Zvířata ve velkochovech: příliš drahá porce

Každý Čech sní ročně asi 83 kg masa, největší přednost dává vepřovému (téměř 41 kg) a drůbežímu (necelých 23 kg); dále spotřebuje přes tři sta vajec a zhruba 225 kg mléka a mléčných výrobků. A abychom si udrželi pro nás přijatelné ceny potravin, musí si drtivá většina hospodářských zvířat nechat zajít chuť na vesnickou idylu, kde slepice běhají po dvoře a jídelníček si zpestřují vším, co vyhrabou, kde krávy stráví větší část roku na pastvě a ve stáji si mohou dopřát luxus slámové podestýlky, a kde si husy celý den lebedí u potoka.

Čím více, tím lépe

Současné české velkochovy vypadají spíš jako káznice, kde se pobyt stává trestem. „Jde o relikt z minulých dob, kdy se běžně používaly výrazy, jako výroba mléka, výroba masa, výroba vajec. A stejně se nahlíželo i na samotná zvířata, jako na stroje k produkci. Šlo o to, aby všechno bylo nejlevnější, aby výrobek měl co nejnižší cenu, tedy aby bylo co nejvíce zvířat na co nejmenším prostoru,“ vzpomíná na svá studentská léta přednostka Ústavu parazitologie brněnské Fakulty veterinárního lékařství, profesorka Vlasta Svobodová.

A tak většina slepic tráví svůj život v kleci s dalšími čtyřmi až pěti na ploše 50 x 50 centimetrů, kterou svými těly prakticky vyplňují. Brojleři zase žijí na podlaze obrovské, uměle osvětlené haly bez oken. Pět až sto tisíc kuřat je namačkaných po 16 až 20 na čtverečním metru, takže přes sebe musí přelézat, aby se dostala ke krmení nebo vodě. Chovné prasnice tráví dobu před porodem a během kojení v těsném kovovém boxu, kde si mohou pouze lehnout a vstát (výrobci nabízejí i boxy nastavitelné podle délky zvířete). I když tento způsob brání zalehnutí selat, pro prasnici není zdaleka optimální. Na jedno prase ve výkrmu připadá 0,6 — 0,7 m2 prostoru v temné hale většinou s roštovou podlahou, pod kterou leží septik.

S honbou za co nejmenšími investicemi a co největším ziskem souvisí i další aspekt — zkracování délky života hospodářských zvířat. „Když se to propočítává ekonomicky, zjišťuje se, že v jisté fázi už se maso i mléko prodražuje, že zisk z vajec, které slepice snese, je menší než výdaje za její krmivo. Vždycky je ekonomicky výhodnější, když zvíře nemá optimální podmínky k životu a dožívá se kratší doby, například když má kráva jen dvě telata, a potom skončí někde na jatkách,“ shrnuje Svobodová a dodává: „Dříve to bylo dáno také velkými zemědělskými dotacemi. Neexistovala přímá odpovědnost, takže se nad tím nikdo nepozastavoval, proč by čtyřletá kráva měla jít na jatka, když normálně by mohla být ještě produktivní. Zdá se, že se nyní situace pozvolna mění a pomalu se objevuje snaha pohlížet na chovy nejen z pohledu peněženek zákazníků, ale i z pohledu samotných zvířat. Ale marná sláva, ekonomický dopad pořád hraje důležitou roli.“

Bylo by chybou uklidňovat se tím, že jsou hospodářská zvířata na svůj životní styl, který jim vnutil člověk, už zvyklá, a tedy jim to nevadí. „Jde o uhýbání od reality a snahu omluvit to. Když v zoologické zahradě přemístili medvěda z klece, kde se celé dny kýval z jedné nohy na druhou, do výběhu, už se sice zbytek života prokýval, ale není to tím, že by k tomu byl vyšlechtěný, jen se nic jiného nenaučil. Pokud bychom vybrali slepici z klecového chovu do alternativního, také by nevěděla, co si počít, ale to neznamená, že by si na jiné podmínky nezvykla malá kuřata.“

Příliš drahá vajíčka

Trvale rostoucí pozornost je v současné době věnována hlavně chovu prasat a drůbeže, což pramení z velké spotřeby vepřového a drůbežího masa a také ze skutečnosti, že mezi jinými hospodářskými zvířaty patřila dlouho mezi ty ustrkované. Například chov krav se za poslední léta hodně proměnil, na loukách přibylo pasoucích se stád a naopak ubylo krav, které celý svůj život strávily přivázané na řetězu. Také telata dostávají šanci vyrůstat se svojí matkou.

