O zemi, kde zakázali holoseče

8. června 2007 /

Holosečné kácení rozděluje lesníky a přírodovědce do dvou táborů. Jedni si bez holin nedokáží lesní hospodaření prakticky představit, druzí poukazují na devastující dopady. Ve Slovinsku je ale taková diskuse passé. Proč? Holoseče jednoduše nedělají.

V Česku jde do finále debata o Národním lesnickém programu, který určí rámec změn lesního zákona a dotačních programů. Jedním z nejožehavějších témat zůstávají holoseče (o důsledcích holosečného kácení viz strana 6 — pozn. red.). Někteří lesníci dokonce tvrdí, že nic takového u nás ani nemáme, neb hektarová holoseč není vlastně žádná holoseč. Podle dalších nejde tento zákonem povolený limit zmenšit, protože už je na samé hranici možného a v praxi velmi omezuje rozlet těžařů. Navíc kvalitní borový les prý jinak než na holoseči vypěstovat nejde…

Po jednom takovém vyčerpávajícím holosečném jednání na ministerstvu zemědělství jsem nostalgicky zavzpomínal na návštěvu na naše poměry doslova pohádkové země. Země, kde zakázali holoseče.

Ochrana především

Před dvěma lety jsem navštívil Slovinsko, malou zemi, kde si český ochránce přírody může připadat trochu jako ve snu. Jakoby se vymykala evropským stereotypům. Čím? Ledačím, mimo jiné také přírodním bohatstvím, které patří v Evropě k největším. Umožňují to velmi rozmanité geologické podmínky, členitý reliéf a skutečnost, že se zde stýká Středomoří s Alpami a Panonskou nížinou.

Do vesnice Osilnica ležící asi padesát kilometrů od města Kočevje se tehdy sjeli delegáti z různých zemí, aby řešili přeshraniční ochranu velkých šelem, k čemuž je vyzvala Rada Evropy a Sekretariát Bernské úmluvy (Mezinárodní úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť). Konferenci zahájil Aleksander Golob, vedoucí oddělení ochrany přírody slovinského ministerstva životního prostředí: „Ochrana přírody je jednou z priorit vlády. Ochrana šelem je prioritou ochrany přírody.“ Zástupce slovinských státních lesů dodal, že ochrana divočiny, tedy i šelem, je důležitou součástí jejich práce. V roce 1990 slovinský myslivecký svaz sám od sebe ustanovil celoroční ochranu vlka. Od roku 2004 tato šelma vůbec nefiguruje na seznamu zvěře v mysliveckém zákoně. A tak její populace mírně roste. Avšak stejně jako Česko se i Slovinsko potýká s ilegálním lovem rysa ostrovida. Rovněž povolovaný odstřel medvědů, kteří tu žijí ve velkých počtech, je předmětem diskusí a kontroverzí.

Slovinsko však nezůstává jen u proklamací, na ochranu sítí NATURA 2000 navrhlo 35,5 % svého území. Golob ale přiznává, že toto smělé číslo působí uvnitř země politické potíže: „Nenašli jsme zatím řešení, které by bylo akceptovatelné pro všechny, kdo žádají záruky ekonomického rozvoje. Problém je v tom, že u nás máme unikátní přírodní bohatství, které se většinou už nikde jinde v Evropě nevyskytuje. Jeho ochrana je závazek vůči Evropě, nemáme jinou volbu.“

Jak si založit problém

Ale vydejme se do slovinských lesů, které se pro nás, stejně jako zdejší politika ochrany velkých šelem, staly příjemným překvapením. Už cestou do Osilnice, která se rozkládá na samém jihu Slovinska, jsem se nemohl zbavit pocitu, že okolní lesy jsou nějaké jiné. Začalo to přejezdem rakousko-slovinské hranice. Jak mávnutím kouzelného proutku jsme se octli v jiném lesním světě. Projížděli jsme listnatými a smíšenými porosty, neviděl jsem jedinou smrkovou monokulturu. (Až později jsem se dozvěděl, že se i zde potýkají s problémy způsobenými umělými smrčinami.) Ba co víc, za celou cestu jsem nezahlédl jedinou holinu, žádné vykácené pruhy ve svazích. Vrtalo mi to hlavou. Hned první den jsem tedy předčasně opustil konferenci a pátral v lesích okolo Osilnice. Našel jsem jen jednotlivé pařezy či jejich malé skupiny, maximálně do pěti kusů. Holinu ani jednu. Na plánovanou exkurzi do zdejších lesů jsem následující den vyrazil vyzbrojen baterií otázek.

Lesy v údolních oblastech Kočevje poznamenal historický vývoj po druhé světové válce. Po nástupu Hitlera k moci odešlo dvacet tisíc zdejších obyvatel německé národnosti do Říše. Pastviny a zemědělská půda ležely ladem, a tak některé začaly přirozeně zarůstat lískou, bukem, olšemi a dalšími dřevinami (jde o tzv. sukcesi). Z nich Slovinci vyčlenili zhruba dva tisíce hektarů a ponechali je v bezzásahovém režimu pro studium a srovnávání. Na zbylých plochách nyní dosazují cílové druhy stromů, přičemž respektují přirozenou skladbu. Druhá část opuštěné zemědělské půdy se rovněž dočkala zalesnění — ovšem smrkem. Po válce totiž Slovinsko přijalo zahraniční pomoc: osivo a odborné vedení českých lesníků. Dnes se tady potýkají s velkými problémy. Smrkové lesy se rozpadají, masivně do nich nalétává kůrovec, jen stěží stíhají odstraňovat napadené stromy. Lesníci se proto snaží co nejrychleji převést smrkové porosty na lesy s přírodě blízkou druhovou skladbou.

