Potřebujeme nový příběh

2. října 2011 /
foto: Ondřej Besperát

Prošedivělý hippie jogín v tibetské košili a kapsáčích nás přivítal s omluvou, že jej příšerně bolí hlava a že z něj dnes nic kloudného nevypadne. Ale jen co nám v podkrovním bytě se skvělým výhledem na Pražský hrad postavil na čaj a s výraznou ruční gestikulací začal chrlit obšírné poznámky k četným interiérovým artefaktům, věděli jsme, že s prázd-nou rozhodně neodejdeme. Jiří Zemánek (*1953) vystudoval dějiny umění a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně a jakožto historik umění postupně působil v galeriích v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou, Pardubicích, po revoluci pak v pražské Národní galerii. V posledním desetiletí se „krátce řečeno stal z kurátora praktikujícím poutníkem“, snažícím se propojovat umění, vědu a spiritualitu. S jeho články a překlady se můžete po řadu let setkávat i na stránkách Sedmé generace. Nedávno spoluzaložil občanské sdružení Pilgrim, mimo jiné pořádající máchovská putování. Složil dokonce i poutnickou píseň, tu nám však z ostychu nezahrál. Snad příště, někde na cestě.

Jak se z kurátora Národní galerie stane poutník zabývající se eko-filozofií? Došlo u tebe k nějakému životnímu zlomu?

Odchod z Národní galerie v roce 2000 byl skutečně v mém životě určitý zlom, ale o přírodu a o ekologii jsem se zajímal už dávno předtím. Od dětství jsem v přírodě vyrůstal (v Jeseníkách) a krajinou jsem se zabýval i jako historik umění — zajímal mě land art či eko art. Nicméně k ekofilozofii a ekospiritualitě mě přivedla až příprava ekologického čísla časopisu Ateliér (1996), pro které jsem napsal stať Aktuální moralita na téma umění a ekologie a přeložil několik textů.

To se pak promítlo i do mé práce na projektu E-AREA mého přítele, multimediálního umělce Federica Díaze, kde se můj zájem o ekologii, spiritualitu a multimédia poprvé spojil s globálními výzvami i úvahami o nové integrální kultuře a kosmologii. Ale teprve až odchod z Národní galerie mě fakticky přivedl k umělecko-ekologickým projektům, k poutničení, kosmologii, kulturnímu aktivismu a publicistice.

Proč jsi skončil na volné noze a nepřešel třeba do jiné galerie?

Potřeboval jsem volnost. Od roku 2000 žiju sice takřka z měsíce na měsíc, ale na druhou stranu se můžu věnovat tomu, kam mě táhne vlastní srdce a co cítím jako důležité. Nemám větší materiální nároky, takže můžu takhle žít. Na druhé straně mám taky výhodu, že máme vlastní dům a nemusíme platit za nájem. Poté, co jsem z NG odešel, jsem uskutečnil tři větší tematické výstavy: Divočina — příroda, duše, jazyk v Galerii v Klatovech; Ejhle světlo v Moravské galerii v Brně a výstavu Od země přes kopec do nebe… v Severočeské galerii v Litoměřicích, která byla věnovaná chůzi, poutnictví a posvátné krajině i mizejícím severočeským kopcům a vztahům mezi Čechy a Němci. Každá z těch tří výstav měla svoje aktuální ekologické téma. Rád vzpomínám na klatovskou vý-stavu, která se soustřeďovala na Šumavu. Na konferenci o divočině se tam sešla řada skvělých lidí, například Jaromír Bláha z Hnutí DUHA (viz 7.G 3/2011 — pozn. red.), ředitel Národního parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner, výtvarníci Miloš Šejn, Michal Singer a Otto Placht, etnografka Pavlína Brzáková, německý historik vědy Marco Bischof, šéfredaktorka časopisu OYA Lara Mallien a jeden z nejkreativnějších lidí, které znám, vizionář, hudebník a publicista Johannes Heimrath. Byl to pro mě začátek nových vztahů a nové spolupráce v rámci rodící se nové kultury.

