Pražský pohled aneb Ambivalence pozdně imperiálního světa

27. února 2002 /
Známý brněnský politolog se ve svém textu zamýšlí nejen nad významem Pražské deklarace, závěrečného dokumentu Fora 2000, jehož plné znění jsme přinesli v posledním loňském čísle. Komentuje též politiku Václava Havla a stranou jeho zájmu nezůstává ani možnost angažmá některých známých postav ekologického hnutí na kandidátkách Koalice.

Spíše nevlídný pohled vrhl na Pražskou deklaraci Ivo Bělohoubek (viz Globalizace s lidskou tváří, nebo s lidskou maskou? SG 12/2001). Na Pražský hrad, píše, se jezdilo především debatovat, a debatoval zde konsensuální proud, jenž vyznává „určité hodnoty“, v důsledku čehož byly „kontroverzní názorové proudy“ a radikální střety vyloučeny, a výsledek je takový, jaký je: deklarace je kdekomu přijatelná, „jak jen může být“, protože nepožaduje nové paradigma a razantní změnu, volá pouze po humánnější tváři globální ekonomiky neboli po globalizaci s lidskou tváří, či spíše maskou, můžeme sotva tušit lidskost, globalizaci s celým jejím neblahým doprovodem chápe jako ambivalentní jev, který nemá viníka, Bělohoubkův text je prostoupen obavou, že „pražský pohled“ (pojem, který deklarace razí), může sloužit nejrůznějším mocenským zájmům silnějšího nebo mediálně zdatnějšího partnera. Nemyslím si, že je to vykonstruovaná obava. Přesto bych se chtěl výsledků debaty laureátů Nobelových cen, prominentních politiků, vlivných intelektuálů a akademiků, umělců a spisovatelů i představitelů různých světových náboženství a duchovních proudů („vizitka“ Fora předložená deklarací) zastat.

Pražský pohled a Helsinky zdola

Pražské rozhovory byly poznamenány stejnou mnohoznačností jako všechny debaty probíhající v prostředí víceméně etablovaném, tj. v prostředí značně vzdálenémmimoparlamentní opozici a protestním hnutím, která ve svých extrémnějších polohách přísahají na strategii povýtce konfrontační. Pozitivní však je už sám fakt, že se v Praze znovu vynořil pozapomenutý „celoevropský dialog“ rozvíjející se v rámci hnutí, které se chápalo jako „Helsinky zdola“.

Pražské deklaraci z roku 2001 předcházela ve své době slavná Pražská výzva československého disentu k společnému zápasu východních a západních občanských iniciativ za jednotu Evropy. Charta 77 ji předložila k celoevropské diskusi na jaře 1985 v okamžiku, kdy se v sovětech vynořil „fenomén Gorbačov“; a z ní vykrystalizovala mohutná aktivistická síť, z níž po sametovém převratu vzniklo Helsinki Citizens Assembly/HCA (v říjnu 1990), jehož „druhá“ Pražská výzva byla zpracována v témže „novodemokratickém“ neboli „postimperiálním“ duchu jako výzva první, tj. v duchu požadavku likvidovat oba vojensko-politické bloky: nejen tenkrát ještě existující Varšavskou smlouvu, nýbrž i NATO. V roce 1997 nepochybně nebyla zcela překonána atmosféra, která nedovolovala, aby si hlavní protagonisté a organizátoři Fora 2000 souvislost svého podniku s potlačenou „postimperiální“ perspektivou plně uvědomili a připustili. Sláva středoevropské sametové revoluce, která zafungovala jako rozbuška „kolapsu“ celého východního imperia, už patřila minulosti, pole stále ještě ovládala prostoduchá triumfalistická představa o vítězství Západu nad „říší zla“, která proměnila kolaps sovětského imperia ve věc podivuhodně anonymní, ba zcela záhadnou a téměř nepochopitelnou (zázrak!). Zkrátka, překonávání „kontrarevolučního“ výkyvu z první poloviny devadesátých let bylo v roce 1997 v plenkách. Pražská deklarace se na tomto dějinném pozadí jeví jako dokument překvapivě smělý.

