Po stopách velkých šelem

11. února 2005 /

Uděláte-li si v zimních měsících výšlap do beskydských hvozdů, možná na ně narazíte. Jsou k nerozeznání od běžných turistů, snad si jen víc než okolní krajiny všímají stop ve sněhu a mysliveckých posedů. Říkají si vlčí hlídky.

V Beskydech se znovu zabydlely velké šelmy. Nejdříve rysi a medvědi, od devadesátých let i vlci. Na navrátilce však nečekala žádná idyla. Naopak, jejich populace neustále ohrožují pušky pytláků. Zákon sice velké šelmy chrání po celý rok, zdá se však, že to nestačí (podrobnosti viz článek Jak se žije českým šelmám? v 7.G 12/2004). Ti, kteří chtějí vzácné predátory natrvalo vrátit do zdejší přírody, nespoléhají jen na legislativu, ale zvažují i jiné způsoby jejich ochrany. Jedním z nich jsou takzvané vlčí hlídky.

Jak to všechno začalo

„Když se v Beskydech objevili vlci, vzniklo zděšení — jak u chovatelů, kterým se po desítkách ztrácely ovce, tak zároveň u úředníků ze správy CHKO, kteří nevěděli, jak s novou situací naložit. Zákon o náhradě škod platí teprve od roku 2000,“ říká Leo Košťál ze Sdružení Beskydčan. „Chaosu okamžitě využili někteří myslivci a začali vlky lovit, čímž si získávali kladné body u chovatelů, kterým tak chránili jejich stáda.“ Majitelé ovcí byli po léta zvyklí pást svá zvířata volně, bez dozoru. Dnes, téměř po deseti letech soužití s vlky, si už někteří pořídili kvalitní ovčácké psy. Obecně však stále platí, že přítomnost pasteveckého psa, elektrické ohradníky či zahánění ovcí na noc do salaše se doposud nestaly zcela samozřejmými prvky ochrany stáda.

„Myslivci se hájili tím, že je velmi obtížné rozeznat vlka od psa. Mělo to racionální základ. Vlk tady několik desítek let vůbec nežil a oni ho neznali. Navíc tím, že lovili pytlačící psy, speciálně třeba vlčáky, mohlo skutečně dojít k záměně,“ vzpomíná Leo Košťál a pokračuje: „Později však už myslivci věděli, že má vlk kratší slechy, delší čumák a svěšenou oháňku, že zkrátka existují znaky, podle kterých se dá jasně poznat. Tak přešli do ilegality a změnili rétoriku: už se nepletli, ale také nelovili.“

Lidé z Beskydčanu pochopili, že chtějí-li vlky chránit, musí být tam, kde oni — a také pytláci — přímo v terénu. První ideje vlčích hlídek se podobaly strážcům přírody, kteří by měli například právo kontrolovat na lesních cestách projíždějící vozy. Tato myšlenka padla poté, co se změnil zákon, který dříve dával těmto strážcům určité pravomoci. „Arogance pytlačících myslivců se stále stupňovala, chlubili se, kde, co a jak slovili, ale nedalo se s tím nic dělat, protože to bylo neprůkazné,“ říká Košťál. Beskydčan se rozhodl používat stejnou taktiku. Jestliže je téměř nemožné s jistotou prokázat pytláctví, pak pro příště nebude mít jistotu ani pytlák, že byl jediným svědkem svého činu.

Tuto metodu jako první začal používat známý ostravský ochranář Ludvík Kunc, když se po dlouhé době do Beskyd vrátili rysové a stejně jako vlky v devadesátých letech je uvítaly pušky pytláků. „Když jsem s tím začal, žilo u nás jen pár rysů. A protože jsou Beskydy přeci jen rozsáhlé území, vybral jsem si oblast Smrku a Kněhyně, kde se mi to zdálo rysům nejbližší. Měl jsem dost času, takže jsem tudy procházel dvakrát třikrát týdně. Tlapal jsem všude. Polesný, co tam tehdy byl, mi říkal, že mi hlavu ustřelí, byl vzteky bez sebe, a to jenom proto, že jsem tam byl pořád. A o to mi šlo, aby nikdo z těch lidí neměl jistotu, že jsou v lese sami.“

„Beskydčan na vlčí hlídky nesehnal žádné peníze, tak jsme se spojili s Hnutím DUHA, které dosáhlo až na granty zahraničních nadací,“ vysvětluje Leo Košťál a dodává: „Vznikla unikátní spolupráce, která funguje dodnes.“ Současné vlčí hlídky, jejichž partnery jsou rovněž ČSOP a Správa CHKO Beskydy, sice nemohou kontrolovat vozidla, jak si to kdysi ochranáři plánovali, zato monitorují šelmy i myslivce.

