Pokácet park

Pokácet park, to je zjevný nesmysl. Přesto se to stává. Pěkná stráňka obklíčená městskými bloky se rok co rok zelená keři a stromovím, zamodrá se šeříky nebo zazáří forzítií, zvanou zlatý déšť. Jednoho dne je plocha obehnána plechovou ohradou a odborná komanda pomocí strojů a strojků vytvoří bleskurychle holou pustinu. Brzy bude za zdí zet propastně hluboká jáma a skládky v okolí budou bohatší o pár tisíc tun hlušiny. Časem zpoza plechů vykoukne jakási budova, tedy pokud mezitím budovatelům „překvapivě“ nedojdou peníze. Mezi úředním lidem se mluví o investiční výstavbě a stráňka nebyla v papírech vedená jako parčík, jak si všichni místní mysleli, ale jako parcela č. 1232/56.

Jindy zas vtrhnou komanda v barevných stejnokrojích do neoploceného parku. Ozbrojeni křovinořezy, motorovými pilami, kultivátory ručními i přívěsnými, listofuky a vysavači začnou bez meškání hubit rašící zeleň. Brzo je po boji a obrovské haldy větví a stromků se válejí po trávníku a narašené kvítky pomalu vadnou. Něco bylo vytrženo, něco u země odříznuto, vysoké stromy, kam se dalo dosáhnout ořezány. Štěpkovač pak haldy z trávníků postupně ekologicky rozšmelcuje a vyfouká mezi do daleka se táhnoucí pahýly. V řeči úřední se akce nazývá údržbou parkových ploch a provádějí ji zahradnické firmy pod dohledem odboru ochrany životního prostředí.

Rozum nad tím zůstává prostému potulnému sadaři stát. Když ale najde na místě stoletého parku v památkové rezervaci holou pláň, strženou půdu, pařezy již z velké části vytrhány, je to už spíš jako rána palicí do hlavy. Chodí pak po holém podloží, s námahou shromažďuje rozum do hrsti a cedí skrz zuby temné kletby. Větší část mnohahektarového parku je zatím ještě kvetoucí oáza. Lidé posedávají na lavičkách, leží si na trávě a nemohou a snad ani nechtějí uvěřit, že by se mohla zase objevit v pátek v novinách zprávička a tom, že zítra se bude holosečně kácet v prostřední části parku. A potulný sadař už ví, že by k tomu mělo dojít, bude mezi prvními sedět v koruně svého jinanu, platanu, stoletého tisu nebo kaštanu, pod nímž v dětství čekal na první hnědý kaštánek.

Novořeč městských byrokratů však plácá cosi o I. etapě rekonstrukce parku za 10 milionů korun, návratu k původnímu konceptu z minulého století včetně kopií historického mobiliáře a také o rozšíření parkovacích ploch, vybudování objektu centrály závlahového systému či o „až najeden kompletně přeschlých a přestárlých stromech“. Nevěříte? Udělejte si jarní procházku po svém městě. Vraťte se do parků a parčíků svého dětství. Zapátrejte v zlovolných plánech zdivočelých správců vašich parků a budete zděšeni. Ti úředníci se buďto zbláznili, nebo již neslouží vám ale někomu jinému. Místo aby stromy léčili, kácí je po desítkách, místo aby udržovali svěřený obecní majetek, vyhazují peníze na nesmyslně drahé drastické zásahy, místo aby se radili s místními obyvateli, snaží se všechno důležité pečlivě utajit.

Hlídejte si své parky a už nedejte byrokratům šanci. To vám vzkazuje

Potulný sadař O.D.S.