Připustit přirozenou míru chaosu

Jak dlouho děláš graffiti?

Asi osm let. Začínal jsem někdy v sedmnácti. Tehdy mě spolužák vyhecoval, abychom si ve městě koupili sprej, a já jsem si ho zkoušel na sídlišti na trubkách, na staré, vyhozené betony, a bylo to velice silné, strašně se mi to líbilo. Zanechat v prostoru, který ti nepatří a ve kterém nemáš žádné místo, svou stopu, jako sameček si označit území, bez jakýchkoli dalších estetických ambicí. Bylo tam napětí, povědomí subkultury, pachuť zakázaného ovoce, ale nejvíc asi vymezování teritoria. Každý sebestupidnější tag, na který kdekdo nadává, může mít sílu, je v něm určitý význam nebo výpověď, i v kosočtverci nebo nadávce na zdi. U mě to pak začínalo fixkama, návrhama a představou nějakého dobrodružství. Pak jsem intenzivně psal ve čtvrťáku a během prvních tří let na výšce. Tehdy jsem byl každý den venku. Teď to tak není.

Vyvíjí se ta potřeba s věkem? Má v patnácti člověk potřebu podepsat se na co nejvíc místech, a třeba ve dvaceti už zase potřebu vytvořit něco estetického?

Jak u koho, myslím, že někdo prostě pořád tluče do toho stejného místa… V určitém věku je to rebelie, protest. Někdo ale v téhle poloze zůstává i v pětadvaceti, pořád to vidí jako souboj se systémem, s policií, a připadá si jako hrdina. Nebo může s přibývajícím věkem nechat graffiti, ale protestuje až do smrti. Bude pořád hledat někoho, koho bude obviňovat a projektovat si do něj svoje problémy.

Kdy jsi ty sám přestal protestovat a začal tvořit?

Já osobně jsem to takhle nikdy nevnímal. S tím spolužákem to byla spíš taková epizoda. Nikdy jsem se necítil stoprocentně ztotožněnej s něčím, ani s myšlenkou graffiti, nikdy jsem tomu nepropadl tak, že bych dělal jen tagy a vymezoval se destruktivně. Většina lidí to nedělá programově, ale nevědomky pro skupinu. Identita tam hraje velkou roli. A já jsem vlastně vždycky dělal sám.

Takže jsi nikdy nic nezničil?

Občas jsem byl agresivní. Málokdy, ale párkrát jsem se přistihl, že jsem byl nasranej a někde jsem něco vysloveně zlikvidoval. Ten pocit si úplně pamatuju. Udělal jsem průsery, za který se doteďka stydím, ale mám pocit, že jsem si je včas uvědomil, nikdy jsem neujel. Asi díky rodině. Ale když jseš ve společenství, kde se všichni plácáte po ramenou, pak se to spirálovitě rozjíždí do velkých průserů, protože pak člověk poslouchá jen ty, které chce, a nepouští k sobě zpětnou vazbu ze širšího okolí.

Co pro tebe tedy tento způsob vyjadřování znamenal, když ne destrukci a protest?

Hlavním motivem byly komunikační bariéry. I v současné době s nimi někdy mám problémy, natož pak někdy v sedmnácti. Prostě jsem se styděl o něčem bavit. Byl jsem hodně introvertní, zamotanej v ulitě, a všechny kontakty jsem vnímal jako potenciální útok. A vždycky, když jsem byl zraněnej, udělalo se mi hrozně dobře, když jsem to někde napsal, dal to ven. Navíc tu odpadaly různé oficiality, které jsem nesnášel a nesnáším doteď — s někým vyjednávat, jestli mi otiskne texty nebo obrázky, ta představa mi přišla naprosto děsivá. A takhle to děláš pod rouškou tmy a anonymity masky, a můžeš si tam vyhřeznout všechno, co máš uvnitř. Máš jméno, které nepatří tobě, a můžeš si do něj promítnout, co chceš.

A nevadí ti, že to druhý den na ulici vidí desítky lidí?

Ne. Jde o to, nemuset se s nima bavit přímo. Asi tam velkou roli hrál také moment strachu z odmítnutí. Z toho, že někdo řekne, že je to strašný. Takhle bylo příjemný, že jsem si za tím stál a nestál. Když se to někomu líbilo, dobrý, a když ne, nebylo to moje. Na druhou stranu jsem se dostal do schizofrenie — když se to někomu líbilo, nemohl jsem se mu tak docela podívat do očí a říct: toto jsem já a za tím si stojím.

Zdá se mi, že lidi, kteří dělají graffiti, komunikují pouze v rámci své vlastní komunity. Píšou pod svojí přezdívkou, a všichni vědí, kdo to je, a rozumějí tomu. S kým komunikuješ ty?

