Ochrana přehradou

29. března 2001 /
foto: Luděk Čertík

Po povodni vyplaval z archivu na světlo projekt přehrady v Nových Heřminovech.

Zimní ráno v malebném údolí řeky Opavy je prosyceno jiskrnou sílou mrazivého vzduchu. Zatímco v nížinách se slunce již vyhouplo nad obzor, tady ještě vše zdobí jinovatka. Po kluzkém asfaltu kolem nově opravené kaple balancuje s kolem místní pošťačka, ze sudetských domků ozdobených klobouky z břidlice stoupá k nebi líný kouř. Jsme v Nových Heřminovech a kamkoliv vykročíme, vydáváme se po dně plánované přehrady, která by měla zatopit prosperující obec. Kam až by mohla sahat hladina, to je zřejmé z polohy chat vystavěných pod lesem na samém okraji stavební uzávěry, která v samotné obci díky uvažované přehradě neustále platí.

„Nás sedláky nikdo nepřesvědčil o tom, že ta přehrada je nutná,“ kategoricky prohlašuje starosta Nových Heřminov Antonín Maňák. Po letech zápasu o existenci vesnice se obyvatelé této druhé nejbohatší obce bruntálského okresu (v roce 1998 byl udáván daňový výnos na jednoho obyvatele 36 171 Kč, okresní průměr je přitom jen 12 117 Kč) naučili rozumět odborným vodohospodářským termínům, jako je poldr, revitalizace či retence. Stejně dobře rozumějí i argumentům Povodí Odry, které prosazuje výstavbu retenční nádrže, jež by obec vymazala z mapy. „Všechny jejich argumenty pro přehradu lze lehce zpochybnit,“ je přesvědčen Maňák.

Masařky z Krnov

Prvním městem pod budoucí hrází by byl Krnov. Jeho obyvatelé se během poslední povodně projížděli po náměstí v kajacích a někteří z nich již dlouhá léta vlastní chaty nad čárou zátopy v heřminovském údolí. V případě výstavby přehrady by parkovali lodičky nedaleko svých lukrativních pozemků. „Jsme činorodí jako masařky,“ chválí se krnovský místostarosta Jiří Vodička, „ale nejsme tady proto, abychom obhajovali nějakou variantu,“ dodává autor několika článků vysvětlujících přednosti přehrady.

V červnu 1999 uspořádalo vedení Krnova konferenci o řešení protipovodňové ochrany regionu s cílem „iniciovat společenskou poptávku po řešení“. Výsledkem konference byl požadavek odpůrců přehrady prozkoumat alternativy ochrany před velkou vodou, k čemuž Ministerstvo zemědělství (MZe) našlo v rozpočtu dva miliony a povolalo k práci bez vypsání výběrového řízení několik ústavů, mezi jinými i firmu Aquatis (bývalý Hydroprojekt) – projektanta nedaleké nádrže Slezská Harta.

Výsledky studií byly prezentovány na letošní druhé krnovské konferenci, kterou zahájil starosta Josef Herzig přáním všem přítomným ženám k MDŽ. Ve stejném normalizačním duchu se posléze zacházelo i s argumenty protivníků přehrady během zcela laicky řízené debaty. Závěry studií nebyly pro zasvěcené překvapením: alternativní opatření jsou dražší, méně účinná a pod určitým úhlem pohledu, kdy má pozorovatel přivřené obě oči, se jeví přehrada jako nejlepší a nejlevnější řešení. Pouze ale v případě, pomineme-li ekologické a sociální dopady stavby; uvěříme-li předběžnému rozpočtu na výstavbu přehrady; přijmeme-li zásadu, že ochrana obcí před povodní by se neměla odehrávat v obcích samotných, ale na území jiné obce, kterou je možno pro naše pohodlí obětovat; nevšimneme-li si, že nikdo neuvažoval o vlivu 2500 kilometrů lesních cest na retenční schopnosti lesa (a na les vůbec zapomeneme, protože o zvýšení retence lesních porostů nebo niv se vůbec nejednalo); a budeme-li věřit, že všechny následující povodně proběhnou stejným způsobem jako ta minulá (když mají vodní statistici k dispozici pouze několik dat).

