Příroda je inteligentní

5. února 2010 /
foto: greenpeace.org

Antropolog a spisovatel Jeremy Narby vyrostl v Kanadě a ve Švýcarsku. Vystudoval historii na Univerzitě v Canterbury, doktorát z antropologie obdržel na Stanfordově univerzitě. Několik let života strávil s indiánským kmenem Ašaninků v peruánské Amazonii, kde dokumentoval domorodé používání přírodních zdrojů ve snaze pomoci indiánům zamezit ekologické destrukci pralesa. Je autorem tří knih: The Cosmic Serpent: DNA and the Origins of Knowledge, 1995 (česky Kosmický had, 2006); Shamans Throughs Time: 500 Years on the Path to Knowledge, 2001; Inteligence in Nature, 2005. Sponzoroval výzkumnou expedici biologů a dalších vědců do Amazonie, zaměřenou na výzkum domorodých způsobů poznání, zejména co se týče použití ayahuasky, odvaru z rostlin, jenž obsahuje psychoaktivní látky. Od roku 1989 pracuje jako ředitel Amazonského projektu pro švýcarskou neziskovou organizaci Nouvelle Planet. Jeremy Narby je jedním z průkopníků dnes již poměrně širokého vědeckého hnutí, jež odhaluje skutečnost, že lidé nejsou jediným cítícím, vnímajícím, inteligentním druhem na této planetě. Tomuto poznání se autor přibližuje prostřednictvím vědy, stejně jako skrze své vlastní šamanské zkušenosti a pozorování přírody. Narby přišel s tezí, že prostřednictvím použití entheogenů, zejména ayahuascy, jsou amazonští indiáni schopni získat přístup k informacím na molekulární úrovni (DNA). Podle antropologa Michaela Harnera Narbyho práce „předznamenává zásadní obrat v západním chápání skutečnosti“. Impulsem k níže uvedenému rozhovoru, který s Jeremym Narbym e-mailem vedli redaktoři časopisu Hagia Chora Lara Mallien a Johannes Heimrath, bylo německé vydání autorovy knihy Inteligence in Nature (Intelligenz in der Natur, 2006). V ní čtenáře zve na fascinující cestu za šamanskými indiánskými kulturami, k nimž příroda promlouvá živými obrazy, i za vědci celého světa, kteří se zabývají zkoumáním inteligence v přírodě.

Jak jste dospěl k tomu, že jste se začal zabývat otázkou inteligence v přírodě?

Vyrůstal jsem v prostředí velkoměsta a osvojil si materialisticko-racionalistické vzdělání, a díky tomu i pohled na svět, který živé tvory chápe více či méně jako automaty, jako stroje. Moje práce antropologa s indiánskými obyvateli Amazonie, které jsem patnáct let podporoval v boji za jejich původní zemi, mě však přivedla k tomu, že jsem tento názor změnil. Tito lidé jsou přesvědčeni, že i rostliny a zvířata smyslu-plně jednají a že šamani ve svých snech a vizích komunikují s rostlinami a zvířaty. Během svého výzkumu indiánského i západního vědění jsem si začal stále víc a víc uvědomovat, že příroda přímo překypuje inteligencí. Každá jednotlivá buňka našeho těla se podobá celému včelímu úlu s jeho záměrnou, cílenou aktivitou.

Jakými způsoby jste si pokoušel vysvětlit šamanské vědění o přírodě?

Tomuto tématu jsem věnoval svou knihu Kosmický had. Zkoumal jsem v ní tezi, zda šamani ve svých vizích, v nichž je nejčastějším symbolem had, mají přístup k in-formacím vztahujícím se k DNA, kterou nazývají Živá esence nebo také Duch. Kosmický had symbolizuje dvojitou šroubovici, model genetické struktury, která představuje biologické i kosmické vědomí člověka. V jihoamerických mýtech ztělesňuje had poznání života, které spojuje světy. Pod vedením zkušených šamanů jsem sám zažil, jak rostliny jako ayahuasca nebo tabák dokáží člověku poskytnout inteligentní pokyny.

Ve své knize tvrdíte, že význam slova inteligence je těžko uchopitelný. Jak vysvětlujete inteligenci dnes?

Pojem pochází z latinského inter-legere, což znamená volit mezi možnostmi. Inteligence předpokládá schopnost vykonávat rozhodnutí. V západní kultuře začala být inteligence teprve nedávno pokládána za výlučnou vlastnost člověka jakožto schopnost, která nás vyděluje z přírody. Na tomto pozadí se odborníci před více než desetiletím přeli o definici inteligence. Existuje tolik jejich rozličných definic — často se vztahujících výlučně na člověka — že by asi nebylo příliš inteligentní pokoušet se o další.

