Politik musí mít vizi

26. března 2002 / ,
Malá vesnička Jindřichovice pod Smrkem se několikrát objevila v novinových titulcích i televizním zpravodajství. Připomeňme jen usnesení obecního zastupitelstva této obce, podle kterého nedobrovolnou odpovědí na některé otázky ve formuláři ve sčítání lidu v roce 2001 byla porušena práva občanů zaručená Ústavou ČR, a v poslední době rozhodnutí o zavedení školného pro děti základních škol jako důsledek selhání státní politiky v této oblasti a alibistické pozice nejvyšších politiků. Jde o recesi, anebo o hájení základních principů politické svobody a lidských práv? Jindřichovice mají řadu překvapujících zvláštností. Než si začnete číst tento rozhovor, zkuste se podívat na internetové stránky www.rozmysli.to. Za vším totiž stojí osobnost starosty a krajského zastupitele (nezávislý, na kandidátce Strany pro otevřenou společnost) Ing. Petra Pávka (1963).


Žil jsi nějakou dobu v zahraničí. Proč jsi vlastně emigroval a proč ses vrátil?

Já jsem byl už jako malý kluk velmi silně ovlivněn prostředím dospělých, ve kterém jsem se pohyboval; a vlastně také prostředím disentu, protože jsem chodil na různé bytové semináře, kam chodili lidé z alternativní sféry. Navíc jsem byl od dětství vedený ke skautu a proti pionýru, můj táta je katolík, sice legrační katolík, nicméně katolík. Byl to od dětství vnitřně vnímaný boj dobra a zla, mezi skauty a pionýry.

Nějakým způsobem jsem vynechal takové to pubertální mládí, tedy bary a diskotéky. Navíc jsem v té době sportoval, dělal jsem vrcholově horolezectví, potápěl jsem se, takže jsem na tyto „zábavy“ neměl čas. Vystudoval jsem čtyřletý učební obor s maturitou se zaměřením na elektroniku, ale pak jsem nechtěl nastoupit přímo do práce, ale chtěl jsem dál studovat nějaký humanitní obor, především loutkařinu na DAMU. To samozřejmě nešlo, ale i přes různé problémy jsem byl nakonec přijat na ČVUT v Praze, obor elektrotechnologie. A na vysoké škole jsem se začal připravovat na emigraci.

Začátky v Německu nebyly nejjednodušší – patnáct měsíců v lágru. Ale v té době jsem chodil do blízkého gymnázia a studoval. Poté, co jsem byl z tábora propuštěn, jsem studoval obor podnikového hospodářství se zaměřením na datové struktury. Živil jsem se všelijak, např. jsem myl nádobí, uklízel jsem, jezdil náklaďákem, dělal jsem hrobníka, dřevorubce, zahradníka, pracoval jsem na stavbách…

A proč jsem se vrátil? Já jsem se vždycky považoval za politického uprchlíka. Utíkal jsem odtud kvůli tehdejšímu režimu, takže když režim padl, myslel jsem si, dost naivně, že již nemám žádný důvod žít v emigraci. V Německu jsem si vydělal poměrně dost peněz, ale to pro mě nebylo nikdy rozhodující. Chtěl jsem se vrátit, abych pomohl. Ve své ješitnosti jsem dospěl k přesvědčení, že bych mohl být se svými zkušenostmi ze zahraničí něco platný u nás doma. Takže se dá říci, že jsem se vracel z jakéhosi idealismu, v přesvědčení, že se pokusím svými zkušenostmi ovlivnit další vývoj u nás.

Na druhou stranu je potřeba říct, že jedním z důvodů, proč jsem se vrátil, byla i určitá nespokojenost se životem na Západě. Život tam byl a stále více je sešněrovaný různými pravidly a není tam prostor pro kreativitu. Vnímal jsem to tak, že když někde dochází k přerodu, otevírá se prostor pro tvořivost.

Jak to myslíš, když říkáš „sešněrovaný“?

