O podivných mentalitách, velkých ideologiích a malých nadějích

23. září 2003 /
Na úskalí sestavování světa podle mentalit, které do rozsáhlého pojednání zpracoval Lubor Kysučan (SG 5 a 6/2003), upozorňuje Naďa Johanisová. Autorka se věnuje alternativním ekonomikám, absolvovala několik kursů ekologické ekonomie v anglické Schumacher College, učí ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a spolupracuje s několika environmentálními neziskovými organizacemi.

V dvoudílném článku Střet civilizací, nebo střet mentalit? (Sedmá generace 5,6/2003) se Lubor Kysučan pod dojmem války v Iráku zamýšlí nad současným rozervaným a chaotickým světem a ptá se, kam naše civilizace směřuje, kde jsou hlubší příčiny konfliktů a jaký svět vlastně převládne v budoucnosti. Odpověď hledá v rozdělení národů světa na několik „mentalit“: mentalitu přírodních národů, třetího světa, komunistického skanzenu, poskomunistickou mentalitu a mentalitu euroamerické civilizace. Popis mentalit tvoří větší část článku a kromě přírodních národů, které jsou podle autora odsouzeny k zániku, z nich vychází nejlépe euroamerická mentalita, i když i ona čelí hrozbám, jako je krize smyslu života, uzavírání se do sebe a americká kulturní nesnášenlivost. Autor přesto vyjadřuje naději, že pokud převládne ta lepší stránka euroamerické mentality charakterizovaná neideologičností, slušností a jakýmsi náboženstvím ekologie a lidských práv, je tu určitá možnost, že „příslušníci … nové globální vrstvy akademiků, byznysmenů, špičkových politiků, turistů, manažerů nadnárodních společností, pracovníků mezinárodních agentur i antiglobalizačních aktivistů“, kteří cestují po celém světě tryskovými letadly, mohou, podobně jako v období helénismu ve starověku, „přispět k vytváření univerzalistické etiky a růstu mezinárodního a mezicivilizačního porozumění“. To je vlastně jediná naděje, byť problematická, kterou autor pro budoucnost světa vidí. Tato naděje je ohrožena mimo jiné mentalitou třetího světa, která je frustrovaná tím, že nemůže sdílet plody západní civilizace, a utíká se ve své nevzdělanosti a středověkém myšlení ke komunismu a fundamentalismu.

Na kluzkém ledě

Musím přiznat, že celý článek mi šel od začátku velice proti srsti. Problém byl najít nějaký uzlový bod, s kterým bych mohla polemizovat. Kdykoliv jsem vztáhla ruku, článek se jako by rozplynul mezi prsty, barvy se měnily a přecházely jedna v druhou. Nakonec jsem usoudila, že problém je v nedostatečné definici „mentality“. Toto je její jediná definice, kterou jsem v článku našla: „Mentalita představuje soubor hodnot, nálad a aspirací jednotlivců i celých společností a na rozdíl od svěrací kazajky civilizační tradice jde o jev nanejvýš těkavý, proměnlivý a jen stěží postižitelný, navíc velmi snadno ovlivnitelný výkyvy dějin.“

Ale — mezi hodnotou, náladou a aspirací je přece rozdíl. Stejně tak mezi jednotlivcem a společností, či spíše společnostmi. I v té nejmenší zemičce je tolik společností a společenství, a každá má jinou „mentalitu“. Ale Lubor Kysučan nemluví o zemičkách, ale o celých blocích. Lze opravdu hodit do jednoho pytle „mentalitu“ celé Číny, Mexika, Saúdské Arábie, Keni a třeba Patagonie? Já vím, „mentalita“ podle autora prochází zčásti napříč těmito zeměmi. Přesto mi rozdělení šesti miliard lidí do pěti mentalit připadá problematické. Ale už zase jsem se ocitla v jakémsi rozmazaném světě. Autor mi vyráží zbraň z ruky, když v závěru článku připouští: „…vznášet jakékoliv apriorní ideologické předpoklady týkající se jednání a chování lidí je nanejvýš ošidné — ocitneme se tak na kluzkém ledě. Na něm se nepochybně nalézá i tato mapa mentalit…“.

Zbývá vysvětlit, proč se autor na tento kluzký led pouštěl. Asi proto, že potřeboval vyjádřit rozčarování z chování lidí vlastní země („šedivého tvora označovaného sociology jako ‚homo sovieticus‘ nahradil … zajímavější, ovšem stejně bezperspektivní a tragikomický ‚homo postsovieticus‘“), zlomenou hůl nad kulturami přírodních národů („jsou předurčeni k tomu, aby … buď utopili své životy v alkoholu, nebo si ze své odlišnosti učinili výnosnou profesi v turistickém byznysu“), strach z frustrovaných miliard třetího světa, vybavených podle něj středověkým mozkem a moderními zbraněmi, a již zmíněnou zoufalou naději v euroamerickou kulturu, která ty barbary (je to tak řečeno, byť jen mezi řádky) stejně jako nás, fosilní jedince postkomunistického světa, možná „zcivilizuje shora“.

