O prezidentské kampani a levicovém populismu

1. října 2004 /
První listopadové úterý si Američané zvolí svého prezidenta. Ovlivní tím nejen domácí politiku, ale také světové dění. Zůstane v Bílém domě republikán Bush, nebo ho vystřídá demokrat Kerry? O předvolebním kvasu píše politolog Pavel Barša.

Na přelomu srpna a září se v newyorském Madison Square Garden konal nominační sjezd amerických republikánů, na němž byla potvrzena kandidatura George W. Bushe na prezidentský úřad. V následujících dnech dosáhl počet amerických obětí v Iráku čísla 1000, přičemž většina z nich přišla o život poté, co G. W. Bush 1. května 2003 na letadlové lodi Abraham Lincoln ohlásil, že irácká vojenská operace byla úspěšně dokončena. Na začátku září také ministr obrany Donald Rumsfeld spolu s generálem Richardem Meyersem na tiskové konferenci připustili, že koaliční vojska ani irácké ozbrojené síly nekontrolují některá města v tzv. sunnitském trojúhelníku a že pacifikace povstalců bude probíhat teprve postupně a tou měrou, v jaké bude budována pravidelná irácká armáda. Vedle sunnitských nacionalistů a loajalistů Saddámova režimu stojí proti vládě Ajada Alawího také příznivci Muqtady al Sadra. Srpnový ozbrojený zápas o mešitu imáma Alího s jeho milicemi (tzv. Mahdího armádou) sice byl díky intervenci ajatoláha Al Sistáního vyřešen kompromisním stažením Američanů i Sadrovců, avšak mezitím vypukly další ozbrojené srážky, největší v Sadrově městě – části Bagdádu kontrolované těmito milicemi a nazvané po Sadrově otci, zavražděném Saddámem.

V prvních zářijových dnech také některé průzkumy veřejného mínění v USA ukázaly těsné vedení G. W. Bushe před jeho demokratickým vyzyvatelem Johnem Kerrym. Na veřejnost pronikly zprávy o diskusích Kerryho týmu o tom, jak čelit tomuto neblahému vývoji. Bill Clinton, čekající na operaci srdce na jedné newyorské klinice, prý v dlouhém telefonním hovoru radil Kerrymu převzetí jeho taktiky z klání s Bushovým otcem na podzim 1992. Tehdy odvedl Clinton pozornost části voličů od Bushovy akce v Iráku (která byla na rozdíl od iráckého tažení jeho syna všeobecně považována za úspěšnou) k ekonomice, když ironizoval opomíjení této oblasti starším Bushem ve slavné frázi – it’s the economy, stupid. Jenže právě uhýbání z formulace jasné pozice vůči iráckému dobrodružství bylo naopak některými poradci a analytiky považováno za důvod Kerryho zaostávání za Bushem. Kerry zřejmě naslouchal spíše těmto hlasům, když v prvním zářijovém týdnu v několika prohlášeních přitvrdil. Zatímco v předcházejících měsících zdůrazňoval pochopení pro svržení Saddáma, ale kritizoval způsob provedení (především nepřipravenost na situaci po vojenském vítězství), v září začal kritizovat samotnou válku a obviňovat Bushe, že k ní „svedl“ Američany falešnými důvody: válka byla nesprávnou válkou na nesprávném místě a v nesprávném čase. Tak ostré rétorice se Kerry předtím vyhýbal ze dvou důvodů: za prvé sám jako senátor v říjnu 2002 podpořil rezoluci, která umožnila administrativě na základě vlastního rozhodnutí (tj. bez schválení Kongresem) napadnout Irák, za druhé nechtěl ztratit podporu patriotických Američanů, kteří by takovou kritiku ve chvíli, kdy stále umírají američtí vojáci v Iráku, mohli považovat za zradu národní cti.