Který příklad podle vás zvlášť působivě ilustruje inteligentní chování rostlin?

Napadá mě například fazole měsíční. Fazole měsíční napadená roztoči vylučuje vonné látky, kterými k sobě láká protivníky, nepřátele roztočů. Přitom na základě analýzy chemie slin roztočů přesně ví, který druh roztočů se na ní pase, a tímto způsobem k sobě láká výlučně ten druh protivníka roztočů, který se právě těmito roztoči živí. Mimo to napadená fazole nedává nijak najevo, co se právě odehrává. Následně pak vyloučí odpovídající chemickou látku také sousední rostliny.

Nebo mě napadá vějířová palma (Washingtonia robusta či filifera), která díky svým opěrným kořenům dokáže cestovat: vytvoří nové kořeny ve směru, jímž se chce pohybovat, a ty staré nechá odumřít. V průběhu své cesty, zdá se, inteligentně reaguje na sousední rostliny a na sluneční světlo. Činí rozhodnutí o své cestě.

Dostalo se výzkumu o inteligenci v přírodě od doby vydání vaší knihy více uznání?

Ano, mezitím došlo k řadě seriózních výzkumů, které, jak již bylo řečeno, poukazují na to, že rostliny vnímají všemožné aspekty rostlin ve svém okolí a na základě těchto informací s nimi komunikují. Na internetových stránkách The Society of Plant Signaling and Behavior (Společnost pro komunikaci a chování rostlin) jsou zveřejněny výsledky bádání skupiny uznávaných vědců, kteří se tímto tématem zabývají. Tento web se zcela obecně řečeno zabývá schopností rostlin vnímat. Vědci v posledních letech stále opakovaně popisují skutečnost, že rostliny jsou organismy schopné cítit.

Jak je tomu s emocionální inteligencí v přírodě? Můžeme něco takového pozorovat také u jednoduchých organismů? A jak je tomu s dalšími vlastnostmi, které jsou připisovány pouze lidem?

To je těžká otázka. Odpověď závisí na tom, co chápeme pod pojmem emoce. Byly již vzneseny otázky, zda může hmyz pociťovat bolest, a odpověď zněla: občas to může být zjevné. Avšak to, zda bolest, kterou hmyz pociťuje, představuje podobnou zkušenost, jako je naše bolest, lze stěží říci. Co asi cítí včela, když letí nad loukou plnou kvetoucích květin, v porovnání s tím, co cítím já, když jdu po té samé louce, také nelze postihnout. Bylo by zajímavé otázku emocionální inteligence dále zkoumat.

Zvířata umějí vyrábět nástroje, zacházejí s abstraktními koncepty, projevují sebevědomí a učí se způsobům chování. Rostliny umí komunikovat a s inteligencí a prozíravostí jednat. Schopnosti, které byly dříve připisovány pouze člověku, nacházíme u mnoha dalších druhů. Lidská řeč se zdá být něčím, co specificky patří pouze člověku, avšak fakt lidské řeči ještě nemusí ve skutečnosti znamenat, že člověk jako řečí nadaná bytost bude zařazen do úplně jiné kategorie než ostatní druhy. Mnohé druhy mají své zcela vlastní formy komunikace.

V některých kruzích se věří, že jen člověk je schopen plánovitě jednat a morálně se rozhodovat, nicméně pro toto tvrzení dnes již neexistují žádné důkazy. Vědci nemají vůbec tušení, jak asi jaguáři, netopýři nebo včely myslí. Z toho všeho lze odvodit, že význam toho, co nazýváme „lidské“, stojí na vratkých základech.

Inteligence, vědomí a duch — zastáváte názor, že tyto tři aspekty jsou vzájemně spojeny?

S takovými pojmy je třeba zacházet velice opatrně. Inteligence, jak jsem již zmínil, je komplikovaná věc. Vědomí chápeme jen velice neúplně: nevíme, jak tělo myslí a jak náš mozek vědomí vytváří. Duch je také cosi těžko uchopitelného: zda duchové existují nebo ne, nelze dokázat. Mnozí filozofové již poukázali na to, že duchy nelze ontologicky vymezit.

Ano, zakouším v sobě inteligenci a vědomí, avšak duch normálně nepatří do mého myšlenkového repertoáru. Tím nenamítám nic proti duchu, ani nepopírám jeho existenci, avšak nezabývám se tímto konceptem, nýbrž se rozpomínám na to, co to je žít život.

Latinský pojem pro ducha, spiritus, znamená také dech. Životní duch, elan vital… ano, jak těžko se dá něco takového pochopit! Činí to na mě dojem, jako kdyby ve „stroji“ existoval duch, kterého však nelze nijak uchopit, a zůstává proto neviditelný.