„Kdo z vás si myslí, že je možné vykoupit celou vesnici se sto padesáti domy a prosperujícím slévárenským závodem za pouhých osmdesát milionů, jak uvádíte ve studiích?“ vyzval například přítomné odborníky zastupitel Nových Heřminov Radovan Jilka. Dočkal se jen vodohospodářského mlčení. Podobně kritizoval odhad nákladů na přehradu i starosta Nových Heřminov Antonín Maňák „Podle našich výpočtů vycházejících ze soudních odhadů nemovitostí a zemních prací by přehrada stála až tři miliardy korun,“ dodává na adresu závěru studie, která cenu přehrady odhaduje na polovinu této částky. Navíc není jasno, kudy se bude jezdit z Bruntálu do Krnova, protože stávající cesta se ocitne pod vodou. „Žádná studie určující trasu přeložky neexistuje, jsou to jenom málo podložené úvahy,“ potvrdil obavy obyvatel Bruntálu Stanislav Hradil, vedoucí okresního referátu dopravy. „Minimálně se bude muset počítat s mostem vedoucím nad hladinou. Náklady na přeložení silnice si netroufám přesně odhadnout, ale mohly by se pohybovat do 500 milionů,“ předpokládá Hradil.

Nejsilnější kritika ovšem zazněla z řad „opozičních“ vodohospodářů. „Je nemyslitelné vymazat z mapy Evropy prosperující obec, to je cesta, která vede do slepé uličky,“ vysvětloval postoj nevládní organizace Unie pro řeku Moravu její mluvčí Václav Čermák. „Poté, co jsem si osobně prošel nivu řeky v Krnově, tak tvrdím, že profil koryta Opavy lze zásadně zvětšit. Protipovodňovou ochranu by si Krnov mohl vyřešit na vlastním území,“ dodal vodohospodář, který má zkušenosti s řešením podobného problému v Olomouci, kde se zkapacitnění řeky podařilo dotáhnout do konce. Požadavek na vypsání výběrového řízení na studii zkapacitnění se nakonec dostal do závěrů konference. Vznikla tak šance, že o úpravách Opavy bude poprvé rozhodovat někdo jiný, než moloch Povodí. „Může se to ukázat chybou, protože Povodí Odry má o řece Opavě nejlepší informace,“ komentoval tuto možnost koordinátor studií Pavel Punčochář z MZe.

Pseudo-EIA

Je známo, že každé stavbě musí předcházet proces EIA (Environmetal Impact Assessment – „Posuzování vlivu na životní prostředí“ – pozn. red.), kterého se účastní široké spektrum odborníků, takže jen těžko může dojít k jednostrannému posouzení problému. V případě krnovské konference, kde problém posuzovali pouze vodohospodáři, k tomuto zkreslení zákonitě muselo dojít. „Mimoekonomické škody, které nejsou ve studiích v celé šíři rozpracovány, mohou rozhodovací proces dominantně ovlivnit,“ shrnul tento problém Vlastimil Stara z Ústavu vodních staveb ve svém oponentním posudku výsledků práce MZe.

