Pedagogika pod širým nebem

22. února 2010 /
foto: Kateřina Jančaříková

Vyučování pod širým nebem má u nás dlouhou tradici a dnes se podobně jako například ve Skandinávii, Německu či Rakousku začíná viditelněji prosazovat především na předškolním stupni. V čem se vlastně takzvané lesní škol(k)y odlišují od „normálu“ a co všechno brání jejich rozkvětu?

Argumentů pro rozmach vyučování ve venkovním prostředí je mnoho. Už v knize Dětská farma, eubiotická reforma školy z roku 1929 Eduard Štorch píše, že výuka venku je pro dětský organismus zdravější, posiluje se přirozená imunita, lépe probíhá rekonvalescence po závažných onemocněních, posiluje se tělo i nervový systém, probouzí se činnost mozkových buněk, zvyšuje se hodnota hemoglobinu v krvi i objem plic, stupňuje se plicní ventilace, roste chuť k jídlu, snižuje se tlak v tepnách, napomáhá se činnosti vyměšovací, mohutní systém svalový, prožívá se radost ze života. Naopak vnitřní prostory většiny budov představují riziko, dochází v nich (bez větrání) k hromadění radioaktivního radonu, cigaretového kouře, virů, bakterií či spor plísní.

Svět lučních kobylek a vodních brouků

Venkovní prostředí nadto poskytuje dětem nespočitatelnou a nenahraditelnou dávku možností drobných kontaktů a impulsů, které pozitivně působí na rozvoj osobnosti a na rozvoj environmentální senzitivity. Význam těchto kontaktů, zvlášť v raném období, potvrzuje (převážně v autobiografiích) celá řada významných osobností. Například šlechtitel Luther Burbank (1849—1926) dokázal podle svědectví svých současníků vidět na velkém lánu rostlinu vhodnou pro další šlechtění. Tuto schopnost získal právě díky informálnímu vzdělávání (neorganizovaném pobytu v přírodě) v raném dětství. Burbank v publikaci Zdokonalování lidské rostliny (Training of the Human Plant) doporučuje rodičům a pedagogům, aby pro děti mladší deseti let nebyla povinná školní docházka a aby „každé dítě mělo svůj vlastní svět, kde jsou bábovičky z písku, luční kobylky, vodní brouci, pulci, žáby, motýli, lesní jahody, třešně, žaludy, kaštany, lezení po stromech, brouzdání se potokem, lekníny, veverky, netopýři, včely, morčata, štěňata, strniště, smrkové šišky, oblázky, písek, hadi, borůvky a sršni; a každé dítě, které o tento svět přijde, zároveň přijde i o nejlepší zdroj své výchovy. Tím, že se s jednotlivými složkami tohoto světa seznámí, dostane se do styku s vnitřní harmonií přírody. Toto poučení je nenásilné, přirozené a celistvé“.

Podobné svědectví vydal zakladatel indické ochrany přírody Jim Corbett, přírodovědec Gerald Durrell, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Sigrid Undsetová, etolog Konrad Lorenz a mnozí další. U nás tuto „metodu“ prosazovali za první republiky zastánci takzvané volné školy — pokusníci František Merta, Konrád Pospíšil, Josef Loutocký, Karel Weinzettl, Jaroslav Vágner, Josef Pešek a především Jan Úlehla.

Sociální vědci nadto zdůrazňují, že pobyt v přírodě a turistika mají příznivý vliv na psychický a sociální vývoj dětí a mládeže, a pozitivní význam z hlediska prevence sociálních deviací včetně drogové závislosti.

Ze zahraničních výzkumů dále vyplývá, že více než polovinu všech předmětů (tedy včetně mateřského jazyka a matematiky) lze učit venku. Pokud například probíhá výuka jazyka v altánu na školní zahradě, mohou žáci při práci pozorovat stromy, květiny, ptáky nebo hmyz a nechat se okolím inspirovat k plnění nejrůznějším úkolů. Zkušenosti s venkovní výukou uvedené v knize Učíme se v zahradě (2007) navíc opakovaně potvrzují, že se žáci venku nesoustředí o nic hůře, ba spíš lépe než ve třídě. Děti v předškolním věku mohou trávit ve venkovním prostředí ještě více času.

