Proč ženy samy sebe označují v mužském rodě

18. června 2006 /
foto: Wikimedia Commons. Průvod sufražetek New Yorkem, 1912.

Prostřednictvím jazyka nejen popisujeme skutečnost, nýbrž také ovlivňujeme smýšlení a jednání o věcech. Sami sebe ve společnosti zařazujeme na určité místo podle toho, jak o sobě a druhých mluvíme; to se v češtině týká zvláště tzv. generického maskulina. S příčinami a překonáváním tohoto stereotypu nás seznamuje germanistka a genderová lingvistka Jana Valdrová z Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.

V češtině se pro označování osob velmi často používá mužský rod; dokonce i ženy nazývají samy sebe v osobních výpovědích, v médiích nebo třeba v úředním jazyce mužskými tvary: „Jako divák se na ten film moc těším“ (televizní hlasatelka v interview); „Jako státní úředník nemám pravomoci“ (ředitelka protidrogové komise); „Já jsem zástupce tělesně postižených“ (členka Nadace O. Havlové); „Já nejsem tak častý návštěvník kin“ (zpravodajka rádia F1); „Já jsem podnikatel, nejsem žádný milionář“ (majitelka hotelu v Praze); „Jako obyvatel Prahy mám právo tu parkovat“, „Jako občan to nechápu“ (lékařka v interview pro televizi); „Chtěla bych vám říci za sebe jako za úředníka“ (náměstkyně primátora jedné metropole při slavnostním projevu).

Zdánlivě nevinné označování

Oblíbené používání mužského rodu při označování osob je zdánlivě nevinná záležitost: všichni přece chápou, že pod pojem naši politici zahrnujeme také Petru Buzkovou, Miroslavu Němcovou, Vlastu Parkanovou… Testy ve světě ale již před desítkami let dokázaly, že při vyslovení mužského názvu osoby nebo mužského zájmena si vybavíme mnohem častěji muže než ženu. Jazyk tak zneviditelňuje ženy a zastírá jejich zásluhy na veřejném dění. V 80. letech zařadily političky a členky nevládních organizací v demokratických zemích zanedbávání žen v jazyce na pomyslný seznam překážek jejich společenského uznání. A opravdu je tomu tak i v češtině: když na pohřbu obětí letecké katastrofy v lednu 2006 děkoval řečník statečným vojákům, kteří „nemohli splnit poslední rozkaz — v pořádku se vrátit domů“, kdo z nás přitom pomyslel na ženy-účastnice této vojenské mise? Rozsáhlé zahraniční výzkumy potvrdily, že schopnost mužského rodu zastupovat v názvech osob i ženský (odtud název: generické maskulinum) je spíše mýtus než skutečnost. Nikoli náhodou se problémem zabývaly psychologické asociace a ústavy; pod heslem nonsexist language lze na internetu najít desítky tisíc odkazů na doporučení a směrnice, jak se vyhýbat rodově diskriminujícímu vyjadřování. V mnoha zemích byly formulovány principy inzerce pracovních příležitostí — z inzerce musí být dnes jasné, že na hledané pozici jsou vítány také ženy. Jedno z nejreprezentativnějších pojednání o tzv. generickém maskulinu uveřejnil na své webové stránce Psychologický institut Univerzity v Heidelbergu.

Proč vlastně ženy tak ochotně označují samy sebe a své kolegyně mužskými tvary? Tento jev má podle mého názoru několik příčin. Jednou je automatické ztotožnění se s patriarchální podstatou jazyka. Jazyk původně skutečně označoval muže v různých profesích a funkcích — student i pedagog byli na vysoké škole ještě před sto lety většinou muži, stejně jako doktor, právník, majitel, volič. Jedna odbornice teprve v rozhovoru se mnou zjistila, že není chybou napsat si na vizitku obchodní zástupkyně. Někdy tedy stačí pouze upozornit na možnost utvoření ženského tvaru a ženy rychle mění své mluvní chování. Dalším důvodem bývá strach z nápadnosti. Je mnohem obtížněji odstranitelný — ženy se ostýchají užívat přechýleného tvaru, neboť jim zní nezvykle, ba nápadně. Jedná se často o názvy povolání a funkcí: právnička, psychiatryně, filoložka. Vedoucí dramaturgyně České televize se před několika lety v dopise mně adresovaném podepsala redaktor-dramaturg a uvedla, že tvar redaktorka-dramaturgyně neužívá, poněvadž by jej cítila jako „těžkopádný a svým způsobem nejapný“. Někdy neumí veřejnost správný tvar utvořit: pediatr/pediatryně, designer/designérka. A tak vzniká začarovaný kruh: tvar, který se neužívá, zní nápadně; zní-li nápadně, neužívá se. Také napětí z konfrontace může být příčinou toho, že ženy o sobě mluví v mužském rodě. Ženy s náročnou funkcí či povoláním, v němž dříve dominovali muži, mohou pociťovat nutnost obstát v mužském kolektivu, obhájit svá slova a své jednání: „Já si jako novinář nemohu odpustit otázku, pro虓 (novinářka v televizní debatě); „V devadesátém roce jsem udělala konkurz na moderátora“ (vzpomíná hlasatelka); „Jsem distributor tohoto filmu“ (česká distributorka amerického filmu Twister).

