Ponurá budoucnost těžebního průmyslu

7. února 2001 /
Před takovými dvaceti lety patřilo těžbě nerostných surovin čestné postavení mezi klíčovými hospodářskými sektory. Důlní společnosti se řadily mezi pilíře ekonomiky a jejich ředitelé náleželi do vybraných kruhů kapitánů průmyslu. V prudce se měnícím světovém hospodářství posledních let ale rychle ztrácejí půdu pod nohama. Liberalizace třetího světa, ekologické trendy a efektivnější využívání surovin i moderní technologie mění dobývání nerostů v těžkopádného, zaostávajícího – a stále méně důležitého – dinosaura.

Při listování stránkami týdeníku Mining Journal, respektovaného bulletinu důlního průmyslu, narazíte mezi novinkami o projektech, objemech těžby, výsledcích geologických průzkumů, fúzích či cenách komodit na články, které sem jakoby nepatří. Politické zpravodajství z některých zemí – Ruska, Jižní Afriky, Zambie, Austrálie nebo Indonésie – tu na první pohled přebývá.

Pro podnikání v této oblasti je ale politické dění stejně důležité, jako nálada makléřů na burze nebo objevy nových ložisek. Riziko, že za půl roku přijde občanská válka či znárodnění, pochopitelně hraje při rozhodování o investicích důležitou roli. Důlní společnosti ovlivňuje politika více než kterékoli jiné. Nejen proto, že se nemohou prostě spakovat a odvézt stroje jinam.

Důvodem je především kontroverznost tohoto odvětví. Severočeská hnědouhelná pánev s desítkami zbouraných vesnic možná představuje vzácnost evropskou, ale nikoli světovou. V rozvojových zemích podobné „projekty“ vznikají pravidelně. Stačí se podívat na indické uhelné údolí Singaurli, doly Grasberg či Ok Tedi na Nové Guineji, brazilský železnorudný revír Grande Carajas nebo ropná pole v deltě Nigeru, označovaná za africké Inferno. Což ovšem, na druhou stranu, představuje vážnou překážku dalšímu rozvoji těžebního průmyslu v demokratických režimech: ve své dnešní podobě se, řečeno bez příkras, jen stěží obejde bez možnosti represivně zasáhnout.

Wahid místo Suharta

Před rokem vyvolala skandál důvěrná zpráva turecké výzvědné služby, která se dostala do rukou britským novinářům. Agenti podle všeho zjistili, že puč, kterým se v roce 1993 v Ázerbajdžánu namísto zvoleného prezidenta Elčibeje k moci vrátil bývalý generál KGB Gejdar Alijev, spolufinancovaly společnosti Amoco a BP. Obě poté profitovaly z těžby ropy v Kaspickém moři. Převažovat ale začíná opačný pohyb.

Demokratická vlna, která se s koncem studené války převalila třetím světem, představuje pro těžební společnosti vážnou ránu. Ilustruje to země, která tradičně patřila mezi bašty důlního průmyslu – Indonésie.

Když v roce 1977 společnost Freeport začínala s projektem měďného a zlatého dolu Grasberg na Západní Papui, zjednali jí cestu mezi revoltujícími obyvateli vojáci. V průběhu Operace Tumpas (Vyhlazení) bombardovali i srovnávali se zemí vesnice a nechali za sebou oficiálně přiznaných 900, ale podle místních zdrojů tisíce mrtvých. Důl pak začal sousední horská údolí naplňovat třemi miliardami tun skály a zeminy. Do řeky Ajikwa každodenně odtéká 300 000 tun toxických kalů a stoupající hladina už zaplavila 130 čtverečních kilometrů území. Ještě v polovině devadesátých let armáda i bezpečnostní služby Freeportu zabily při potlačování demonstrací a dalších incidentech řadu lidí. Grasberg platil za nedotknutelného favorita indonéského prezidenta Suharta.

Nelze ho však označit za výjimku. „Díky Bohu je to diktatura,“ řekl před pěti lety o Indonésii kanadskému deníku Toronto Star anonymní představitel jedné důlní společnosti. Nezvykle otevřeně přiznal, že v demokratické zemi by projekt, který tam realizují, prosazovali jen s obtížemi.