Ostatně Bushovi poradci se v průběhu demokratických primárek netajili tím, že nejsnadnějším protivníkem Bushe by byl Howard Dean, který zaujímal právě takovou pozici. Předpokládali, že toho by u středového voliče mohli hladce přemoci poukazem na jeho neschopnost stát v čele Ameriky ve chvíli války a smrtelného teroristického nebezpečí. V prvních reakcích na Kerryho obrat použili bushovci právě takový argument: 7. září viceprezident Dick Cheney varoval Američany, že pokud v prezidentských volbách zvolí špatného kandidáta, mohou si tím přivodit riziko dalšího teroristického útoku. Toto přitvrzení tónu na obou stranách zřejmě odtroubilo vstup kampaně do poslední fáze. Přestože Clinton může mít část pravdy v tom, že alespoň někteří voliči budou slyšet na Kerryho sliby o vytváření dalších pracovních míst, těžiště klání bude v zahraniční politice. Bush bude pózovat jako „válečný prezident“, který se sice v dílčích věcech může splést či přepočítat, morálně však je na úrovni úkolu – je schopen být mužným vůdcem Ameriky ve chvíli jejího ohrožení zákeřnými nepřáteli. Pokud bude Kerry držet nastoupenou linii radikální kritiky iráckého tažení, pak proti němu bude Bush používat přesně těch argumentů, které chtěl použít proti Deanovi. Bude ho líčit jako naivního liberála, který se bojí silové konfrontace, místo obrany Ameriky se chce spoléhat na spojence a mezinárodní organizace a americkému způsobu života upřednostňuje způsob života kosmopolitních elit.

Kerry se naproti tomu bude muset pokoušet o spojení radikální kritiky války s obrazem odhodlaného obránce amerických bezpečnostních zájmů. Bude přitom v nepohodlnější pozici než Bush. Navzdory předpovědím některých analytiků totiž není pokračující odboj v Iráku chápán částí americké veřejnosti jako neúspěch Bushe, ale naopak jako důkaz nebezpečnosti protivníka, a tedy potvrzení Bushovy militaristické a unilateralistické linie. Podobný efekt by mohlo mít, kdyby se islamistickým teroristům podařilo před volbami zosnovat nějaký další teroristický útok na půdě USA. Zatímco Kerry by jej jistě interpretoval jako důkaz neschopnosti Bushe zajistit Američanům bezpečnost. Bush by jej pochopil jako důkaz, že má pravdu, když tvrdí, že teroristy (a jejich pomahače a sympatizanty) je třeba honit a zabíjet, nikoliv si je „usmiřovat“. Výhodnost jeho pozice spočívá tedy v tom, že hraje win / win game – hru, ve které každý výsledek může interpretovat jako svou výhru. Pokud nedojde k žádnému dalšímu teroristickému útoku, může si to připsat na svůj účet jako důsledek své tvrdosti, pokud by k takovému útoku došlo, pak to tím spíše potvrzuje správnost této tvrdosti.

Prostí lidé proti elitě

To co se v diskusi o zahraniční politice představuje jako dvě alternativní strategie boje s terorismem, je však také a v nemenší míře výrazem boje dvou kultur. Bush se prezentuje jako představitel prostých lidí amerického Středozápadu a Jihu, křesťanů, patriotů, správných chlapů, kteří jsou schopni uživit a ochránit svou rodinu a neštítí se fyzické práce ani mužného boje. Jeho demokratičtí soupeři – Al Gore v minulých volbách, Kerry v nynějších – jsou jeho propagandisty naopak líčeni jako představitelé elity západního či východního pobřeží a velkých měst. Ta žije ve světě mezinárodního obchodu a mezinárodní politiky. Její odcizení americkému způsobu života se má projevovat v její obhajobě homosexuálního manželství, potratů, práv žen a rasových a etnických menšin. Fakticky vzato je obraz Bushe jako vyzyvatele této elity čistou fikcí, neboť sám patří k oligarchii, jejíž bohatství bylo založeno na mezinárodním obchodu s ropou. Rozdíl mezi skutečností a fikcí ovšem nehraje žádnou roli. Důležitá je přesvědčivost mediálního obrazu, a také Bushova schopnost získávat si sympatie u prostých lidí. Nevýhodou Gorea a Kerryho naopak je, že nemají tento komunikační dar (o Kerrym se tvrdí, že se neumí přirozeně usmát), a tím jako by potvrzovali svou odcizenost „prostému americkému člověku“.

