Poprask ve Světové bance

28. ledna 2002 /
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz odešel v roce 1999 z pozice hlavního ekonoma Světové banky a stal se ostrým kritikem mezinárodních finančních institucí. Jaké bylo pozadí a širší souvislosti odchodu jeho i dalších ekonomů? Co z toho plyne pro odpůrce neoliberální globalizace?

Joseph Stiglitz je čerstvým laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Stiglitz obdržel cenu spolu se svými kolegy, s nimiž v 70. letech vypracoval teorii informační asymetrie v ekonomice. V le-tech 1993–1997 působil jako ekonomický poradce amerického prezidenta Billa Clintona. Od roku 1996 pracoval na postu hlavního ekonoma Světové banky. V roce 1999 však rezignoval po tlaku ze strany amerického ministra financí Lawrence Summerse. Stiglitz se postupně stal ostrým kritikem mezinárodních finančních institucí i převládající neoliberální ekonomické doktríny. Nedlouho po Stiglitzovi Světovou banku opustil za podobných okolností i další renomovaný ekonom Ravi Kanbur.

Stiglitz a Kanbur zosobňují pokusy reformovat volnotržní doktrínu prosazovanou organizacemi sídlícími ve Washingtonu – MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA – zevnitř těchto organizací. Z hlediska radikálních kritiků neoliberálního „washingtonského konsensu“ patří i tito relativně velmi umírnění kritici k hlavnímu proudu ekonomů, kteří jsou pro globalizaci a pro růst. Přesto je dobré mezi relativními nuancemi v rámci hlavního proudu rozlišovat. Neúspěšné pokusy o malou změnu ve Světové bance (která je oproti MMF relativně otevřená a vždy v ní existovala vnitřní diskuse) ukazují na tuhost washingtonských organizací i na sílu, s níž stráží svou ideologickou čistotu.

Stiglitz se jako vrchní ekonom SB dostal do sporu s MMF a ministerstvem financí během východoasijské krize v letech 1997–1998. MMF podmínil pomoc ekonomikám v krizi tvrdými rozpočtovými škrty a neomezeným otevřením kapitálových trhů i krátkodobému kapitálu. Stiglitz si byl jistý, že takový lék je zcela zhoubný a krizi pouze zhorší. Začal tedy lobbovat za změnu politiky. Jak však později popsal v článku „Co jsem se naučil během světové ekonomické krize” v časopise New Republic (17. 4. 2000), narazil ve fondu na podivnou neoblomnost. Mluvil s vlivným zástupcem ředitele fondu Stanleym Fischerem (významným neoliberálním ekonomem a také bývalým hlavním ekonomem Světové banky) i s mnoha dalšími vysoce postavenými lidmi. Jedni se vymlouvali na druhé za nemožnost změny politiky. Podle Stiglitze to bylo téměř k zbláznění: jelikož se vše ve fondu odehrává za zavřenými dveřmi, bylo nemožné zjistit, kdo je skutečnou překážkou změny.

Vedle kritiky MMF se Stiglitz podílel s prezidentem Světové banky Jamesem Wolfen-sohnem na vytváření nového paradigmatu „souhrnného rozvoje“ (Comprehensive Development Framework) v roce 1997, podle něhož měla banka klást větší důraz i na neekonomické aspekty rozvoje. Pokusil se formulovat „post-washingtonský konsensus“, který měl znamenat určitý posun dominantního světonázoru washingtonských organizací ve směru požadavků jeho kritiků z nevládních organizací. Jakkoliv se tyto posuny od ortodoxního neoliberalismu příliš neprojevily na skutečné politice banky, dokázaly vyvolat odpor mezi zastánci dosavadního přístupu zejména v MMF a na ministerstvu financí.

Po odchodu z banky Stiglitz svou kritiku fondu stále zostřoval. Rozšířil ji i na samotnou banku, na WTO, na připravovanou celoamerickou zónu volného obchodu (FTAA) a na současnou podobu globalizace. Jak píše britský novinář Greg Palast, bývalý „aparátčík“ přešel ve sporu o globalizaci doslova na druhou stranu policejního kordonu.