Poznáš ho po stopě

Jedním z klíčových hesel slovníku vlčích hlídek jsou pobytové znaky šelem. Hledají je v terénu, zaznamenávají a předávají k dalšímu zpracování Správě CHKO Beskydy. K základním pobytovým znakům patří samotné setkání se zvířetem. „Takových případů je minimum a navíc nejsou příliš určité. Například jsme v lese viděli pohyb. Šelma však zmizela dřív, než jsme stihli vytáhnout fotoaparát. Ani jsme si ji nestačili pořádně prohlédnout,“ vzpomíná Leo Košťál. Přítomnost vzácných zvířat a jejich chování v dané lokalitě však lze určit podle stop, stopních drah, trusu, značení v terénu, zbytků kořisti nebo hlasových projevů, u rysů a medvědů rovněž ze škrábání stromů — značí si tak svá teritoria. „Vlčí stopy se velmi podobají psím. Jenom odborník je od sebe dokáže odlišit. Pro tuto šelmu je také specifické, že zanechává jednu stopní dráhu, i když lesem proběhli tři nebo čtyři vlci. Chodí totiž jeden za druhým,“ vysvětluje Košťál. Podle Františka Šulgana ze ZO ČSOP Rožnov pod Radhoštěm, která se monitoringem velkých šelem zabývá už deset let, na medvěda ukazují i další znaky, které zanechává při hledání potravy: „Může to být třeba vyležené místo v borůvčí, rozhrabané mraveniště, vybrané včelí nebo vosí hnízdo, rozbité pařezy, v nichž hledá larvy hmyzu, obrácené kameny, pod kterými slídí po hmyzu či menších zvířatech, olámané větve stromů — třeba u jeřabin je to hodně vidět, zůstávají tam i stopy po drápech nebo zbytky chlupů. S oblibou se otírá o pryskyřici, ta vůně ho přitahuje.“

Kdo umí, může z pobytových znaků vyčíst nejen, odkud a kam zvíře šlo, zda jen procházelo nebo lovilo, ale také jak bylo velké a staré. „Statisticky se ví, že šelma určitého věku má určitou hmotnost a velikost stopy. Když medvěd škrábe kůru, tak podle toho, kam až dosáhl, lze určit jeho velikost. Je to možné odvodit také z šířky přední stopy,“ vysvětluje Leo Košťál.

Určit, kolik v dané oblasti žije zvířat, je však už o poznání složitější. Nejpřesnější čísla pocházejí z hromadného sčítání, které každoročně od roku 1986 pořádá Správa CHKO. V jeden konkrétní termín vyrazí do celých Beskyd početné skupiny lidí a sledují pobytové znaky, které se pak vyhodnocují. „Když jedna hlídka najde v určitou dobu stopu a druhá hlídka těsně ve vedlejším údolí vidí o dvě hodiny později totéž, je jasné, že jde o stejné zvíře. Zatímco když je to o tři údolí dál, patří stopy jiné šelmě,“ naznačuje určovací klíč Leo Košťál. Vlčí hlídky podle něj tuto ambici naplnit nemohou: „Probíhají nepravidelně, a sesbírané informace jsou proto útržkovité. Přesto jsme schopni alespoň orientačně stanovit, že se například v daném měsíci tady pohybovaly tři smečky vlků. Na druhou stranu není ani tak podstatné, zda v Beskydech žijí dva nebo šest vlků. Důležité je, že tady vůbec žijí a že tady žijí trvale.“

Amatéři a profesionálové

„Na začátku každé zimní sezóny absolvují naši dobrovolníci speciální školení. Naučí se poznávat stopy lesní zvěře, měřit je, odlévat je ze sádry, vše správně dokumentovat,“ vypočítává Miroslav Kutal z olomoucké místní skupiny Hnutí DUHA potřebné znalosti, které vlčím hlídkám předávají společně s Leo Košťálem, ostravským ochranářem Ludvíkem Kuncem a zooložkou ze Správy CHKO Beskydy Danou Bartošovou.