Západní společnost je strašně rozmazlená. A ve svých obavách, aby nepřišla o tohle rozmazlování, si vytvořila pravidla, která všechno ošetřují. To vede k tomu, že jednotlivec ztratí jakoukoliv souvztažnost k životu a ke své osobní zodpovědnosti vůči životu. Nikdo už nepřebírá za nic odpovědnost, protože se všichni odevzdávají systému. Všichni na ten systém moc spoléhají. Když dojde k autonehodě, neosobně na sebe poštvou advokáty; nikdo neřekne: „Promiňte.“

Jasně se to projevuje po útoku na New York. Západní společnost opravdu trpí strachem, protože objevuje něco, co systémově neumí uchopit. Výsledkem je schválení balíku tzv. protiteroristických opatření, ale ve skutečnosti je to Orwellův Velký bratr. Občanské průkazy s otisky prstů, fyziognomickými rysy… Prostě neuvěřitelné věci. A to i přesto, že se ozývají hlasy proti, ať už ze strany ústavních strážců nebo ze strany různých alternativních hnutí či ještě pořád myslících bytostí. Hlavní proud ve společnosti se tak bojí, že je ochotný skousnout jakýkoliv způsob diktátu, kontroly a totality jenom proto, aby je systém dál chránil a oni si nemuseli nic přiznat.

Myslím, že patřím k těm, kteří mohli prožívat pád železné opony na Západě i na Východě. Už brzy se ukázalo, že oba systémy, tedy „západní“ a „východní“, od sebe převzaly jenom to špatné. Během tří měsíců byl celý Východ zaplaven konzumem, my jsme ho přijali s otevřenou náručí, přitom konzum je jen vedlejší produkt západní společnosti. A naopak během tří měsíců se v západní společnosti neuvěřitelnou měrou projevilo takové to „východňárství“, tedy především korupce. Ani jedna ze dvou typů společnosti si vůbec nedala práci poučit se a převzít to, co je dobré. Naše společnost měla spoustu pozitivních aspektů především v sociální sféře a mezilidských vztazích. A západní společnost zase např. rozvíjela pluralitu názorů a jejich formulaci. Je ani nás nezajímalo nic dobrého. My všichni jsme skočili po tom špatném.

Vracel ses v domnění, že něco dokážeš. Myslíš, že se ti to alespoň částečně podařilo?

Já jsem nevyužil možnosti na začátku 90. let, kdy jsem mohl jít do politiky. Tehdy však politika šla úplně mimo mě. Já jsem prostě nevnímal politiku jako důležitou součást společenského dění, protože venku je politika jakási nadstavba společenského, ekonomického, občanského, kulturního, sportovního života. Je to „jen“ takové zastřešení.

U nás se ale všechno točí kolem politiky. U nás neexistuje žádná sféra, ani kulturní, ani nezisková, ani žádná jiná, která by nebyla nějakým způsobem předurčena politikou.

Přesto jsi nakonec do politiky vstoupil.

Mezi lety 1994 a 1996 jsem žil v Jindřichovicích a obnovoval starý mlýn. Externě jsem učil jazyky a management, pak jsem odjel do Kanady a tam jsem dokončil postgraduální studium mezinárodního obchodu, a také jsem hodně cestoval.

Ale i na malé obci, jakou jsou Jindřichovice, jsem zjistil, jak je u nás důležitá politika. V té době zde vládl starosta, který byl neuvěřitelný demagog a „zařízl“ každého, kdo byl iniciativní a třeba se jen pokusil nějakým způsobem jej předčit. V té době se na mě začali obracet lidé na vesnici jako na jediného, kdo se mu postaví. Tím ale nechci říct, že by mě měli rádi nebo že by mi věřili. Byl to vlastně jen důsledek jejich tíživého stavu. Byl jsem asi nejbližší osoba, od které očekávali ekonomickou a právní radu. Měli pocit, že je jim ubližováno (a bylo jim ubližováno) a hledali někde zastání.

