Pomáhají ekologická hnutí přírodě?

Pojem ekologická hnutí zdá se mi být zahalen v oparu představ tak nesourodých, že nevím, co si mám z toho zmatení vlastně vybrat. Do jedné velké ekologické množiny se mi přeci vejde sevřená pěst demonstrantova, obětavá dlaň ochranářova i vztyčený prst filosofův. Co mají tito všichni asi společného? Nenapadá mě toho mnoho, nedohloubal jsem se alespoň k ničemu víc než k zjištění, že jsou všichni motivováni podobnou starostí o životní prostředí a o osud naší planety. To je ale cíl poněkud mlhavý a příliš samozřejmý na to, aby mohl nějakou skupinu odlišovat od zájmu celé společnosti. Na potřebě čisté přírody se shodneme skoro všichni — teprve když přijde řeč na prostředky a metody, jimiž má být chvályhodná idea uskutečňována, začne se z mlhavého neurčita najednou vynořovat více různých cest. Komunisté, anarchisté a sociální demokraté také všichni usilují o odstranění třídních nerovností, ale jejich cesty k řešení jsou od sebe na hony vzdáleny. Koho by napadlo strčit všechny do stejného pytle a hovořit o jejich prospěšnosti či škodlivosti jako o celku? Také stezky ekologických hnutí se různě klikatí a rozcházejí a bylo by odvážné pokoušet se je nahradit dálnicí jednotícího pojmu. Chceme-li vynášet soudy, neobejdeme se bez nutného rozčlenění. Já osobně rozlišuji čtyři směry, jejichž zastánci mají své církevní předobrazy v archetypech světce, kazatele, reformátora a revolucionáře.

Patronem světců by mohla být Matka Tereza, která svůj život zasvětila pomoci chudým, aniž by se pídila po politických a sociálních příčinách jejich chudoby. Věnovala se s plným nasazením odstraňování důsledků a nehledala zlořády v uspořádání společnosti. Podobně i světci na ekologické scéně mají plné ruce práce s obvazováním ran přírodě — chodí po lese a čistí studánky, sbírají odpadky, sázejí stromky. Svými skutky se neobracejí k příčinám krize, nemíchají se mocným do vládnutí a jen dál vykonávají svou tichou službu. Jejich činnost je všeobecně považována za prospěšnou. Jak by také ne, ulehčují břímě státu i člověku, který si rád poslechne, že se místo něj někdo stará. Otázkou by mohla být spíše účinnost pouhého zmírňování důsledků ve chvílích opravdové krize. Pacienta nemocného rakovinou přece ani tisíc ošetřovatelek nevyléčí.

Pro roli patrona kazatelů se nejlépe hodí sv. František z Assisi, jenž se dobrovolně vzdal bohatství a hlásal obrácení. Zastáncům tohoto směru v ekologickém hnutí už není středem pozornosti příroda, ale člověk nahlížený jako hlavní pachatel ošklivých jizev na její tváři. Z úst kazatelů dobrovolné skromnosti bývají slýchána slova o odvržení konzumního životního způsobu a změně hodnotového žebříčku. Tito lidé věří v cestu individuálního obrácení a nechtějí prosazovat své ideje násilím, dokonce ani reforma systému pro ně mnoho neznamená. Jejich ideály vycházejí z mesianistického přesvědčení, že budou-li všichni žít jako oni, bude svět zachráněn. Tento náhled však mnozí nesdílejí a najdou se i tací, kteří se například domnívají, že životnímu prostředí místo her na odříkání nejlépe pomůže budoucí vědecký pokrok, kterému zase pomůže eskalace konzumu. Nad vznesenou otázkou, zda kazatelé přírodě pomáhají či ne, nakonec i ta část společnosti, která by odpověděla záporně, mávne rukou. Jsou snad tito praktici dobrovolné skromnosti víc než jen neškodní, idealističtí blázni? Bude jich snad někdy tolik, aby mohli ohrozit směřování společnosti vpřed za šťastnými zítřky, oblaženými žaludky a rostoucím hospodářstvím? Jistěže ne, ideály sebezapření nikdy neosloví většinu. Dokonce ani sami kazatelé tomu často nevěří, alespoň však sami chtějí mít před očekávanou ekokalypsou čisté ruce.