V roce 1998 přišel Suharto o moc a poměry se změnily. Když se loni v květnu na Grasbergu protrhla hráz odkaliště a padesátimetrová vlna toxického bahna zabila čtyři lidi a srovnala se zemí vesnici, nařídila vláda Freeportu snížit produkci. Zakázala také vylévat nadále kaly do horského jezera Wanagon. Novou komisi pro lidská práva požádala, aby vyšetřila minulost projektu. A ministr životního prostředí oznámil, že společnost musí uhradit škody a předložit úřadům nový plán nakládání s odpadem. WALHI, indonéská partnerská organizace Hnutí DUHA, žaluje Freeport za zveřejňování lživých informací o příčinách havárie. V Jakartě se otevřeně diskutuje o možnosti, že bude vypovězen celý kontrakt.

Ve vzbouřené provincii Aceh se zkoumá podíl ropné společnosti Mobil na kopání masových hrobů začátkem devadesátých let. Na Sulawesi (Celebesu) soud nařídil přerušit práci firmě Newmont, protože neplatila některé místní daně. Jinou těžařskou firmu – Rio Tinto – donutily protesty vesničanů, zoufalých z toxických úniků, dočasně uzavřít zlatý důl Kelian na Borneu. Těžební průmysl šokovalo opatření, kterým indonéská vláda zavedla přísnější limity pro znečištění vody toxickými odpady z dolů, než byly ty, se kterými průmysl předběžně souhlasil.

Podobně se mění další rozvojové země. V Nigérii vojenská junta před pěti lety popravila spisovatele Kena Saro-Wivu a osm dalších kritiků těžby ropy. Naftový průmysl tam patřil mezi blízké přátele diktatury. Společnost Shell nedávno přiznala, že v roce 1983 dodávala armádě zbraně ke kontrole tamních obyvatel. Krátce po obnovení demokracie byl tentýž Shell odsouzen k zaplacení odškodného ve výši přibližně 30ti milionů dolarů za jediný masivní únik ropy. Zatímco před několika lety vojáci do vesničanů stříleli, nyní vláda slibuje nápravu, vyčištění ropných skvrn a hašení obrovských ohňů, které spalují unikající zemní plyn.

Navíc také tradiční demokracie si začínají všímat, co podnikají domácí firmy v cizině. Australský parlament jedná o zákonu, který by stanovil minimální ekologické, sociální a humanitární standardy pro projekty australských společností v za- hraničí a umožnil by pokutovat ty, kdo je poruší. Reaguje v prvé řadě na běžnou praxi právě těžebního průmyslu, který měří dvojím metrem a v Indonésii, na Filipínách i jinde užívá postupů doma dávno zakázaných. Zneužívá dobrých vztahů s diktátory, ale také slabé legislativy a korupce ve třetím světě.

Ještě stále však těžebním společnostem zbývají místa, kde mohou počítat s klidem k práci. Při budování dvou plynovodů v Barmě společnosti Total a Uncoal úzce spolupracovaly s armádou – vojáci například bourali vesnice a jejich obyvatele násilím nutili k nevolnické práci na staveništi. Především ale diktatura zajistila, že kontroverzní projekt mohl bez obtíží pokračovat. „Bez pacifikace oblasti by tady plynovod plánovaných třicet let nezůstal“, přiznal jeden z ředitelů Totalu v roce 1996.

Důl na měď, který v Barmě provozuje kanadský těžební spekulant a tak trochu dobrodruh Robert Friedland, za-mořuje okolí toxickými látkami a chybí v něm prakticky jakákoli bezpečnostní zařízení. Friedland, jedna z nejpozoruhodnějších postav světového těžebního obchodu, své podnikatelské partnery z rangúnské junty brání: „Milují svoji zemi,“ tvrdí. Ale podobných příležitostí stále ubývá.

Recyklace místo dolů

Svět se nestává jen svobodnějším, ale také zelenějším. Pro těžební průmysl, který za sebou zanechává gigantické díry do země, toxické kaly či ropné skvrny – a jehož zboží se použitím mění v oxid uhličitý či tuny odpadků na skládkách – to znamená noční můru.

Nejvážnějšímu problému čelí ropné a uhelné společnosti. Geologové se výrazně liší v názorech na to, kolik nafty ještě v zemi zbývá. Již objevené zásoby všech fosilních paliv v přepočtu na ropu činí asi devět bilionů barelů. Odhaduje se ovšem, že bez podstupování rizika změn klimatu lze bezpečně využít už jen asi biliony dva.

Mezinárodní jednání o klimatických změnách jsou na první pohled beznadějně zablokovaná. Skutečně nelze očekávat, že by diplomaté za Bushovy administrativy plné naftařů příliš pokročili. Evropské země však stále zřetelněji dávají najevo, že pokud to nepůjde s Američany, začnou s razantním snižováním samy. Francouzský parlament prohlásil v únoru klima za národní prioritu.