Podle Františka Šulgana však krátká příprava nestačí: „Musí mít víceleté zkušenosti v terénu, aby mohli donést dobré informace. Znám to ze zkušenosti: deset let chodíme do terénu a pořád něco nového zjišťujeme. Nedá se říct, že už všechno víme.“ Leo Košťál nezakrývá, že dobrovolníci vlčích hlídek jsou povětšinou amatéři, podle něj to však nutně nemusí snižovat hodnotu odvedené práce. Za nejdůležitější pokládá dobře zpracovanou metodiku, aby elementární data získaná hlídkami mohli odborníci vyhodnotit. „Užší spolupráce se všemi, kteří jsou na ochraně velkých šelem v Beskydech nějak zainteresovaní, by výrazně pomohla k lepším výsledků. Je potřeba společně přemýšlet, jak lépe monitorovat a lépe získané informace využívat. Pakliže jsou nadšenci, kteří sem ve svém volném čase jezdí, schopni stopu změřit, zaznamenat čas, podívat se zda sněží, jsou schopni i cokoliv dalšího — pokud se jich ovšem na to někdo zeptá.“ Podle Dany Bartošové je například velmi užitečné pro další vyhodnocování, dokládají-li vlčí hlídky svá pozorování sádrovými odlitky stop nebo fotografiemi stop, trusu či zbytků kořisti.

V hledáčku objektivu vlčích hlídek jsou i jiná vzácná zvířata než vlci a rysové. „Sledujeme například pobytové znaky tetřeva hlušce, jeřábka lesního nebo strakapouda bělohřbetého. Vloni jsme třeba zaznamenali houkání puštíka bělavého, sýce rousného a kalouse ušatého,“ vzpomíná Miroslav Kutal.

Zdechliny do lesa nepatří

Vlčí hlídky probíhají hlavně v zimě, protože jsou dobře vidět stopy. V listopadu a prosinci navíc vrcholí lovecká aktivita myslivců. „Součástí lovu spárkaté zvěře může být nelegální lov šelem. Čím je v lese větší výskyt chlapů s kulovnicemi, tím by tam mělo být víc vlčích hlídek,“ vysvětluje Leo Košťál. „V lednu a únoru mají šelmy čas namlouvání. V této době se chovají trochu atypicky, více se pohybují v terénu, jsou lépe objevitelné, a tedy snáze ulovitelné.“

Součástí práce dobrovolníků je proto rovněž monitoring myslivecké činnosti. „U posedů často nacházíme masité návnady, na které myslivci lákají takzvanou škodnou zvěř, například lišky. Jde o tradiční způsob lovu. Když se ale v Beskydech objevily velké šelmy, stalo se to unikátní metodou jejich lovu,“ říká Košťál. Veterinární zákon však pohození mrtvého zvířete či jeho části volně v krajině zakazuje. Majitel by měl uhynulé zvíře (případně jiný „odpad“ živočišného původu) buď zakopat, nebo odevzdat kafilérii k likvidaci — pokud váží více než třicet kilogramů. „Když najdeme masitou návnadu, hlásíme to veterinární kontrole nebo obecnímu úřadu. Často ji však myslivci zlikvidují dřív, než k ní veterináři přijedou,“ popisuje obvyklý průběh Miroslav Kutal. Zákon však s trestem pamatuje pouze na majitele uhynulého zvířete, který se dá podle pohozené zdechliny jen těžko dohledat. Žádný postih nehrozí ani tomu, kdo masitou návnadu nalíčil, ani majiteli pozemku, který takové praktiky strpí.

Leo Košťál však nalezení újedi, jak návnadě nastražené před posedem říkají myslivci, nepokládá za jednoznačný důkaz toho, že si chtěl někdo počíhat na chráněnou šelmu. „Když v lese narazíme na deset pohozených krůt, tak je celkem jasné, že je nikdo nezabil proto, aby nalákal vlka. Krůty nejspíše někomu uhynuly a majitel, aby nemusel platit kafilérii a ještě mohl slovit, co na ně přijde, je pohodil u posedu. I dneska chtějí někteří myslivci ulovit lišku nebo kunu, aby si pořídili kvalitní kožíšek. Problém ale je, že na újeď může přijít i vlk, a dostat se tak na mušku.“ Podle Miroslava Kutala našly hlídky na újedišti i mrtvého psa, kterému by se liška — pokud by nebyl už ve stádiu rozkladu — obloukem vyhnula. „Vlci berou psa ve svém teritoriu jako vetřelce a snaží se ho co nejrychleji zlikvidovat. Pro ně je to tedy velmi dobré lákadlo.“ Leo Košťál však ani v takovém případě nechce dělat jednoznačné závěry: „Myslivec, který v lese viděl potulujícího se psa, ho mohl prostě střelit a jít dál. Taky máme zkušenosti s tím, že majitel odstřelí psa, a místo toho, aby vykopal jámu, ho zanese do lesa.“