Koho jiného pak přidělit za patrona reformátorům než Martina Luthera, člověka, který dospěl ke zjištění, že církvi už nepomůže svatým životem ani kázáním osobního obrácení, ale jen prosazením organizačních změn. Ekologičtí reformátoři se již několik desítek let pokoušejí prosadit principy (trvalé) udržitelnosti do správy věcí veřejných. Jejich snahy jsou s ohledem na povahu člověka realističtější než ideály světců a kazatelů, a jsou také účinnější. Leč demokracie je prostorem otevřeného střetu názorů, a není tedy divu, že se proti každému zastánci změn dozajista postaví nějaký odpůrce. A pokud by snad změny měly představovat hrozbu všeobecně vyznávanému dogmatu neustálého hospodářského růstu, tím spíše se opozice najde. Ale ať již reformátoři prosazují dílčí cíle, jako je například zamezení stavbě dálnice skrze chráněné území či zásadnější systémové změny typu ekologické daňové reformy, vždy tak činí uvnitř systému, ne proti němu. Věří v hledání konstruktivních řešení na demokratickém poli.

Když jsme se prve zmiňovali o Martinu Lutherovi jako o příkladu reformátora, taktně jsme zamlčeli vyústění jeho pokusu o reformu, který brzy narazil na neprostupnou zeď v podobě církevní mocenské hierarchie. Jako mnoho neúspěšných zastánců změn skončil proti svým původním záměrům ve vnější opozici a musel začít stavět znovu a jinak. Nám by tedy mohl posloužit i jako patron revolucionářů. Dosud jsme se zabývali jen ekologickým hnutím, avšak o ekologických revolucionářích nelze mluvit, aniž by byli zároveň připomenuti revolucionáři anarchističtí, trockističtí a mnozí jiní, kteří se všichni setkávají na nepřehledné půdě antiglobalizačního hnutí orientujícího se stejnou měrou na problémy environmentální i sociální. Cíle jsou různé, ale všichni sdílejí alespoň základní společnou víru v nereformovatelnost stávajícího systému, v nutnost jeho destrukce, po níž teprve může být „na zelené louce“ vybudována společnost nová a pochopitelně lepší, ne-li nejlepší. Žel, názory na podobu nového a lepšího se různí, je tedy nutné se sjednotit alespoň na radikálním zavržení stávajícího a špatného. Vnější opozice se nemusí projevovat jen metáním dlažebních kostek po policistovi, po McDonaldově restauraci či po jiném ze symbolů prohnilého sytému, ale třeba i prostým odmítáním dialogu s mocnými. Revolucionáři dnes plní ulice při summitech mezinárodních organizací — je jich hodně, jsou vidět a jejich hlahol nemůže být oslyšen tak snadno jako hlásek intelektuála šeptajícího o reformě. Vládnoucí elity už se nemohou jen tak obrnit a jít dál vytyčeným směrem. Musejí hledat kompromis, leč zájem o evoluční změny je zatím nahrazován poptávkou po čemsi mnohem rychlejším a důraznějším.

Revoluční radikalismus není v historii žádnou novinkou, avšak významnějšího slova se mu dostávalo až tehdy, když hlasy umírněnějších reformátorů nebyly vyslyšeny, či samy selhaly. Smetí není možné donekonečna zametat pod koberec a řešení dlouho neřešeného problému vždy spíše nabude podoby výbuchu. Napadají mě mnohá „kdyby“. Vzniklo by husitské hnutí, kdyby Hus uspěl se svým pokusem o nápravu církve? Měla by proměna francouzské společnosti v duchu osvícenství podobu krvavé revoluce, kdyby se Ludvík XVI. včas zajímal o finanční a společenské problémy své země? Měl by komunismus naději na úspěch, kdyby hrozivou sociální situaci dělníků dokázaly vyřešit sociálnědemokratické a křesťanskosociální strany? Pravda, taková spekulování s historií jsou snadná a zjednodušující, ale na jádro problému přeci jen ukazují.

Revoluce není ani dobrým, ani legitimním způsobem řešení problémů. Když k ní dojde, vždy se nejdříve ve jménu nového a ideálního bourá vše staré, ne nutně horší. Padají sochy, budovy, životy i pravidla lidského soužití a onu novou dokonalou stavbu se ještě nikdy nepodařilo postavit — byla pokaždé jen zastřeným cílem kdesi v budoucnu. Prostředky zde umějí znesvětit každý cíl. Ale nestačí jen říci, že revoluce je špatná, musíme jí také včas předcházet. Věřím, že je to možné, je-li ve společnosti vůle řešit problémy jinak. Cest je celá řada. Dokud stačí osobní příklad světců, není třeba kázat; dokud kazatelé dostatečně motivují jedince ke změně, není potřeba reforem; dokud se daří reformovat systém, není nutná revoluce. Převaha některého z nastíněných přístupů se odvíjí od závažnosti problému a od ochoty nejen mocných, ale celé společnosti se jím zabývat.

Pomáhají tedy ekologická hnutí přírodě? Ano, a nejen jí, ale především člověku. Avšak jen do té míry, dokud je více světců, kazatelů a reformátorů, dokud se více staví a opravuje, než bourá. Zvítězí-li naší vinou nakonec revolucionáři, nepomohou nikomu, ani přírodě ne.