A především: dnešní krize nebude trvat věčně. Může mezinárodní opatření notně zpomalit, možná i vrátit o pět či deset let nazpět. Jednou ale globální snižování emisí přijde. Stratégové ropných korporací uvažují v podstatně delší perspektivě, než je nadcházející dekáda.

Zároveň zájem o zdraví obyvatel okolních obcí, čistotu řek či ochranu krajiny a biologické diverzity omezuje těžbu nerostů více než kdy dříve. Nejen v USA patří především odvětví dobývání rud k největším producentům toxických odpadů. Šetření veřejného mínění v Kanadě ukázalo, že „těžební sektor se v popularitě dostal na nižší příčku než tabákový průmysl, tradiční otloukánek podobných průzkumů“, přiznává firemní časopis Rio Tinto, donedávna největší důlní společnosti.

Roste tlak na recyklaci odpadů, ve které dolům a lomům vzniká nová, významná konkurence. Míra opětovného využití některých surovin se už pohybuje ve vyšších desítkách procent. Ve Spojených státech dnes recyklační průmysl zaměstnává desetkrát více lidí než veškerá těžba rud – to je hodně i přesto, že Američané mnohé kovy dovážejí a recyklují se také jiné materiály.

Mění se ale tvář celé ekonomiky. Pomalu, a často pod tlakem legislativy, nebo stimulů vzniklých přesunem zdanění z pracovních míst na znečištění a spotřebu přírodních zdrojů, nicméně mění. Navíc si stále větší část byznysmenů sama uvědomuje, že efektivní nakládání se surovinami a energií, moderní technologie, recyklace či obnovitelné zdroje představují především mimořádnou konkurenční výhodu.

Materiálově efektivní ekonomika může kupříkladu dobývání rud změnit během několika desítek let v marginální odvětví, doplňující pouze úniky recyklačního průmyslu. S Kjótským protokolem nebo bez, úsporné nakládání s energií a obnovitelné zdroje učiní zbytečnou ropu i uhlí. „Počítám, že budu předsedat zániku spalovacího motoru,“ řekl předloni nový ředitel automobilky Ford.

Dnes se měď z Nové Guineje vozí do Nizozemí a nigerijskou ropu spalují americká auta. Odvětví jako recyklace či obnovitelné zdroje energie ale nezávisejí na několika mohutných dolech rozesetých po celém světě. Ze své podstaty využívají lokálních zdrojů a zásobují místní spotřebitele. Spíše než globálním gigantům zde proto budoucnost patří menším firmám.

Nicméně rovněž ty progresivnější mezi nadnárodními společnostmi si zelený trend začínají uvědomovat. Snaží se, přes své zjevné nevýhody, najít nějakou skulinu i pro sebe.

Ještě začátkem roku 1997 se ropný průmysl jako jeden muž postavil proti mezinárodní dohodě o klimatu. Organizace Global Climate Coalition (GCC), kterou tvořily hlavně velké automobilky, naftové, uhelné a elektrárenské společnosti, se zdála být neporazitelným obrem. Investovala milióny dolarů do toho, co New York Times označily za „masivní dezinformační kampaň“ proti závaznému snižování emisí. Intenzivním lobbováním úspěšně měnila názory především amerických politických špiček.

Za čtyři roky se ale průmysl změnil k nepoznání. První šok přišel, když v květnu 1997 z koalice vystoupila přední ropná společnost BP. Ředitel John Brown v projevu na Standfordské univerzitě přiznal, že nastal čas na opatření proti klimatickým změnám. Pod dojmem dohody vlád v Kjótu se přidal Shell. V roce 1999 odešel Ford a když během loňské zimy v rychlém sledu rezignovali DaimlerChrysler, Texaco a především největší světová automobilka General Motors, označili to pozorovatelé za konec lobbyistického sdružení. GCC skutečně během několika měsíců individuální firemní členství úplně zrušila.

Ropný byznys, který ve stejné době poznamenala série masivních fúzí, se rozdělil na dvě zcela odlišná křídla. Ztracené pozice hájí z velkých firem vlastně jen ExxonMobil, tradičně razantní odpůrce dohod o snižování emisí. Na druhé straně Shell a BP Amoco otevřeně daly najevo, že v naftě již svoji budoucnost nevidí a obě začaly intenzivně investovat do obnovitelných zdrojů. BP Amoco je největším výrobcem solárních článků, Shell k nim přidal větrné a vodíkové elektrárny.