Píšete: „Já jsem zvíře.“ Předpokládáme, že jste tímto tvrzením nechtěl ponížit lidi, nýbrž vyzvednout význam světa zvířat a rostlin. Nicméně, existuje něco, co považujete za specificky lidské?

To je velice zajímavá otázka, kterou se v současné době zabývám. Dejte mi ještě pár let, pak vám budu moci odpovědět lépe. Někteří vědci tvrdí, že vědomí a inteligence jsou jen výsledky neurobiologického procesu našeho mozku. Vyvracejí existenci „vědomého já“ nebo „svobodné vůle“ v člověku a dělají z nás výlučně neurologické stroje.

Vy zjevně s tímto názorem nesouhlasíte.

My nevíme, jak se toto „já“ vztahuje k našemu mozku, ani to pravděpodobně nikdy vědět nebudeme, nicméně to není důvod pro domněnku, že žádné „já“ neexistuje. Nepochybuji o tom, že existuji. Pokud chtějí jít ostatní cestou skepse a pochybností, měli by to dělat v klidu — pokud však oni jako vědomá já skutečně neexistují, proč bychom jim pak měli naslouchat?

Zřejmě se vám zamlouvá, že věda stále víc a víc objevuje „aktivní inteligenci“ v přírodě. Má pro vás tato inteligence spirituální rozměr?

Miluji přírodu, miluji zahradničení a procházky v lese. Dělám to denně a je to součástí mého pohledu na svět. Nepoužívám však slovo „spirituální“. Mám pocit, že když to, co na přírodě miluji, nazývám „spirituálním“, přiřazuji to do ohraničené kategorie. Dokážu se obejít i bez tohoto konceptu. Jako agnostik nemám žádný problém s tím, že vím, že o určitých věcech nic nevím.

Jak se váš postoj k přírodě během vašeho bádání o inteligenci změnil? Proměnil se díky tomu váš každodenní život?

Ano, dnes vím, že stéblo trávy funguje stejně jako můj mozek. Je vystavěno z buněk a integruje informace ze světa kolem, které se od buňky k buňce dál šíří, přičemž jde v podstatě o stejné signály, jaké působí mezi mými vlastními neurony. Při bližším pozorování se louka stává neuronovým pletivem — když se po ní procházím, jako bych se procházel po velkém zeleném mozku! Dnes chápu, že veškerá příroda kolem mě je právě tak živoucí a schopná cítění, jako jsem já sám. Mám velkou úctu ke stromům, rostlinám, hmyzu, k jednotlivým buňkám, a tak dále. Od té doby, co považuji přírodu za inteligentní, se necítím na světě tak sám. Necítím se už od života odříznut. Můj život se stal mnohem zajímavějším.

—–

Z německého originálu Intelligenz in der Natur z časopisu Hagia Chora (číslo 30, ročník 2008) přeložili Veronika Žitníková a Jiří Zemánek. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “Příroda je inteligentní”