Podle Miroslava Kutala jsou ale masité újedi v posledních letech čím dál vzácnější: „Možná na tom mají zásluhu i vlčí hlídky.“

Po stopách vlků

 „Povětšinou k nám jezdí mladí lidé do pětadvaceti let, studenti jak přírodovědných oborů, tak i práv či filozofie,“ analyzuje složení vlčích hlídek Miroslav Kutal, hned však dodává, že se mezi dobrovolníky objevují i lidé, kteří už pracují. „Někteří jsou úplní nováčci, jiní se hlídek zúčastnili dvakrát nebo i dvacetkrát,“ upřesňuje Leo Košťál.

Trasy volí tak, aby s daným počtem dobrovolníků prošli co největší území. „V mapách máme samozřejmě zaznamenané, kde se velké šelmy nejčastěji vyskytují. Právě tam vlčí hlídky směřujeme, aby situaci znovu ověřily. V mapách máme označeny i posedy, u kterých jsme už jednou našli újediště,“ načrtává strategii olomoucký aktivista.

Do terénu vyrážejí dvou až tříčlenné týmy dobrovolníků. „Je lépe, když jsou tři. Přece jen ne všichni mají zkušenosti s pobytem v drsné horské přírodě,“ zdůrazňuje Leo Košťál. K takzvaným kontrolním místům se vlčí hlídky dopravují vlaky, autobusy, není-li žádné spojení, pak výjimečně i autem. Odtud už na předem domluvenou trasu skupinky vyrážejí samy. „Ale kdykoliv najdou stopu, opustí svoji trať a jdou kousek po ní, aby jednoznačně potvrdili výskyt šelmy. Pak se vracejí a pokračují dál,“ vysvětluje Košťál. Ne každý zájemce o hlídkování se však musí účastnit vícedenních pobytů s ostatními. „Pokud jde o místní lidi, mohou se zapojit individuálně a procházet svoji oblíbenou část Beskyd,“ dodává Kutal.

Vlčí hlídky se znovu setkávají až večer, na ubytovně pak odevzdávají své úlovky v podobě odlitků stop či trusu, dolaďují dokumentaci o pobytových znacích šelem i o nově objevených posedech. „Samozřejmě si líčí své zážitky, co viděli, co všechno v lese poznali. Mezitím se vaří večeře…,“ popisuje tradiční průběh jednoho končícího dne vlčích hlídek Leo Košťál. „Někteří dobrovolníci odmítají spát v chatách a nocují přímo v lese. Ti si také volí delší trasy,“ dodává Miroslav Kutal.

Podle Kutala kontrolují vlčí hlídky většinu beskydské chráněné krajinné oblasti: „Působíme od severní části přes centrální Beskydy, což zabírá Lysou horu, Smrk a pohraniční pásmo. Monitorujeme také Vsetínské vrchy a Javorníky.“ Minulý rok se za celou zimu na vlčích hlídkách vystřídalo zhruba sto dobrovolníků. Každý týden do terénu vyrazí dvacet až padesát lidí. „Kouzlo vlčích hlídek spočívá v jejich nepravidelnosti: nikdo z pytláků si nemůže být jist, kde v danou chvíli právě jsou,“ uzavírá Leo Košťál.

Podle šéfa Českomoravské myslivecké jednoty Josefa Hromase však vlčí hlídky „ruší klid v přírodě se všemi negativními dopady, než aby prokázaly jakékoliv reálné ochranářské výsledky (snad s výjimkou nálezu stop a trusu velkých šelem)“ (viz Myslivost 10/2004). „To riziko tady samozřejmě je. Nemyslím si ale, že by to zatím šelmy mohly vnímat jako pronásledování. Přímá střetnutí jsou velmi vzácná,“ říká Leo Košťál. Miroslav Kutal Hromasův názor odmítá zcela: „Množství dobrovolníků v terénu je vzhledem ke všem turistům, kteří projdou Beskydy, naprosto zanedbatelné. Jsou si vědomi toho, co sledují, a snaží se chovat co nejtišeji. Na rozdíl od mnohých výletníků v lese nehulákají a na rozdíl od některých myslivců do lesa nejezdí terénními auty.“