Vůbec to neznamená, že by se ze znečišťujících dinosaurů přes noc stali zelení světci. Obě firmy nadále do ropy investují nesrovnatelně více než do čistých zdrojů. Shell prosazuje těžbu v pákistánském národním parku Kirthar i v unikátních mangrovových porostech v Bangladéši, které UNESCO zařadilo na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví. BP Amoco zase patří mezi hlavní zastánce jednoho z dnešních nejkontroverznějších projektů – otevření ropných polí v pobřežní tundře Arktické národní přírodní rezervace na Aljašce.

Klíčový je ale trend: bossové obou uvedených korporací pochopili, že nafta nemá perspektivu. Šanci vidí v tom, že své společnosti postupně začnou měnit z těžebních na energetické. Což výhledově znamená především obnovitelné zdroje energie a podobné moderní technologie.

Podobně Tarmac, britská společnost, považovaná mezi evropskými dodavateli stavebních surovin za progresivní, intenzivně investuje do recyklace. Zahájila „ambiciózní rozvojový program“ a za poslední tři roky v mateřské zemi otevřela přes 20 recyklačních linek.

Případ této firmy rovněž dokazuje, že průmysl se nezelená ani tak z vlastní iniciativy, ale pohotově reaguje na trendy. Změnu investiční strategie v Británii stimulovala nově zaváděná daň z těžby, která přírodní materiály zdraží a podpoří druhotné suroviny. České poplatky za dobývání nerostů nadále zůstávají zanedbatelně nízké. Tarmac proto u nás neuvažuje o recyklačních linkách, nýbrž o novém lomu v Chráněné krajinné oblasti České středohoří.

Podobně jako efektivnost, recyklace a obnovitelné zdroje vytlačují těžební společnosti z obchodu s komoditami, uzavírá se před nimi rovněž trh finanční.

Investoři producenty přírodních zdrojů – tedy těžební či dřevařské firmy a obchodníky se zemědělskými komoditami – vnímají jako „starou ekonomiku“, které chybí perspektivní budoucnost. Namísto nich se poohlížejí spíše po moderních high-tech sektorech, kde dnes vzniká bohatství.

Hlavní příčinou přitom nejsou demokratické a ekologické trendy, které těžbu limitují. Důležitější roli hraje skutečné strukturální zaostávání důlního průmyslu. „Jednou z překvapivých vlastností moderního ekonomického růstu je, že ekonomiky s bohatými přírodními zdroji mají tendenci růst méně rychle než ty, které trpí nedostatkem surovin“, poznamenávají Jeffrey Sachs a Andrew Warner, ekonomové z Harvardovy univerzity.

Statistická analýza ukázala, že s rostoucím poměrem exportu nerostných zdrojů vůči hrubému domácímu produktu v průměru klesá rychlost ekonomického růstu (jinými slovy, čím významnější postavení těžby v národní ekonomice, tím méně úspěšné hospodářství). Podíváme-li se rovněž, z čeho pramení ekonomický výkon jednotlivých zemí, zjistíme, že „větší podíl bohatství pocházejícího z přírodních zdrojů se pojí s pomalejším ekonomickým růstem“, i pokud se v ostatních proměnných státy neliší. Zaměření na dobývání nerostných surovin tedy „může ve skutečnosti představovat nevýhodu“, uzavírají Sachs s Warnerem.

Těžební průmysl tedy zcela propadá dokonce i při hodnocení jednostranně ekonomickým měřítkem hrubého domácího produktu. Po zahrnutí ekologických či sociálních škod by výsledky byly ještě horší.

Pomineme-li několik arabských ropných států, které nelze počítat, protože v nich téměř nikdo nebydlí a příjmy tedy není za co utrácet, nalezneme mnoho zemí s bohatstvím nerostných zdrojů mezi těmi nejméně úspěšnými: Nigérie, Mexiko, Venezuela či Zambie. Naopak ty nejvýkonnější ekonomiky často téměř nic netěží.

Tento efekt se projevuje také na finančních trzích. Pozorovatelé například soudí, že za soustavným poklesem australského dolaru vězí mimo jiné vnímání země jako „staré ekonomiky“, zaměřené na přírodní zdroje. To se pochopitelně stejně jako států týká rovněž samotného průmyslu.

