O stromových klokanech a kmenových lidech

27. srpna 2010 /

V severovýchodní horské oblasti ostrova loni vznikla vůbec první národní chráněná oblast Papuy-Nové Guineje. Je domovem nejen mnoha místních komunit, ale také jednoho ohroženého druhu klokana stromového. Jak se jim vede?

Slyšíte jen hluk motoru a vrtule, která pohání malou Cessnu 185 nad horským masivem. U cíle cesty přichází složitý přistávací manévr, při němž musí pilot šikovně klesnout mezi strmé horské srázy a otočit stroj tak, aby mohl bezpečně sednout na široký travnatý pás. Při přistávání upoutá vaši pozornost dlouhý vodopád a několik vesniček rozesetých v okolí. Můj let skončil v oblasti Yawan v novoguinejské provincii Morobe. Bezprostředně poté, co jsem vystoupil z letadla, mě obklopil dav zvědavých obyvatel vesnice Yawan, kteří se pro příští dny měli stát mými vstřícnými hostiteli.

Domorodci a ochranáři

Právě Yawan se nachází v chráněné oblasti YUS Conservation Area. YUS je zkratka z iniciál jmen tří hlavních řek protékajících vymezeným územím: Yopno, Uruwa a Som. Zahrnuje jak pobřežní oblasti, tak nejvyšší horské vrcholy morobské provincie. Založení chráněné oblasti představuje výsledek mnohaletého úsilí řady lidí a institucí — vždyť od schválení příslušného ochranářského zákona v roce 1978 uplynulo plných třicet jedna let, než byl YUS v dubnu 2009 slavnostně otevřen.

Vznik „CHKO“ na Papui je složitý proces zejména kvůli vztahu místních obyvatel k pozemkům i vzhledem k interkulturnímu ne/dorozumění. Jak konstatovala antropoložka Paige Westová, není to o těch dobrých a zlých. Westová uskutečnila dlouhodobý výzkum v Crater Mountain, kde probíhá obdobný projekt jako v YUS. Došla k závěru, že většinu obdobných iniciativ předem odsuzuje k zániku skutečnost, že jim nepředchází důkladný antropologický výzkum. Ten by odhalil základní kulturní hodnoty a kognitivní model světa místních komunit. Například příslušníci kmene Gimi z Crater Mountain nerozumějí konceptu „ochrana prostředí“ a mají vlastní představy o tom, co znamená „rozvoj“ vlastní komunity, který výměnou za ochranu prostředí očekávají. Tak jako v jednom paraquayském případě, o němž jsem psal dříve (7.G 4/2007), tedy rozběhu fungujících ochranářských projektů nebrání toliko institucionální, ale i kulturní bariéry. V případě Papuy je v prvé řadě nezbytné pochopit kulturní koncept vlastnictví půdy.

Právě vlastnictví půdy je základem identity a rovněž hlavním prostředkem obživy drtivé většiny zdejších obyvatel. Vlastnické nebo užívací právo k pozemku je v papuánských zahrádkářských společnostech klíčem k životu v relativním dostatku, představuje formu „sociálního pojištění“. Antropolog Paul Silittoe v této souvislosti označil Melanésany za „národy majitelů půdy“. Pozemky obvykle nevlastní jedinci, ale skupiny (klan, subklan nebo rod), a o jejich užívání se tak rozhoduje na různých úrovních sociální struktury. Obvykle nejednoznačné, „tekuté hranice“ pozemků vyvolávají časté diskuze a jednání, jež končí limitovaným konsenzem. Dříve nebo později totiž vznikne potřeba práva k pozemkům opětovně určit a vytyčit hranice nové. Pokud zde tedy chcete založit chráněnou oblast, očekávejte dlouhá vyjednávání s představiteli jednotlivých komunit, v nichž se dohodnou vzájemné vztahy, práva a povinnosti a hlavně prospěch, který z toho bude komunitám plynout.

Jak je dobře známo, ostrov Nová Guinea disponuje fascinující přírodní, kulturní a jazykovou rozmanitostí. Žijí na něm takové antropologické legendy jako hlinění muži Asaro, Asmatové alias stromoví lidé či kmen Fore nechvalně proslavený nemocí kuru. Založení „CHKO“ je v tomto ohledu nejen krokem k ochraně biodiverzity, ale také příležitostí pro ty obyvatele, kteří stále zachovávají relativně původní způsob života.

Několik much jednou ranou

Na vzniku YUS má velký podíl Woodland Park Zoo v Seattlu, jehož pracovníci společně s úřady Papuy-Nové Guineje a vlastníky pozemků nakonec po dlouhých vyjednáváních dosáhli dohody. Z iniciativy Woodland Park Zoo se také v YUS rozběhl program na ochranu stromového klokana druhu Dendrolagus matschiei (klokan Matschieův). Tento vačnatec má lebku připomínající medvěda a stavbu ocasu, která odkazuje na opice. Dorůstá výšky až osmdesát centimetrů a živí se hlavně listím, ovocem a travou. Místní kmeny loví klokany pro maso, jejich kožešina není příliš obchodovatelná, a tak jejich přežití není primárně ohrožováno zájmy trhu. Nicméně i tak patří klokan Matschieův mezi ohrožené druhy a původní obyvatelé se jeho lovu vzdali. Jeho přežití však může být negativně ovlivněno těžbou dřeva nebo nerostných surovin, které ničí jeho niku. Koncept ochrany klokana stromového je naštěstí pro místní srozumitelný. S jeho ochranou pak přirozeně dochází i k ochraně dalších ekosystémů v YUS, což zároveň podporuje i místní komunitu. Platí zde tak příslovečné „několik much jednou ranou“.