Skupiny jsou většinou uzavřené, jsou to lidi na stejné vlně. Přesně ti, co se plácají navzájem po ramenou, jak je to dobrý a že by to mohlo být ještě drsnější, třeba nastříkaný i přes okno. Myslím, že je moc nezajímá, co si o tom myslí někdo zvenčí, třeba babička. Já jsem se o tom hodně bavil s našima, takže jsem to vnímal ne v úzkém pohledu komunity, ale i jinak. Ne že bych to dělal pro babičku (smích), ale alespoň později jsem začal přemýšlet, co tomu řeknou ostatní lidi.

K čemu jsi došel? Nemáš problém s tím, že jim zasahuješ do jejich prostoru?

To je asi obecná otázka, do jaké míry máš jako individualita zodpovědnost zasahovat do veřejného, společného prostoru. Já jsem si odůvodnil, proč do něj zasahovat: proto, že kdykoliv jsem zkoušel jednat s radnicí, byla to ztracená energie. A to mě začalo srát, ty jejich klasické vytáčky, že by strašně rádi, ale je to v kompetenci někoho jiného, nadřízení to nepovolí a tak dále. Nejlepší práce je nic nedělat, protože jakákoli činnost zavání průserem. Takže veřejný prostor si nakonec nárokujou pouze ti, kteří si ho zaplatí, když to zjednoduším. Ale to, že si ho zaplatí, ještě neznamená, že jim veřejný prostor patří! Na téhle úrovni jsem to viděl jako naprosto legitimní zásah do prostoru a nevadilo mi to. Navíc, sídliště je pro mě fakt anonymní sociální inženýrství, pravý úhly, sám jsem si to nazval „rychle postavené krychle“. Snažím se to vnímat shodně s Kohákem jako ekologickou ctnost, bydlet na malém prostoru, ale problém je, že tam nejsou žádné společné prostory, třeba náměstí. Je to jednotka, kam se dojede, přespí se tam a pak se jede zpátky. Tenhle prostor mi přijde hrozně odlidštěnej, a jakýkoli otisk lidské ruky nebo spreje je tam hrozně zajímavej. Něco, co je cizí, čistě funkční, pocházející zvenku, pojmenuješ, a tím nad tím získáš moc. V klasickém pojetí graffiti se mi na tom navíc líbí ta hra s písmem, kdy napíšeš na plochu svoje jméno, vymezíš ji a pak si ji vyplníš. Je to tvůj prostor, jako když tě zavalí lavina a ty si kolem sebe děláš místečko, hnízdo.

Když už je řeč o písmu, proč se dělají jen nápisy, a ne nic jiného?

Písmo je uzavřenější, ezoteričtější, míň komunikuje s okolím, protože mu moc lidí nerozumí. Ale hlavní důvod je, že v písmu se dá najít všechno. Tvar písma je svým způsobem abstrakce, každý tvar lze vnímat antropologicky. O je otevřená pusa, A může být rovnoramenný trojúhelník, suverénní áčko, které si stojí za svým a nehodlá uhnout ze svých pozic. Když uděláš u A přepážku dole, stojí nohama na zemi, když je úzká a nahoře, je to éterické A, jemné, úplně cinká skleničkama na šťopkách. Můžeš samozřejmě nakreslit i portrét a zabývat se gesty, ale ta jsou zároveň obsažená i v písmu. U slov navíc hraje důležitou roli vzájemná korelace mezi jejich vizuální podobou a tím, jak je slyšíš. Tenhle nápis Sedmá generace je taky zajímavý, protože vytváří celkový pocit z časopisu. Už jenom tím, jak je nakloněný doprava, v našem vnímání jakoby do budoucnosti, je svým způsobem velice energický.

Když jdeš po městě, čteš všechny ty nápisy tímhle způsobem, promlouvají k tobě?

Já už jsem úplně deformovaný. Vidím někde popsanou fasádu, a ne že bych nevnímal, že je zničená, ale nevnímám to tolik a sleduju, jakým způsobem je zničená. Protože i v podpisu, který vypadá pro ostatní dementně, poznáš, jestli to je zkušená ruka, jestli to má kaligrafickou úroveň a je v tom nějaká hodnota. Většina lidí vnímá tagy jako humus, ale mě se některé líbí. Problém je, že lidi, kteří se tomu věnujou dlouhou dobu a jsou v tom určitým způsobem cvičení, toho buď nechají, nebo jsou v takových průserech, že raději malujou někde za Brnem v kanálech a není to vidět. A to, co je po centru, je nejčastěji od lidí, kteří začínají, koupí si barvy, nemají žádný strach, žádný respekt a je jim to úplně jedno. Vyrazí, všude to ztagujou, a je to tu zřízený někým, kdo měl poprvé barvu v ruce. Tím ale nechci říct, že v centru Brna nejsou pěkný tagy — i když ostatním připadají hnusný.