Píše-li Ivo Bělohoubek, že by bylo naivní očekávat od ní smělé názory či nové recepty (takové, které se v rámci globalizační debaty ještě neobjevily), pracuje s jinou optikou – s optikou tíhnoucí k radikální reformě pozdně imperiálního světa. Programem takové reformy Pražská deklarace jistě není. Ale nelze říci, že by jej neohlašovala… Tak či onak, Pražská deklarace je dokument racionální a relativně ucelený. Nikoli jen kultivovaný souhrn tezí a témat jen zdánlivě triviálních. A nejde jen o to, že obecně známá charakteristika globálních rozporů je vypointovaná varováním před hrozbou, že lidstvo čelí zániku pokojného soužití národů, ba nebezpečí, že vůbec nemusí přežít. Na pozadí objevu Václava Klause, že přírodu ochrání trh (právě oprášeného v Lidových novinách), je to úctyhodný výkon. Zkrátka a dobře: smiřliveckou výzvu na způsob „teď se všichni bratrsky polepšíme“ (Bělohoubkova špička) jsem z ní nevyčetl. Důraz deklarace na neudržitelnost civilizačního statu quo je dobře čitelný, fenomény devastace lokálních ekonomik a ničení kultur jsou v deklaraci zmíněny v relevantních souvislostech (nikoli „ani náznakem“, jak píše Bělohoubek); a totéž platí pro distanci vůči neoliberálnímu duchu (biliony každodenně obchodovaných dolarů konfrontovány s iluzí příslibu univerzální prosperity a blahobytu, stojící v jádru moderního věku). Pozitivním rysem deklarace je naléhavá výzva k těm, kteří mají „největší odpovědnost za osudy národů a stav veřejného mínění“. Při prvoplánovém čtení se může zdát, že jde o poníženou prosbu zaslanou mocným tohoto světa. Ale tón i obsah deklarace opravňují jiný závěr: deklarace není apologií statu quo, není výrazem oportunismu, jenž předstírá lidskou tvář tam, kde není, je výrazem pokračující proměny humanisticky smýšlejícího pólu intelektuálních i politických světových elit v sílu schopnou vycházet vstříc radikálnějším, byť i ne vždy ujasněným společenským konceptům a tlakům. To je ovšem hodnocení, jehož předpokladem je perspektiva globálního, a samozřejmě mocně členitého mnohastupňového a pokojného („sametového“) obratu, jenž může být jen výsledkem společných a v poslední instanci koordinovaných aktivit občanských iniciativ a politických aktivit, vycházejících – obdobně jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let – nejen zdola, ale i shora. Hlubokým intelektuálním omylem je vidět v základech tohoto obratu především principiální ne-násilí. Jeho podstatou je ve skutečnosti kvalitativní přesun těžiště moci na základě aliance působící zdola a shora zároveň; a nepřímo (!) tak vyjadřující zájem všech lidových vrstev národa. V aktuálním kontextu je to ovšem přesun, jenž se odehrává na půdě parlamentní demokracie a svým ostřím směřuje od hegemonie partokratických zatvrdlin směrem k přímější, autentičtější a „občanštější“ demokracii.