V posledních letech už výstavy nepořádáš, proč?

Po té poslední výstavě o kopcích a chůzi si mě to přitáhlo víc ke krajině, k poutnické praxi, k zájmu o animismus a k občanskému aktivismu, a na druhé straně pak k překládání a koncipování antologií a sborníků  z oblasti integrální kultury, ekosofie, geomancie, transpersonální psychologie, nové kosmologie a podobně. Chtěl jsem trochu zaplnit mezery, které u nás v tomto ohledu jsou. Připravil jsem například antologii Geomancie a integrální kultura (2008) a sborník textů Davida Abrama Procitnutí do živé země (2009) a začal spolupracovat s revue PROSTOR na přípravě tematických čísel, věnovaných integrální kultuře a holistickému myšlení. Publikovali jsme zde na-příklad některé aktuální texty od Ervina Laszla, Davida Peata, Richarda Tarnase, Briana Swimma, Stanislava Grofa, Jima Garrisona nebo Duana Elgina. Něco z toho vyšlo i u vás v Sedmé generaci. Hodně mě taky pohltila práce na překladu knihy Davida Abrama Kouzlo smyslů.

A jak jsem si začal víc uvědomovat hloubku současné globální krize a s ní spojené transformace, přešel jsem od kurátorství k občanskému aktivismu. Se Šárkou Havlíčkovou a Denisou Václavovou jsme předloni vymysleli Fórum parlamentu budoucnosti, začal jsem pořádat Oslavy vzduchu v rámci aktivistické sítě 350.org. Dnes chystám výstavu o vodě a o vzduchu, připravuju taky výstavu o kosmologii. Myslím, že abychom mohli lépe pečovat o náš planetární domov, evidentně potřebujeme novou kosmologii.

V souvislosti s integrálním myšlením někde píšeš, že máme od matematického paradigmatu akumulace přejít k holistickému paradigmatu participace. Co to znamená?

Dá se to ilustrovat právě na kosmologii. Naše sebepojetí jakožto moderních lidí má svůj původ v koperníkovské kosmologické revoluci, která nás přivedla k radikálnímu oddělení od přírody a od kosmu i k odpojení od našeho „hlubokého já“. Od té doby si vyprávíme příběh „mrtvého vesmíru“, který zcela náhodně vytvořil sama sebe reflektující život. Tento příběh se stal základním kamenem naší sekulární kultury s jejím horečnatě vystupňovaným „spotřebním štěstím“. V tomto bezúčelném vesmíru, v němž se cítíme nesmírně opu-štění, se nám jako jediná smysluplná věc jeví konzumace materiálních věcí.

Když však začínáme víc vnímat to, co například Carl Gustav Jung nazývá kolektivním nevědomím, můžeme si uvědomit, že naše já není od vnějšího světa nijak odděleno, že naše vědomí je součástí většího pole oduševnělé země, respektive odušev-nělého kosmu. Tím se nám otevírá ohromná příležitost pro vnitřní růst. K mezím vnějšího růstu jsme už dávno dospěli, pokud ale má naše civilizace v nějaké formě pokračovat dál, musíme si otevřít cestu k vnitřnímu růstu. V něm je šance pro náš nový příběh. Uvědomovat si, že kosmos nás v sobě obsahuje a že současně my sami ho v sobě neseme a že náš lidský úděl může najít svoje naplnění ve větším příběhu tohoto ohromného, 14 miliard let se vyvíjejícího inteligentního vesmíru, je nesmírně povznášející. Jak říká David Abram: „Jsme lidmi jen v kontextu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Zdá se, že v jednadvacátém století bude naše lidství muset být více traspersonální a ekologické. Potřebujeme tedy, jak říká Thomas Berry, znovuobjevit člověka na úrovni druhu. Takového, který nepotřebuje, aby tolik materiálně rostl. Máme samozřejmě nějaký standard, ale nepotřebujeme spoustu těch praštěných věcí. Aspoň já to tak cítím.