Já už je vnímám jako natolik organickou součást města, že už si jich ani nevšímám jako něčeho zvláštního.

Já se na to dívám ze dvou stran. Když byla v Brně zahájena Duchoňova politika zatírání a represe, všechny ulice se spravily. Husova, kterou jsem jezdil každý den do školy, byla úplně zliskaná, a najednou ji ze dne na den natřeli. A já jsem najednou cítil takovou čistotu — bez tagů a bez toho bordelu to bylo krásný! A je možná nebezpečný, že je to tak organická součást města, že to ani nevnímáme. Mně se to sice líbí, ale vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem si říkal, jak je centrum bez toho pěkné, že to tam snad ani nepatří!

A kdyby ses musel rozhodnout, jestli graffiti poškozuje estetickou hodnotu města, nebo ne?

Zásah do okolí je to docela velkej. Přestože na funkci nemá vliv, pominu-li nějaký zastříkaný okno. Ale jak chceš určit estetickou škodu? Měl jsem jeden průser, a soudní znalec mi vyčíslil estetickou škodu na 7219 korun a 30 haléřů. Přišlo mi vtipný, že je někdo schopen sevřít tak volnou kategorii, jako je estetika, do kleští čísel. A ptal jsem se, kolik vyčíslili za estetickou škodu autorovi Špalíčku. Obávám se, že ani korunu. Mám to doma schovaný, hrozně se mi to líbí, je na tom razítko a podpis, všechno tam je a mají v tom jasno.

Proč podle tebe zrovna graffiti lidi tolik štve?

Poslouchal jsem v televizi nějakou diskusi, jak lidi vnímají postříkaný metro. Když jedeš metrem do práce, a máš dorytý nebo ztagovaný okna, podvědomě vnímáš, že systém připustil, aby tady vzniklo něco nelegálního. Neprošlo to kontrolou a někdo si tady dělá, co chce. Člověk, který tomu nerozumí, se přestává cítit bezpečně, vnímá to jako ohrožení, cizorodý prvek. Existují i další cizorodé prvky, třeba billboardy, ale ty jsou institucionalizované a schválené. Čímž neobhajuju graffiti — to, že existuje něco, co se mi nelíbí, mě ještě neopravňuje k tomu, abych dělal taky zlo nebo rezignoval.

Timo, Brno 2013, foto: Vít Kouřil. 

Máš ty sám nějaké hranice, které bys při psaní nepřekročil, nebo jsou pro tebe veškeré zásahy do veřejného prostoru legitimní?

Já jsem nikdy netagoval v centru, maximálně fixkou na lampu. I když, asi bych vzpomněl nějaký ojedinělý tagy (smích), ale to bylo jen na nějaké škaredé zdi. V šalině si občas kreslím tužkou, odněkud se vracím, mám v ruce tužku, a tak si tam něco píšu. Ale nikdy jsem neryl do skla. Řekl jsem si, že některé věci dělat nebudu, a u těch jsem zůstal — víceméně. Ano, udělal jsem nějaké prasárny. Já neuznávám takové ty milosrdné diplomatické lži, že jsou přece hodní sprejeři, kteří malují pěkný věci, a pak jsou ti, kteří píšou po historických fasádách. To je samozřejmě blbost. Buďto jsou ti, kteří tagujou jak najatí úplně všude a je jim to jedno, a pak jsou ti, kteří tagujou jak najatí úplně všude a je jim to jedno a ještě navíc dělají něco pěknýho. Tímhle si projde asi každý a v určitém věku, a potom, buď proto, že jsou v průseru, nebo je nebaví být pořád v nervu a chtějí si v klidu zamalovat, dělají jen legální věci. Ale až poté, co si tím projdou. Myslím si, že legálníma plochama se nic nevyřeší absolutně — a zákazem taky ne. Řešením je možná připustit systému přirozenou míru chaosu — někde povolit a někde ne, prostě se smířit s tím, že v ničem nebude absolutní čistota. Ta je nehmotná a je mimo tento svět. Osobně se tím každýmu, kdo to vnitřně připustí, uleví. Zase to ale neznamená rezignaci.

Takže v současné době na sebe bereš zodpovědnost za veřejný prostor a uvažuješ, jak bude tvé dílo působit na určitém místě?

