Otec Kondelík

Neplatí to vždycky. Jde-li do tuhého, když se má stavět před okny hypermarket, když se chystá průzkum břidlicového plynu, občané kupodivu vyrukují s ekologickou argumentací a dobře vědí, na koho se obrátit. Tolerovaní, někdy i podporovaní jsou takzvaní „rozumní ekologové“; těmi se myslí ti, kteří s dětmi sázejí stromy, čistí potoky a studánky. Zato odredovaní blokádníci připoutaní k šumavským smrkům jsou podezřelí. Podporu blokádníkům vyjadřovalo během jejich akce jen 18 procent českých občanů.

Rovněž aktivisté mezinárodního Greenpeace museli konstatovat, že jejich inspirace přímými akcemi, které s pochopením veřejnosti praktikují v Německu nebo Rakousku, v Česku narazila: občané usoudili, že transparenty na komíny vyvěšují individua neochotná řádně pracovat. Televizní divák si vzpomene, jak se v Den bez aut line na peloton cyklistů zloba z okýnek automobilů.

Proč ta nevole?

Proč nemá většina Čechů ekoaktivisty ráda? Především má kus pravdy běžný výklad — totalitní režimy, které zničily občanské povědomí, potlačily jakoukoli iniciativu a ve společnosti navodily pocit podezíravosti. Na malou podporu si totiž u nás stýskají nejen ochránci přírody, ale i aktivisté, jimž jde o obranu lidských práv. Umíme si představit, že by čeští občané demonstrovali za práva menšin či imigrantů, tak jak to vidíme v Německu nebo Francii? Nicméně, vyslovené nepřátelství pociťují u nás především ekologičtí aktivisté.

Nabízí se i další obvyklé vysvětlení: postoje veřejnosti k ekologickému aktivismu formují novináři. Zpravodaje zajímají efektní konfliktní situace a poučených analytických komentářů se ekologickému snažení dostává výjimečně. Média reprodukují a zpětně posilují stereotypní nálady čtenářů a volky nevolky vycházejí vstříc mocenským strukturám, které environmentálním snahám většinou nepřejí. Ochránci přírody vyjadřují přesvědčení, že se Václavu Klausovi podařilo, oč usiloval: vnutil veřejnosti vůči „ekologistům“ přinejmenším podezření.

Příčiny nepřízně veřejnosti je možné vysvětlovat také psychologicky: lidé vědí o environmentálních problémech a snad i pociťují vinu na jejich vzniku. Před environmentální úzkostí a pocitem bezmoci se chrání prostřednictvím obranných mechanismů. Snaží se myšlenky na ekologickou tíseň vytěsnit. Pokud o ní uvažují, popírají její závažnost.

Tento obranný val ekologičtí aktivisté narušují. Přinášejí zneklidňující informace, připomínají ekologické viny; přímo nebo nepřímo naznačují, že v každodenním chování je třeba něco změnit. Lidé to berou jako útok na duševní pohodu a vnitřní integritu, případně na svobodu rozhodovat se o tom, jak žít.

Něco však v tomto výkladu nesedí: v západoevropských zemích a v USA se veřejnosti dostává podstatně více alarmujících informací než u nás, výzev často neurvalých. Přesto jsou tam ekologičtí aktivisté přijímáni s větším pochopením; pokud aktivisté hovoří o své „zelené únavě“ (viz článek na s. 16), pak je spíše výsledkem faktické marnosti jejich snah než reakcí na nepřízeň davu.

Kondelík v české povaze

Psychologickou interpretaci může doplnit pohled historický a sociologický. Mohou být zdrojem negativních postojů k ekologickému aktivismu specifické rysy Čechů, formované patrně historicky?

Česká povaha se stala tématem četných úvah. Vášnivých sporů se účastnili například přední intelektuálové první republiky. Pozoruhodnou současnou sondou do české mentality je studie literární teoretičky a historičky Dagmar Mocné Případ Kondelík. Je literárním rozborem humoristické knihy Ignáta Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara z roku 1898, která obsahuje žertovné příběhy ze života jedné usedlé pražské rodinky. Dagmar Mocnou zajímá nejen postava bodrého malířského mistra Václava Kondelíka, ale všímá si i jeho literárního „bratrance“ pana Broučka a „synovce“ Josefa Švejka.

Autorka v knize přináší četné charakteristiky „kondelíkovství“ a pro ozřejmění je většinou doplňuje jejich protiklady. Když se je pokusíme z textu extrahovat a utřídit, dostaneme sémantické dvojice protikladů: oproti pragmatismu pana Kondelíka staví autorka idealismus a romantismus; oproti Kondelíkově střízlivosti klade exaltaci, patos; Kondelíkovu setrvačnost a umírněnost dobrých skutků dává do kontrastu s radikalismem. Další podobné dvojice tvoří tolerance oproti zásadovosti; apolitičnost versus političnost; spokojená loajalita a banální bezpečí každodennosti versus kritické vidění; hédonismus namísto heroismu.

