Příběhy ohrožené přírody

28. října 2009 /

Zdá se, že takzvaně zelená témata prokapávají do stále bohatšího spektra činností. V tomto vydání jsme se soustředili na to, jak se tíživostí environmentální krize inspirují filmaři, hudebníci či spisovatelé. Utíkají se čím dál častěji k vůni luk, burcují hlasitěji proti zápachu z komínů či je třeba stále více zneklidňuje inertní atmosféra hypermarketů?

„…vždyť je to přímo výsměch naší státní hymně, když necháme devastovat bory, vylámat skaliny a vyplenit květ vzácný jako zlaté kapradí, květ unikátních přírodních rezervací! Vždyť to je, jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu nebo dláždili ulice kameny vylámanými z baziliky sv. Jiří!“ napsal Karel Čapek v prosinci 1928 do Lidových novin a nebyl rozhodně prvním literátem, který se ožehavého tématu dotkl. O potížích okolního prostředí, skepsi ke směřování civilizace či o přírodě jako takové se ostatně rozepisovali již antičtí autoři: Vergilius si liboval v rustikálním poklidu, oblíbeným žánrem bylo básnění o Zlatém věku, kdy země „od pluhů neporaněná, vše dávala z vlastní vůle“ a „věčné trvalo jaro“ (zde v podání Ovidia). Především na erozi způsobenou nadměrným odlesňováním upozornil Platón v dialogu Kritias.

S nástupem středověku kritický pohled na vztah člověka k přírodnímu okolí prakticky utichl. Ovšem průmyslový rozpuk opětovně přivábil toto staronové téma na hroty per, tentokráte především romantiků. Vedle emocemi nabité „máchovské“ poetiky úniku do lesů a kontemplace přírody v podání W. Worsdwortha či Novalise zmiňme například Mary Shelleyovou a její podobenství o osvícenském instrumentálním uvažování a zprůmyslnělé civilizaci v románu Frankenstein (1818). Podobně kritický náboj vůči příklonu k technice a materiálnu ukrývá třebas i Goethův Faust (1806).

I na druhé straně oceánu si tou dobou začali všímat přírody v nových souvislostech — pokus o souznění s lesní samotou v okolí waldenského rybníčku mezi lety 1845 až 1847 zaznamenal ve svých esejích H. D. Thoreau, a ustanovil tak jeden ze základů moderního amerického obdivu k divočině (česky Walden aneb život v lesích, naposled 2006, viz 7.G 5/2006). Syrovější stránku potýkání se s nespoutanou přírodou rozvinul Hermann Melville v osudech Bílé velryby Moby-Dicka z roku 1851.

Útěky z modré planety

Dvacáté století přineslo čím dál zřetelnější neduhy moderního světa, a tím pádem i jejich o to vášnivější tematizaci ze strany nejrozmanitějších autorů. Například v roce 1906 vychází Uptonu Sinclairovi jeho nejznámější román Džungle o otřesné situaci panující na chicagských jatkách. Tato plamenná obžaloba vymknutého systému nevyzněla naštěstí do prázdna, a vedla ještě tentýž rok k přijetí zpřísňující legislativy.

Nedůvěra vůči vědeckotechnickému pokroku či obavy z apokalyptických důsledků moderního přístupu ke světu se staly jedním z úhelných kamenů probouzejícího se žánru sci-fi. Vědeckofantastickou klasiku představuje Marťanská kronika Raye Bradburyho z roku 1950, soubor alegorických povídek o podmanění Marsu a naší nepoučitelnosti z následků příliš překotného pokroku.

Vedle záplavy příběhů líčících temnou budoucnost modré či jiné planety se objevují i takové, které se přímo pouštějí do ekologických otázek. Jednou z nich se stala i Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston od Ernesta Callenbacha, publikovaná roku 1975. Jako jedna z prvních ekologických utopií popisovala vysněnou zemi, kde, aniž by zavrhli techniku, žijí v souladu s přírodou, veškeré výrobky dovážejí zblízka, pohybují se s pomocí promyšlené sítě vlaků, prezidentkou je žena a krom ní tu vládne i sexuální svoboda. To vše vybarvil Callenbach natolik důkladně, že kniha zaujala celé spektrum alternativců a ovlivnila i formování zeleného hnutí na Západě.