  1. Boris Šlechta, HRADEC KRÁLOVÉ napsal:

    Stále víc a více jsem během svého života přicházel na to, že zvířata jsou nejenom inteligentní, ale že cítí podobně jako my. Pravda, měl jsem od malička přírodu rád, vlivem mých rodičů a hlavně prarodičů, úcta ke zvířatům byla v naší rodině zákonem. Hodně jsme chodili na vycházky do volné krajiny i lesů, a vždycky se našel někdo, kdo mi byl schopen vyložit kdo to je, či co ten nebo onen jev znamená, ať už se jednalo o mravkolvy, čolky, kokošku pastuší tobolku, mateřídoušku, našeho psa Gitinu, (vlastně pejskovou, jak jsem začal říkat fenkám čeledi canidae), nebo o chování strakapoudů, či účelném létání květoliba, či o zázračné rašení a růst zeleniny, či ovoce, a tak mi přiblížil onen zázrak přírody, mně malému klukovi, který pocházel z města.
    Postupem let jsem přišel na to, že zvířata mají svůj charakter, nálady, city, představy a stále více mne v tom udržovaly trvalé styky s některými z nich.
    Mám za to, že ti kteří stále pokládají zvířata za jakýsi chodící Pavlovův reflex, (mimochodem, který pivař nesliní, když ucítí vůni tohoto moku), jsou úplně mimo realitu, dodnes stále nechápu a nerozumím jejich nadřazenému stanovisku: nejsme páni tvorstva, nejsme ti nejmoudřejší vládci a oni nejsou jen jakési stroje! Ovládají nás stejné zákony přírodní, stejné hormony, stejné podněty a reakce. Já si dnes stále více uvědomuji, jak jsem za ta léta vnímal individualitu, těchto "podřízených" tvorů. To se pak nejvíce projevilo v setkání z kočkami, které se náhodně ocitly v mé péči. Nevím který hlupák (a řekl bych, naprostý zabedněnec) vymyslel, že kočka neumí milovat svého páníčka a že miluje pouze prostředí ve kterém žije. Teritoriální pohoda je však vlastnost, kterou ovládá široká škála tvorů. Ano, i oni ctí své prostředí, neboť v něm se cítí být bezpečni. Ale kočka, když si zamiluje tvora z rodu homo, pak je to natrvalo a neznám zamilovanějšího tvora, většího kamaráda a přítele, (a umí i žárlit).
    A také: každá se projevuje s velikou individualitou a se svým emočním zařazením. Některá je vzteklá, jiná mírná, (nic ji nerozháže), jiná jen dokonce lenošná a pohodlná, další hravá.
    Když můj malý kocourek Ferda zjistil, že si zoufám nad ztrátou své milované ženy, (že doslova vyju bolestí), chvíli mne pozoroval a pak vyskočil ke mně na postel a podíval se mi do očí a tlapičku přiložil na mou tvář. Já najednou pocítil klid, a energii, kterou mi předal a ono zoufání bylo to tam. Teprve potom se tenhle můj přítel stočil do klubíčka a spokojeně předl.
    Kolik lidí tohle dokáže?
    Takový důkaz zvířecí empatie nebyl v mém životě ojedinělý. Napsal jsem o tom i knížku, (samizdatově), ve které právě ty pověry o zvířatech vyvracím vlastními prožitky.
    Odpůrci těchto skutečností tvrdí, že zvířata antropomorfizujeme. Ano souhlasím, když se říká, že : liška je lstivá, mravenec pracovitý, osel hloupý, sova moudrá atd. to nemá skutečně s charakterem zvířata nic dělat, ( i když v jisté slova smyslu to může odhalovat jistý druh chování), a inteligenci zvířat pak zařadí spolu s tím označením, do říše bajek. Před lety jsem četl jednu myšlenku:
    "Zvíře je inteligentní natolik, aby obstálo v dané situaci a v daných životních podmínkách." a dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že některé tyto vlastnosti důležité pro přežití toho kterého druhu, mají zvířata pevně zafixována ve své DNA a v mnohém nás předčí. Nikdo z lidí neumí pádit jako gepard, (ten to potřebuje kvůli svému způsobu získávání potravy) stejně tak jako třeba netopýr, který má na pohyb mezi překážkami a za soustem, zvláštně vyvinuté orgány.
    Na podkladě myšlenky o zvláštních vlastnostech zvířat, jsem kdysi nakreslil karikaturu, (jsem také výtvarník). Potkají se dva psi a jeden říká tomu druhému: "Tak jak, co ti tví noví páni?"
    "Ale," odpovídá druhý, "je to strašné, věřil bys že ten chlap neví, že ta jeho žena je gravidní a kluk že trpí mononukleózou? Já jen čuchnu a je mi to jasné!"
    "Jo, s tím musíš počítat, jsou to primitivové!"
    A tak se mi otevřelo veliké pole poznání, o citových stavech zvířat o tom, jak mne moje poslední "pejsková" milovala, a když umírala, tak jsem v jejích očích viděl takovou lásku, že jsem ji spatřil jenom v očích své milované ženy.
    Co ještě dodat, že se zvířata umí radovat, že umí žertovat, že jsou dříči, obětaví, i náladoví.
    A o rostlinách? Věřím že humor, veselí, mírné slovo, hudba, ty rostliny také uklidňuje a že vnímají. Jednomu dubisku jsem domluvil a roste mi v květináči už deset let. Ale chce abych ho sem tam někdy pochválil. Bláznovství?
    Oni ti indiáni a šamani dobře věděli, že s přírodou je třeba mluvit (ba dokonce se omluvit za to, že musí s ní udělat to nebo ono. Ale nikdy toho nezneužívali. snažili se dělat jenom to, co přikazoval odvěký zákon přírody.
    Takže všechny vývody a myšlenky Jeremy Narbyho, mé skromné výzkumy a poznání jenom potvrdily, a doplnily o nové postřehy a já mohu jenom děkovat za to, že je ve svém poznání nám předává. I já bych mohl říct s ním:
    "Dnes chápu, že veškerá příroda kolem mě je právě tak živoucí a schopná cítění, jako jsem já sám. Mám velkou úctu ke stromům, rostlinám, hmyzu, k jednotlivým buňkám, a tak dále. Od té doby, co považuji přírodu za inteligentní, se necítím na světě tak sám. Necítím se už od života odříznut. Můj život se stal mnohem zajímavějším."

    Díky ještě jednou, dobrý člověče! Smekám!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.