Opozice prostých lidí a elity byla po útocích z 11. září 2001 rozvinuta probushovskou propagandou do opozice mezi patrioty, kteří se nebojí při spravedlivé obraně použít jednostranně síly, a kosmopolity, kteří obraně vlasti upřednostňují udobřování (appeasement) nepřítele prostřednictvím diplomacie a mezinárodních institucí. Znovuzrozený (born-again) křesťan Bush výborně využil tradici amerického protestantského moralismu, když formuloval antiteroristickou strategii jazykem boje dobra proti zlu. Američané neprošli bolestnou zkušeností dekonstrukce národních sebeospravedlňujících mýtů, jimiž prošly velké západoevropské národy ve chvílích dekolonizace (Velká Británie, Francie) či defašizace (Itálie, Německo, Španělsko).

Vietnamská lekce zasadila ztotožnění amerického národa s dobrem pár ran, ale nepřemohla je. Boj s terorismem umožnil Bushovi mobilizovat tento nacionalistický potenciál. Oživení velkopříběhu o americkém poslání ubránit svět před barbarstvím dává morální smysl historii a vytrhává lidi z nudy a bezvýznamnosti jejich každodenních životů. Psychologie křižácké války odpovídá na potřebu smyslu, frustrovanou spotřebním způsobem života. Nepochopení této potřeby jen zvětšuje propast oddělující sekularizovanou elitu z velkých měst od jejích zbožných spoluobčanů z malých měst a venkova.

Protibushovský populismus

Demokratům se zatím nepodařilo vymyslet dobrou strategii proti svému vykázání na stranu „odameričtěné“, kosmopolitní elity. A právě zde jim pomáhá film Michaela Moorea Fahrenheit 9/11. Cílem Moorea je zabránit znovuzvolení Bushe, nepodílí se však na kampani za Johna Kerryho. I tato nepřímá pomoc je však podstatná, neboť se týká právě nastíněné Achillovy paty demokratického tábora. Moore demystifikuje mýtus o Bushovi jako představiteli prostého člověka a patriota. Líčí ho naopak jako výhonek kosmopolitní elity, pro níž je obrana amerických zájmů a amerického způsobu života pouhou zástěrkou při sledování vlastních zištných cílů. Mooreův Bush není prezidentem chudých, ale prezidentem bohatých, není prezidentem patriotů, ale naopak těch, kteří ohrožují bezpečnost Ameriky tím, že se spolčují se Saúdy, z jejichž království pocházela většina teroristů z 11. září 2001. Bushovy moralistické řeči o dobru a zlu jsou jen kouřovou clonou, pod níž se skrývají materiální zájmy velkých korporací, které z utrpení iráckých civilistů i amerických vojáků budou mít tučné zisky.