Summersův telefonát

Pozadí odchodu Stiglitze a Kanbura ze Světové banky podrobně popisuje jiný známý ekonom, Robert Wade z London School of Economics v článku Showdown at the World Bank (Zúčtování ve Světové bance) uveřejněném v prvním loňském čísle časopisu New Left Review.

Když začal Joseph Stiglitz kritizovat volnotržní politiku MMF ve východní Asii, ministr financí Larry Summers zavolal prezidentovi Světové banky Wolfensohnovi, aby Stiglitze zkrotil. Wolfensohn však ze začátku váhal, a to nejen kvůli Stiglitzově prestiži ve světě – Stiglitz byl vnímán jako jistý kandidát na Nobelovu cenu. Wolfensohn, příznivec Demokratické strany s úzkými vazbami na Bílý dům, měl sám výhrady vůči neoliberálnímu washingtonskému konsensu. Se Stiglitzem spolupracoval na formulaci paradigmatu souhrnného rozvoje. Wolfensohnovy vztahy s ministerstvem financí a speciálně se Summersem byly bouřlivé. Asertivní Summers, sám bývalý hlavní ekonom banky, se netajil názorem, že Wolfensohn na postu prezidenta nebyl jeho volbou. Od začátku mu celkem bez zábran mluvil do toho, co má dělat. Summersův telefonát dostal Wolfensohna do těžké situace. S tím, jak se blížilo rozhodování o Wolfensohnově druhém období na postu prezidenta, si již nemohl dovolit říct Summersovi, aby si hleděl svého.

Wolfensohn si velice přál druhý mandát, v neposlední řadě proto, aby upevnil svůj nárok na vytouženou Nobelovu cenu. Summers, zdaleka nejmocnější osobnost v Clintonově kabinetu, měl však při rozhodování hlavní slovo. Summers v podstatě podmínil svou podporu Wolfensohna neprodloužením Stiglitzova mandátu. Wolfensohn souhlasil. Oznámil Stiglitzovu rezignaci v listopadu 1999 – těsně před Seattlem. Avšak dodal, že Stiglitz zůstane jako jeho vlastní „speciální poradce“.

Stiglitz sám vysvětlil svou rezignaci takto: „Když se potýkáte s opatřeními, která jsou tak nesprávná, jak si o nich myslím, musíte buď otevřeně promluvit, nebo rezignovat. … Raději než abych mlčel, nebo byl umlčen, rozhodl jsem se odejít.“

Stiglitz měl uvnitř banky mnoho oponentů, a to nejenom mezi těmi, kdo nesouhlasili s jeho kritikou. I ti, kteří souhlasili s jeho názory na omezené schopnosti volného trhu – včetně jeho vlastních manažerů a výzkumníků –, říkali, že používal banku jako cestovní agenturu a zanedbával své vnitřní role v řízení výzkumu a diskusi o ekonomické strategii. Často zapomínal poděkovat těm, kteří jeho práci museli přebírat. Personál se mu odvděčil velmi nízkými známkami v hodnocení nadřízených.

Útok na Kanbura

Sotva dva měsíce po Stiglitzově rezignaci, v lednu 2000, připravil jeden z ekonomů jmenovaných Stiglitzem Ravi Kanbur návrh nové Zprávy o světovém rozvoji (World Development Report). Každoročně vydávaná WDR je nejprestižnější publikací Světové banky. Její image nezávislosti a nejvyšší odborné kvality je pečlivě pěstována. Název WDR 2000 byl Útok na chudobu, tedy citlivé téma, které je středem nejvášnivějších sporů v debatách o rozvoji. Stiglitz jmenoval ředitelem autorského týmu Raviho Kanbura, významného profesora ekonomiky rozvoje z Cornell University, který už dříve v bance pracoval jako hlavní ekonom pro Afriku. Bylo známo, že všeobecně sympatizuje se souhrnným pojetím rozvoje navrhnutým Wolfensohnem.