A tak jsem se v roce 1996 rozhodl, že půjdu do politiky. Objednal jsem si proto programy všech politických stran, které existovaly, a přečetl jsem si je. Nejvíc mě oslovil program ODA. Tak, jak byl napsán, přesně korespondoval s mým způsobem života. Byl pro volnomyšlenkářského a svobodného člověka, který přebírá zodpovědnost za svůj život. Takže jsem hledal nejbližší organizaci této strany, ta byla v Liberci, a vstoupil do ní. Během dvou měsíců mě zvolili do nějakého výboru, ale pak řekli: „Dál ne!“ Já jsem byl ale ochotný dát smysluplné politice dvanáct hodin denně a oni se přitom scházeli jednou týdně v pondělí, aby probrali nějaké kšefty přes magistrát. Já jsem ale chtěl dělat politiku! Oni mi však řekli, ať „hodím brzdu, protože tady je fronta“. Pořád jsem netušil, o co jde, až spustili takovou pomlouvačnou kampaň a začali mě dusit. Jenže pak v roce 1997 přišel okamžik, kdy měl někdo jet do Ústí a nikomu se nechtělo. Stálo to benzin a čas. A tak jsem jel já. V Ústí zase říkali, že je potřeba, aby někdo jel na celostátní předvolební štáb, a nikomu se nechtělo. A tak jsem jel zase já. Odjel jsem do jižních Čech, kde bylo zasedání, na kterém byl nově zvolený předseda Žantovský, někteří senátoři, poslanci, ministři, předseda Fondu národního majetku. Prostě lidé z vrcholové politiky. Mluvili o přípravě volební kampaně. Tak jsem to chvilku poslouchal, a pak jsem se přihlásil a řekl, že o té politice opravdu nevím skoro nic, ale že rozumím public relations a že si myslím, že bychom měli některé věci změnit.

Žantovský mi pak nabídl tři posty: tiskového mluvčího, osobního asistenta a zahraničního tajemníka. Já jsem vycházel z toho, že prostě nepotřebuji někomu dělat asistenta, nechtěl jsem dělat zahraničního tajemníka, protože jsem se nacestoval dost. Ale nikdy jsem nedělal s médii. Tak jsme se s Žantovským dohodli a od léta 1997 jsem začal dělat tiskového mluvčího ODA.

Byla to mimořádně intenzivní zkušenost s vrcholovou politikou v této zemi, protože to bylo období Sarajeva, útoku na Klause, koalice, koaliční snídaně apod. Jako tiskový mluvčí jsem měl přístup všude – do sněmovny, do senátu, na ministerstva, na koaliční zasedání, tajné schůzky, intriky, na všechno. Nesměl jsem do ničeho mluvit, ale byl jsem u všeho. Nesmírně zajímavá, ale také zdrcující zkušenost. Odešel jsem po půl roce se Žantovským. V Liberci se mnou nepromluvil nikdo, protože jsem „předběhl frontu“.

Byl jsem stále členem ODA, protože jsem souhlasil s jejím programem. Byl jsem však naprosto nespokojený s tím, jak ODA jednala. A tak jsem si řekl, že by byla škoda, kdyby se to pozitivní v programu ztratilo, a že budu kandidovat na předsedu. Stalo se tak v roce 1998, kdy jsem kandidoval proti Kroupovi. To „otce zakladatele“ zarazilo. Nakonec se přece jenom konzervativní nebo spíš zakonzervovaná základna rozhodla pro Kroupu, ale nabídli mi post místopředsedy. Nevzal jsem to, protože jsem věděl, že s Kroupou v čele je ODA mrtvá.

Vypadá to, že jsi z tzv. vysoké politiky poněkud znechucen. Jak by podle tebe měla politika vypadat?

Já jsem idealista. Tím ale nechci říct, že jsem naivní blbec.

Především: politik musí mít vizi. Teď nechme stranou, jaká ta vize je, ale je naprosto zřejmé, že u našich politiků chybí jakákoliv vize. Naprostá většina dnešní politické garnitury jsou pro mě uslintaní slamáci. To znamená, že omílají do nekonečna pitomosti, které omílali, když jezdili na školení SSM, vyměnili socialistickou společnost za demokratickou, plánované hospodářství za tržní. Jsou to byrokrati, ouřadové, nemají osobní odvahu přijít a říct: já mám tuhle vizi a tu nabídnu voliči. A když ji přijme, tak jsem povinen tu vizi realizovat. To se prostě neděje.

