Pavlovské víno a bylinky

23. října 2005 /
foto: penzionpollau.cz

Farmu POLLAU rodiny Abrlových si většina veřejnosti pátrající po zdravých potravinách spojuje především s vinohrady Moravského muškátu či Pálavy. Na stejně velké ploše však pavlovští biozemědělci pěstují také čtrnáct druhů bylin vhodných nejen do čajů, ale i na zatraktivnění chuti nesčetných jídel.

Kde už jinde hledat ekologické vinaře než právě v Pavlově, tradiční vinařské baště známé už od 15. století. Tato malebná obec, pro své architektonické skvosty vyhlášená památkovou rezervací, se rozkládá pod Děvínem, nejvyšším vrchem Pálavy. Přímo nad obcí se tyčí více než tři sta let osiřelá ruina hradu Děvičky, ze severní a východní strany obklopují katastr tolik diskutované novomlýnské nádrže a všude dokola se po svazích pnou vinohrady. Pavlovské vrchy, jistě právem zařazené mezi chráněné krajinné oblasti, patří mezi nejteplejší a nejsušší místa České republiky. Proto se tady tak daří vínu a proto tu má návštěvník, obzvláště v letních měsících, neodbytný pocit, že někde nedaleko jistě šumí moře. Nám „horalům“ uvyklým na rozsáhlé bělokarpatské lesní komplexy tu však citelně chybí stromy. Přesto není tak těžké nechat se unášet kouzlem moravského „Středomoří“…

Do čajů, pod maso i místo soli

Pavlovské kořeny Jarmily a Josefa Abrlových zatím příliš hluboko neprorostly. Stejně jako většina současných obyvatel totiž patří k „naplavenině“, jež začala postupně zúrodňovat zdejší opuštěná pole. Drtivou většinu místních lidí vyhnaly těsně po válce Benešovy dekrety do Rakouska a Německa. Zůstalo jen čtrnáct rodin. „Do Pavlova jsme přišli na Vánoce v roce 1973,“ vzpomíná paní Abrlová. „Místní družstvo si zažádalo o zootechnika, takže jsme dostali umístěnky.“ Do zdejšího kraje to táhlo hlavně pana Abrla. Narodil se ve Starém Městě u Moravské Třebové, v mrazové kotlině, kde nic neroste, jak výstižně shrnuje paní Jarmila. Snad proto mu učarovaly Pavlovské vrchy, které často navštěvoval během studií na brněnské vysoké škole zemědělské. „Do Pavlova jsem byla zavlečena naprosto nedobrovolně. Jsem litomyšlský patriot a v životě jsem nechtěla jít z domu,“ komentuje s úsměvem dvaatřicet let starý exodus paní Abrlová.

Manželé Abrlovi začali soukromě hospodařit už v roce 1991. Nejdříve chtěli sušit ovoce a zeleninu, a zaplnit tak díru na trhu. Sušárna nevalné kvality je však málem přivedla k bankrotu. Zkusili tedy jinou cestu, zpracovávat bylinky na čaje a koření. Moderní bylinkaření, byť ekologické, se však již na hony vzdálilo romantickým představám o babkách-léčitelkách, které za úplňku vyrážejí s proutěným košíkem na čarovné bejlí. Novodobí bylinkáři si musejí lámat hlavu s osevními postupy a zeleným hnojením, nemluvě o neustálém kypření a pletí. To čekalo i Abrlovy, kteří v polovině devadesátých let na pronajatém půlhektarovém poli vyseli první bazalku, saturejku, estragon a mátu. Díky bylinkám navázali spolupráci se Svazem ekologických zemědělců PRO-BIO i s Tomášem Mitáčkem ze Sluneční brány, největším tuzemským zpracovatelem čajů a koření se značkou bio.

Jarmila Abrlová, foto: Dagmar Smolíková.

Dnes na svých 5,5 hektarech Abrlovi pěstují bazalku, saturejku, šalvěj, yzop, estragon, majoránku, dobromysl, petržel, pažitku, pohanku, kopr, tymián, libeček a meduňku. „Vycházíme z toho, čemu se dobře daří na vápenném podloží a co snese hodně tepla a málo srážek,“ shrnuje důvody pro výběr rostlin paní Abrlová. „Zdejší dobromysl má stejnou sílu, jako kdyby byla vypěstovaná ve Středomoří. Naší nosnou plodinou je však především yzop a meduňka.“ Z pole sklidí — přepočteno na suchou hmotnost — 30 až 50 metráků bylin. Většinu prodají Sluneční bráně, sami zpracovávají zhruba osm metráků, jejichž distribuci zajišťuje hlavně velkoobchod PRO-BIO Staré město pod Sněžníkem. Vedle jednodruhových patnáctigramových sáčků koření si mohou zákazníci pod značkou farmy POLLAU manželů Abrlových vybrat i několik směsí, třeba na kuře, těstoviny či do polévky. Druhové složení směsí a množství jednotlivých ingrediencí postupně krystalizovalo z téměř vědeckého bádání, založeného především na experimentu. „Nejdříve jsme sháněli spoustu literatury, pak jsme zkoušeli, co s čím půjde dohromady, a nakonec jsme to testovali na kamarádech, kteří byli schopni a ochotni s našimi směsmi něco uvařit,“ vzpomíná paní Abrlová. Velkou oblibu si získal hlavně takzvaný bylinný pepř složený ze saturejky, majoránky, yzopu, bazalky, tymiánu a kmínu. „Je vhodný i pro děti a lidi s dietním omezením, třeba pro srdcaře či cukrovkáře. Nemusí totiž solit, bylinný pepř zajistí jídlu chuť.“

