Překračování prahu

29. června 2001 /
Každoročně vydává World Watch Institute Zprávu o stavu světa, která se zabývá ekologickými, ekonomickými a sociálními podobami a souvislostmi procesu globalizace. Následující text je ukázkou z českého vydání této Zprávy, kterou v současné době připravuje do tisku nakladatelství Hynek, kterému děkujeme za laskavé svolení k publikování.

Vyčerpání oblastí rybolovu, zmenšování lesů a pokles hladiny spodních vod dokládají, že lidské požadavky překračují udržitelné výnosy přirozených systémů. Kdy přesně je tento práh ještě udržitelných výnosů překročen, není vždy zjevné. I když rostoucí požadavky na nějaký zdroj poprvé převýší udržitelný výnos, může být ještě uspokojena i dodatečná poptávka. Je tomu tak proto, že se spotřebovává samotná podstata tohoto zdroje. Napoprvé se úbytek stěží zaregistruje, ale s každým dalším rokem převaha požadavků nad udržitelným výnosem pravidelně roste a je uspokojována spotřebou stále větší části rybích populací, lesů a spodních vod.

 V důsledku se mohou například oblasti rybolovu, které jsou přetížené a jeví známky zmenšujícího se výlovu, náhle zhroutit. Podobně je tomu s nadměrným čerpáním spodních vod. Nejprve je každoroční pokles hladiny vody stěží rozpoznatelný. Ale časem, jak se propast mezi rostoucími požadavky na vodu a udržitelným množstvím čerpané vody rozšiřuje, je každý další roční pokles vodní hladiny větší než předchozí. Téměř přes noc se klesání vodní hladiny může změnit v naprosté vyčerpání rezervoáru podzemní vody a omezit míru čerpání jen na míru opětovného doplňování.

 Riziko světa, ve kterém přibývá téměř 80 milionů lidí ročně, spočívá v nezvladatelných důsledcích skutečnosti, že mnoho prahů udržitelných výnosů bude překročeno v tak krátké době. Dřívější historické civilizace žily převážně izolovaně a důsledky takových překročení prahů byly omezené jejich lokalitou. Dnes, ve věku globální ekonomické integrace, překročení prahu v jedné velké zemi může vyvolat další napětí v zásobování v jiných zemích. Například když Peking v roce 1998 upustil od těžby dřeva v horním povodí řeky Jang-c’-ťiang, vzrůstající poptávka po produktech lesa v sousedních zemích v jihovýchodní Asii zintenzívnila tlaky na zbývající lesy v regionu.

 Podobná situace nastává s vodou. Jakmile jsou země dotlačeny k limitům svých vodních zdrojů, často uspokojují rostoucí potřebu měst odváděním vody určené k zavlažování z venkova. Následnou redukci výroby potravin pak vyrovnávají zvýšeným dovozem. Vzhledem k tomu, že 1 000 tun vody umožňuje produkci 1 tuny obilí, je to vysoce účinný způsob importu vody.

 To pomáhá vysvětlit, proč se polosuché oblasti severní Afriky a Středního východu, táhnoucí se od Maroka na východ až k Íránu, staly v posledních letech nejrychleji rostoucím obilním trhem. Neustálý růst poptávky po obilí je způsoben jak prudkým populačním růstem, tak zvyšujícími se zisky z ropy. Současně se rostoucí poptávka po vodě ve městech často uspokojuje odváděním vody určené pro závlahy ze zemědělství. S tím, jak je každá země v tomto regionu nucena se vyrovnávat s krácením dodávek závlahové vody, roste dovoz obilí. Poslední rok se množství vody potřebné k vypěstování obilí a jiných zemědělských komodit dovážených do regionu rovnalo přibližně ročnímu průtoku řeky Nil.

Díky mezinárodnímu obchodu obilím překračuje nedostatek vody hranice jednotlivých států. Zatímco vzrůstající poptávce po dováženém obilí v severní Africe a na Středním východě může svět jako celek poměrně snadno vyhovět, vzrůstající dovozy do Číny a Indie provázející vyčerpávání jejich spodních vod může světový trh obilím destabilizovat. Čína, která vykazuje v obchodní bilanci se Spojenými státy obrovský přebytek, si může snadno dovolit import ohromného množství obilí. Krátce řečeno, pokles spodních vod v Číně může vést ke vzrůstu světových cen potravin.