Proč tedy — navzdory výše uvedenému — tráví zdejší děti valnou většinu školní docházky za škamny?

Krásný vzhled je na ten Boží svět

Jedním z mnoha důvodů je krátkodobost dřívějších reformních pokusů. Již v letech 1874—1879 učil děti v přírodě olomoucký kantor Ignác Libíček. V té době (1875) publikoval v časopisu Posel z Budče český pedagog Václav Vaníček článek, odkazující na Komenského Didaktiku a na tehdejší ministerský výnos, v němž „se dovoluje při vyučování ve vhodném čase vycházet do přírody v okolí školy“. Vaníček pak pedagogům doporučoval, aby „následovali jeho příkladu a co nejhojněji vycházeli se svými žáky mimo budovy škol“. V článku dále podrobně popisuje své turisticko-přírodovědné vycházky a mnohé zážitky (například společný zpěv písně Krásný vzhled je na ten Boží svět), které dokládají, že se již tehdy v přírodě vyučovalo „interdisciplinárně“.

Jak se můžeme dočíst v knize Václava Rohleny Školy v přírodě z roku 1928, plán první Lesní školy v českých zemích v roce 1907 zve-řejnil, ale nakonec neuskutečnil učitel Čermák v Kostelci nad Orlicí. Lesní školy propagoval i sám Václav Rohlena. V roce 1926 otevřel sociální úřad města Prahy v Kinského zahradě jeho soukromou Sadovou školu, která však fungovala jen šest týdnů.

Nejvíce se ovšem za první republiky zasadil o výuku ve venkovním prostředí zmiňovaný spisovatel dětských knih z doby pravěké, učitel a archeolog Eduard Štorch. Vodil pražské děti o nedělích a svátcích do okolí Prahy, vedl kurzy plavání, bruslení a skautský tábornický oddíl. O letních prázdninách pro své žáky pořádal levné zájezdy k moři, o zimních prázdninách lyžařské zájezdy do hor. Posléze si uvědomil, že čas strávený ve školních budovách není možné vykoupit pobytem na čerstvém vzduchu jen o nedělích a svátcích, trápil ho často neutěšený zdravotní stav jeho žáků. „Pilný a snaživý žák, který se doma svědomitě připravuje na školní vyučování, vysedává dlouho do noci nad knihami a sešity a podrývá si zdraví v nejnebezpečnější době… Nemá místa na zotavení,“ píše v Dětské farmě.

Štorch se proto v zájmu dětí pokoušel prosadit myšlenku spojení výuky s pobytem dětí v přírodě na odborném pedagogickém poli. Aby svou vizi podpořil pádnými argumenty (pedagogickým výzkumem), zrealizoval svou představu školy v přírodě na vlastní náklady. Potřebné peníze získal prodejem vlastních archeologických sbírek. V letech 1926—1930 tak provozoval na vltavském ostrově v Praze v Libni Dětskou farmu, kam docházel se svými studenty tři dny v týdnu na vyučování. Studenti si „venkovní školu“ natolik oblíbili, že se zde scházeli i mimo čas vyučování, a to nejen ke hře a koupání, ale i k práci — budovali zde různé přístřešky, lavičky a podobně.

Pedagog-výzkumník Štorch si vedl pečlivé záznamy, které po čtyřech letech zpracoval ve zmiňované knize Dětská farma. Touto výzkumnou zprávou podložil žádost o to, aby pražské úřady Dětskou farmu uznaly jako státní školu a jako takovou ji začaly financovat, protože sám už byl bez prostředků. Úřady však Štorchův výzkum na vědomí nevzaly a v roce 1930 musela být Dětská farma pro nedostatek peněz zavřena.

Nemohu si dovolit ztratit ani minutu!

Následující totalitní režimy venkovnímu vyučování nepřály, takže dnes, po téměř sto letech od prvních zkušeností, stále tráví většina žáků a studentů ve školních budovách většinu vyučování.

Po příčinách a souvislostech tohoto stavu jsem pátrala předloni. Výzkum ukázal, že současný obecně akceptovaný vzorec myšlení staví člověka s přírodou a přírodním prostředím do konfliktu („člověk — pán tvorstva“). Většina lidí nepociťuje soulad s přírodou, a tak není divu, že rodiče pobyt ve venkovním prostředí ani nevyžadují. Ti rodiče, kteří by chtěli, aby jejich děti trávily venku více času, však svůj názor na třídních schůzkách neříkají a ani neprosazují. Domnívají se, že „stejně by to bylo zbytečné“ (matka dvou dětí předškolního věku).