Není však problém právě v tom našem současném životním „standardu“, který je z globálního hlediska neudržitelný?

Ano. A jak z toho ven? Je možné v globálním měřítku v tak krátké době, než dospějeme ke kolapsu, najít cestu k udržitelnosti? Je zjevné, že krize udržitelnosti není jen nějaká technologická záležitost, ale že je to především krize vědomí. Řada myslitelů a duchovních učitelů proto mluví o nezbytnosti širší spirituální transformace, spirituálního probuzení v globálním měřítku. Určité nadějné trendy nasvědčující vzniku nové, ekologicky a spirituálně vnímavé kultury lze v tomto ohledu skutečně pozorovat. Jestliže svého času poukazoval transpersonální psycholog Stanislav Grof na to, že naše západní průmyslová civilizace je jedinou společností v historii, která popřela význam rozšířených stavů vědomí, dnes se tato situace začíná radikálně měnit. Hodně lidí se o tento druh zkušeností zajímá.

Rozšířené stavy vědomí nemusíme samozřejmě prožívat přímo pomocí psychotropních látek nebo šamanských rituálů, ale podobně jako David Abram se na ně můžeme naladit třeba soustředěným pozorováním pavouka nebo orla v krajině. Když máš schopnost propojit se s oním „víc než lidským světem“, jak říká Abram, už nemáš potřebu se tolik za něčím pachtit. Uvědomuješ si, že svět je živý a oduševnělý jako ty, a nemusíš s ním už zacházet tak zištně. Můžeš s ním totiž začít komunikovat, obdivovat ho, učit se od něj. Klíčový je prožitek. A prožívání nám, zdá se, chybí.

Sám jsi stavy rozšířeného vědomí zažil?

Ano. Jsou pro mě posvátnými okamžiky, kdy se mi nesmírně otevírá srdce a žasnu, jak si mě bere jako moře život mnohem větší, než jsem já sám. Jsou to pro mě chvíle hluboké vděčnosti. Souhlasím s filozofem Christopherem Bachem, že objevování prožitkového spojení se základem existence se dnes pro nás stává stejně tak sociální jako osobní výzvou. Takovéto zkušenosti nás totiž zbavují vnitřních strachů a podmíněností a otevírají nám smysl pro posvátno, pro hluboký prožitek vzájemného spojení, včetně našeho spojení se Zemí a kosmem. Tyto zkušenosti by nás také mohly přivést ke kultivaci kolektivní inteligence a k větší moudrosti. Další vývoj určitě povede ke spojení vědy se spiritualitou. Tato nová věda nebude tolik usilovat o kontrolu a ovládání světa, ale bude ji více zajímat zkoumání inteligence v přírodě, respektive hledání rovnováhy se světem kolem nás.

Potřebujeme se zkrátka naučit vylaďovat na participativnější, organičtější stavy vědomí, v nichž se můžeme spojit se širším polem inteligence, která je všude kolem nás. A jednou za čas životu z hloubky své bytosti poděkovat. To je ostatně smysl oslav. Země a kosmos, to je jedna veliká souvislá oslava, a my bychom se proto měli naučit život slavit. Po mě jednu z takových příležitost nabízí putování, například po stopách Karla Hynka Máchy.

Říkáš, že děkuješ životu. A jak to máš s Bohem? Nepřehlížíš dlouhou historii křesťanské mystiky, dobírající se k posvátnu a vnitřnímu vztahu ke světu podobným způsobem?