Je nějaký rozdíl mezi vizí a ideologií?

Veliký. Ideologie podle mého názoru formuluje to, jak se lidé mají chovat a jak mají žít. Vize formuluje a vytváří prostředí, ve kterém si lidé mohou žít, jak chtějí. Vize nemůže být moralizována, nemůže být dobrá nebo špatná, protože může být dobrá z jednoho úhlu pohledu a z druhého může být špatná.

Jaká je tedy tvoje vize, kterou se snažíš uskutečnit v Jindřichovicích?

Především chci zdůraznit, že dělat starostu v Jindřichovicích není o kariéře a ani o penězích. Peníze si jsem schopen vydělat jinak a jinde. A také už nechci procházet brutální žumpou vrcholové politiky, alespoň ne takové, jakou jsem poznal. Navíc jsem dospěl k názoru, že je lepší postavit houpačku a dívat se, jak se na ní houpou děti, než si usedět zadek ve sněmovně a možná si tak domluvit dobrý kšeft do vlastní kapsy.

A teď k Tvé otázce. Osobně se ztotožňuji s definicí udržitelného rozvoje života, jak ho třeba nabízí Agenda 21. Jde o rovnováhu, o myšlení v dlouhodobých tezích, resp. mít vizi a přitom ji nedělat na úkor budoucích ani stávajících generací. Ale to je, podle mého názoru, úkol politika.

Musím říct, že dělat vrcholovou politiku je úplná sranda proti tomu dělat starostu ve vesnici na konci světa v sudetském pohraničí, odříznuté od světa, dopravy, možnosti práce, vzdělávání.

Na počátku jsem zpracoval koncepci rozvoje obce a celého regionu. Stanovil jsem projekty, podprojekty a vazby mezi nimi. Stručně řečeno: je to o práci, zaměstnanosti, vzdělanosti a kvalifikaci lidí, o etice, o podpoře podnikání a cestovního ruchu, o komunikaci – od datové komunikace po dopravní obslužnost, o bydlení, o zabránění migraci mladých. Tyto základní kategorie se promítají do konkrétních projektů.

Akcentované jsou nyní dvě kategorie. Jednou je vzdělávání. Snažíme se uskutečnit projekt mezinárodního univerzitního centra v Jindřichovicích. Zdá se to možná na první pohled šílené, ale postupnými kroky již dopracováváme realizaci tohoto projektu. Hledali jsme nástroj, jak tam přitáhnout mladé lidi a udržet je tam. To znamená nejdříve vytvořit instituci, v tomto případě univerzitu, kde by se vyučovaly obory, které přitáhnou lidi a které nelze studovat v Praze, Brně či Plzni. A liberecká univerzita je ochotna do Jindřichovic jít, když tam bude mít vytvořené zázemí.

Mně nevadí velmi pokročilé, špičkové technologie. Programátor např. může sedět kdekoliv, jestliže má připojení. My jsme připojení zajistili a zdá se, že jsme asi jediná obec v České republice a možná Evropě, která má internetový signál ve vzduchu. Navíc, kdokoliv k nám přijde a vezme si na úřadě kartičku, je zdarma připojený 24 hodin k síti.

Druhou oblastí je energie. Vycházíme z Agendy 21, z vize udržitelného rozvoje, který je šetrný k životnímu prostředí. Konkrétně to např. znamená, že nechci v naší obci žádnou továrnu. Jediný potenciál, který Frýdlantsko má, je jeho příroda.

Přibližně před rokem jsme si nechali vytvořit studii na energeticky soběstačný mikroregion, který je tvořen několika obcemi, které měly to štěstí, že je nepostihla plynofikace, protože na ně zapomněli. Přes počáteční absolutní nedůvěru, že by bylo možné vytvořit něco jako energeticky soběstačný region postavený na využívání obnovitelných zdrojů energie jako je vítr, biomasa, solární energie, apod., se ukázalo, že to reálné je. Zpočátku to bude sice něco stát, tedy asi čtvrt miliardy, ale možné to je.