Ekoteroristé, jestřábi i losi

Ve výčtu knih ukrývajících mezi řádky ekologický podtext bychom mohli dlouze pokračovat — jistě by nechyběly „kanonické“ eseje Obrázky z chatrče lesníka a etika Země Alda Leopolda z roku 1949 (česky 1999), divočinou a východním myšlením provoněná poezie Gary Snydera či „bible ekoterorismu“ — The Monkey Wrench Gang Edwarda Abbeyho z roku 1975, v němž autor nepokrytě souzní se čtveřicí hrdinů, rozhodnuvších se vypomoci zmáhané Zemi sem tam nějakou tou sabotáží (slovensky Gang obráncov Zeme, 1994).

Zaostřeme však raději na současnost. Zelené téma totiž rozhodně stránky knih neopouští. Letmý pohled do knihkupectví spíše svádí k optimistické představě, že ekopsavců upozorňujících na obtíže planety dokonce přibývá. Zastavme se alespoň u některých: Indra Sinha, původem z Indie, věnoval svůj předloňský — překvapivě humorně naladěný — román Zvířetovi lidé (česky 2008) osudu chlapce, který se v následku bhópalské tragédie pohybuje po čtyřech. Slovinec Žiga X. Gombač se zase v loňském roce vrhl na pole kriminálky pro mládež ve svém záhy rozprodaném „eko-románu“ Jastrebov let. A norský „nový naivista“ Erlend Loe vykresluje v rozverném pět let starém románu Doppler (česky 2007) podivuhodné pouto losího mláděte a muže, jenž opustí rodinu a odejde za město do lesů, kde pustne šťastně a v harmonii s přírodou až do doby, než se k němu do sousedství přistěhuje „polepšený“ pravičák (anotaci na další současnou prózu Začni žít od Nadine Gordimerové o ekologovi onemocněvším rakovinou naleznete v Libráriu).

Největší publicitu si však pravděpodobně vysloužil loni zesnulý romanopisec Michael Crichton za svůj román State of Fear (česky Říše strachu, 2006). Ve své tvrdošíjné snaze „vyvrátit mýty kolem globálního oteplování“ stvořil příběh o spiknutí ekologických aktivistů, kteří se pokoušejí hromadnými vraždami a inscenováním přírodních katastrof získat na svou stranu veřejnost, vliv a samo sebou peníze. Paranoidní děj, protínající celou Zemi od Antarktidy až po lidojedy ze Šalamounových ostrovů, je natolik barvitý a napínavý, že knihu s nadšením cituje i náš prezident.

Jak se dotvářela příroda

Nakolik se ekologická tíseň otiskuje do stránek české beletrie? V prozaickém či poetickém vyprávění o vztahu k přírodě je rozhodně na co navazovat — například na dvojici obdivovatelů mizejícího šumavského ducha Karla Klostermanna a Josefa Váchala. O útěku do lůna přírody se rozbásnil i S. K. Neumann v Knize lesů, vod a strání (1914) a jiní další.

I v komunistickém mezičase vykoukli někteří pozoruhodní eko-autoři: výčet by určitě nebyl úplný bez Jaromíra Tomečka, „lovce beze zbraně“, snažícího se zprostředkovat svá „setkání s ptáky a rostlinami“. O vskutku ochranářskou tematiku usiloval ve svých povídkách (například Jak jsem chránil přírodu z roku 1980) novinář Josef Velek. Za publicitu věnovanou ochraně přírody mu jistě náleží nemalý vděk. A dobové meditace nad tím, nakolik lze vyspravit přírodu, „aby les dotvořil interiér sídliště a sídliště obohatilo les jeho proměnou v lesopark“, snad výsledný dojem příliš nenarušují.