Většina slepic však stále zůstává v těsných klecích. „Je to opravdu katastrofa, kdo tam nepracuje a vidí to poprvé, musí být v šoku,“ hodnotí klecový chov Vlasta Svobodová. Nicméně je to ekonomicky výhodné, slepice sice žije něco přes rok, ale má za sebou plata vajec. Ani vstup do Evropské unie a její přísnější normy však českým slepicím moc nepomohou. Klece sice budou muset být o něco větší, ale podle etologů, kteří se zabývají chováním zvířat, to bude pořád stejně nedostačující.

Alternativní chovy zase narážejí na problémy, které snižují jejich konkurenceschopnost. Slepice sice mají volný výběh, ale stává se, že svá vajíčka poškodí nebo potřísní trusem. Což sice nevadí, když si je odneseme od babičky z venkova, ale na trh nesmí. Brání tomu totiž vyhláška. Vajíčka jsou obalena mikrovrstvou, která je chrání před proniknutím nežádoucích látek a mikroorganismů dovnitř, například salmonely. Proto se nemohou umývat. Špinavé vajíčko má tedy mnohem menší cenu a používá se například na výrobu sušeného vaječného prášku, který se přidává například do zmrzlin. Ve velkochovech vajíčka padají rovnou na pohyblivé pásy, ale v alternativních chovech potřísnění nikdo zabránit nemůže.

Na progresivní cestu se vydali Švýcaři. V referendu si odhlasovali zrušení klecových chovů slepic. Nešlo přímo o zavedení alternativních chovů, ale o obyčejné haly, kde slepice mohou běhat, hrabat a mají vymezená místa na snášení vajíček. „Teď jsou z toho prý hodně nešťastní, protože se jim cena vajíček několikanásobně zvýšila. Takže to řeší tím, že dovážejí levnější z jiných zemí. A jak nám bylo řečeno, byli by radši, kdyby referendum nebylo,“ shrnuje poznatky z nedávno proběhlé konference o welfare Vlasta Svobodová a dodává: „Je vidět, že i takový národ, který je známý svým vstřícným postojem k právům zvířat, tak začne nad nimi přivírat oči a dávat přednost ekonomické stránce.“

Nuda, stres a kanibalismus

Zvířata ve velkochovech nemohou dávat volný průchod svému přirozenému chování, což jim způsobuje dlouhodobý stres. Slepice se v kleci ani neprotáhnou, o hrabání či popelení ani nemluvě. Vajíčka musí snášet vedle svých kolegyň, přitom za normálních podmínek by se stáhly do ústraní. Prasnice si nemohou vytvářet porodní hnízda, velikost jejich boxu vystačí pouze na to, aby si lehly a vstaly. Prasata jsou navíc velmi čistotná, ale ve velkochovech musí kálet i odpočívat na stejném místě.

