Possum — další krasavec v nesnázích

Nevím, jak u vás, ale u mě globální oteplování obvykle vyvolává představu tajících ledovců a vyděšených ledních medvědů. Nicméně polární a severské oblasti, jakkoliv v mnoha ohledech úchvatné, jsou na biodiverzitu relativně chudé. Druhy žijící v chladném podnebí mají sice velké problémy, ale mnohonásobně je v tomto ohledu převyšuje biota (všechny organismy obývající určitý prostor — pozn. překl.) možná ještě zranitelnější vůči oteplování — nespočetní obyvatelé tropických pralesů.

Nemít kam jít

Všichni víme, že tropické pralesy jsou biologicky nejbohatší ekosystémy na Zemi a že jsou nepochybně ohroženy skutečností, že každou minutu zmizí území o rozloze padesáti fotbalových hřišť. Jak ale může globální oteplování ohrozit rostliny a živočichy, kteří si na teplé a vlhké podmínky dobře zvykli?

Zdá se, že značně. Tropické druhy se liší od druhů severních a mírného pásu v jednom klíčovém bodě: většina z nich je citlivá na změny teploty. Tropické druhy žijí po celý rok v horkém či příjemném podnebí a nemusejí každoročně snášet velké rozdíly mezi mrazivými zimami a teplými léty.

Biolog Daniel Janzen z Pensylvánské univerzity na to přišel před lety, když přemýšlel nad tím, jak zásadní bariéru tvoří hory pro nížinné druhy uzpůsobené teplému prostředí. Uvědomil si, že v tropech je většina druhů specializována pouze na úzké rozmezí nadmořských výšek, druhy z nížin zřídka postupují do hor, poněvadž zde teploty klesají o jeden stupeň Celsia na každých sto metrů nadmořské výšky. Pro druhy citlivé na teplotu je tento úbytek teploty tak značný, že i pouhý pětisetmetrový kopeček dokáže zastavit postup mnoha druhů z nížin.

Rovněž i pro horské druhy v tropech představují parné nížiny nepřekonatelnou překážku. Tyto horské populace, jež jsou přizpůsobené relativně chladnému a oblačnému prostředí, se ocitají v izolaci od sobě podobných, čímž se zpřetrhá genový tok a dojde k jejich samostatnému vývoji a rozrůznění in situ — podobně jako u Darwinových pěnkav na Galapážských ostrovech. V tropech tak má každá hora nebo horské pásmo tendenci vytvářet si vlastní řadu jedinečných druhů. Tropická horstva jsou tudíž „kotlem“ biodiverzity oplývajícím endemickými druhy (tedy těmi, které se vyskytují výhradně na určitém území — pozn. překl.).

Někteří vědci nyní tvrdí, že tropičtí horští endemité patří k nejohroženějším druhům na zemi. „S oteplováním planety nemají tito tvorové kam jít,“ říká Stephen Williams, ekolog z Univerzity Jamese Cooka v severním Queenslandu v Austrálii. „Jejich populace budou slábnout, až nakonec nenávratně zmizí.“

Possum v nesnázích

Williams ví, o čem mluví. Za použití matematických modelů a těch nejlepších dostupných souborů dat o tropickém klimatu a biogeo-grafii vytvořil model reakcí všech endemických savců, ptáků, žab a plazů z deštných pralesů severního Queenslandu na globální oteplování. Jeho závěry jsou alarmující: pokud průměrné teploty stoupnou o více než 2 °C — což je podle Mezivládního panelu pro změny klimatu dost dobře možné, bude vymírání dramaticky gradovat. „V podstatě se může fauna vyšších nadmořských výšek udusit,“ říká Williams.

Podle Williamsových propočtů by symbolem globálního oteplování neměl být nádherný lední medvěd či ohrožený karibu, ale bílá varianta possuma černoocasého. Toto mimořádně krásné zvíře žijící výhradně v mlžných chladných pralesích na Mount Lewis na severu Queenslandu v nadmořských výškách nad 1100 metrů nebylo za poslední tři roky nikým spatřeno (sám jsem po něm jedné dlouhé noci roku 2008 opožděně pátral). Smrtící ranou mohla být podle Williamse vlna veder, která zasáhla území koncem roku 2005, kdy suchem postižené stromy začaly shazovat listí a mrtví possumové leželi podél lesních cest. (Letos v březnu vědci nalezli v lokalitě tři šedé possumy, bílé však stále ne — pozn. překl.)