 Podobná situace nastává v oceánském rybolovu. Schopnost rybářských flotil brázdit bez omezení oceány za doprovodu zpracovatelských továrních lodí může rychle přenášet vyčerpanost rybolovných oblastí z jedné na druhou. To je důvod, proč ve všech rybolovných oblastech dospěl výlov na pokraj únosnosti nebo ji už překročil bez ohledu na lokální poptávku po potravinách z moře.

 Při rostoucí ekonomické integraci se v mnoha zemích tyto trendy objevují současně, ať už jde o zrychlení populačního růstu, které započalo v rozvojových zemích před půlstoletím, nebo o nejnovější jevy, jako je vyčerpání spodních vod. Pokud jde o první případ, mezinárodní dostupnost základních lékařských opatření, jako je očkování, a pokrok v zemědělských technologiích vedly k téměř současnému poklesu míry úmrtnosti v celé řadě rozvojových zemí. To se zase projevilo v prudkém populačním růstu, protože míra porodnosti podobným způsobem neklesala. Stejně je tomu i v případě téměř univerzální dostupnosti dieselových a elektrických pump jak v průmyslových, tak v rozvojových zemích, která všude umožnila farmářům čerpat vodu z podzemních zdrojů rychleji, než se stačily obnovovat.

 Mnoho zemí, které nestačily ubrzdit svůj populační růst, je už postaveno před potenciálně nezvladatelné problémy. Když se zaostalé země vydaly před padesáti lety na cestu rozvoje, mohly sledovat jednu ze dvou demografických křivek. V prvním případě, který ilustruje Jižní Korea, Tchajwan a Thajsko, včasné úsilí o posun k menším rodinám se projevilo v cyklu pozitivních zpětných vazeb vyšších úspor, rostoucí životní úrovně a poklesu míry porodnosti (viz tabulku). Tyto země se nyní blíží populační stabilitě.

 V druhé kategorii, ve které převládají země subsaharské Afriky a indického subkontinentu, zůstala porodnost relativně vysoká a vytváří půdu pro potencionálně nebezpečnou spirálu vývoje, v níž prudký populační růst posiluje chudobu. Po několika desetiletích nepřetržitého populačního růstu jsou některé země přelidněny. Vlády bojující s paralelními problémy vzdělávání rostoucího počtu dětí přicházejících do školního věku a vytváření pracovních příležitostí pro stále početnější řady mladých uchazečů o práci a současně řešící ekologické dopady populačního růstu jsou dohnány k mezím svých možností. Když se objeví nějaká nová závažná hrozba – jako je nové infekční onemocnění nebo zhroucení ekosystému – často vůbec nezvládají situaci.

V zemích s pokračujícím prudkým populačním růstem tři výše zmíněné trendy – rozšíření HIV, pokles hladiny spodních vod a zmenšování zemědělské půdy na osobu – buď už způsobily to, že pokrok vystřídal úpadek, nebo taková možnost reálně hrozí. Problémy, které jsou v průmyslových společnostech rutinně zvládány, tam přerůstají v naprostou humanitární krizi. Všechny průmyslové země například dokáží udržet míru infekčního onemocnění HIV u dospělé populace pod jedním procentem, zatímco v několika zemích subsaharské Afriky,  je HIV pozitivních více než 20 procent dospělých. Výsledná vysoká úmrtnost připomíná více temná období lidstva než zářivý začátek nového tisíciletí, ve který mnozí doufali. Je to smutné svědectví, že některé země možná už překročily práh úpadku.