Srovnávací studie také ukazují, že firmy s přísnější ekologickou politikou patří také mezi firmy s obecně lepším managementem a tedy i dlouhodobě ekonomicky úspěšnější. Těžebního průmyslu, který se řadí k nejvíce znečišťujícím, se podobné zjištění týká mimořádně.

Investoři míří tam, kde dnes vzniká bohatství – do nové ekonomiky, telekomunikačního, počítačového a internetového byznysu. Těžebním společnostem hrozí docela obyčejný nedostatek finančních zdrojů. Také privatizace – například právě telekomunikací – zvyšuje počet těch, se kterými se důlní průmysl musí o zájem investorů dělit.

Na australské burze tvořily ještě nedávno polovinu indexu, kterým hodnotí trendy cen akcií, firmy ze sektoru přírodních zdrojů. Dnes je to v zemi, která patří mezi střediska důlního průmyslu, pouhých 15 %.

Poslední kapkou, která celý problém podtrhává, je boom tzv. etických investičních fondů. Ty svým klientům zaručují, že jejich peníze nebudou investovat do obchodů se zbraněmi, kácení pralesů, výroby toxických odpadů či do firem, jež se paktují s diktaturami. Před pár lety ještě marginální specialita, zaměřená na malý okruh zákazníků, se prudce rozšiřuje. Když v roce 1984 vznikl první britský etický fond, odhadovali analytici potenciál domácího trhu na dva milióny liber. Roku 2000 už tyto instituce na ostrovech hospodařily s 2,6 miliardami. Objem prostředků v amerických etických fondech se v letech 1997–99 zdvojnásobil: rostly dvakrát rychleji než konvenční konkurence.

Že finanční svět začíná brát tento přístup skutečně vážně, naznačil srpnový tah šesté největší mezinárodní pojišťovny CGNU: přebrala téměř kompletní tým expertů na etické investice z firmy Henderson Investment a pověřila je hospodařením s penězi svých klientů. Tentokrát už jde o balík bezmála 300 miliard dolarů.

Klesající cena akcií dále snižuje zájem investorů o těžební firmy, což ještě více komplikuje jejich postavení. Hodnota důlních společností se po celou poslední dekádu pohybovala pod průměrem akciových trhů. Makléři zřejmě „usoudili, že těžební průmysl je ztracený případ“, přiznal v květnu 1999 na valné hromadě Robert Wilson, ředitel Rio Tinto. „To se ale mýlí,“ snažil se zoufale přesvědčit podílníky.

Vymírající dinosauři

Těžební průmysl pochopitelně nepřestane existovat. Společnost se bez kamene, skla, plastů, železa nebo třeba zubní pasty neobejde a recyklace už z technických důvodů nikdy nemůže být stoprocentní.

Nesporně se ale během několika desítek let dramaticky zmenší význam důlních společností. Stanou se okrajovým sektorem a navíc jim nezbude než zcela změnit ekologický, sociální a humanitární přístup k okolí. Ve své současné podobě jsou zastaralým dinosaurem s pochmurnou budoucností. Nepřicházejí jen o partnery mezi diktátory, možnost dělat si ve třetím světě, co je libo, a paušální licenci k nekontrolovanému znečišťování. Hlavně ztrácejí trh a investory.

Toto sdělení by ani mezi českými politiky nemělo zůstat bez povšimnutí. Pokud má mít domácí ekonomika dlouhodobou perspektivu, musí preferovat nadějné sektory. Někteří postarší ministři mají patrně z mládí zafixovaný obraz dolů jako znaků prosperity. Měli by na něj hodně rychle zapomenout. Pokud to neudělají, povedou s uranem, uhlím a veřejnými posměšky hospodářství na účet energetické efektivnosti k ledu.

Především si to ale musí uvědomit bossové samotní těžebního průmyslu. V dlouhodobé krizi nepomohou slogany o odpovědnosti vůči okolnímu světu ani Global Mining Initiative, světová public relations kampaň velkých důlních společností, znepokojených rostoucí veřejnou kritikou. Budoucnost mají pouze firmy, které od základu změní své podnikání. Které se chopí příležitosti, nabízené novými trhy, a zapomenou na minulost toxických odpadů, vojenských junt a ropy. ExxonMobil či Rio Tinto mezi ně zatím nepatří.

Perspektivu nevidí ani londýnské Timesy. „Těžební společnosti jsou nakonec jen dinosauři. Celková hodnota těchto firem činí asi 300 miliard dolarů; jen samotný Microsoft oceňují na 500 miliard.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.