Pohodlné utrpení profesora Štěrby

2. května 1998 /
foto: Luděk Čertík

Chci přičinit stručnou poznámku alespoň k jednomu z názoru profesora Otakara Štěrby (rozhovor v 7.G 2/1998), ač o polemiku si říká většina z nich. Přinejmenším v této jedné věci se profesor Štěrba vyjadřuje ne jako přírodovědec, spíše snad jako vyslanec boha Peruna: „Sám jsem hluboce přesvědčen, že ke katastrofě dojde, tím mám na mysli katastrofu člověčenstva, nikoli katastrofu zeměkoule. Té je v zásadě jedno, jestli člověk žije nebo ne, ale ke katastrofě lidské společnosti a ke katastrofě člověka jako biologického druhu určitě dojde. Ač je to pesimistické a nemá se to říkat, dojde k vyhynutí člověka. Nejsem politik, mohu si to dovolit říct.“

Jelikož tato logika i mě opravňuje říci všelicos, říkám tedy, že se nesluší projevovat v této otázce takto nebetyčnou pýchu, leda by byl řečník bohem Perunem. Poněvadž co ví v této věci pan profesor? Uvážíme-li komplikovanost otázky, s níž se rozhodl takto v krátkém procesu vypořádat, můžeme si odpovědět: nic víc než kdokoliv z nás. Takováto jednoznačnost tváří v tvář úžasnému a nepostihnutelnému mystériu přírody i lidských osudů (uvažme jen, že je nás přes pět miliard, z toho někteří o naší civilizaci nikdy neslyšeli) profesora Štěrbu v tomto bodě sbližuje s technokraty, kteří hodnotí šance lidstva s obdobně ležérním sebevědomím „rozumných“ — jen z druhého břehu.

Každý sám ve svém osobním životě nemá vůči strašlivé hrozbě ekologické katastrofy nic než svou víru a svou naději. Zde by nás neměla zmást autorita věhlasného přírodovědce, neboť v dané otázce se Otakar Štěrba vyslovuje jako kdokoli jiný — metafyzicky. A tak milé slečny, zrazují-li vás temné věštby pana profesora od zakládání rodin, podléháte klamu. Ve skutečnosti není v této věci třeba brát pana Štěrbu s větší váhou než vašeho dědečka, když vás hladíval po vlasech a konejšil: „Neboj se, děvečko, všechno dobře dopadne.“ Je dosti možné (a jiné pasáže rozhovoru to i naznačují), že pan profesor Štěrba, jsa nepochybně citlivým člověkem, o čemž svědčí mj. jeho krásná kniha o zvířatech, se pro tyto své názory trápí. Před předčasným dojetím nás zde však může uchránit fakt, že by bylo nanejvýš nesnadno nalézt pro něj nějaký pohodlnější způsob utrpení.

Není sporu o tom, že existuje vážná hrozba ekologického kolapsu. Ale naši naději neposiluje nic tak jako činorodost. Planá trudomyslnost plodí pasivitu, zoufalství nebo cynismus, ubíjí duši a krátí naději. Právě díky tomu, že budoucnost je z principu nepoznatelná, můžeme vždy žít v naději, že „všechno dobře dopadne“. Vzdáme-li se, prohra přichází ihned. Vytrváme-li, je to pouhá jedna ze dvou možností.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.