Z druhé strany na ně útočí nuda. Celý den jsou odsouzena k tomu, aby jedla nebo spala. Prase je přitom inteligentnější než pes, za celý svůj život ale nemá šanci to projevit. Nedostatkem přirozené činnosti se u zvířat z velkochovů zvyšuje agresivita a vyskytuje se kanibalismus. Slepice se ozobávají, prasata si okusují ocásky. „Nečinnost je u zvířat hrozná,“ hodnotí brněnská parazitoložka. A s řešením, ke kterému v mnoha chovech slepic přistupují, nesouhlasí: „Zastřižením zobáku se jim výrazně zhorší kvalita života. Je to vymítání čerta ďáblem.“ S usekáváním ocásků selatům to tak černě ale nevidí: „Záleží, kdy se zákrok provede. Znám to hlavně u psů. Podle nového zákona se mohou kupírovat do sedmi dnů po narození, kdy ocas ještě není zkostnatělý. Jde o menší zákrok, který není výrazně bolestivý.“ Usekávání ocasů prasatům srovnává s propíchnutím uší novorozencům, které se také provádí bez lokálního znecitlivění. „Stejně tak by bylo bolestivé, kdyby se kojenci nejdříve píchla injekce na umrtvení, a teprve pak se mu propíchly uši. Je to bolest navíc. Myslím, že to prasatům moc nevadí.“

Nicméně v Nizozemsku i ve Velké Británii se objevují snahy to řešit. „Pokládala bych za velký pokrok už jen to, že se nad tím někdo vůbec zamyslí, jaké to pro ně musí být, když jsou tam pořád zavřená,“ konstatuje Svobodová. Tamní prasata například dostávají pro zpestření svého monotónního života „hračky“ na kousání nebo snopy slámy, se kterými si mohou hrát. A dokonce se ukázalo, že i po ekonomické stránce to vychází příznivěji — prasata lépe prospívají, protože nezažívají dlouhodobý stres z nudy. První vlaštovky se už objevují i u nás. „Veterináři musí ve vepřínech pracovat zásadně se sluchátky na uších. Prasata, kterým se dostává jen minimum podnětů z okolí, dokáže příchod lidí naprosto vyvést z míry. A když začne kvičet jedno, ostatní se přidají.“

Poslední cesta

Ročně evropským kontinentem křižuje nespočet kamionů, které převážejí řádově miliony hospodářských zvířat, některá na chov, jiná na jatka. Patrně nejznámější jsou zřejmě transporty koní z Polska do Itálie. Ale ani Česko nepatří mezi výjimky, zvířata vyváží jak do blízkých zemí, jako je Slovensko, tak i dále, například do Německa, Holandska či Bulharska. Jistě se nabízí otázka, proč si zvířata určená k poražení musí pro smrt až na druhou stranu Evropy — a to často za naprosto nepřijatelných podmínek, bez vody a krmiva, v horku či naopak za mrazivého počasí —, když by je svedli stejně kvalitně porazit i místní řezníci. Profesorka Svobodová transporty živých zvířat přirovnává k vývozu stromů. Pokud bychom vyváželi dřevěné výrobky, budeme na tom profitovat my, kdybychom vyváželi stromy, bude na tom vydělávat příjemce.

Možná se prasatům, koním či kuřatům blýská na lepší časy. Evropská unie totiž začala vyvíjet tlak na omezení transportů. Také se objevují snahy, aby se podmínky přepravy zvířat na jatka přiblížily přepravě zvířat určených pro chov, kde je jakási záruka, že budou mít relativní komfort. Vzato čistě ekonomicky, jde o kapitál, jehož výška se s množstvím uhynulých a zubožených kuřat či telat snižuje. Za takových podmínek by se transporty pochopitelně prodražily, a tím pádem by pro příjemce už nebyly tak atraktivní.

Přepravy hospodářských zvířat na velké vzdálenosti jsou pro ně mimořádně stresující, což se odráží i na kvalitě masa. „Nestresované zvíře má kvalitnější a zdravější maso, proto je také předepsaný klid před porážkou, během kterého by měly odeznít příznaky transportu. Vychází to z průzkumů, které zjistily, že maso od silně stresovaných zvířat je tak změněné, že by se neměla porážet. Například se mnohem rychleji kazí,“ rozvádí Vlasta Svobodová. Krávy, prasata či kuřata sice zažívají další stres přímo na jatkách, ale — vzato přísně pragmaticky — jde o relativně krátkou dobu, takže se to na kvalitě masa nestačí odrazit.