Kanburův lednový návrh Zprávy však zašel ještě dál. Bylo zde kritizováno rapidní otevření trhů pro příliv krátkodobého kapitálu během východoasijské krize, chválena pravidla chránící kapitálové trhy a kladen důraz na záchranné sociální sítě, které by měly být vytvářeny ještě před zavedením volnotržních reforem. Především zde však byla vysoce kontroverzní kapitola o „zmocnění“ (empowerement) chudých jako předpokladu jejich vymanění se z bídy. Rozebírala, jak vytvářet organizace chudých – sítě, družstva, odbory apod. – k vyjádření jejich zájmů ve sférách politiky a eko- nomiky a jak přimět státy k větší vnímavosti k potřebám svých občanů. Zpráva vycházela z experimentálních „Konzultací s chudými“, výzkumů, kterých se zúčastnilo asi 60 tisíc lidí na celém světě. Některé nevládní organizace považovaly Kanburův přístup za slibnou ukázku rostoucí otevřenosti banky k alternativním perspektivám na téma rozvoje.

Kapitola o zmocnění chudých vyvolala okamžitou kritiku ekonomů z MMF, univerzit, ze samotné banky a konečně i ze Summersova ministerstva. Společným jmenovatelem kritiků byl nedostatečný důraz, který podle nich návrh kladl na hospodářský růst jako předpoklad číslo jedna k odstranění chudoby a také na volný trh.

Právě v této fázi, kdy narůstala kritika Kanburovy Zprávy a blížilo se jarní zasedání MMF a SB s očekávanými masovými protesty, objevil se již zmíněný Stiglitzův článek v New Republic, ostře kritizující MMF a ministerstvo financí. Summerse prý málem ranila mrtvice. Zavolal Wolfensohnovi a mluvil s ním způsobem jako sotva kdo předtím. Řekl mu, že všechny styky mezi Stiglitzem a bankou musí být přerušeny. Wolfensohn si zavolal Stiglitze do kanceláře na napjatou schůzku, řekl mu, že už není speciálním poradcem a že už v bance není vítán. Stiglitz podotkl, že jeho vyhazov hned po článku v New Republic by nevypadal dobře. Wolfensohn pohrozil, že pokud příběh pronikne ven, svolá tiskovou konferenci a veřejně ho odsoudí. Stiglitz to pochopil jako vydírání. Mezitím Stanley Fischer, již jmenovaný zástupce šéfa MMF a Summersův spojenec, svolal zvláštní schůzku k diskusi o tom, jak by měl fond zareagovat na Stiglitzův článek. Informoval shromáždění, že Wolfensohn souhlasil s vyhazovem Stiglitze, k potěše všech přítomných.

I tato událost zřejmě přispěla k tomu, že posudek ministerstva financí na Kanburovu Zprávu byl silně odmítavý. Jeho tón byl nepochybně přitvrzen i protiglobalizačními demonstracemi. Ministerstvo vidělo Seattle jako znepokojivé spojenectví mezi dobře zorganizovanými, tradičními silami západního protekcionismu a naivními nevládními organizacemi. Zjevný úspěch této aliance ve zmaření konference zesílil v očích ministerstva a části banky potřebu silného důrazu na hospodářský růst a otevřené trhy.

Kanbura překvapilo, že i Wolfensohn nyní vyjadřoval sympatie s názorem „růst především“. Kanbur trochu ustoupil svým kritikům a pozměnil návrh WDR ve směru požadavků ministerstva financí. Dále však pokračoval tlak ministerstva a mocných ekonomů banky na ještě zásadnější revizi Zprávy. Kanbur pochopil, že jeho WDR se ocitla na šikmé ploše. Nepočítal předtím také s tak slabou podporou od Wolfensohna. Než aby dále revidoval Zprávu ve směru washingtonského konsensu, Kanbur raději rezignoval. Stalo se tak ihned po setkání s dvěma výkonnými řediteli banky, kteří naléhali na další změny Zprávy. Kanbur si sbalil svých pár švestek a zmizel. Nepomohlo ani naléhání mnoha lidí včetně Wolfensohna, aby svou rezignaci stáhl.