Někteří rodiče proti pobytu venku dokonce protestují. Argumentují požadavkem čistoty a bezpečnosti (nechtějí, aby se dítě umazalo, zranilo) a také nepovažují čas strávený venku za dostatečně produktivní. Vyjadřují obavy typu: aby se jejich dítě „pak dostalo na gymnázium“. Za „normální“ se obecně považuje trávit čas vevnitř. Proto stačí jeden rodič, který nechce, aby děti chodily na přestávku ven, a celá třída zůstává v učebně. Navíc i část (pravděpodobně většina) učitelů/učitelek s žáky ven chodit nechce. Pedagogové se totiž obávají, že kdyby žáci při vyučování neseděli ve třídě, nestihli by probrat osnovami předepsanou látku. Proč nechodí s žáky na školní zahradu, zdůvodnila jedna učitelka třetí třídy slovy: „Nemohu si dovolit ztratit ani minutu!“ A odborná veřejnost? Ta teprve začíná tématu věnovat pozornost.

České děti školou povinné nemají možnost chodit celoročně ven ani o hlavní přestávce. Děti v předškolních zařízeních tráví venku mnohem méně než doporučované dvě hodiny denně. Výzkumy dokonce zaznamenaly negativní trend, že děti tráví venku čím dál méně času — a to ve školních zařízeních i při mimoškolních činnostech. Významná část žáků 1.—3. třídy prvního stupně (učitelé hovoří o čtvrtině až polovině) a v mateřských školách (většina) není schopna se samostatně a rychle obléknout a obout. Odchod na zahradu či procházku je pak pro učitelky, zvlášť v zimních měsících, komplikovaný — musí pomáhat s oblékáním a významná část přestávky se promarní přesunem samotným. V mateřských školách pobyt venku limitují organizační záležitosti denního režimu (oběd, svačina, předávání dětí rodiči), které tradičně probíhají v budově.

Zatímco skandinávské děti v mateřských školkách stráví více než 80 % veškerého času venku, a to za každého počasí, u nás jde jen o necelé dvě hodiny denně, navíc za deště děti vycházejí málokdy. Na základních a středních školách je situace ještě horší.

První vlaštovky

Rodiče a pedagogové, kterým tento stav vadí, zakládají v posledních několika letech soukromá zařízení, ve kterých děti tráví ve venkovním prostředí více času.

Prvními porevolučními vlaštovkami byli žáci zařazení do tzv. individuálního (domácího) vzdělávání. Většina z nich může pod širým nebem trávit několik hodin denně. Právě tato možnost motivovala mnohé rodiče k tomu, že se rozhodli právě pro domácí vzdělávání.

Krátce po listopadu 1989 se zrodilo osmileté soukromé reálné gymnázium Přírodní škola (www.prirodniskola.cz), jehož studenti tráví každou středu mimo školní budovu (exkurze, práce na projektech) a jeden týden z každého měsíce (vyjma prosince a června) vyjíždějí do přírody. Klasifikaci mají uzavřenou už koncem května, protože celý červen věnují přípravě, realizaci a vyhodnocení expedice, přičemž minimálně dva týdny v červnu pobývají v přírodě.

Od roku 2006 rovněž fungují dvě třídy soukromého zařízení Mateřská škola Semínko v Toulcově dvoře (www.webareal.cz/seminko). Zde děti tráví celý jeden den v týdnu pod širým nebem (studený oběd si nosí s sebou), ostatní dny hojně využívají členité zahrady, která poskytuje možnost kontaktu se všemi čtyřmi živly, a také areálu Toulcova dvora plného domácích zvířat a dostatku prostoru ke hře i dalším aktivitám (sázení, pěstování, šplhání). Loni pražský magistrát podpořil založení třetí — venkovní — třídy Semínka, která se otevře pravděpodobně letos v září.