Další biolog, který vidí pravděpodobného viníka ve vlně veder, je Andrew Krockenberger studující fyziologii possumů na Univerzitě Jamese Cooka. „Vysokohorští possumové nikdy nepijí — veškerou vodu získávají z listí, které žerou. Pokud teploty stoupnou, jediný způsob, jak se mohou ochladit, je dýchání. To vede k značnému odparu vody,“ vysvětluje. Pokud se oteplí, domnívá se Krockenberger, possumové umírají na dehydrataci.

Vlna veder může vskutku znamenat dvojitou pohromu. S rostoucími teplotami stoupá nebo zcela mizí spodní vrstva oblačnosti často obklopující tropická pohoří. Mraky jsou životně důležité, neboť hory ochlazují a poskytují vlhkost lesům, které získávají vodu právě ze vzduchu. Strmě rostoucí teploty tudíž zvyšují nároky na vodu pro živočichy a zároveň zbavují horské prostředí klíčové vlhkosti.

Když kaloni padají ze stromů

Jiní biologové, jako třeba Raymond Huey z Washingtonské univerzityv Seattlu, mají za to, že tropické druhy z nížin jsou pravděpodobně stejně ohrožené jako jejich vysokohorští příbuzní. Již od svých postgraduálních studií na Harvardu Huey studuje teplotní ekologii tropických plazů. „Já prostě žasnu nad tím, jak jemně vyladěná je jejich teplotní snášenlivost,“ říká. „Například pokud anolisovi (druh jihoamerické ještěrky — pozn. překl.) zvýšíte teplotu jen o několik stupňů nad jeho preferovanou teplotu, riskujete, že uhyne. Mnoho nížinných druhů v tropech není podle Hueyho odolných vůči zvýšeným teplotám a žije nebezpečně blízko svému teplotnímu maximu.

Další studie patrně tento názor podporují. Během vlny veder v roce 2002 byli biologové v subtropické části Austrálie zděšeni, když začali houfně hynout kaloni. V devíti koloniích jich během jednoho dne zemřelo přinejmenším 3500. Nejprve horkem vystresovaná zvířata vyhledávala stín a ochlazovala se máváním křídel. Jak teplota dále stoupala, začala ztěžka dýchat a olizovat si srst, aby dosáhla většího odpařování. Nakonec, když rtuť teploměru vystoupala na 42 °C, spousta kaloňů popadala ze stromů a uhynula. Na základě důkladného studia literatury jsou autoři přesvědčeni, že tyto úhyny jsou po roce 1994 mnohem častější.

Širší dopady takovýchto událostí lze ilustrovat studií z roku 2008 vedenou Robertem Colwellem z univerzity v Connecticutu publikovanou v časopise Science. Závěr autorů je takový, že jak globální teploty narůstají, druhy žijící na úpatí tropických hor by se měly přemístit do vyšších poloh, kdežto druhy ze středních poloh by měly postoupit ještě výše. Jenže mnoho druhů z nížin — například Amazonské a Konžské pánve, poblíž kterých se žádné hory nenacházejí — bude uvězněno bez možnosti úniku. „Mohli bychom ztratit spoustu druhů z nížin, aniž by existovalo něco, čím by je bylo možno nahradit,“ prohlašuje Colwell. Takto by mohlo globální oteplování znehodnotit jednu z biologicky nejcennějších lokalit na planetě.