Vnímám bohy spíše jako archetypální síly, jak jim rozuměli Řekové. Je mi bližší mluvit o Vědomí nebo o kosmické inteligenci, případně někdy o Duchu než o Bohu. Bůh je pro mě příliš autoritativní pojem. Domnívám se, že kosmická inteligence tak autoritativní není, že je to taky velký žertéř. Jinak křesťanskou mystiku mám rád a mým velkým inspirátorem je nedávno zesnulý křesťanský teolog a mystik Thomas Berry, který spolu s Brianem Swimmem položil základy ke kosmologii nového příběhu. Etika se netýká jen mezilidských vztahů. Jsme součástí velké a nádherné rodiny života. Vděčnost je proto dobré i krásné projevovat taky stromům, horám, řekám, mrakům a větru, zvířatům, hvězdám, slunci i luně a samozřejmě i tomu tajemnému a nevypočitatelnému Duchu.

Jak jsi se vlastně k cestě Karla Hynka Máchy na Sněžku dostal?

Souviselo to se zmíněnou litoměřickou výstavou Od země přes kopec do nebe… Už předtím jsem si Máchovu cestu z Prahy na Sněžku po částech procházel, ale tehdy jsem ji poprvé společně s několika přáteli prošel celou, tedy přesně řečeno z Mělníka na Sněžku. Od té doby jsem ji šel už čtyřikrát. Uskutečnil jsem tehdy taky putování po stopách německého romantického malíře Caspara Davida Fridricha — stokilometrové putování z Drážďan do Českého Švýcarska na horu Růžák. A dvě putování po stopách Josefa Váchala na Šumavě.

Proč tě Mácha, respektive jeho putování na Sněžku, tak přitahuje?

Máchovo putování z Prahy na Sněžku mě hodně fascinuje. Dá se říct, že pro Máchu ta cesta znamenala svého druhu rituál přechodu, který byl klíčový pro jeho vyzrání jako člověka i básníka. Když se na ni v roce 1833 vydal, prožíval řadu krizí, rozešel se se svojí dívkou, zemřel mu spolužák a na cestě na „druhý břeh“ byl i jeho nejlepší přítel Jan Beneš, s nímž se tehdy během svého putování potkal v Radimi. Trauma z Benešovy smrti vtělil do svého Máje i do prózy Pouť krkonošská. Když se tedy podíváme na Máchovo putování prizmatem rituálu přechodu, můžeme v něm najít všechny jeho charakteristické prvky: Mácha se vzdaluje od společenství lidí, prochází hlubokou existenciální konfrontací se smrtí, a když tím vším projde, vrací se zpět se silnou poezií, která vyjadřuje hluboké existenciální poznání, například v onom úžasném monologu vězně v Máji; poezií, která nás tou Máchovou odvahou konfrontovat se s nejzazším dokáže posilovat. Pouť krkonošská tematizuje průchod branou smrti, a dotýká se tím vlastně procesu smrti a znovuzrození. Mácha zjevně prošel hlubokou psychickou proměnou, která v něm probudila důvěrný, vroucí vztah vůči zemi, kte-rou vnímá a oslovuje jako živou bytost: „Zemi, já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně.“

Mácha si tedy na cestě rozšířil vědomí podobně jako David Abram nebo přírodní národy?

Podle všeho ano. Máchovu pouť na Sněžku můžeme vnímat přes rituál přechodu, aniž bychom do toho museli promítat náboženské konotace, jak je tomu při pouti do Santiaga de Compostela. Ta cesta je ovšem pozoruhodná i tím, že podává jakýsi prů-řezový obraz o charakteru zdejší české krajiny, který je navíc spojen s některými jejími důležitými symboly. Naše dnešní putování začíná na soutoku dvou největších českých řek Vltavy a Labe, v rovinaté krajině na pozadí mýtické hory Říp, a ve vlnách stoupá přes několik typů krajin, včetně Českého ráje, až na nejvyšší horu Čech Sněžku, u níž pramení Labe. Když se na tu cestu vydáš, dostaneš příležitost se do krajiny víc ponořit. Dnes se většinou orientujeme jen podle našich vlastních civilizačních artefaktů — domů, věží, dál-nic, nákupních středisek a tak podobně. Na „Velké Máchovce“ se můžeš znovu učit orientovat v terénu podle krajinných dominant a podle nebe. A začít se zemí víc žít, víc se s ní spojovat, což se na tak velkém kusu území dnes u nás podaří asi jen málokde.