 V subsaharské Africe, která je domovem asi 800 miliónů lidí, devastuje epidemie HIV celou společnost. Míry úmrtnosti včetně úmrtnosti dětí stoupají a předpokládaná délka života – možná nejdůležitější měřítko ekonomického rozvoje – se zkracuje. Před náporem AIDS činila předpokládaná délka života v Zimbabwe 65 let. V roce 1998 to bylo jen 44 let a do roku 2010 se očekává další snížení na 39 let. Údaje pro Keňu činí 66 let před epidemií AIDS a očekávaných 44 let do roku 2010; pro Namíbii jde o pokles z 65 na 39 let do roku 2010; pro Jižní Afriku z 65 na 48 let; a pro Botswanu z 61 na 38 let.

 V těchto zemích, kde se epidemie HIV vymkla kontrole, se dalo do pohybu několik dalších negativních trendů, které společně obracejí zpět sám proces rozvoje. Pacienti s onemocněním AIDS zahlcují systémy zdravotní péče v mnoha subsaharských společnostech. V některých nemocnicích v Jižní Africe je 70 procent lůžek obsazeno lidmi nemocnými AIDS. V Zimbabwe je polovina rozpočtu na zdravotní péči investována do léčby nemocných AIDS. Další riziko spočívá v tom, že tento nepředvídaný tlak na zdravotnické systémy připraví mnoho lidí o ještě základnější zdravotní služby, což by nepochybně dále zvýšilo míru mortality.

 Ztráta mnoha lidí v pracovním věku v zemědělské Africe nepříznivě ovlivňuje potravinovou produkci. Počet práceschopného obyvatelstva je redukován nejen úmrtími, ale také o lidí nemocné a neschopné práce a dále i o ty, kteří musí o nemocné pečovat. Godfrey Ssewankambo z Ugandy zjistil, že jakmile je v zemědělských oblastech „jeden dospělý člen rodiny upoután na lůžko nemocí AIDS, ohrožuje to výživu a zabezpečení potravinami celé rodiny“.

 Vlády jen obtížně chápou rozměry této epidemie. Navzdory mimořádně nebezpečným dopadům HIV v Zimbabwe, kde je 25 procent dospělé populace HIV pozitivní, utrácí tamní vláda 70 miliónů dolarů měsíčně na válku v Demokratické republice Kongo, ale jen jeden milión dolarů na prevenci AIDS.

 Společnosti, které působí v zemích s vysokou mírou infekce, zjišťují, že jejich náklady na pojištění zdravotní péče se zdvojnásobily, ztrojnásobily nebo dokonce zečtyřnásobily. V důsledku toho mnoho společností, které pohodlně hospodařily v černých číslech, se náhle propadlo do červených. Kombinace rostoucích nákladů na zdravotní pojištění, velké ztráty dělníků kvůli onemocnění AIDS a s tím spojená potřeba nabírat a zaškolovat nové dělníky činí investování v těchto oblastech stále méně atraktivní, což znamená, že kapitálové toky proudící do těchto zemí slábnou a mohou dokonce úplně vyschnout. Co začalo jako bezprecedentní sociální tragédie se mění na ekonomickou katastrofu.

 Aby věci byly ještě horší, míra infekce je často nejvyšší mezi vzdělanější a sociálně mobilnější částí obyvatelstva. Afrika ztrácí agronomy, inženýry a učitele, které k udržení ekonomického rozvoje nezbytně potřebuje. Například v Jižní Africe na univerzitě v Durbanu-Westville, kde studuje mnoho budoucích vůdčích osobností země, je 25 procent studentů HIV pozitivních.

 Dlouhodobé sociální důsledky epidemie HIV se teprve ukáží, ale už nyní je zřejmé, že poprvé v moderní době se pokrok v celém jednom velkém regionu zvrátil v trvalý úpadek. S tím, jak se virus dále šíří, stává se situace nezvratnou.

 Jedním z důsledků neschopnosti vlád ochránit své lidi – ať už před smrtelným infekčním onemocněním, nebo před vyčerpáním spodních vod – může být ztráta politické legitimity. Pokud by se to přihodilo, schopnost vlád skutečně vládnout by se narušila a reagovat na nové hrozby pro obyvatelstvo jejich zemí by bylo ještě obtížnější.

Přeložil Jiří Ogrocký.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.