Zpráva byla nakonec publikována s podstatnými změnami. Byla přidána kapitola o nezbytnosti růstu pro odstranění chudoby. Zpráva už dále nepodporovala vytváření záchranných sociálních sítí ještě před zaváděním volnotržních reforem. Konečně byl podstatně oslaben důraz na potřebu kontroly kapitálových trhů. Tato poslední změna byla obzvláště příjemná pro ministerstvo financí.

Nástroj americké hegemonie

Z pozice radikální kritiky světového ekonomického řádu se výše popsané případy mohou jevit jako žabomyší spory, které mají často osobní rovinu. Podle Roberta Wadea však odhalují tlak zájmů USA, které jsou hlavní příčinou rigidity washingtonských ekonomických organizací. Liberalizace světové ekonomiky byla ústředním cílem americké politiky po 2. světové válce a dvojnásobně po konci války studené. MMF a SB představují obzvláště užitečné nástroje k tvrdému prosazování amerických volnotržních cílů v rozvojových zemích. USA nad nimi vykonávají diskrétní, ale pevnou institucionální kontrolu. Jsou jedinou členskou zemí schopnou vetovat klíčová témata. Ekonomické myšlení organizací je pevně zakotveno v americkém pojetí role státu a trhu. Naprostá většina jejich ekonomů má bez ohledu na svou národnost postgraduální vzdělání z nějaké severoamerické univerzity. A poloha organizací v centru Washingtonu, jen několik bloků od Bílého domu, ministerstva financí a washingtonských think-tanků, přispívá mnoha jemnými způsoby k tomu, jak premisy amerického myšlení strukturují světonázor většiny jejich personálu, který čte americké noviny, sleduje americkou televizi a používá americkou angličtinu jako svou lingua franca.

Wade, sám placený konzultant Světové banky, je maximálně nedůvěřivý vůči „mohutnící falanze“ nevládních organizací, jejichž témata jako zmocnění, participace, životní prostředí a sociální ohledy odvádějí pozornost od hospodářského růstu. Jedině ten je podle něj schopen dělat zázraky v redukci chudoby. Na tom se shodne s neoliberály, s nimiž však nesdílí víru, že by právě volný trh bez státních intervencí byl nejlepším zdrojem hospodářského růstu. Problém brettonwoodských institucí je podle Wadea v tom, že vnucují rozvojovému světu jen radikální angloamerické pojetí kapitalismu, zatímco druhy kapitalismu ve světě jsou velmi různorodé.

Snad jedinou skutečnou, a přitom realistickou změnu politiky Světové banky by proto podle Wadea mohlo znamenat přestěhování jejího sídla z USA. Evropské státy mají na toto oslabení americké hegemonie dostatek hlasů. Ředitelství Světové banky v Paříži nebo Berlíně by mohlo být přístupnější rozmanitým pojetím ekonomiky. Především Evropané a Japonci se tedy musí více zkoordinovat a chopit se v bance kormidla.

Poslední vývoj

Odchod dvou rozčarovaných ekonomů ze Světové banky popsaný Wadem není něčím výjimečným. Ze známých osobností odešel z banky například v roce 1994 Herman Daly, který se pak stal předním ekologickým myslitelem. Posledním případem nátlaku, který vyšel na veřejnost v září 2001, bylo disciplinární vyšetřování dalšího známého ekonoma banky Williama Easterlyho. Easterly se provinil tím, že napsal kritickou knihu a článek, aniž by k tomu dostal povolení. Easterly mj. tvrdil, že celý jeden bilion dolarů, které MMF a SB utratily od počátku své existence na rozvoj, se minul účinkem. Napsal také, že není divu, že demonstranti proti těmto organizacím tak vehementně protestují.

Po nástupu amerického prezidenta Bushe se zdá, že ortodoxní křídlo bude opět konsolidovat svou pozici. V květnu 2001 byla na post zástupce ředitele MMF po Stanleym Fischerovi jmenována Anne Krüger ze Stanfordské univerzity, jedna z nejtvrdších představitelek generace neoliberálních ekonomů, kteří se dostali do popředí v 80. letech. Krüger doposud kritizovala fond, že se příliš začíná věnovat tématu chudoby a rovnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.