Jatka — už samotný název vyvolává negativní emoce, ale málo platné, pokud nechceme změnit své stravovací návyky a omezit spotřebu masa, nepůjde to bez nich. V Xaverově každý den zabijí na 70 000 kuřat, pro osobní přístup či lítost tady samozřejmě nemůže být místo. „V samotném omráčení a podřezání nevidím až takový problém, protože to jde rychle. Nejhorší je ale zvířata k tomu vlastnímu omráčení dohnat. Brání se, protože cítí, že něco není v pořádku,“ hodnotí brněnská parazitoložka. Nelidské zacházení by ale mělo být eliminováno postihy. Každý velký kopanec, zlomenina, pád z rampy totiž po sobě zanechá stopu v podobě krevního výronu. Takové maso je veterinární kontrolou vyloučeno a odvezeno k likvidaci do kafilerie. Ušlou škodu pak musí viník nahradit. „Proto si to třeba rozmyslí, když není natolik inteligentní, aby to nedělal sám od sebe. Samozřejmě často vidíme, že do zvířat někdo žďuchne, ale to udělá i hospodář, že potřebuje, aby mu kráva trochu ustoupila. Takové zákroky ale nesmí být vidět na mase, takže by to nemělo být až tak bolestivé. Nicméně se s tím setkáváme, že například na vepřovém je zřetelná stopa po obušku, jak prase dostalo přes záda.“ Na jatkách, stejně jako ve velkochovech, se musí dodržovat zákon proti týrání zvířat, ovšem při takových kvantech se to jen stěží dá uhlídat.

Porážení drůbeže je specifické; nejdřív se zavěšuje za nohy na speciální linky, což je velmi bolestivé zejména pro brojlery, kteří mají nedostatečně vyvinuté šlachy a kosti, protože žijí jen 38 dnů. Slepice i kuřata pak projedou hlavou žlabem naplněným vodou, v níž je zaveden elektrický proud, který je omráčí. Občas se stává, že nějaká vitální slepice hlavu neponoří, takže je pak podřezána zaživa. „Koneckonců na vesnici hospodyně také slepice podřezává a bez umrtvení. Myslím si, že taková slepice je na tom mnohem lépe než ta z velkochovu, která na jatkách projede omračovací vanou. Důležité je, aby to trvalo co nejkratší dobu. Slepice má problém v tom, že je malá a nikomu nemůže ublížit. U koní nebo krav si každý dá pozor, aby je pořádně omráčil, protože můžou být nebezpečné,“ dodává Vlasta Svobodová.

Dražší, ale zdravější

Alternativou k velkochovům je tzv. ekologické zemědělství, které zaručuje ohleduplné zacházení s chovanými zvířaty, což se projevuje na jejich životní pohodě. Produkty z šetrného hospodaření mají sice vyšší ceny, ale také mimo jiné jeden jednoznačný trumf — jsou zdravější. Studie ukazují, že takové maso je kvalitnější, má vyváženější složení bílkovin, vejce obsahují více vitamínu A a mléko má lepší skladbu. „Samozřejmě se to dá poznat i chuťově. Kuřecí maso z velkochovu je často vodnaté, nevyzrálé, ale pokud zákazník nic jiného nepoznal, ani ho nenapadne žádat skutečnou kvalitu,“ shrnuje Svobodová.

Osud hospodářských zvířat mají v rukou do značné míry zákazníci. Zůstává otázkou, jak využijí možnosti vybrat si mezi kvalitou rozrůstajících se biofarem a kvantitou velkochovů. I když zatím jednoznačně vyhrávají zemědělské továrny, profesorka Svobodová přece jen vidí jakousi naději: „Chce to přesvědčovat a ukazovat alternativy. U některých lidí hodně platí, když se řekne, že je to zdravé, že je vajíčko lepší, když se slepicemi žije i kohout, že má kráva kvalitnější svalovinu, když se pase a nemá stres z transportu. Existuje řada možností, jak lidi přesvědčit, aby jich přibývalo. A myslím, že jich přibývá; neviděla bych to tak černě.“