Prostí američtí lidé jsou touto elitou podváděni – tak jako nejvýraznější postava filmu, matka zabitého amerického vojáka, která napřed s patriotickým nadšením posílá svého syna do Iráku, aby po jeho smrti pochopila, že nepadl za vlast, ale za špinavé kšefty Bushe a jeho kamarily. Moore se tak snaží vytlačit republikánskou pravici z populistického rohu, který ovládala od dob Reaganových, a vykázat ji na místo „odameričtěných“ elit – tedy místo, které tato pravice přisoudila demokratům. Účelem Mooreova filmu je co nejpřesvědčivěji předat Američanům obraz Bushe jako reprezentanta bezpáteřné americké oligarchie. Nejde mu o postižení různých faktorů, jejichž souběh přispěl k obratu americké politiky po 11. září 2001. V jeho filmu nenalezneme záměrné lži, ale záměrná opomenutí. Dvě z nich jsou podstatná. Prvním je vynechání vlivu neokonzervativců, kteří za Bushe ovládli Pentagon a částečně i Národní bezpečnostní radu. Mnozí z nich jsou napojeni na izraelskou stranu Likud, která se od začátku stavěla proti mírovému procesu s Palestinci. Již od iráckého tažení roku 1991 snili neokonzervativci o nastolení izraelsko-americké hegemonie na Středním východě. V cestě této hegemonii stál právě Saddám a spolu s ním i íránský a syrský režim. Svržení těchto režimů mělo Izraeli umožnit anektovat co největší část Západního břehu a Americe pak mělo zajistit pevnou kontrolu nad přísunem středovýchodní ropy. Kdyby Moore zapojil „neokony“ do svého výkladu, značně by se mu zkomplikoval příběh o proradné Bushově rodině, která protežuje své dlouholeté saúdské společníky, a z toho důvodu odvádí pozornost od Saúdské Arábie k Iráku. „Neokoni“ totiž od 90. let otevřeně kritizovali americké spojenectví se Saúdskou Arábií a vyzývali ke změně režimu také v této monarchii. Poukazem k vazbě iráckého tažení na velkoizraelské zájmy by se Moore také vydával nebezpečí, že ho pravicoví publicisté nařknou z antisemitismu.

Druhá velká díra v Mooreově popisu zeje na místě, kde Bushe a jeho politiku formuje a podpírá evangelické křesťanství. Příběh nešťastníka, který se vyléčil ze zajetí alkoholu přijetím Krista, přibližuje Bushe desetitisícům podobných příběhů amerických mužů. Navíc dává věrohodnost i jeho moralistickému jazyku, jímž pojmenovává boj proti teroru. Bushovo osobní křesťanství rezonuje s křesťanskou pravicí. Tato pravice přijala od konce 90. let tezi „křesťanského sionismu“, že shromáždění Židů ve Svaté zemi (jejíž historicky nejvýznamnější místa leží na západním břehu) je podmínkou druhého příchodu Krista. A křesťanská pravice je od Reaganových dob jedním ze základních opěrných bodů republikánských prezidentských kampaní. Důvod, proč se Moore vyhnul roli náboženství, je nasnadě: drtivá většina Američanů jsou křesťany a drtivá většina těchto křesťanů patří k evangelíkům. Navíc je procento těchto věřících větší u „prostých lidí“ Středozápadu a Jihu než u pobřežních elit. Chtěl-li oslovit právě tuto skupinu, bylo taktičtější zcela se vyhnout Bushově religiozitě a udělat z něj pouze malého bezpáteřního oportunistu, který se díky konexím své oligarchické rodiny dostal k velkým ziskům a velké moci.

Mooreovým cílem nebylo předložit věrohodnou analýzu Bushovy postavy a jeho zahraniční politiky, ale natočit propagandisticky účinný protiválečný film, který pomůže dostat Bushe pryč z Bílého domu. Při neschopnosti demokratů bránit se pravicovému populismu republikánů snad ani neměl jinou možnost než vyrážet klín klínem. Ostatně Mooreův populismus není falešný: na rozdíl od Bushe, Al Gorea či Kerryho skutečně negraduoval z žádné prestižní americké univerzity a většinu svého mládí strávil ve svém rodném městě Flint (Michigan) ponořen v každodenních starostech amerických nižších vrstev. Staly-li se jeho baseballová čepička, ušmudlaná košile a nevyprané džíny přece jen jistým symbolem, pak je to stylizace, která věrně kopíruje jeho výchozí sociální pozici. Doufejme, že jeho levicový populismus nepřesvědčí jen ty již přesvědčené.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.