Kolik lidí s tebou „Velkou Máchovku“ chodí? Jak tě tak poslouchám, nepotřebuješ být na ní spíš sám?

Tento rok se jich na ni vydalo vůbec nejvíc. Prvního ročníku se zúčastnilo devět poutníků, letos se jich prostřídalo celkem dvaadvacet a k tomu tři psi. Dopředu nic neorganizuju a nechávám spíš všechno volně plynout. Každý si jde svým vlastním tempem. Mám jen jedinou prosbu, aby se lidi navzájem tolerovali. To je vždycky test, jak se dokážeme navzájem na sebe vyladit a cestu i psychologicky dobře společně zvládnout. Spaní nikde nezajišťuju, spíme většinou všichni pod širákem, kdo chce spát v noclehárně, musí si to zařídit. Samozřejmě vím, kde jsou možnosti schovat se před deštěm, ale když jsi vystavený nejistotě, mnohem víc se ti začne rozvíjet intuice a dočkáš se taky daleko zajímavějších zážitků.        

Samotu mám rád. Je fajn, když má člověk i na společném putování nějakou intimitu, když jde s někým, s kým dobře ladí. Každopádně před výstupem na Sněžku se vždycky potřebuju od svých kolegů aspoň den odpoutat a jít sám. Letos jsem po páté hodině ráno takto za vrchem Stráž potkal slunce, fantastický zážitek!

To, na co se asi nejvíc na těch putováních těším, je noční nebe plné hvězd. Letos jsme ho mohli pozorovat skoro každou noc. Nádherné bylo na Housce, na Vyskeři, kde mě Tomáš Birčák ze sdružení Vlk seznámil se souhvězdíma, která jsem dosud neznal. To ve městě nemůžeš zažít.

Dokážeš na cestě plně vnímat svoje okolí, nebo musíš nejdřív bojovat s různými myšlenkami a starostmi, které ti víří hlavou?

Chvíli to trvá, než se oprostím od toho mlýnku mysli, který nás v běžném životě programuje, jak a co máme dělat. Potom se to začne uvolňovat a pak už mě ani čas tolik nepohání, ale vychází ze mě. Vše začne přirozeně plynout a můžeš lépe vnímat a komunikovat jak ven, tak dovnitř. Obojí se začne spojovat. Cesta ven je cestou dovnitř, a když jdeš dovnitř, zároveň se hlouběji noříš do světa kolem. Poutnictví je pro mě cesta z každodenního, předem naprogramovaného světa, do širší mandaly krajiny a vlastní duše a kosmu. Jako když přejdeš z dálnice do labyrintu. Proto bych rád, aby někde na Máchově cestě vznikl labyrint jako místo přechodu mezi těmi dvěma světy. Poutník by měl umět se světem plynout, nechat se putováním unášet. To jsou ty nejkrásnější okamžiky, které na cestě můžeme zažít.

Jaké se ti letos zdály pod Máchovým širákem sny?

Mívám venku zvláštní, symbolické sny, které doma obvykle nemám. Vnímám je jako sny větší mysli, která myslí ve mně — nejspíš jako sny samotné země. Cítím napojení na větší kolektivní duši světa.

Láká tě chodit i v zahraničí? Nebo spíš potřebuješ najít oporu v konkrétní místní krajině?

Zatím jsem měl spíš tendenci osahávat a očuchávat si svůj domácí habitat, seznamovat se a víc se spojovat se zemí, v níž žiju, s jejími příběhy, vlastními předky. Zjistil jsem totiž, že domácí prostor moc neznám. Je to vlastně oslava: každý rok chodíme čtyři až pět delších putování — začínáme cestou na brdský Plešivec, pak v květnu na Bezděz a uzavíráme v srpnu „Velkou Máchovkou“.