Pěstování bylinek však může mít i své velmi stinné stránky. V případě Jarmily Abrlové k nim kupodivu nepatří ani nekonečný zápas s bujným plevelem, ani vymýšlení strategií, jak dostat do půdy správné množství živin. Problémem je bobr. Toto poměrně statné a celoročně přísně chráněné zvíře totiž našlo zalíbení v odvodňovacím kanálu, jež se vine kolem polí, a přímo naproti pozemku Abrlových si začalo stavět hráze. Podařilo se mu v poměrně krátké době zanést kanál, a zvednout tak hladinu vody. Výsledek se dostavil v podobě podmáčených polí. „Ještě v květnu jsme měli tři čtvrtě plochy pod vodou. Poškozuje nám to úrodu,“ shrnuje Jarmila Abrlová. Odbor životního prostředí jim sice dvakrát škodu uhradil, dlouhodobě by však pomohlo jen pročištění kanálu. Tomu se zatím Povodí Moravy brání.

Jiskrný mok bez chemie

Druhou část hospodářství rodiny Abrlových tvoří vinice, které jsou doménou především pana Josefa. „Víno je manželova láska. Vinařit se naučil v Pavlově a chtěl mít i kousek své vinice,“ vypráví paní Abrlová. V roce 1995 vysadili první hektar vinohradu, vloni a předloni jej rozšířili o dalších 4,5 hektaru. „Od první chvíle jsme chtěli hospodařit ekologicky, dělat něco speciálního. Na velké výměry nemáme peníze.“ Stejně jako u bylinek se i pěstováním vína prokousávali metodou pokus-omyl. V době, kdy začínali, neměl nikdo v Česku s ekologickým vinařením zkušenost. „To, co jsme viděli v zahraničí, se kvůli odlišným přírodním podmínkám nedalo u nás aplikovat,“ vzpomíná Jarmila Abrlová.

Na hektaru plodné vinice Abrlových postupně dozrává Moravský muškát, Pálava a na podzim červené hrozny Cabernet Moravia. Celkem to představuje zhruba pět až šest tisíc litrů vína. Úrodu ze zbylých 4,5 hektaru poprvé sklidí až za tři roky. „Ve vinohradu můžeme používat pouze věci, které vzejdou z přírody, a když se do ní vrátí, neškodí,“ shrnuje principy ekologického vinaření paní Jarmila. Farma POLLAU tak soustavně bortí mýty konvenčních vinařů, kteří se na své biokolegy stále dívají s despektem. Abrlovi například hnojí jen zbytky z ostříhané révy, výlisky z výroby vína či plevelem. „Každých šest let necháváme testovat půdu. Díky tomu vidíme, že má živin dost.“ Zatím jim práci neztěžuje ani zákaz chemikálií. Proti plísním a houbovým chorobám mohou používat pouze přípravky Sulikol a Kuprikol, po kterých v půdě nezůstávají jedovatá rezidua. Se škodlivými roztoči se dobře vypořádají draví roztoči, s mšicemi zase slunéčka sedmitečná. Přirozenou rovnováhu udržovanou ve vinohradu však může citelně narušit nešetrné hospodaření sousedů. „Kdyby měl někdo vedle nás klasický vinohrad a postříkal jej tvrdým herbicidem, naše dravé roztoče to zabije,“ vysvětluje paní Abrlová. Případnému úniku postřiků z vedlejších pozemků pomáhá bránit třímetrový ochranný pás. „U vinohradu jsme vysadili jako živý plot 250 mandloní. Rostou rychle a rychle se také z jara olisťují.“

Bez cizorodých sloučenin se musí biovinaři obejít i při přípravě vína. Nelze počítat s výpomocí enzymů, jež uvolňují buketní látky ze slupek hroznů, nebo stabilizátorů, které zabraňují kvašení. „Pracujeme jen s tím, co si hrozen přinese z vinohradu. A hlavně musí víno zůstat stále živé,“ říká paní Jarmila. To však může být Achillova pata — u vína totiž neexistuje záruční doba, výrobce za kvalitu ručí až do vypití. „Vinaření je tak složitý proces, že i když uděláte první poslední, není to ještě záruka stoprocentního úspěchu. Musíme se pořád učit.“

Jarmila Abrlová, foto: Dagmar Smolíková.

