Přírodě přátelská auta?

14. srpna 2013 /
foto: Elisabeth Celeste

Jaký mají aktuální „ozeleňovací snahy“ autoprůmyslu vlastně dopad a smysl z hlediska vyššího principu ekologického? Nejspíš menší, než si myslíte.

Předně: na autech jsme závislí. Až příliš. Na tom se asi shodneme.

Při laické znalosti automobilového trhu se domnívám, že sebezelenější technologie naši závislost nezmění, naopak spíš prohloubí. Dokud auta smrděla a vypouštěla oblaka dýmu, nikoho ani nenapadlo vnímat je jako „čistá“. Dnes se objevují elektroauta, hybridní auta, vodíková, na zemní plyn nebo propan-butan, auta běžná, ale se super nízkými emisemi, auta bez řidiče a tak dále. Při hodnocení jejich ekologického dopadu však zpravidla chybí celostní přístup, protože jen samotné použití nové technologie problémy nevyřeší, ale mnohdy je jen přesune jinam. To se například stane, když elektřinu do auta vyrobíme ve staré uhelné elektrárně (představa elektromobility à la ČEZ). Kapacitní elektrobaterie jsou zase náročné na cenné suroviny, kvůli kterým se nejen v Africe válčí. Vodík je extrémně náročný na výrobu, zemní plyn dovážíme z Ruska, superúsporná auta jsou choulostivá na zacházení a je otázkou, jak blízko realitě jsou oficiální měřící cykly jejich spotřeby: papírově byste sice měli jezdit za tři litry benzínu na 100 kilometrů, v reálu ale pojedete spíš za dvojnásobek. Kurzy úsporné jízdy to možná časem změní, ale…

Zkrátka a prostě, nízké emise ani zdaleka nejsou všechno. Každé, i to sebevíc „čisté“ auto, musíte vyrobit a po uplynutí životnosti také zlikvidovat, což jsou procesy extrémně náročné na suroviny i energii. Každé auto tvoří stovky kilogramů až několik tun oceli, slitin, plastů a elektroniky. Když v něm pak jezdí jeden člověk, je jakkoli proklamovaná energetická efektivita tatam. Každé auto navíc zabírá místo na ulici, ve městě, na silnici; místo, které by mohlo sloužit jako chodník, cyklopruh nebo park. Každé další auto nepřímo tlačí na výstavbu infrastruktury, díky čemuž pak chybí peníze na kvalitní síť veřejné dopravy včetně té železniční nebo pro pěší a cyklisty. Každé auto má sadu pneumatik, kterou po sjetí prostě pálíme, každé auto je nějak hlučné, každé auto může srazit chodce.

foto: archiv fotobanky

Z auta se během více než jednoho století stalo klíčové spotřební zboží podléhající módním vlnám. Automobilky tento proces urychlují, nová auta jsou také stále složitější, často si na nich sami nevyměníte ani žárovku. Je otázkou, jak moc automobilkám hrají do karet i stále přísnější emisní normy, které alibisticky umožňují prezentovat sebemenší pokrok v úspoře stylem „naše auto ladí s přírodou“. Problémem přitom není míra emisí z jednoho auta, ale masová a neofilní automobilizace. Auta by možná vydržela 20 nebo 30 let, ale taková už dnes nechceme: příliš brzy je odkládáme, příliš brzy se jejich opravy stávají nerentabilními, příliš brzy „morálně zastarávají“. Navíc, čím úspornější auto máme, tím častěji a dále jezdíme, protože cesta zdánlivě stojí méně. Když už si (jakékoliv) auto koupíme, už jsme za něj utratili příliš mnoho peněz na to, aby nám nevyužité stálo před domem. Peníze za jeho koupi stejně jako nutná pojištění či servis si přitom už nejsme schopni započítat do ceny každé jízdy. A tak zpravidla jezdíme každý den, protože jízdenka na MHD už se nám najednou zdá drahá.

Jak z toho ven? Nejspíš až čas ukáže, které z „ekologických“ auto-technologií obstojí v tvrdé konkurenci. Možná to budou všechny, každá má i svá plus. Měli bychom se však soustředit také na změny vzorců jejich využívání. Například pečlivě zvažovat, zda auto opravdu potřebujeme každý den, zda jej opravdu musíme vlastnit — jestli by se třeba nevyplatilo jej sdílet s někým dalším (viz článek Sdílení aut včera, dnes a zítra) nebo půjčovat na rodinnou dovolenou z půjčovny. A jestli pro každodenní cestu do práce není rychlejší, pohodlnější či zdravější kolo, tramvaj nebo vlak. Takové přemýšlení potřebuje chladnou hlavu, což je samozřejmě v době stále klesajících cen aut a o to silnější reklamní masáže čím dál těžší.

Ještě však nezoufejme. Možná nastává nová doba: západní průzkumy říkají, že mnozí dnešní dvacátníci už se s autem nechtějí otravovat (asi si radši na chytrém telefonu najdou jízdní řád). Kolo má skoro každý, stále jich je na světě víc než aut. Berlíňané vlastní na tisíc obyvatel téměř o polovinu méně aut než Pražané. A každý Američan za rok najede v průměru méně kilometrů než dřív (viz článek Vojtěcha Pelikána Auto už není cool). Možná se prostě jen potřebujeme „přejíst“, aby nám došlo, že takhle to dál nejde.

Autor pracuje v Hnutí DUHA a je činný v carsharingu Autonapůl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.