Chodil jsi dlouhé štreky i v mládí, nebo jsi se do toho „obul“ až v posledních letech?

V dětství jsem s maminkou šlapal hřebenovky v Jeseníkách i ve Vysokých Tatrách. Vícedenní putování jsem začal podnikat až během studia na vysoké škole, z vnitřní nutnosti, z jakési potřeby terapie. Cítil jsem se tehdy hodně traumaticky, oddělený od světa. Frustrovaně jsem si říkal, „vždyť je to přece moje“, tedy ne ve smyslu majetnickém, ale měl jsem hlubokou  potřebu se s tím okolním světem spojit. Šel jsem třeba z Brna pěšky do Jeseníku nebo z Jeseníku do Doudleb a dál do východních Čech. A začalo to fungovat. Po těch dvou třech dnech cesty do Doudleb jsem se už cítil víc spojený. Tento prožitek chůze nemůže nahradit žádný dopravní prostředek, ani kolo. Nevěděl jsem, kam a kudy přesně půjdu, neměl jsem mapy, znal jsem jenom směr. Zažil jsem tak, že v době krize se ti může otevřít cesta. Cítil jsem se mnohem líp. Dnes už vím, že vlastní krize můžeme mnohem lépe vnímat a řešit ve větším kontextu přírody, krajiny.

Když jsi nakousl cyklisty, vadí ti, speciálně ti lesní „kořínkáři“, nebo máš pro ně pochopení?

Nechci je moc kritizovat, i když je zřejmé, že na kole si krajinu tak neomakáš a nespojíš se s ní. Samozřejmě je lepší jezdit na kole než pěstovat jen autojízdu po dálnicích, kde krajinu úplně přehlížíš a je pro tebe spíše překážkou. Cyklista se sune krajinou a má zájem ji poznat. Ale třeba ty čtyřkolové vozíky, ve kterých rodiče vozí svoje dítka po lese, mě někdy fakt děsí. Proto se taky snažím vyhnout tomu, příliš chodit na putování po silnicích, kde je větší provoz, což však začíná být se stavbou dalších komunikací velký problém.

Na kole si krajinu nejvíc osaháš, když se dostaneš do situace, kdy už to na něm dál nejde a musíš ho vzít na rameno…

Ano, nepochybně, pak se se zemí spojíš velmi hluboce (smích). Ale jinak na opravdu dlouhé trati kolo asi sedne ideálně. Můj kamarád a soused Petr Štěpánek mně například vyprávěl svoje krásné zážitky z cesty na kole napříč celými Spojenými státy. Projel na ní pět tisíc kilometrů.

A kontrolní otázka, když už kritizuješ automobilismus, máš auto?

Ne. Pojistil jsem si to modrou knížkou. Zakazuje mi řídit letadlo, traktor i auta, ale na kole jezdit můžu (smích). Moje žena má řidičák, ale nejezdí. Znám lidi, kteří sice auto vlastní, ale sami s ním nejezdí. Například kamarád Milan Smrž (viz rozhovor v 7.G 2/2012 pozn. red.) jednou za rok zavolá svému příteli, aby ho tím jeho vlastním autem dovezl do Českého lesa, kde organizuje letní tábory pro děti. Pléduji za rozvoj takovéhoto rozpačitého vztahu k dnešní automobilizaci.

Když jsem dnes trčel půl hodiny v autobuse kvůli dopravní nehodě a spolusedící hleděli do mini-monitorů vsazených do sedadel, četl jsem tvou předloňskou větu „naše současná situace nemá jiné řešení než kolektivní“. O jaký druh kolektivity by mělo jít, uvážíme-li, že soudobou civilizaci skrz naskrz prostupuje vůle k individualizaci?