Hněv, zoufalství a bitevní pole

Zorientovat se v rozdrobené produkci dejme tomu poslední dekády není vůbec snadné. Obracím se proto o pomoc k několika literárním autoritám. Redaktor časopisu Host Jan Němec vidí eko-současnost skepticky: „Nedomnívám se, že by se ekologická témata v současné české literatuře prosazovala. Ekologie, jež by měla být přirozenou součástí kultury, je v české společnosti pořád spíše bitevním polem.“ O mnoho lépe jsem nepochodil ani v redakci jiného literárního časopisu Tvar. A další znalci beletrie — možná raději — vůbec neodpověděli.

Přitom se i u nás najdou tací, kteří do ošemetných zákoutí vztahu přírody a civilizace zabrousí. Mezi nimi vyčnívá Hastrman Miloše Urbana z roku 2001, nesoucí přímo podtitul „zelený román“. Sledujeme v něm dvě století trvající přerod vodníka, zbytostnělé duše krajiny, v rozezleného ekoteroristu. A sám autor se před pěti lety na stránkách Sedmé generace vyznal, že hastrmanův postoj se stal jakýmsi terapeutickým trychtýřem jeho vlastních frustrací: „Hlavním impulsem… byl pro mne hněv. Hněv a zoufalství nad tím, jak kopce v severních Čechách berou za své.“ (viz 7.G 7/2004)

O krajině, skryté často mezi půllitry či na konečné tramvaje, uvažuje ve svých neuchopitelných denících Prázdná země — listopadová část roku (2007) i „rostlinný sociolog“ Jiří Sádlo, na pomezí krásné literatury se pohybují mnohé krajinářské eseje Václava Cílka. Poničené Ostravsko, jehož zběsilý osud se otiskl i do života místních lidí, tvoří podloží některých existenciálních povídek Jana Balabána (například v souborech Možná že odcházíme z roku 2004 a o dva roky čerstvější Jsme tady).

Holubí menu a vítězství hypermarketů

Jiní ekologicky senzitivní autoři si všímají podivností ve vztahu lidí ke zvířatům. Prolnutí životů dvou rodin — lidské a pronásledované vlčí — sleduje Zvlčení: romaneto o vlcích, lidech a úkazech Antonína Bajaji z roku 2003. Pod provokujícím názvem Denní menu se skrývá letošní próza Mileny Fucimanové. Vypráví o poprasku vyvolaném svědectvím o každodenním týrání holubů na střeše školy. Celá kratochvíle, posvěcená úřady a potajmu sledovaná dětmi, rozvíří uctivou nudu maloměsta.

Příběhy komentující poklesky současné civilizace předkládá ve formě apokryfních variací na pohádková témata Květa Legátová v předloňské knize Mušle a jiné odposlechy. Zelenavý nádech nejvíce prostupuje meziplanetárním dialogem se zástupci Země Miss Universum. Jeho osou jsou jazyková klišé politicko-mediálního ptydepe, směřovaná coby odpovědi na volání zástupců vesmíru po odpovědném postoji k jejich planetě.

Při obhlížení českých eko-spisovatelů si nelze odpustit jednu krátkou literární zajížďku za řeku Moravu. Kyberpunkem naočkovaný Bratislavan Michal Hvorecký totiž často trefně glosuje paradoxy pozdního kapitalismu. Jedna z povídek v knize Lovci & sběrači z roku 2001 (česky 2003), nazvaná První vítězství hypermarketů, například vypráví o tvůrci vymydlených katedrál konzumu a o zboží přebírajícím vládu nad „sběrateli pocitů, jejichž touha nakoupit netouží po ukojení, ale naopak po další touze“.

Ve vyjmenovávání beletristických děl odrážejících některé z ekotémat by šlo dlouze pokračovat. Namátkou: hledání ticha a boj proti hluku dotváří román Jaroslava Rudiše Potichu z roku 2007, úvahy nad přírodou a civilizací provázejí v různých podobách texty Ivana Klímy či poezii Magora Jirouse anebo Jiřího Dědečka. A každý čtenář by si jistě vzpomněl i na mnohé další.