Ačkoli byl můj pobyt v Yawanu krátký, přišlo mi, že založení YUS je z těchto důvodů ukázkou dobré praxe moderního ochranářství. Směřuje totiž nejen k ochraně biologické různorodosti, ale také do ní zapojuje obyvatele regionu a navíc podporuje místní komunity poskytováním lepší zdravotní péče a vzdělání. Školu totiž zdaleka nemá každá papuánská vesnice, takže mnoho obyvatel je negramotných, zejména v relativně odlehlých oblastech Papuy. Přitom vzdělání je Papuánci vysoce hodnoceno a spojují s ním kvalitnější a úspěšnější život dětí.

Založení rezervace přináší místním i finanční zisky z vědeckých expedic a dlouhodobých výzkumů. Domorodci mohou sloužit jako placení spolupracovníci a průvodci. Dá se také předpokládat, že sem v dohledné době začne jezdit více ekoturistů.

Yawan mezi tradicí a současností

Před časem jsem v Sedmé generaci psal (7.G 4/2007), že není možné stanovit „původní stav člověka“, a tak je nesmyslné zakládat na takové konstrukci ochranářské programy. Obyvatelé v Yawanu také rozhodně nejsou typickou ukázkou „divochů“ prezentovaných cestovateli, pohlednicemi nebo knižními průvodci. Ačkoli se Yawan nachází v relativně odlehlém koutě ostrova, není prost vlivu jiných oblastí Melanésie a už vůbec ne západního světa. Svědčí o tom nejen západní styl oblékání a pidgin angličtina, ale také fakt, že v komunitě působí luteráni a adventisté, kteří zásadně ovlivnili náboženské představy místních obyvatel. Na druhé straně ale místní udržují prastaré tradice, podobně jako lidé ve Wanangu, o nichž jsem se zmiňoval v loňské reportáži (viz 7.G 5/2009).

Během dvouměsíčního pobytu na Papui jsem však nabyl dojmu, že založení národní chráněné oblasti se života yawanských komunit dotýká jen lehce a citlivě. Dále vedou životy svým pomalým tempem a řeší své vlastní problémy. K těm nejzávažnějším patřila desetiletí trvající vážná roztržka mezi luterány a adventisty, která blokovala spolupráci uvnitř komunity a zhoršovala sociální klima. V době mého příjezdu se obě strany pokusily usmířit, několik dní si problém vyříkávaly a na závěr, jakožto symbol usmíření, položily základy nového kostela.

Na pozadí takových událostí běží každodenní život s typickými papuánskými prvky: klanovým systémem, domem mužů, vyjednáváním cen za nevěstu, zahrádkařením či chovem prasat a kasuárů. Náš západní svět k nim přichází pomalu, vždyť někteří staří obyvatelé Yawanu ještě pamatují příchod prvních bílých lidí. Je snad jen dobře, že do této oblasti právě přichází především nedestruktivní formou.

Ekonomický rozvoj Papuy je však bez využití nerostného bohatství a těžby tropického dřeva z řady důvodů těžko uskutečnitelný. Uvažte následující: v mnoha oblastech Melanésie koloniální vlády sebraly půdu původním obyvatelům. Na Nové Kaledonii v rozsahu 80 %, na Vanuatu 20 % a na Fidži 17 %. Na Papui je zcizené půdy podstatně méně, necelých 5 %. Ta dnes patří buď státním institucím, nebo soukromým firmám. Nicméně jen asi desetina z celého území Papuy je vhodných pro reálný ekonomický rozvoj — hlavně oblast kolem Madangu, údolí Wahgi a části ostrova Nová Británie. A oněch necelých 5 % zcizené půdy se nachází právě v těchto regionech. Téměř polovinu ekonomicky lukrativní půdy tedy nevlastní původní obyvatelé Papuy. Nelze pak očekávat ekonomický rozvoj nedestruktivní cestou, tedy jen pilnou prací obyvatel na relativně malých zahradách.

Stromy, měď a lidé v ekonomické mlýnici

Podle všeho lze soudit, že projekt založení národní přírodní rezervace YUS je doposud úspěšný. Do budoucna se proto počítá s tím, že způsob založení YUS bude sloužit jako model pro další regiony Papuy-Nové Guineje, ohrožené rozsáhlou těžbou tropického dřeva a nerostného bohatství (viz též 7.G 5/2009). Dřevaři ohrožují všechny nížinné oblasti hlavního ostrova, nerostné suroviny (hlavně měď a zlato) leží v centrálním pohoří. Ani Papuu zkrátka neminula ekonomická globalizace a velká část jejích obyvatel je ochotna vyměnit kus přírodního bohatství za očekávaný blahobyt. Aby ne. Jak trefně konstatoval norský antropolog Thomas Eriksen, vaše situace se nemusí objektivně změnit, přesto se cítíte hůře, když se vám přistěhuje bohatý soused. Vy se pak chcete sousedovi vyrovnat.

Autor je kulturolog.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.