Ambivalence zglobalizovaného kapitalismu

Silnou stránkou deklarace je důraz na politickou funkci globální ekonomiky, zakotvený v pojmech globální kapitalismus (Bělohoubek jej nezmiňuje) – a globální demokracie, případně globální občanská společnost (Bělohoubek je zmiňuje jen na okraji). Uvážíme-li tyto pojmy v jednom kontextu, tj. jako základní kameny odpovědi na otázku všech otázek, na otázku odkud přicházíme a kam jdeme, je zřejmé, že autoři deklarace míří dál, než by se mohlo na první pohled zdát. Toho dosahují právě tím, co je kolegovi Bělohoubkovi podezřelé: mocnou a všudypřítomnou dynamiku globalizace chápou jako fenomén povýtce ambivalentní, jako úděl lidstva, který sám o sobě nemá viníka v morálním smyslu. V jejich dikci je globalizace jev spojený s řadou „blahodárných vymožeností“, což nevylučuje, že má svou temnou stránku: představuje „hrozbu téměř ve všech civilizačních oblastech“. Tento pohled vystupuje ještě zřetelněji v tezi, že globální kapitalismus je „jak zdrojem rostoucího bohatství, tak zdrojem rostoucího napětí ve světě“. Autoři deklarace z toho pak vyvozují, že zglobalizovaný kapitalismus není schopen zachovat legitimitu globálních trhů v podobě, kterou nyní mají, tj. – cituji – „v podmínkách soutěže bez pravidel a neomezené kapitálové mobility ohrožující v konečném účinku jednotlivce i celé společnosti a přinášející výrazný prospěch pouze pětině obyvatelstva planety Země za cenu využívání přírodních a lidských zdrojů zbývajících čtyř pětin“. Z této charakteristiky civilizačního statu quo jasně vyplývá přesvědčení, že základní úskalí zglobalizovaného kapitalismu představuje jeho imperiální rozměr; že globální kapitalismus si o fatální důsledky nelegitimity své vrcholné podoby takříkajíc přímo koleduje; že legitimní je zájem velké většiny lidí na systému, který „jednotlivce i celé společnosti“ ohrožovat nebude – tedy světového řádu, jehož demokratismus bude mimo jakoukoli pochybnost. Pochybnosti lze mít naopak o tom, jak autoři deklarace chápou úkol globální demokracie: jistě není chybou, že má hledat takové instituce a mechanismy, které budou chránit hodnoty společné celému světu i lokální rozdílnosti. Problém tkví v tom, co se neříká: jak stimulovat demokratický pohyb, který by dospěl k „institucím a mechanismům“ neboli k režimům schopným krotit a zkrotit zájmy a síly deformující globální trh a s ním celou ekonomicko-politickou strukturu světového společenství.

Václav Havel: ambivalence ambivalencí

Perspektiva demokratického pohybu v podmínkách pozdně imperiální civilizace je tak sice v programatice Pražské deklarace obsažena, ba je v ní obsažena výrazněji než v programatice radikálního antiglobalizačního hnutí fascinovaného ekonomickou stránkou globalizace, ale zároveň je oslabena slabým smyslem pro nejdrsnější stránku sociální a politické reality. Antiglobalizační hnutí je v tomto směru už ze své „protestní“ podstaty silnější. Na tom nic nemění jeho očividná neschopnost překonat romantickou tendenci demontovat globalizaci směrem k lokalizaci. Jeho humanistický náboj se ostatně ozývá i z odporu proti výtržnictví na jeho vlastní půdě. Ivo Bělohoubek jej vyjádřil jako ústřední motiv svého kreativního výhledu k „poprotestní době“ (v SG 9/2001); a do téže kategorie patří jeho pichlavá poznámka, že morální autorita Fora 2000 by snad byla přežila kritickou větičku adresovanou Spojeným státům za jejich chování v takových otázkách, jako je Kjótský protokol, mezinárodní soudní tribunál („za válečné zločiny by mohl být souzen nejeden americký politik“) a bojkot nedávného summitu o rasismu Spojenými státy a Izraelem („zvláště když se jedná o zemi, která vehementně obhajuje univerzální hodnoty naší civilizace válkou v Afghánistánu“). Bělohoubkova odvaha pranýřovat „viníka viníků“, jenž sám sebe chápe jako sílu odpovědnou za zachování lidských práv a rozvoj světové demokracie (jak zní legitimace amerického strong world leadership), sice vzbuzuje rozpaky v racionálnějším prostředí, ale to neznamená, že je nutně herostratovská. Otvírá prostor pro kritický dialog o „ambivalenci všech ambivalencí“ – o ambivalentní úloze euroatlantické hegemonie s jejími klasickými nástroji Atlantickou aliancí počínaje a Brettonwoodskými institucemi konče.