Ropucha v háji

Hlavně se neukvapit, varují kritici, jako je Joseph Wright z výzkumného ústavu v Panamě: s naší stále velmi nedostatečnou znalostí většiny tropických druhů je předčasné usuzovat, že globální oteplování zapříčiní jejich rozsáhlé vymírání. Kritici jako Wright často připomínají slavnou kostarickou ropuchu zlatou, endemický horský druh, jehož zánik byl před deseti lety dáván do souvislosti s globálním oteplováním. Ropucha sice vskutku vyhynula, ale nyní se zdá být mnohem pravděpodobnější, že skutečným původcem byla prudce nakažlivá plíseň.

I když ale odhlédneme od takovýchto planých poplachů, stále musíme čelit značné nejistotě ohledně dopadů změn klimatu. Můžeme se například jen domnívat, jakých hodnot nakonec atmosférický oxid uhličitý dosáhne nebo o kolik stupňů se planeta oteplí. Dalším problémem je množství srážek, které se pravděpodobně v mnoha oblastech promění, protože vlivem oteplení dojde ke změně atmosférického proudění. Jen malý úbytek srážek přitom může změnit některé deštné pralesy na pouště, obzvláště když k němu dojde během období sucha, kdy jsou lesy už tak vyčerpané a ohrožené požáry. Naneštěstí se různé odhady množství srážek od sebe značně liší. Kupříkladu některé modely globálního proudění předpovídají, že Amazonská pánev bude do konce tohoto století o něco málo vlhčí, zatímco jiné prohlašují, že dojde k jejímu kolapsu po sérii such a požárů.     

Další velkou neznámou také je, jaký bude mít globální oteplování vliv na mezidruhovou interakci v tropech. Jak budou některé druhy migrovat do vyšších nadmořských výšek, budou se určitě tvořit nové ekosystémy s novými druhovými kombinacemi. Globální oteplování například pravděpodobně umožní rozšíření mnoha patogenů, obecně upřednostňujících teplé prostředí, do vyšších poloh. Teoreticky by tak mohlo dojít k ohrožení horských druhů novými, vysoce nakažlivými nemocemi.

Předním zastáncem tohoto názoru je v Kostarice působící biolog Alan Pounds, jenž patří k nejdůraznějším hlasům vyjadřujícím znepokojení nad globální změnou klimatu. V roce 2006 Pounds se svými kolegy hájil v časopise Nature názor, že globální oteplování nepřímo hubí spousty druhů endemických žab v jihoamerických Andách tím, že je činí náchylné k podlehnutí stejnému plísňovému onemocnění, které mělo na svědomí ropuchu zlatou. Poundsovo památné prohlášení „choroba je kulka, která hubí žáby, ale spoušť mačká globální oteplování“ mnozí nekriticky přejali. Nicméně jiní, jako například Karen Lips z univerzity v Illinois ve Spojených státech, Poundsovu interpretaci nedávno zpochybnili. Lips se domnívá, že se patogen šíří ve vlnách podobně jako jiné epidemie a s globálním oteplováním to má málo, ne-li nic společného.

Neblahá synergie

Navzdory těmto a jiným nejistotám se stále více biologů domnívá, že se globální oteplování stalo srovnatelně nebezpečnou hrozbou tropické biodiverzitě jako ničení přirozeného prostředí, respektive že tyto dvě hrozby budou přinejmenším působit v synergii. Rostoucí ztráta a fragmentace přirozeného prostředí pravděpodobně uvězní lesní druhy, neboť jim zabrání v přesunu do výhodnějších klimatických podmínek či vyšších nadmořských výšek. Malé, rozdrobené populace, které zůstanou, by pak mohly být decimovány vlnami veder, suchy, bouřemi a dalšími projevy globálního oteplování, až by možná zmizely navždy.       

Jedná se o znepokojivý scénář, u kterého musí tropičtí biologové zvažovat, do čeho se pustit dříve — zda bojovat s ničením habitatu, nebo s globálním oteplováním. Mám za to, že zpomalení ztráty habitatu má větší prioritu, částečně proto, že rychlé ničení tropických pralesů se dnes podílí asi jednou pětinou na všech emisích skleníkových plynů. Záchrana deštných pralesů je tedy jedním z nej-efektivnějších způsobů boje s oteplováním a zároveň napomáhá zachovat druhy a ekosystémy patřící k nejohroženějším na Zemi.