Výsledkem pseudo-EIA konané v Krnově by mělo být pseudohlasování obcí o tom, kterému řešení dávají přednost. „Cílem dotazníku je zjistit názor dotčených obcí s tím, že požadované studie dopracujeme později,“ vysvětluje Pavel Punčochář z MZe a současně popírá, že by otázka z dotazníku, která současně vysvětluje všechny problémy se stavbou poldrů mohla být předpojatá. Proti tomuto postupu ministerstva protestuje starosta Nových Heřminov Antonín Maňák. „Dotazník, na který mají obce odpovědět, je v rozporu se závěry konference,“ tvrdí. „Podle nich má být zhotovena studie zkapacitnění koryta v Krnově a dopracována ekonomická a sociální analýza stavby přehrady. Závěry těchto studií mohou zcela změnit pohled na řešení ochrany území před povodní. Výsledek hlasování tedy bude zkreslený,“ dodává starosta Maňák./p>

Starostové obcí si však na nedostatek informací nestěžují. „My jsme byli pro přehradu i před konferencí a své rozhodnutí jsme nezměnili. Přehrada nám pomůže vyřešit problémy s cestou,“ míní starosta Zátoru Jaroslav Skřivánek. „Vycházeli jsme z toho, co jsme viděli po povodni. Telefonicky jsme informovali Městský národní výbor v Krnově, že jsme pořád pro přehradu,“ plete si názvy úřadů Karel Venháč, starosta obce Láryšov, která leží vysoko nad údolím řeky Opavy. „Našim občanům je jedno, jaká budou opatření, hlavně, aby se už povodeň neopakovala, lidé z ní mají hrůzu a přehrada by je dokázala ochránit ihned,“ říká Marie Střížová, starostka obce Brantice.

Je tedy pravděpodobné, že hlas zatopeného lidu dotčených obcí rozhodne pro přehradu stejně jako tomu bylo při minulém hlasování v roce 1999. Jaké půvaby má toto rozhodnutí, které zlikviduje jednu z obcí účastnících se hlasování?

Půvaby jediného řešení

Petr Březina je odborníkem na přehrady a sídlí v postsocialisticky vyhlížející modré budově Povodí Odry. „Řešení je víc, ale obyvatelé se přiklánějí k přehradě,“ sbírá plody informační kampaně svého zaměstnavatele. „A my to považujeme za účinné a efektivní, je to zkrátka praxí ověřená cesta, jinou alternativu ochrany zatím nikdo nevyzkoušel,“ prezentuje názor podniku, který má velké zkušenosti s výstavbou nádrží. Možná proto poslední povodně vyplavily z archivů vodohospodářů staré projekty retenčních nádrží. Například myšlenka heřminovské nádrže pochází již z roku 1923.

Pro vypracování potřebné detailní analýzy nemají ekologové k dispozici ani zlomek prostředků, kterými disponují vodohospodáři z Povodí. I proto se argumenty druhých dobře poslouchají. „Heřminovská přehrada by zmenšila důsledky povodně z roku 1997, kterou naše čísla v některých místech charakterizují jako pětisetletou, na polovinu,“ tvrdí Březina. „Při povodni byly prakticky všechny jejich měřící stanice zničeny a udávaná čísla průtoku mají chybu kolem 50 %, takže si každý může vybrat hodnotu, která se mu líbí,“ oponuje názorům Březiny Miroslav Kundrata z nevládní organizace Unie pro řeku Moravu, která se zabývá studiem alternativních řešení povodňové ochrany. „A stačí, když srážky stejného rozsahu spadnou na jiné území a přehrada nikomu nepomůže. Ostatně ty, kteří by žili nad ní, by nechránila stejně,“ dodává ekolog.

Dejte řekám prostor

„Alternativní řešení jsou obtížnější,“ shodne se alespoň na něčem s ekology Březina. „Vyžadovala by totiž změnu přístupu k hospodaření v lesích a v zemědělství, zkrátka změnu celého myšlení,“ vysvětluje. „Povodí ustrnula v šedesátých letech, považují se pouze za jakéhosi správce technického prostředku, kterým je pro ně řeka,“ charakterizuje práci vodoinženýrů Kundrata. „My navrhujeme maximálně zvýšit retenční schopnosti krajiny a v oblastech rozlivu diferencovaně a cíleně chránit jen to, co je nutné,“ popisuje svou představu. „Cílem je minimalizovat aritmetický součet povodňových škod a nákladů na jejich předcházení, ne stoprocentní ochrana za každou cenu. Řeku je třeba nechat rozlít, nivu co nejvíce uvolnit a výstavbu zde omezit. Lidi je třeba informovat o možných rizicích a ne jim nalhávat, že povodně již neexistují. Je mnohem levnější řece ustoupit, než s ní bojovat,“ tvrdí Kundrata.