Bylo by, myslím, poctivější přiznat, že toto jsou názory autorovy, vycházející z jeho vlastního pohledu na svět, než se skrývat za kouřovou clonu mentalit, které se svým neurčitým puncem vědeckosti a nejasnou definicí efektivně znemožňuje diskusi. Nechme tedy mentality stranou a soustřeďme se na názory. Mně názory Lubora Kysučana na současný svět nesedí.

Dávné vize světlých zítřků

 Autor by asi namítl, že zdaleka nejde jen o jeho vlastní názory. Alespoň co se týče ústřední teze střetu euroamerické mentality s masou frustrovaných třetího světa (přičemž naděje kyne ze splynutí celého světa s globální elitou), odvolává se v prvním díle na americké politology Samuela Huntingtona a Benjamina Barbera a jejich krajana Alvina Tofflera, kteří uvažují podobně. Alvin Toffler například chápe konflikty současného světa jako střet civilizací první, druhé a třetí vlny: „civilizaci první vlny představují archaické agrární společnosti rozvojového světa, druhou … tvoří vyspělejší rozvojové a bývalé komunistické státy … zatímco civilizaci třetí vlny reprezentují high-tech společnosti západního světa“.

Huntington učí na Harvardu, Alvin Toffler je mezinárodně známý futurolog. Přesto mám dojem, že jejich teze, alespoň jak jsem je měla možnost zprostředkovaně poznat, nepřinášejí nic nového. Utíkají se k osvícenské ideji pokroku, k lineární filosofii vývoje, podle které všechny kultury postupují po jediné cestě a dělí se na archaické, vyspělejší a na ty nejvyspělejší, tou je dnes — jak jinak — ta euroamerická. Nacházíme tu ozvěny dějinného optimismu 19. století, podle kterého celá společnost směřuje po jedné stopě ke stále světlejším zítřkům. Rubem tohoto pohledu je sociální darwinismus, rovněž z 19. století: Vítězí schopnější a ti, kdo nejsou úspěšní, si za to mohou sami.

Myšlenka pokroku je příjemná, zvláště, když jsme na její špici my. „Ti druzí“ mají v tomto pohledu tři možnosti — buď zaniknout i se svou kulturou (v tom případě je politujeme, jako lituje Lubor Kysučan nešťastníky z řad přírodních národů, ale netřeba se jimi příliš zabývat), nebo splynout s globalizovanými příslušníky „elitní, globální vrstvy“ (pak asi nastane ohlašovaný konec civilizace, protože nic pokrokovějšího než euroamerická civilizace existovat nemůže), anebo být „frustrovaní“. Je to frustrace příslušníků prvních a druhých vln, odsouzených neúprosnou evolucí rozplynout se v písku pláže, protože jejich doba již minula? Nebo jsou prostě neschopní, jak tvrdí esej dalšího amerického intelektuála, Bernarda Lewise, nazvaná Kde se stala chyba? a recenzovaná v Lidových novinách (21. 6.) pod výmluvným titulkem Proč muslimové zaostávají?

Navykli jsme si — my příslušníci euroamerické civilizace — označovat lidi třetího světa celou řadou nálepek. Před sto lety jsme o nich hovořili zcela oficiálně jako o „nedisciplinovaných, nezralých, nevědomých, zženštilých a nevědeckých“. Před padesáti léty jsme nálepku změnili, zavedli indikátor růstu ekonomiky a začali hovořit o jejich „chudobě“ a nutnosti rozvoje. Nyní se ukazuje, že jsou vlastně „frustrovaní“. Je to problém mentality, s tím se nedá nic dělat.

Jiná krajina

Mám ale dojem, že tyto staré modely už naší době nepadnou. Asi jí nepadly nikdy, ale v posledních desetiletích se praskliny v kašírovaném obraze rychle rozevírají a za nimi je vidět úplně jiná krajina. Tu krajinu zahlédli již začátkem století autoři, jako Karl Polanyi, Lewis Mumford či Ivan Illich, dnes ji vykresluje indická autorka Vandana Shiva, nedávno zemřelá Američanka Susan George, Ind Ramachandra Guha či Američan Jerry Mander.

Jak tato krajina vypadá? V první řadě je zabydlená nikoliv globalizovanýni manažery ani sebevražednými teroristy, ale masou obyčejných lidí, z nichž polovina, ve třetím světě většina, žije na venkově. Velká část si pěstuje vlastní potraviny, je v bezprostředním kontaktu se zemí a v bezprostředním ohrožení globální ekonomikou. Pěstují kakao na naši čokoládu, ale jejich děti čokoládu nikdy neochutnají. Zatímco globalizovaní manažeři, akademici, ale i obyčejní turisté z euroamerických zemí si je jezdí fotografovat, oni se do těch bájných zemí, které znají z televize, podívat nesmějí. Jednak proto, že nemají peníze, jednak proto, že by je tam nepustili. Vize splynutí všech se všemi v jakémsi globalizovaném nadsvětě je nemožná už z ekologických důvodů — pokud bychom všichni začali létat tryskáči, země by to neunesla. A také z ekonomických důvodů — současný trend v globalizované ekonomice směřuje ke stále větší koncentraci stále většího kapitálu ve stále méně rukou. Lidé odcházející z venkova do dvacetimilionových megaměst zde nenaleznou práci, ale ve většině případů drtivou chudobu. V nejlepším případě se zařadí — jak upozorňuje André Gorz — do velké třídy „sloužících“, prodávajích v McDonaldu či pokladních v hypermarketu. Dělíme se stále více na dvě skupiny — na pány a sloužící, či na globály a lokály, jak to popsal Zygmunt Bauman. Zdaleka nejvíc a nejubožejších lokálů je ve třetím světě, kde na ně naštěstí nevidíme.

