěnami ročně více než 4 miliony návštěvníků z celého světa. Tento mohutný nápor turistů soustředěný na ploše necelých 400 ha vedl v údolí během posledního století (Yosemite je národním parkem od roku 1890) ke vzniku děsivé turistické infrastruktury. Vedle budov správy parku a návštěvnického centra tu stojí hotely, obchody se suvenýry, supermarket, plavecký bazén, klinika, vězení a pošta. Celé údolí je až k říčnímu břehu poseto kempy, ve kterých však na jaře roku 1997 způsobila povodeň obrovské škody. Při jejich likvidaci se správa parku rozhodla nejníže situované kempy zrušit, a snížit tak počet míst k stanování. V tomto případě si řeka vydobyla na lidech svůj prostor zpět.

Z jiného důvodu zase byly odstraněny stavby v národním parku Redwood. Zde došlo při jarních povodních v sedmdesátých letech k sesuvům bahnité zeminy, které ohrozily porosty snad nejvyšších stromů na Zemi (dosahujících výšky až 112 m). Příčinou lavinovitých sesuvů bahna bylo vymývání lesních cest vestavěných do svahů těžkými stroji bez ohledu na stávající toky potoků. Od roku 1978 začal národní park za vysokých finančních nákladů (asi 30 milionů dolarů) tyto cesty rušit. Tak byly odstraněny lidské zásahy z plochy mnoha tisíc hektarů a vytvořeny předpoklady pro opětovný nerušený přirozený vývoj.

Oheň zdrojem života

V letních měsících informují sdělovací prostředky často o velkoplošných lesních požárech na území USA. Tak tomu bylo i v roce 2000. V našich zeměpisných šířkách nejsou události podobného rázu běžné. V některých regionech USA však představují pevnou součást ekosystému. Poznání, že oheň plní v některých biospolečenstvích významné regulační funkce – regenerace, rozklad podestýlky, změna druhové skladby apod. – není zdaleka staré. Ještě v padesátých letech platil kategorický příkaz oheň likvidovat. Názory se začaly měnit, až když se zjistilo, že pro absenci ohně mizí z národních parků druhy, které měly být chráněné. Milníkem na cestě k tomu, aby byla ohni připsána legitimní funkce přirozeného regulátora, byla tzv. Leopoldova zpráva z roku 1963. Trvalo to však až do roku 1972, než se oheň opět vrátil do národního parku. Od tohoto roku bylo každé ohnisko požáru klasifikováno buďto jako „oheň žádoucí“ (prescribed fire) nebo jako „oheň divoký“ (wild fire). Působnosti prvního z nich se nezabraňuje, pokud nejsou ohroženy lidské životy a lidská sídliště a nehrozí jeho rozšíření do lesů mimo území parku. Pokud tyto podmínky nastanou, je požár klasifikován jako „oheň divoký“, proti němuž je nutné zasáhnout.

Známým příkladem funkce ohně jsou pravidelné přízemní ohně v porostech sekvojí v národním parku Yosemite a Sequoa/Kings Canyon (Královský kaňon). Proti ohni jsou staré sekvoje chráněny tlustou kůrou prostou pryskyřice. Oheň zlikviduje pouze podestýlku a spodní porost a vytvoří tak pro padající semena ideální přístup k minerální půdě, přičemž je současně vyřazena konkurenční vegetace. Oheň je pro zmlazování  sekvojí nepostradatelný a správci parků, aby napravili chyby posledních desetiletí a snížili nahromaděnou biomasu, zakládají ohně na malých plochách sami. Přednostně se tato metoda používá v oblastech s vysokou návštěvností, aby se zabránilo vzniku nekontrolovatelného ohně v nevhodné době.

Kůrovec a přivandrovalá zvířata

Již řadu let je v Německu přemnožení hmyzu považováno za aktuální problém,  především pak známá kůrovcová kalamita v Národním parku Bavorský les. Stala se jedním z hlavních konfliktních témat v diskusi o přirozené dynamice vývoje porostů a její ochraně. V USA hrají kalamity způsobené hmyzem pouze druhořadou roli. Obecné pravidlo správy národních parků zde tedy zní: Nevměšovat se.

Odlišný je však přístup k těm druhům zvířat, která byla na území parku zavlečena. I v tomto případě panuje důvěra v přirozenou regulaci, jestliže však přemnožení těchto druhů zvířat představuje nebezpečí, přistoupí se k integrovaným zásahům proti škůdcům (integrated pest management). Ty představují pestrou škálu mechanických, biologických i chemických kontrolních instrumentů, které se využívají v různých kombinacích.

Sukcese a evoluce

Přírodní katastrofy nastartují zpravidla velkoplošnou sukcesi. Vzorovým příkladem může být sopka Hora sv. Heleny, která má jakožto národní vulkanický monument stejný statut ochrany jako národní park, je však spravována lesníky (US Forest Service).

Po erozi vulkánu v roce 1980 stanovila americká vláda, že zdevastované území o rozloze asi 44 500 ha se stane chráněným a ponechá se zde prostor nerušené sukcesi.

Jak důležitým fenoménem může být sukcese i v případě „katastrof“ způsobených člověkem, je vidět na příkladu národního parku Shenandon (Apalačské pohoří). Po vyhlášení národního parku v roce 1937 na původně osídleném území silně pozměněném zemědělskou činností vyrostly během posledních desítiletí opět „přirozené lesy“ s velmi rozmanitou druhovou skladbou dřevin. S výjimkou malé „kosmetické“ výsadby podél cest tu probíhala sukcese bez lidského zásahu. V roce 1976 zde bylo dokonce prohlášeno 20 000 ha „územím divočiny“ se statutem ochrany, který přísluší pouze nedotčené přirozené krajině.

Cesta je cílem

V roce 1988 poprvé uveřejnil americký National Park Service obecně platnou směrnici, která se stala základním dokumentem správy amerických národních parků. V ní je zakotvena zásada, že v přírodních zónách by měl být všem neobyčejným přírodním úkazům (sesuvům půdy, povodním, požárům) ponechán volný průběh tak dlouho, dokud nebude ohrožena veřejná bezpečnost. I populační vývoj různých druhů by měl probíhat bez lidského zásahu, s výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí úhynu hostitelské rostliny. Má-li být učiněn zásah, musí před tím proběhnout ověření jeho únosnosti, při kterém je pečlivě prozkoumán a zhodnocen vliv na všechny součásti ekosystému. Těmto omezením nepodléhají pouze zavlečené živočišné a rostlinné druhy, které mohou být potírány kdykoliv, existuje-li naděje na úspěch.

Z uvedeného dokumentu je zřejmá snaha, patrná již ve zmiňované Leopoldově zprávě, aby se americké národní parky staly věrným obrazem původní Ameriky, z doby před příchodem evropských osadníků. Taková doktrína by v Evropě byla jen stěží formulovatelná. Přesto i zde existuje prostor pro výrazná zlepšení. Základní evropskou ideou může být např. znovuvysazování dříve běžných živočišných druhů. Dobrým znamením je nedávno zahájené vysazování rysů v Harzu (pohoří, které v minulosti tvořilo hranici východního a západního Německa nedaleko Erfurtu). Přesto je asi v naší hustě osídlené kulturní krajině iluzorní chtít tímto způsobem dosáhnout přírodní rovnováhy a učinit regulaci stavu zvěře nepotřebnou. Měli bychom však ponechat, alespoň tam, kde je to možné, přírodě volnou ruku.

Z Nationalpark 2/2001 přeložily Věra Schillerová a Alice Dvorská.

Redakčně upraveno a kráceno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.