To si nedávno uvědomili vodohospodáři i v sousedním Německu a po katastrofických záplavách na Rýnu přehodnotili své dosavadní paradigma „boje“ s řekou. Ostatně heslo tehdejšího kancléře Kohla „dejme řekám prostor“ z tohoto období možná vejde do vodohospodářských dějin. Zatím pouze německých.

„Vodohospodáři ve spolupráci s Lesy České republiky urychlují odtok vody z krajiny a snižují její retenci, dochází k narovnávání koryt a zasypávání retenčních kapes, navíc je nahoru do údolí vyvážen splavený materiál, aby ho příští povodeň opět mohla použít. Opakují se chyby, které voda silou svého toku již napravila,“ říká znalec jesenických kopců Martin Míček z ekologické organizace Sojka, Povodím pokládané za hlavní brzdu nápravy povodňových škod na tocích. „Všechna jejich drahá a nepromyšlená opatření vedou k nutnosti výstavby nádrží,“ popisuje důsledky staveb Míček.

Přehrada plná nebezpečných iluzí

„Problém je i v tom, že peníze na ochranu jsou přidělovány státem centrálně. Kdyby je musely vynaložit obce ze svých rozpočtů, jsem přesvědčen o tom, že by daly přednost lokálním protipovodňovým stavbám před megalomanskou přehradou,“ tvrdí Kundrata. „A vodohospodáři vypracují takové řešení, po kterém bude poptávka,“ dodává.

Je ovšem zřejmé, že státní úředníci mají v oblibě velké investiční celky mnohem více než drobné a po krajině roztroušené stavby. Počet šanonů je totiž ve druhém případě mnohem větší, výsledky hůře kontrolovatelné, výběrová řízení hůř ovlivnitelná a práce je přitom mnohem více.

Státní centralismus a paternalismus, který odebral lidem spoluzodpovědnost za ochranu před velkou vodou jakož i možnost spolurozhodování přinesl při povodni v roce 1997 své plody. Nádrže a betonování toků pěstovaly v lidech iluzi, že vodní živel je z našich životů navždy vymýcen a škody způsobené náhlou katastrofou byly o to větší. „Čím víc je v krajině technologických opatření, tím více je v lidech živena iluze absolutní bezpečnosti, tím odvážněji se v nivách staví a tím větší jsou pak škody při povodni,“ argumentuje Kundrata. Tyto úvahy potvrzuje analýza povodňových škod z roku 1997. Největší škody vznikly v urbanizovaných částech niv, kde selhala technická opatření, při povolování staveb byly ignorovány zátopové čáry a během povodně zkolaboval informační systém. Například srovnání rozsahů zatopeného území na řece Moravě v minulém století a v roce 1997 ukázalo, že po sto letech investování do technických opatření se zatopená plocha nezmenšila, ale škody přitom stouply mnohonásobně.

I dnes ale lidé touží po iluzích a teprve vodohospodářské dílo, které se co nejvíce liší od původního stavu nivy, jim je schopno iluzi bezpečnosti zajistit. Je zřejmé, že povodeň přinesla dolů do údolí důrazné upozornění, že les již není lesem a řeka řekou, zatímco povodeň zůstala povodní. Je na lidech v údolích, jakou odpověď si zvolí. Že náš vodohospodář zůstane tím starým vodoinženýrem z dob třetí pětiletky – to je naštěstí pouze jedna z možných variant.

Jeden komentář: “Ochrana přehradou”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.