O rok později než Semínko vznikla na Liberecku soukromá lesní škola, po dvou letech existence je však dnes její činnost pozastavena. Loni v září otevřel v Praze dveře Dětský dopolední klub Šárynka inspirovaný lesní mateřskou školou (více na www.eko-domov.cz). Děti v Šárynce tráví většinu dne venku, do útulné jurty se stahují pouze v extrémních teplotách nebo za silného deště. K dispozici mají velkou zahradu s potokem, skalami, stromy i keři, a na výlety mohou chodit do přírodní rezervace Divoká Šárka. Zhruba měsíc nato založilo Sdružení za sebevědomé Tišnovsko asi sedm kilometrů od Tišnova Klub v Pejškově, taktéž inspirovaný lesní mateřskou školou (viz http://klubpejskov.tisnovsko.eu). A ještě jedna vlaštovka: v Dobřichovicích u Prahy nedávno vznikla lesní školka Taras, zajímavá tím, že má dva učitele (muže).

Dobrodružství lesní školky

Co jsou vlastně ony „lesní školky“ zač? V praxi existuje mnoho jejich podob, jediným spojovacím prvkem je důraz na pobyt venku, práci s přírodním materiálem a rozvoj kvalitních přátelských vztahů mezi dětmi. Některé lesní školky nemají žádnou budovu ani přístřeší, učitelky (učitelé) přebírají děti na kraji města nebo na nádraží, a vše si nesou nebo vezou s sebou. Jiné mají klasickou budovu, ze které děti s učitelkami vycházejí nebo vyjíždějí na celý den do přírody. Většina školek má nějaký malý přístřešek v přírodě (srub, jurtu a podobně).

V některých školkách si děti nosí v batůžku na zádech s sebou svačinu i studený oběd, v jiných si každý den společně vaří jednoduché jídlo, v dalších se vracejí na oběd do školní budovy, popřípadě si vyzvedávají várnice s jídlem na lesní cestě.

Do denních aktivit některých lesních školek se mohou kdykoli zapojit rodiče (kupříkladu matky s mladšími dětmi na rodičovské dovolené), jinde je během vyučování dospělým vstup povolen jen po domluvě a omezeně.

Žáčci většiny lesních školek chodí s učitelkami (učiteli) na jedno stálé místo (paseku, údolí), na kterém mají svou základnu, kde vykonávají denní i sezonní rituály. Některé lesní školky ale volně putují po přírodě v okolí města — každý den jsou někde jinde. V zimních měsících školky částečně omezí pobyt venku — navštěvují třeba divadla nebo muzea, tráví více času ve vytápěných přístřešcích nebo jezdí vytápěným dopravním prostředkem na vzdálenější místa, kde logicky stráví méně času.

Zdravější budoucnost

Ačkoli se rodiče musí v Semínku i Šárynce finančně i formou brigádnických hodin podílet na provozu, zájem převyšuje kapacitu. Můžeme tedy u nás očekávat nárůst počtu takových předškolních zařízení.

Rodiče — daňoví poplatníci — budou lobbovat za to, aby tato zařízení (stejně jako v zahraničí) podporoval stát a zařadil je do sítě škol. Není spravedlivé, aby rodina, která se rozhodne pro lesní školku, vydávala na své dítě z rozpočtu více peněz než rodina, která dítě pošle do klasické státní školky. Mělo by tomu být naopak — děti z lesních školek totiž bývají zdravější, otužilejší a lépe socializované, čímž státnímu rozpočtu šetří výdaje za různé druhy péče.

Nejdůležitějším a nejrizikovějším článkem školek pod širým nebem jsou však učitelé. Ne každý stávající učitel by fyzicky zvládl pracovat celoročně venku. Učitelé školky pod širým nebem musí být fyzicky i duševně zdatní, musí mít kurz první pomoci, musí vědět, jak se zachovat, když se dítě ztratí, musí znát jedovaté (i jedlé) rostliny, zkrátka musí být vybaveni jinými dovednostmi než učitelé hlídající děti ve třídě nebo na malém pískovišti. Pomoci by mohly chystané vzdělávací semináře pro zájemce o tuto pedagogickou alternativu.

Autorka je vedoucí Centra environmentálního vzdělávání na Pedagogické fakultě UK v Praze a garantkou Dětského dopoledního klubu Šárynka. Její blog Environmentální výchova a vzdělávání najdete na http://cevv-uk-pedf.blog.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.