Podivíni z měst

„Někteří místní lidé vlčím hlídkám nefandí. Domnívám se, že příčinou je neznalost, případně zkreslené informace. Mohli také převzít negativní názor od jiných, například myslivců, kterým nedůvěra a kontrola veřejnosti vadí,“ říká zooložka Dana Bartošová, „určitě se tam mezi nimi najde hodně nespokojených, kteří si řeknou, co ti z města nám budou vykládat. Osobně jsem zatím vyslechla víc negativních než pozitivních reakcí.“ Věří však, že jde o přechodnou dobu: „Vše je otázkou času a zvyku. Myslím si, že se hlídky časem stanou pro místní obyvatele samozřejmou věcí a že si poctivým a seriózním přístupem postupně získají jejich důvěru a úctu.“

Miroslav Kutal se doposud s vyloženě negativním názorem na vlčí hlídky nesetkal. „Místní lidé většinou zbystřili, když jsme jim řekli, že v Beskydech monitorujeme výskyt velkých šelem. Například je zajímalo, kolik jich tady žije.“ Nicméně přiznává, že práce dobrovolníků nesklízí kladné body u některých myslivců. „Obecně vidím problém v tom, že mnozí lidé vůbec nevědí, čím se vlčí hlídky zabývají. Pak může docházet i k paradoxním situacím. Například v létě jsme se ve Vsetínských vrších dostali do střetu s motorkáři, kteří jezdili po hlavním hřebenu. Říkali jsme jim, že tam nemají co dělat, že jsou v chráněné oblasti. Pak jsem se od Dany Bartošové dozvěděl, že si někteří místní lidé na správě stěžovali, že vlčí hlídky jezdí na motorkách po lese.“ Besedy o velkých šelmách i práci hlídek probíhaly v obcích před třemi lety. „Na další jsme neměli peníze. Loni se nám ale podařilo jednu uspořádat ve Vsetínských vrších. Bohužel o ni nebyl velký zájem,“ shrnuje Kutal. Osvětu však nevzdávají. Začátkem letošního roku vydala olomoucká místní skupina pro veřejnost informační leták a letos plánují i obnovení besed, zejména na školách.

Opravdu efektivní ochrana?

„Vlčí hlídky pomáhají přímo i nepřímo,“ hodnotí Jaromír Bláha, vedoucí programu Lesy Hnutí DUHA, „obojí je ovšem poměrně těžko měřitelné vzhledem k množství faktorů, které se zde uplatňují. Dobrovolníci svou přítomností odrazují potenciální pytláky. Tato metoda je vyzkoušená a funguje. Na druhou stranu jsou časové i kapacitní možnosti vlčích hlídek omezené oproti možnostem, které mají myslivci. V Beskydech se nepohybuje tolik dobrovolníků jako myslivců. Vlčí hlídky také likvidují újedě, které mohou zvýšit pravděpodobnost, že přilákaného vlka střelí pytlačící myslivec.“ František Šulgan se naopak na protipytlácké tažení dívá spíše skepticky: „Nevěřím, že by to mohlo příliš pomoci, samozřejmě k tomu může dojít, ale nevěřím tomu.“ Naději pro šelmy vidí spíš v nově připravovaném záchranném programu (podrobnosti viz článek Jak se žije českým šelmám? v 7.G 12/2004).

Za mnohem důležitější však Bláha pokládá nepřímý efekt vlčích hlídek. Vyvolaly totiž debatu, která vedla ve veřejných sdělovacích prostředcích k diskusi o pytláctví. „Ukazuje se, že veřejné mínění nelegální lov čím dál méně toleruje.“ Zájem novinářů potvrzuje i Leo Košťál: „Vlčí hlídky přitahují pozornost. Je to jedinečná příležitost, jak dostat ochranu šelem do médií a ovlivňovat veřejné mínění. Navíc máme díky práci dobrovolníků k dispozici aktuální informace o výskytu šelem i o myslivecké činnosti. Pro besedy s veřejností je to nenahraditelné.“

Zájemci o přímou ochranu vlků a rysů v terénu mohou využít následujících kontaktů:

Vlčí hlídky v Beskydech: Miroslav Kutal, vlci.dech@hnutiduha.cz, 585 228 584
Rysí hlídky na Šumavě: Kateřina Ulmanová,
katerina.ulmanova@hnutiduha.cz, 222 514 759

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.