Pěstí za spásu planety

Zvedněme však oči od knih a zaostřeme svůj pohled na plátno, respektive obrazovku či monitor. Právě zde se totiž — minimálně od Chaplinova souboje se stroji v satiře Moderní doba z roku 1936 — odehrávají mnohá z těch nejpozoruhodnějších vyprávění o peripetiích soužití člověka a přírody.

V záplavě souvisejících hraných filmů nezbývá než zmínit jen některé z těch nejnovějších. Na čele oblíbenosti se drží katastrofické téma: remake Den, kdy se zastavila Země z roku 2008 rozmáchle vypráví o návštěvníkovi z jiné planety, který „přijede zachránit Zemi“ před lidmi. Z téhož roku pochází i vzpoura těžce zkoušené zeleně ve filmu Stalo se — rostliny začnou šířit plyn, který nutí lidi páchat sebevraždu. Módní klimatické téma se rozhodl zpopkornovatět například kasovní trhák Den poté z roku 2004. Velmi volně inspirováni vědou nechali filmaři téměř v mžiku oka zamrznout Zemi (rozuměj především Spojené státy), a i americký prezident se tak nakonec chytne za svůj prokřehlý nos.

Oč povrchněji se Hollywood ve většině případů environmentálnímu tématu věnuje, o to více perspektiv zkouší: od filmů zachycujících skutečné osudy bojovnic proti svévoli chemických znečišťovatelů, jako byla Erin Brockovich (2000), přes skákající kosatku Willyho až po pohaslého svalouna Stevena Segala ve snímku Tajný agent Jack T. (1997), kde coby federální úředník pěstmi a kopanci chrání zamořené městečko, a ještě při tom stihne hrát na kytaru a tesařit.

Na filmový Útěk do divočiny se nedávno vydal Christopher McCandless. Tento perspektivní mladík se k všeobecnému podivu rozhodl ze dne na den opustit jistoty civilizace a začal se toulat po Státech. Jeho tragická odyssea se opírá o skutečný osud, zachycený v knize Jona Krakauera (česky 2007). Divák při sledování filmu balancuje mezi obdivem vůči touze po autenticitě, zhmotněné zejména dech beroucími sceneriemi Aljašky, zároveň se však neubrání pochybnostem ohledně zbytečnosti McCandlessovy smrti. Mezi ty zajímavější filmy patří i Fast Food Nation, jenž kritizuje sociální, ekologické a zdravotní dopady průmyslu rychlého občerstvování (viz recenze 7.G 4/2007), nebo Vzpoura v Seattlu sledující eko-aktivisty při zasedání Světové obchodní organizace.

Svébytně se k osudům planety staví animovaná tvorba. Jedno z výsadních postavení si v jejím rámci drží krátká rýmovánka Lorax z roku 1972. Zpívá a vypráví o chamtivém podnikateli a duchu lesa, který „mluví za stromy, protože nemají žádný hlas“. Před nedávnem dorazila ekologická katastrofa i do Springfieldu v celovečerních Simpsonových ve filmu z roku 2007. A v loňské počítačem animované pologrotesce WALL-E způsobí robot uklízející Zemi zavalenou odpadky nebývalý objev, když mezi nimi nalezne květinu. Soužití s přírodou leží i v základech japonského žánru anime, zejména v poutavém balení jeho mistra Hayaa Miyazakiho (kupříkladu v Princezně Mononoke z roku 1997 nebo v pětadvacet let starém příběhu Naušika z větrného údolí).

Krtek ekoaktivistou

Na environmentální ohledy nezapomněli ani čeští filmaři. A platí přitom, že oč je ekosnímků méně, o to bývá jejich zpracování hutnější (respektive „hustější“). Z předlistopadové doby si jistě zaslouží pozornost například ochranářským entuziasmem nabitý Brontosaurus z roku 1979. Děti se v něm rozhodnou ulevit lesu od odpadků za doprovodu nezapomenutelných protestsongů Lenky Filipové. Alespoň pro představu: „Zpívám píseň chemickou všem lesním studánkám, do kterých se úzkost chodí skrýt. Kyselinu dusičnou do dlaní nabírám, a ta jak známo, ta se nedá pít.“

Ochranářskému tématu se rok předtím nevyhnulo ani jalové drama Čistá řeka. Mladý hygienik připomínající patřičně uvědomělý klon Mirka Dušína v něm bojuje „za zdraví lidu“ proti nezodpovědnému průmyslovému podniku. Úsilí o nápravu je však marné, a tak s poraněnými ideály odchází. Určitý ekologizující podtón nelze časem upřít i budovatelské vyprávěnce Atomová katedrála z roku 1984 o napínavém životě stranických funkcionářů při stavbě jaderky.