Ano, ale tím příkladem přesně popisuješ ten problém. My jsme se stali opravdu extrémně individualističtí, ale současně společně sdílíme hlubokou indoktrinaci konzumem, což je vlastně kolektivistický myšlenkový imprint. Ta směs narcistního individualismu a konzumerismu v nás však potlačuje vnímavost pro společenství a skutečnou různost. Krize naší společnosti je krizí schopnosti vnímat, že jsme součástí nějakého většího, obsáhlejšího celku života, tedy společenství. Abychom mohli současné globální i místní problémy řešit, potřebujeme si začít víc uvědomovat význam kolektivní inteligence, což ale vůbec nepředpokládá nějakou homogenizovanou kolektivitu komunistického typu, ale naopak různost a zároveň schopnost empatie. Podmínkou vzniku společenství je různost. Když se podíváš na jakýkoliv fungující ekosystém nebo na samotný kosmos, vidíš to tam.

Proces moderní individualizace osvobodil schopnost našeho já se samostatně rozhodovat. Teď se ale musíme učit zapojovat kreativitu našich já do většího or-chestru, do větší spolupráce, a naučit se společně zahrát nějakou skvělou skladbu. Taková je, myslím, dnešní výzva. Každo-pádně spoluodpovědnost za svět začíná mezi sebou sdílet víc a víc lidí. Hodně se v této souvislosti mluví o potřebě společnosti moudrosti (wisdom society) jakožto protipólu panující chytré (smart) společnosti. Duane Elgine poznamenává, že se sice nazýváme homo sapiens sapiens, lidé dvojnásobně moudří, ale skutek jaksi zatím utek. Ale možná je ta moudrá společnost teprve před námi. Možná dojde například k tomu, že náš chemický průmysl nebude devastovat, ale naopak rozvíjet komplexitu a krásu života.

Inu, nedávejme si malé cíle. Myslíš, že to půjde?

Některé takové trendy naznačují Paul Hawken s manželi Lovinsovými v Přírodním kapitalismu. Říkají, že větší účinnost se n utně nepojí s velkými zařízeními, s velkou přehradou, jadernou elektrárnou, fabrikou. Ve výsledku mohou být naopak mnohem účinnější malé nenáročné technologie, když je dokážeme správně seřadit za sebou. Mluví o „zeštíhlujícím myšlení“, inspirovaném přírodními cykly — prales nemá žádný odpad, vše spotřebuje, vše rozloží. Zmíněný Johannes Heimrath mě letos dovedl do saské vesničky Nebelschütz, která zaměstnává asi čtyřicet lidí, kteří tam úplně všechno recyklují: domy i počítače, a pak ty cihly, okna, dveře a zařízení počítačů zpětně prodávají. Tudy by mohla vést jedna z cest.

S kosmologem Brianem Swimmem souhlasíš v tom, že máme dospět k nové podobě institucí, „vytvořených myslí, která je planetární, která je holistická“. Můžeš tento požadavek nějak konkreteizovat? 

Institucí, která monitoruje globální problémy a výzvy, je OSN. Ale je málo akční v jejich řešení. Příklad celostního planetárního uvažování představuje The State of the World Forum, založené Jimem Garrisonem. Přišlo s konkrétním akčním plánem, jak do roku 2020 posunout světovou ekonomiku a energetiku směrem k udržitelnosti. Je do něj zapojena řada globálně působících firem, odborníků nebo škol, které mají snahu tuto vizi naplnit. Obdobnou misí globální proměny, týkající vzdělání a institucí sleduje i Budapešťský klub se svým World Shift Mouvement a Universitou globální proměny Giordana Bruna.

Pro minulé číslo 7.G jsi připravil překlad článku Davida Peata o „jemných akcích“, které můžou změnit svět. Jaké provádíš ty?

Jednou z mých gentle action je asi Máchova cesta, respektive aktivity našeho sdružení Pilgrim. Příkladem „jemné akce“ v globální měřítku jsou pak například aktivity sítě Avaaz, které aktivně podporuji. Její „kolektivní mysl“ formuluje aktuální výzvy k řešení různých problémů, týkajících se lidských práv nebo životního prostředí po celém světě. Díky tomu se podařilo řadu věcí posunout k lepšímu. Avaaz je dokladem, že když si lidé uvědomí svou spojitost se světem a s ostatními, může vzniknout mimořádná kolektivní inteligence a tvořivost.