Na nedostatek zákazníků si Abrlovi vzhledem k množství své produkce zatím nemůžou stěžovat. „Chvíli ale trvalo, než jsme se dostali do povědomí lidí. Řada propagačních akcí pro nás byla prodělečná. Dneska už ale máme stálou klientelu,“ říká paní Jarmila. Za tři roky však budou sklízet ne z jednoho, ale z celé výměry vinohradu, a na několikanásobnou úrodu musí najít nová odbytiště. Zatím sází hlavně na pestrost nabídky. „Na nové plochy jsme vysadili Ryzlink rýnský a André. Nabídku pěti odrůd ještě rozšiřují ročníková vína.“

Kontrolovat, ne ničit

„Vznik Kontroly ekologického zemědělství iniciovali samotní biofarmáři, aby nám nějaký darebák nemohl značku znehodnotit. Že se z toho vyvine takový moloch, nás nenapadlo ani v nejčernějším snu,“ reaguje paní Abrlová na zmínku o potížích sedláků s byrokracií. „Kontrola samozřejmě musí být přísná. Očekávali jsme ale především kontrolu v provozu, aby někdo nepoužíval zakázané postřiky nebo netýral zvířata, a v evidenci, aby bylo průkazné, že jsem vyrobila 50 metráků bylin, 40 jsem prodala a 10 mám doma na skladě.“ Jarmila Abrlová vypočítává, že jejich farmu kontroluje včetně KEZ celkem čtrnáct subjektů, kterým musí buď posílat hlášení, nebo odvádět poplatky. Zákony a vyhlášky spravující ekologické zemědělství jsou navíc podle ní příliš složité, a dokonce i protichůdné. „Nemáte šanci je stoprocentně dodržet. Je to ponižující pro lidi, kteří chtějí poctivě hospodařit. Pro mě je vždycky rajskou hudbou, když mi tatínek vypráví, jak hospodařili dřív. Tehdy byla stanovená daň na statek, kterou musel sedlák zaplatit, kdyby sám neměl jíst. Pokud ale daň zaplatil, nikdo už si ho ani nevšiml,“ shrnuje paní Abrlová. „Čím je systém složitější, tím dává větší prostor lidem, kteří mají čas v něm hledat kličky. Ti, kteří čas nemají, to sužuje, a končí. Kdyby to bylo jednoduché, na kontrolu by stačila polovina současného personálu KEZ. To by se ale zase asi nelíbilo jim.“

Bez komplikací se neobešla ani nová úprava dotačního systému. Vinařům a bylinkářům sice vyšla o nějakou tu tisícovku vstříc a výplata se vyšplhala na 11 000 korun na hektar, finanční podporu však podmínila závazkem sedláků, že na té které konkrétní parcele musí pět let pěstovat stejnou rostlinu. „U bylin to ale odporuje osevním postupům, tedy mimo jiné i poslední dotační podmínce. Zavolala jsem odpovědným úředníkům, že je to blbost. Oni na to, že to ví. Tak jsem jim napsala, že za takových podmínek dotaci nechci. Řekli mi, že to tak nejde, že na to nemají formulář.“

Zatím exoti

„Když jdu občas do vinařských potřeb koupit nářadí a vezmu si tam leták, jak se dělá víno, obchází mě hrůza — to jsou samé sloučeniny. Člověk si pak říká, a kde je vlastně to víno?“ přemítá paní Jarmila. „Myslím si, že i u nás biovinaření časem prosadíme, zatím nás konvenční kolegové berou spíš jako exoty. Na přednášce francouzského biodynamického vinaře ve Valticích ho jeden klasický vinař oslovil: řekněte nám, jak máme ekologicky pěstovat révu, a my to tak budeme dělat. On mu odpověděl, že nemůžou víno pěstovat jak přes šablonu, že má každý vinici v jiné oblasti, a že každý proto musí mít trochu jiný přístup. A ten vinař na něj vytáhl svůj trumf: chemický koncern řekne, vezmete Bayleton, postříkáte to, a je to. My to tak uděláme a skutečně to tak je. On nám dává jistoty,“ odmlčí se na chvíli paní Abrlová a dodává: „To je důvod, proč nás klasičtí vinaři neberou, myslí si, že to prostě nejde.“

V Česku zatím hospodaří pouze čtyři ekologičtí vinaři. Podle paní Abrlové však někteří mladší zemědělci změnu směrem k bio zvažují. „Když někdo obdělává dvě stě hektarů vinic, nemůže ze dne na den přejít na ekologické hospodaření, to by ho mohlo ekonomicky položit. Ale když někdo teprve začíná, je ideální to zkusit. Biovinaření je správná cesta, která má budoucnost.“

Článek vznikl díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.

Jeden komentář: “Pavlovské víno a bylinky”

  1. Zdeňka Rosenbergerová, Česká Třebová napsal:

    Víno z farmy manželů Abrlových odebírám již několik let a mohu jen vřele doporučit. Je vynikající, nikdy neprohloupíte pokud se rozhodne víno zakoupit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.