Luštit hlavolam tohoto geopolitického fenoménu není snadné. Přesvědčíme se o tom, jakmile začneme uvažovat o roli klíčového protagonisty Fora 2000. Skutečnost, že je rozhodným stoupencem NATO, že o jeho výstavbu a přestavbu se zasazuje jako málokterý jiný evropský politik, že v době kosovské války stál jako málokdo po boku Spojených států a že už v předcházejících fázích balkánského konfliktu si u svých domácích protivníků vysloužil pověst ultraliberálního jestřába, kontrastuje přinejmenším na první pohled s rolí hybatele globálního kritického dialogu až nepříjemně… Ještě povážlivější se může na první pohled zdát Havlův úmysl, neboť o něj samozřejmě jde, přenést „pražský pohled“ na půdu summitu NATO, o jehož první zasedání za bývalou železnou oponou se navíc rozhodující měrou sám zasadil. Výslovné Havlovo prohlášení o úmyslu přenést „pražský pohled“ na vrcholné forum Atlantického společenství samozřejmě neexistuje. Ale nelze jej nepředpokládat s ohledem na konzistenci jeho osobnosti, kterou dramaticky stvrzuje Havlův novoroční projev: „Je možné, ne-li přímo pravděpodobné“, říká prezident v jeho závěru, „že teprve koncem tohoto roku – třináct let po rozpadu bipolárního světa a rok po událostech z jedenáctého září – a právě v Praze, tomto magickém průsečíku viditelných i skrytých dějinných pohybů – , budou položeny rozhodující základy budoucího lepšího, bezpečnějšího a spravedlivějšího světového uspořádání, a tedy i lepšího soužití všech civilizačních okruhů a všech obyvatel dnešního světa.“

Klíčový význam v citované pasáži má hypotetický předpoklad („je možné“), že teprve třináct let po rozpadu bipolárního světa a rok po událostech z jedenáctého září se vynořuje kritický okamžik v rozvoji světového společenství, jímž byly nebo se zdály být už události před třinácti lety. Představuje totiž evidentní variaci na velmi kategorický předpoklad téhož projevu: že teprve v letošních parlamentních volbách se rozhodne o charakteru české státnosti. Z dějinně politického kontextu obou předpokladů není obtížné vyvodit, že jejich společným jmenovatelem je výhled k poměrům, které status quo radikálně překračují. Zrcadlí se v nich postoj reformátora navenek i dovnitř. Navenek v duchu imperativu, který se vynořil po 11. září – doma v duchu české cesty k otevřené společnosti. Není divu, že Havlova téměř prorocká vize se z pravicového a polopravicového kouta jeví jako důkaz sklonů k nemístnému, ba velikášskému experimentování, jež možná sluší postavám beznadějně smutných rytířů, ale nikoli realistickým státníkům. Tato optika pravicových a polopravicových politiků typu Václava Klause a Miloše Zemana má ovšem neméně zlomyslný komplement „nalevo“: Havel je pak v lepším případě tragickou obětí žalostného sebeklamu. V lepším případě se spekuluje, jestli si nechce na militaristickém superfóru po boku Bushe juniora zopakovat trik Bushe seniora, který na počátku devadesátých let projektoval nový světový řád.

Na Havlově vizi však není nic velikášského. Její nejhlubší vrstvu vystopujeme v programu, jímž Masaryk už na konci první světové války zaimponoval tehdejšímu americkému prezidentovi. A to nikoliv jen jako reprezentant Čechů či Čechoslováků, ale všech „malých“ středoevropských národů. Pro lepší porozumění této dějinné paralele připomeňme, že do programu předlistopadové opozice neváhal Havel vepsat Masarykův mile archaický obrat z wilsonovských časů o „člověčenstvu jako přátelském všecelku“. O tom, jak tato univerzalistická idea inspirovala československou politiku po Listopadu (a všechny Havlovy projevy o budoucnosti Evropy a lidstva až po dnešní dny), netřeba ztrácet slov. Dodat je třeba jen jedno: vynořila se nepochybně i v okamžiku, kdy Václava Havla napadlo svolat do Prahy forum s velkým „F“. Nápověda dějin takříkajíc „monumentálních“ vede k závěru, že existuje vnitřní souvislost mezi bilančním projevem Václava Havla v Rudolfinu a rozhodnutím konat v Praze kritické meditace o směřování civilizace. Mezi oběma událostmi jistě nelze konstruovat vazbu přímočaře kauzální. Ale jejich synchronicita je zjevná: zahajovací konference Fora 2000 se konala počátkem podzimu 1997, kritickou bilanci české transformace předložil Havel oběma komorám Parlamentu na jeho konci. Motivy Havlova záměru vyslovit se na summitu NATO v Praze – „v tomto magickém průsečíku viditelných i skrytých dějinných pohybů“ – o potřebě rozhodnějšího vykročení směrem k uspokojivějšímu uspořádání světa nelze proto v žádném případě hledat v apologii imperiálního statu quo. V obou komponentách jednoho strategického tahu je Havel nedvojznačným představitelem české humanistické tradice vystavené zkouškám nové dějinné situace.