O jiném takovém příkladu píše Tom Atlee, zakladatel Institutu ko-inteligence. Nazývá ho proxy conversation — zplnomocněná rozmluva, při níž se sejdou lidi různého zaměření, s různým pohledem na daný problém, a s pomocí vhodného facilitátora se začnou společně dobírat řešení. K takovéto debatě nad zdravotním pojištěním se v Kanadě sešlo sedm set lidí ze všech segmentů společnosti, kteří nakonec vytvořili vládou přijatý nový návrh příslušného zákona. A přesně tomuto typu demokratické diskuze bychom se měli začít učit na všech úrovních života, od místní po globální. Kéž by tomu tak bylo i v případě sporu kolem nelegálního kácení v Národním parku Šumava.

Vypovídá šumavský případ něco příznačného o charakteru české společnosti? Jaká v tvých očích je?

Obecně bych řekl, že českou společnost dlouhodobě provázejí dva velké deficity: určitá obava vyjádřit veřejně svůj názor a odvahu za něčím jít; a také neschopnost vzájemné domluvy — nechceme si naslouchat a hledat společná řešení. Našemu životu chybí étos a společný příběh. Proto asi politici inklinují jen k manipulaci a vnějším projevům moci, jak jim to diktují jejich krátkodobé zájmy a starost o politické preference. Nicméně šumavská kauza naznačuje, že lidé už toho mají dost a chtějí změnu. A především signalizuje, že se už dnes lidé nebojí svoje názory vyjádřit a stát si za nimi. Že už nechtějí dělat jen mrtvé brouky a že věří, že mohou změnit věci k lepšímu. Potěšilo mě, kolik lidí se na Šumavě aktivně do toho protestu zapojilo, nebyli to zdaleka jen členové neziskovek. Mohl by to být jistý mezník, uvidíme. Především je to ale velká výzva pro politiky, aby se konečně naučili s námi lidmi diskutovat.

V čem jsi se nejvíce mýlil, ať už profesně nebo v odhadu společenských trendů?

Jedno takové větší zklamání jsem zažil, když se prezidentem USA stal George Bush a když po pádu dvojčat USA napadly Irák kvůli údajnému hledání zbraní hromadného ničení. Ty události na čas zastavily určité pozitivní trendy ve společnosti v globálním měřítku. Podobně jsem dnes rozčarován například tím, jak se současná česká vláda staví k rozvoji energetiky. Jak chce udělat z naší země fosilně-atomový skanzen a brání rozvoji obnovitelných zdrojů. A to tváří v tvář všem těm velkým problémům, kterým v globálním měřítku čelíme. Je to takové pštrosí strkání hlavy do písku. Největším pštrosem tohoto druhu je samozřejmě prezident Václav Klaus. Ale ten mě tolik nemrzí, je už spíše folklorem, jímž se i pobavíš.    

Pokud jde o mé vlastní omyly, rád bych zejména napravil ty, které jsem udělal ve vztahu ke svým blízkým. Cítím, že bych to měl nějak spravit, i když oni už tady nejsou. Vůbec věkem začínám víc vidět svoje vlastní chyby a začínám si možná víc rozumět, i když ne úplně.

V kolika letech to prosím tě začne?

To nejde odhadnout (smích). Život a zejména naše vlastní já — tedy pokud se dá vůbec říci, že je to něco, co můžeme nějak vlastnit a kontrolovat, o čemž vážně pochybuji — je totiž velké mysterium.

Připravili Jan Blažek a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “Potřebujeme nový příběh”

  1. Otakar Podlucký, Zlín napsal:

    vrtá mi hlavou jaké jsou důvody,že dnešní občan se bojí projevit ve veřejném prostoru svůj názor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.