Projevy „frustrace“, včetně strašných sebevražedných útoků 11. září, se mohou v tomto pohledu stát ne legitimní, ale pochopitelnou formou odporu proti moci, které nemá jasnou tvář.

Lhostejnost světa vůči obětem války v Afghánistánu, kterou tyto útoky zdůvodnily a kde zahynulo stejně nebo víc lidí než v New Yorku, je zase v tomto pohledu projevem přežívajícího dějinného optimismu a sociálního darwinismu: přece jenom „tam“ se takové věci stávají každou chvíli, musí na to být zvyklí. Přestože po bombardování budou v troskách, horší už to tam být nemůže (poslední věta je autentický argument Timothy Gartona Ashe z MF Dnes 8. 2., v předvečer irácké války).

Duhové bubliny

Lubor Kysučan je optimističtější než já, když hovoří o tom, že v euroamerické společnosti nedominuje žádná oficiální a povinná ideologie. Obávám se, že v tomto světě, do kterého se zářícíma očima vstupujeme, je vedle již zmíněného dějinného optimismu zakořeněna také ideologie ekonomického liberalismu. Její teze, jako je teze volného obchodu, jsou součástí mezinárodního obchodního práva, které na rozdíl od jiných oblastí mezinárodního práva není bezzubé, nýbrž vynutitelné finančními sankcemi, jak se můžeme dočíst v článku Ľuby Lacinové ve stejném čísle (SG 6/2003). Podobně ideologie neomezeného ekonomického růstu je vrostlá do politického uvažování politiků euroamerického i těch dalších světů.

Jsem také skeptická, když přitakává autorům, kteří považují za skutečné náboženství euroamerické společnosti zdůrazňování lidských práv a „ekologie“. Pokud skutečně takovéto náboženství vzýváme, je v přímém rozporu s ideologiemi zmíněnými výše — volný obchod nahlodává lidské právo na důstojný život milionů lidí a ekonomický růst požírá stále větší díl přírody, kterou neumíme znova vyrobit. Dokud si tyto souvislosti neuvědomíme, zůstane vzývání lidských práv a ochrany přírody jen jakousi líbivou duhovou bublinou.

Otroctví a naděje

Možná bych měla v závěru říci, v čem s Luborem Kysučanem souhlasím. Souhlasím s podobenstvím mezi euroamerickou civilizací, která se stává globální a vtahuje stále více lidí, a civilizací helénskou, resp. pozdně antickou. Obě dvě mají něco společného: jsou dlouhodobě neudržitelné. Otroci v Římské říši se podle Maxe Webera nesměli rozmnožovat, byli tedy neobnovitelným zdrojem a říše musela stále expandovat, aby si zajistila další zdroje otroků. Jakmile přestali Římané dobývat další kolonie, byli odsouzeni k zániku. Naše civilizace je v tomto pohledu neudržitelná nejméně trojnásobně: závisí na ekonomickém vykořisťování lidí třetího světa, kteří si to přestávají nechat líbit, na likvidaci přírody, která si to také přestává nechat líbit, a na expanzi kapitálu, který už nemá kam expandovat. Vizi celosvětové euroamerické civilizace založené na jejích současných hodnotách tedy s autorem již nesdílím.

Přesto se domnívám, že jsem v zásadě větší optimista. Kde on vidí pro svět jedinou naději — univerzalistickou jednotu všech pod euroamerickým křídlem —, já vidím nadějí mnoho. Vidím naději všude tam, kde se lidé snaží chránit svou vlastní tradici a vztah k půdě, přírodě, k předkům či svou vlastní tvořivost před všežravým molochem konzumerismu. Vidím ji tam, kde se lidé různých kultur snaží vzájemně pochopit. Vidím ji tam, kde lidé, odkojení naší kulturou, hledají inspiraci ve filosofiích přírodních národů, buddhismu či „zeleného“ křesťanství. Vidím ji tam, kde přemýšlejí o převládajících ekonomických ideologiích a tvoří si vlastní názor, i tam, kde se snaží o demokratické a spravedlivé ekonomické struktury. Vidím ji v ekologickém hnutí, v hnutí alternativní medicíny, v projektech fair trade i v hnutí mexických Chiapas. Těch nadějí je milion, jen když člověk trochu sestoupí z vysoké hory, odkud je často zakrývají mračna. Alespoň tak mi to napovídá moje vlastní mentalita.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.