Předběžný závěr

V tomto okamžiku nevíme, jak silný bude „postimperiální“ náboj Havlova vystoupení na summitu. Ale víme, že byl první z českých politiků, který vyslovil myšlenku, že kandidátka nového spojenectví českých liberálů a konzervativců by měla být doplněna lidmi z občanských iniciativ. Nikoli, jak zdůraznil, ze sympatií k té či oné straně, nýbrž ze sympatií k „občanské společnosti“. 

Nepochybně to však nebyl on, kdo uvedl do pohybu lavinu událostí, které následovaly, když předsedkyně US/DEU Hana Marvanová s představiteli Brandýského fóra (tíhnoucího k tradici „Helsinek zdola“) na počátku února poprvé a zkusmo diskutovala možnost jejich zastoupení na kandidátkách „dvojky“. Nevíme, jaké vyústění bude mít konflikt mezi „partokraty“ a demokraty, který vzápětí na půdě obou stran vypukl. Ale víme, že krok ekologického křídla Brandýského fóra (Jakuba Patočky a Jana Beránka) naznačeným směrem vyvolal ostrý konflikt na půdě ekologického hnutí; a nepochybně jím bude dotčeno i hnutí antiglobalizační. Jeden z účastníků diskuse ji charakterizoval bonmotem: dělící čára nevede mezi parlamentní a neparlamentní orientací, ale orientací paranoidní a neparanoidní… Spor o „pražský pohled“ se tak nebývale zradikalizoval.

Troufá-li si Jan Keller poznamenat, že antiglobalizační hnutí převzalo štafetu od hnutí ekologického, protože je hnutím mnohem vitálnějším (v anketě o vztahu obou hnutí zveřejněné v SG 9/2001), pak se odvážím hypotézy ještě dalekonosnější: že ekologové, či antiglobalisté, kteří pomáhají formovat „novodemokratickou“ programatiku na půdě Brandýského fóra, prolamují kritickou bariéru na cestě od sterilních poloh obou hnutí; a že tak předznamenali proměnu pohledu jen „pražského“ v pohled autenticky „český“, tj. v reflexi vycházející z reálného demokratického pohybu společnosti. Stará zkušenost moderny praví, že bez obratů tohoto typu se žádné vážné šturmování imperiálního statu quo konat nebude.

To se týká i budoucnosti pražského dialogu. Ivo Bělohoubek oceňuje „jedinečnou kulturu dialogu, jíž se Praha může pyšnit“ (a vidí v ní významnější rys Fora 2000 než konkrétní návrhy na reformu mezinárodních finančních institucí). Ale zároveň doporučuje uspořádat debatu představitelů brettonwoodských institucí a jejich radikálních kritiků o nové podobě světové finanční architektury (obě strany „zatím spolu nemluví“, jen se „ignorují a překřikují“). Ale co když brettonwoodské či jiné celebrity s upřímnou a nevinnou tváří přijmou, že hovořit o nové podobě světové finanční architektury nepředpokládá nic méně a nic více než hovořit o nové podobě politické architektury světa? Jistěže je můžeme usvědčovat ze zlé vůle a pranýřovat jako strůjce zkázy lidstva. Ale s jakým efektem? Shrnuji, byť i jen předběžně: Habermasův ideál „řečové situace“ (ideál „svobodné výměny názorů mezi racionálními a rovnocennými aktéry“), který Bělohoubek v kontextu nových kroků pražského dialogu připomíná, je cenný ideál: ale jen jako návod k formování falangy „otřesených“, kteří se nebojí politiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.