Nejdřív projíždíme smrkovými monokulturami, pak pozoruhodnými sukcesními lesy a zastavujeme se ve smíšených lesích na horských svazích. Provází nás lesní inženýr Tomaž Hartman, vedoucí sekce lesnického plánování Slovinské lesní služby. Vede nás rovnou do rezervace Kočevski Rog. Oblast Kočevje se pyšní několika zbytky pralesů a Kočevski Rog je jedním z nich. „My lesníci tyhle rezervace s pralesy potřebujeme,“ říká úvodem, „abychom se měli z čeho učit.“ Na zemi leží obrovské rozkládající se buky. Mezi starými živými stromy vidíme pahýly těch, jejichž život ukončil vítr, houby nebo jiný přírodní činitel. Tam, kde padlý strom pustil světlo k lesní půdě, se vzhůru dere nárost mladých stromků. Ptám se Hartmana, jestli se mu jako lesníkovi to hnijící dřevo líbí. „Chodíme sem často s rodinou. Někdy jen tak sedíme a je nám dobře,“ odpovídá. Zajímá mne také, jestli zde zasahují proti kůrovci. „V lesních rezervacích a prvních zónách národního parku se proti kůrovci nezasahuje. Vše zůstává, jak příroda zařídí.“ Slovinsko má nyní 240 lesních rezervací na ploše zhruba patnácti tisíců hektarů, což představuje 1,3 % zdejších lesů. Polovinu z nich chrání zákon, polovinu respektují lesní hospodářské plány.

Osvícený Leopold Hufnágl

Slovinsko pokrývají lesy z 57 %, čímž si v Evropě vydobylo čtvrtou příčku. Jejich dobrý stav pramení z geografických podmínek — více než polovina totiž roste na prudkých, těžko přístupných svazích. Druhým důvodem je rozumné hospodaření a dobrá ochrana. Kvůli absenci jiných zdrojů hrají lesy ve slovinské ekonomice důležitou roli. I přesto se zde objevují návrhy, aby se v nich kvůli jejich ochraně zcela přestalo hospodařit. Převážnou část lesů však vlastní sedláci, pro které jsou — hlavně v horských oblastech — výrazným zdrojem příjmů a zásadním způsobem přispívají k zachování osídlení venkova.

Převahu zde mají bukové lesy (44 %), pak jedlo-bukové (15 %) a buko-dubové (11 %). Ve Slovinsku roste neuvěřitelných 71 druhů stromů, z toho jen deset jehličnanů. Zdejší zákon podporuje při pěstování pouze takovou druhovou skladbu, která je blízká skladbě přirozené.

Patnáct procent slovinských lesů však narušila výsadba smrku. Zatímco v přirozené skladbě by zabíraly 8 %, dnes jich zde roste čtyřikrát víc. V 18. a 19. století se totiž zdejší lesníci inspirovali německou lesnickou školou. Naštěstí se v ní neshlédli úplně. Už na konci 19. století začíná proti holosečím systematicky bojovat — právě v oblasti Kočevje — jeden z velkých vlastníků, Leopold Hufnágl. Vyvinul vlastní systém výběrného hospodaření a lesnického plánování, který se radikálně lišil od německé školy. Ta tehdy už hluboko zapustila kořeny všude v okolní Evropě, snad s výjimkou dnešního Švýcarska. Mimochodem, Hufnágl je označován i za pionýra ochrany přírody. Jeho zásluhou se do dnešních dnů dochovaly některé zbytky původních pralesů kolem Kočevje. Hufnáglův koncept výběrného hospodaření přebírá další velký vlastník, Heinrich Schollmayer-Lichtenberg. Brzy se ujímá také na panství Windischgrätzů a postupně si jej osvojují i okolní sedláci. V roce 1950 se výběrným způsobem hospodaří už ve všech slovinských lesích, což později posvěcuje i zákon. Do legislativy ukotvili také tzv. lesní hospodářské plány. Spolu s vlastníkem je připravuje Slovinská lesní služba, jež zastupuje veřejný zájem. Veškeré zásahy, každý jeden strom určený k těžbě, plánují společně. Od roku 1993 se holoseč definitivně ocitá v ilegalitě. Přesto mi to nedá a ptám se Hartmana, jak definují holoseč a jaká je její maximální povolená velikost. „Každý ví, co je holoseč. Nemá žádnou povolenou velikost. Je zakázaná,“ dívá se na mě naoko nechápavě. Nicméně se ukazuje, že české lesnictví zná z vlastní zkušenosti, a tedy dobře ví, proč se ptám. „U nás jsme zakázali holoseče v době, kdy už je stejně nikdo nedělal, jsme úplně v jiné situaci než u vás. Proto nemusíme holoseč definovat a hlídat, jestli někdo překročí povolenou velikost. V praxi se někdy dělají malé kotlíky tak do 0,25 hektaru, ale převažuje výběrné hospodaření.“

Prostě zakázaná

Na zpáteční cestě znovu pozoruji krásné slovinské lesy a hledám v nich díru. Nenacházím. Žádná holoseč. Jak hospodaří v borových lesích, napadá mne. Drtivá většina lesníků v Česku se shodne, že dobrý borový les nejde bez holoseče obnovit. Druhý den tedy píši Tomaži Hartmanovi, odpověď přichází obratem: „Žádná výjimka pro borové lesy, žádné holoseče.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.