Z filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), foto: www.fdb.cz. 

Účastníci sporů o české povaze nezpochybňují, že kondelíkovské rysy obsahuje. Liší se v jejich hodnocení. Ferdinand Peroutka nebo z novějších autorů literární estetik Milan Exner oceňují kondelíkovštinu jako výraz nedůvěry k patetismu a heroismu, jako příklon k hodnotám domova a domácnosti, projev ochoty trpělivě a věrně žít každodenní život. F. X. Šalda kondelíkovštinu naopak viděl jako zápecnictví, neschopnost otevřít se zásadním otázkám tohoto světa. V roce 1925 píše K. H. Hilar: „Zatímco staří romantikové, např. Byron, snili o tom státi se Prométheem, rozžíhačem ohně, touží náš přední básník, drahý Karel Čapek, státi se toliko hasičem.“

Zkusme vztáhnout naznačené sémantické páry k vlastnostem české veřejnosti na straně jedné a k ekologickému aktivismu na straně druhé. Pokud by protikladné kategorie „seděly“, měli bychom další možnou odpověď na naši otázku; snadno si lze představit, proč ekologické iniciativy nenacházejí u české kondelíkovské veřejnosti pochopení a podporu.

Kondelík zatepluje dům

Jsou však donkichotské charakteristiky, tvořící protiklad kondelíkovštiny, pro dnešní ekologický aktivismus přiléhavé? Spíš než realitě odpovídají emblému radikálních ochránců přírody, který v západním světě sedmdesátých let vyjádřilo heslo „Earth First!“ — „Země především!“.

Dnes je činnost ekologických aktivistů, navzdory věrnosti ochranářským myšlenkám a poctivému úsilí o jejich realizaci, spíš pragmatická než romantická; spíš střízlivá než exaltovaná; spíš tolerantní než zásadová; spíš apolitická než politická. Krátce, i ona nese některé rysy kondelíkovštiny. Pomineme-li pozoruhodné výjimky, například šumavskou blokádu v roce 2011, místo radikálních přímých terénních akcí aktivisté pořádají osvětové kampaně a happeningy, věnují se poradenství, případně vedou soudní spory. Dnešního ekologického aktivistu najdete spíš u obrazovky počítače než v přírodě nebo na náměstí. Navrhování a realizace projektů vyžadují systematickou profesionální práci, nikoli improvizující heroismus.

V soukromí většinou žijí ekologičtí aktivisté peroutkovsko-čapkovský ideál uvědomělého, leč přece jen „obyčejného“ poklidného občana. Je pro ně podstatná rodina, děti, důležitá je zahrádka, bydlení v zatepleném domě, nejlépe venkovském stavení. Spíše za ctnost než za prohřešek považují takzvaný ekologický luxus s jeho hédonistickými rysy. Vyznají se v kvalitních potravinách, biovínech a v dobrém čaji. Přes to všechno, přes toto kondelíkovské spříznění, budí zelení aktivisté u českého občana znepokojení a nevoli.

Dagmar Mocná zvolila pro motto své knihy slova Ferdinanda Peroutky „Jsme-li Kondelíky, tedy proto, že jsme spatřili tvář Medusinu“. V letech první republiky byl návrat ke kondelíkovskému biedermeieru reakcí na šok z válečných hrůz. Autorka však citát nemíní jako historickou reminiscenci. Peroutkova slova chápe jako výkladový klíč k renesanci kondelíkovštiny v dnešní době a zároveň jako argument pro její obranu: dnešní touha po starosvětské idyle může být také protiváhou úzkosti z globální ekologické katastrofy.

Psychologický výklad je zřejmě blízko pravdě: tváří v tvář dnešní Medúze — sotva zvládnutelné ekologické krizi — je nevole občanů vůči aktivistům, vlastně vůči jejich obrazu, pochopitelná. „Člověk jest bytost křehká a přeje si štěstí,“ píše v roce 1925 Ferdinand Peroutka v eseji Jak se stáváme Kondelíky.

Pochopitelné však jsou i kondelíkovské rysy samotných ekologických aktivistů. Jak píše Peroutka tamtéž, „kdo skutečně uzřel tvář Medusinu, rád couvne a skončí smírně“. Jistě, i to je východisko. Jen přitom neodvracet zrak, o to jde a půjde v ekologických hnutích.

Přesto — jde-li o ochranu přírody — budiž připomenut i jiný než peroutkovský názor z diskusí dvacátých let. V recenzi na Čapkovy Povídky z jedné kapsy jej v roce 1929 vyjádřil básník Richard Weiner: „Československo bolestně postrádá zoufalých a ,bláznů‘.“

—

Autorka je socioložka, působí na Katedře environmentálních studií FSS MU. Článek původně vyšel v Respektu č. 39/2014.