Neřekl jsem, že je to tak vždycky. Pořád je tam poloha toho spontánního tagu na nějaké kotelně. Takové věci mi přijdou zajímavé ve své neestetické podobě, tím, že se vůbec nezabývají místem, ve kterém se nacházejí, prostě rozbourávají jeho kontext. V té absenci spekulování s estetickými kategoriemi je určitá energie. Podstatou graffiti je, že si vymezuje území a nepočítá s okolím. Egoista zlikviduje prostor a udělá ho svůj — tady jsem já a nezajímá mě, co bylo přede mnou, co je daný, tady zasáhnu zvonky, dveře, fasádu, a jestli tu pro vás končí jeden prostor a začíná druhej, já ty hranice nemám. Zrušení hranic, návrat do bodu nula je hrozně zajímavý. Časem ovšem člověk může zjistit, že hranice jsou důležité. Já se o tom snažím přemýšlet, protože už mi to není jedno, kde moje práce bude, i když je mi to třeba na škodu.

Graffiti lze poměrně snadno zničit a odstranit. Jak vnímáš pomíjivost svého díla?

Mně to vadí. Je sice pravda, že fakt dobrý věci vznikají bez nároku na to, aby z toho něco bylo. Podle Kantovy estetiky je čistým estetickým vnímáním pouze takové, které si neklade nárok vlastnit, mít užitek. Ale když je můj obraz čerstvý, chci, aby tam nějakou dobu byl. To sice vyprchá tak během tří měsíců, ale když je dobrý a dám do něj hodně, jsem rád, že tam zůstane. A když mi do něj někdo vstoupí, mrzí mě to, chápu to jako útok. Nejsem schopen oprostit se od snahy něco mít, sledovat motýla, jak letí, a nepřišpendlit si ho do sbírky. Někomu je to jedno, že si svou věc hned zničí. Třeba na legálních plochách mizí věci hrozně rychle, protože v Brně je jich jen pár a chodí tam spousta lidí. Jednou tu byla vyhlášená legální plocha na jediný den, sjelo se tam celé Brno, a někdo udělal třeba čtyři věci za den. Namaloval, vyfotil, zase to přetáhl, zase vyfotil… To taky jde.

Jaké jsou tvé vztahy se sprejerskou komunitou? A funguje tahle komunita doopravdy, nebo je to jen takový mýtus?

Funguje to, ale myslím, že je to docela vopruz. Sice je to jakási alternativní kultura, ale vznikají v ní běžné hierarchické struktury, stejně stupidní jako ty oficiální. Kdo se s kým zná, kdo s kým kde maloval, kdo s kým byl na koncertu. Snobismus, jenom v jiných intencích. Mě to fakt nebaví. Je tu jakási stará garda, lidi ještě o něco starší než já, kteří tady v roce 93 nebo 94 začínali jako první skupinky — ODA nebo COA, s autoemaily a starými tryskami, do kterých si strkali injekční stříkačky, aby s tím šlo malovat, protože tady nebylo vůbec nic. Tihle lidé mají pocit, že to tu fakt rozjeli, že jsou ti pravověrní a zasluhují úctu, i když mladí jsou často daleko lepší a kašlou na ně. Anebo spor o pozérství — lidem, kteří jsou fakt punkoví a dají tomu úplně všechno, hrozně vadí současný předváděcí hip hop — kdo má jaké boty a mikinu a podobně. To jsou tradiční spory, které se pořád točí dokola.

Je vůbec graffiti umění? Jak je vnímáno u vás na akademické půdě?

Každý to vnímá jinak. Například pro jednoho našeho učitele je graffiti něco jako malování kraslic. Je v něm nějaká konvence, kterou většina lidí splňuje, ale netýká se estetiky, spíš životního stylu, setkávání lidí. Je to tedy spíš záležitost sociální, která se mimochodem částečně překrývá s uměním nebo nějakými výtvarnými kategoriemi. Nelze to posuzovat tradičním okem kunsthistorika.

Co myslíš, že bude s graffiti za deset let?

Já nevím. Nemyslím si, že by nějaká společenská revoluce mohla být zásadním východiskem. Pořád se to mele v bubínku dokola, jen občas nastoupí nová krev, noví lidi, kteří v tom chvilku jedou a pak z toho vypadnou. Já jsem poslední dobou taky začal dělat se sprejema jinak, našel si jinou cestu. Nemám pocit, že by se klasické graffiti mohlo někam posunout. Leda v tom, kde bude umístěné, ale jinak asi bude pořád stejné. Je to taková slepá ulička. Ale nechám se překvapit, třeba se něco nového stane.

—

Připravila Míla Palánová. Další 7.G rozhovory najdete tady.