Je samozřejmé, že postupujeme po částech. Na přelomu minulého roku jsme postavili kotelnu na biomasu, dnes ji máme celou roztopenou, přidáváme další kotle a rozvádíme centrální vytápění veřejných budov. Vyrábíme si štěpku. To je jeden z prvních viditelných úspěchů. Máme také územní rozhodnutí na stavbu větrných elektráren, takže se chystáme příští rok postavit první z nich. Příští rok by také mělo ve větší míře dojít na sluníčko. Již teď máme např. sluneční panel na škole a děti ve škole mohou na ukazateli sledovat, kolik se právě vyrábí elektrické energie. Myslím, že to je výborné pro ekologickou výchovu.

Vedle toho podporujeme třídění odpadů. Ukazuje se však, že starší generace na tyto věci moc není, a proto se snažíme rozvíjet programy pro děti, které to snad postupně naučí rodiče.

Zdá se, že jsi pro svou vizi získal občany.

Vize je velmi důležitá, protože člověku dává přesvědčivost. Je důležitá třeba pro sjednocení zastupitelstva. Vize propůjčuje starostovi sílu k tomu, aby dokázal nad-chnout zastupitele napříč politickými stranami a hlavně různými klany, které v obcích existují dlouhá desetiletí.

Nesmírně důležitá je také komunikace s občany. Vedle každodenní komunikace máme veřejná zasedání zastupitelstva, a to zhruba 15krát do roka. Je to skutečně veřejná schůze v  tom pozitivním slova smyslu. Jednací procedura není přísná, aby bylo možné i z pléna dávat návrhy, aby se o nich diskutovalo, lidé mají možnost rozhodování zastupitelstva ovlivnit. Mám velkou radost z toho, že se lidem podařilo vlít trošku naděje do života. To se mimo jiné projevuje i tím, že začaly zase žít nejrůznější spolky. Oživil se Klub žen, Sdružení rodičů a přátel dětí, hasiči, fotbalisti, Lunária – to jsou místní ekologové…

Kromě starostování v Jindřichovicích jsi zastupitelem v Libereckém kraji.

To je druhá velká oblast problémů. Podívej se, já vycházím z přesvědčení o naprosté nepřijatelnosti stávající státní centralizace. V principu by to mělo vypadat tak, že stát nebude dělat nic, čeho by byl schopen kraj. A kraj nebude dělat nic, čeho je schopna obec. A obec nebude dělat nic, čeho je schopen občan. Dnes je to přesně naopak.

Nijak nepřeceňuji inteligenci občana vychovávaného televizí Nova a novinami Super, ale přesto si myslím, že tito lidé, tato společnost jako jakási množina názorů a postojů má právo na sebeurčení. A musím říct, že sebeorganizace v tomto smyslu úžasně funguje. Stát by měl vlastně jen vymezit hranice, ve kterých by byl prostor pro svobodnou aktivitu a kreativitu.

Proto si myslím, že kraje jsou v principu správná věc. Jde jen o to, aby se prohloubila decentralizace a stát přijímal jen ty zákony, které mu v decentralizovaném prostředí příslušejí. Naprostá většina zákonných norem by měla vznikat na nižších úrovních, přičemž tyto normy by vycházely z obecného rámce politiky státu.

I tak okleštěné pravomoci, jaké dnes kraje mají, dokonce i tak špatná výchozí pozice je dostatečně dobrá na to, aby se kraje chopily iniciativy a začaly jednat samostatně v duchu decentralizace. To ale nejde. Největší problém dnešních krajů jsou totiž lidé, kteří tam sedí. Volby do krajů většinou ovládly celostátně působící strany. To je chyba. Chce to víc lokálních politiků nepodřizujících se diktátu stranických sekretariátů.

Připravil Dušan Lužný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.