Dvojice dalších filmů si zasluhuje přece jen větší pozornost. Prvním je únik do přírody Co je vám, doktore? z roku 1984 v podání městem utahaného Zdeňka Svěráka, který „trpí fixní ideou, že se někam řítíme“. O dva roky dříve vznikla tragikomedie s ekologickým poselstvím o přistání mimozemšťanů-výzkumníků na skládce u sídliště Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Zvláště nelze zapomenout na výlet do rezervace, kde kohoutek zapuštěný ve skále vábí: „Jsem křišťálová studánka, napijte se, prosím.“ A z přilehlé těžební krajiny má být „podle plánu dynamického rozvoje krajiny za sto let panenská příroda“.

Mezi krátkými filmy si své čestné místo jistě zaslouží pseudodokument Jana Svěráka Ropáci z roku 1988 či četné krátké filmy Vladimíra Jiránka jako Pivo přes ulici (1974), Co jsme udělali slepicím (1977) či Zpráva o stavu civilizace (1981). Na piedestal by se však zřejmě provrtal Krtek ve městě. V epizodě z roku 1982 se spolu s ostatními zvířátky snažil o návrat do přírody, kterou jim ukradli pánové v oblecích, a neváhal při svém útěku třeba i ucpat výfuky aut buřty.

Čekání na ekofilmaře

Najít současného autora s chutí vyprávět o problematickém soužití s přírodou není v tuzemské melase hřejivých člověčinek a ryčných veseloher vůbec snadné. Zřejmě jediný, kdo přichází v úvahu, je Tomáš Vorel. Jak  Cesta z města z roku 2000, v níž znaveného programátora očistí setkání s dobrotivě moralizující divoženkou, tak i vegetariánská groteska Skřítek o pět let později patří spíše k tomu lepšímu, co na nás může z obrazovky vybafnout. Oba filmy potěší a často i pobaví, jen jim škodí — zvláště prvně jmenovanému — jakási školometská doslovnost.

Jinde však abychom si pořídili lupu. Drobný příspěvek přináší například přehlídka plochých figurek v posledním filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky z roku 2006, kde se mihne i zdrcený úředník magistrátního odboru životního prostředí v podání Davida Vávry. Afektovaně vyvolává věty typu „Bude voda?“ a touží po „definitivním prášku“. Mimochodem podobně se Vávra ? la Ferda vyřádil ve sklepácké parodii Tak dělejte něco! (1994), v níž se spolu s křesťansky založeným ochranářem Prorokem v podání Jiřího Fero Burdy štengroval, kdo chrání přírodu víc, aby pak na závěr brutálně zřídili sami sebe i chráněnou bažantnici.

Na závěr si ještě neodpustím vytknout jednu opravdovou tvůrčí zhovadilost. V strašidelně nevydařené předloňské road movie Crash road dojede hlavní hrdinka v antihereckém podání bulvární hvězdičky Agáty Hanychové i za obatikovanými aktivisty (slovy distributora „ekoteroristy“), kteří se po zpěvu křesťanských písní připoutají ke špatnému stromu určenému pouze k prořezávce. Neobyčejná řachanda.

Oproti situaci v domácí literatuře se tedy zdá, že na poutavého vypravěče se zeleným srdcem si ještě budeme muset počkat. Dobrých knih i filmů, jež mohou pomoci toto čekání ukrátit, je však naštěstí dost. Pokud máte nějaký obzvlášť v oblibě, pošlete nám do redakce tip.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.