Roman Šebrle jako Sportovkyně roku?

Ženy někdy považují za vhodné dát najevo, že ve skupině, o které se mluví, jsou zastoupeni i muži. Tím současně vzroste hodnota jejich výkonu. I sem patří například konkurz na moderátora z předchozího odstavce. Jestliže herečka Jitka Molavcová prohlásila, že se v roce 1990 stala Nejpopulárnějším komikem roku, je jasné, že v soutěži byly nominovány ženy i muži. Názvy soutěží bývají ostatně zcela běžně formulovány v mužském tvaru: Cukrář roku, Výtvarník roku, Sportovec roku apod. Když policista za záchranu lidského života obdržel titul Gentleman silnic, jaké vyznamenání by asi příslušelo případné zachránkyni? Vlivy cizích jazyků, především anglického, zasahují zejména inzerci pracovních příležitostí, avšak často jde také o nedůsledný překlad názvů osob z literatury, televizních dokumentů i populárních seriálů. Názvy osob tedy buď zůstávají v anglickém znění, nebo jsou přeloženy mužským tvarem. Na vhodný ženský ekvivalent čekají některé méně obvyklé funkce a povolání; zřejmě proto se přední dáma našeho plynárenství představovala v jednom interview jako výkonný sekretář (executive secretary), neboť sekretářka zdaleka nepožívá takového statusu. V neposlední řadě je příčinou užívání mužských názvů osob při označování žen obecné podceňování jazyka jako společenského a politického fenoménu. Německá lingvistka Marlis Hellinger již v roce 1990 vysvětlovala jazykové praktiky žen na základě sociální interakce, kdy při vytváření sociální identity hraje roli příslušnost k sociální skupině. Člen/ka skupiny tedy od sebe i od druhých očekává určité chování, jež signalizuje příslušnost ke skupině. Jazykové zvyklosti souvisejí s konceptem ženskosti a mužskosti a zahrnují další bipolární kontrasty (vyšší/nižší status, faktor dominantní/podřízený, veřejný/soukromý, racionální/emocionální aj.). Pro naše muže by tudíž bylo nepředstavitelné nechat se zahrnovat pod ženské tvary: „Roman Šebrle se opět stal Sportovkyní roku.“ Takové zahrnování totiž nutně nese rysy diskriminace.

Byla jsem předsedou stavební komise

Naše bohemistická obec jen nerada připouští, že český jazykový úzus může někoho diskriminovat. Objevovaly se dokonce názory, že „máme v češtině tři rody, tudíž není genderový výzkum jazyka zapotřebí“, nebo že čeština genderovému či feministickému výzkumu „snad odolá“. Ukazuje se však, že čeština dokáže diskriminovat ženy podobně jako němčina, kde byly již před více než čtvrt stoletím formulovány návrhy na rodově nediskriminační vyjadřování, které jsou zejména v jazyce veřejného projevu dodržovány. Jedna z nejdůležitějších zásad spočívá v důsledném tvoření ženských názvů osob (přechylování). To platí také pro češtinu: výrok „Jako kontrolní orgán jsem dohlížela na…“ by bylo možné opravit na „Jako kontrolorka…“, „Vykonávala jsem kontrolu nad…“, „Měla jsem kontrolní pravomoc…“, „Prováděla jsem kontrolní činnost…“ Název funkce ve větě „Byla jsem předsedou stavební komise“ jistě snadno přechýlíme na předsedkyni. Dále je možné častěji používat slovesná přídavná jména jako vedoucí, studující, neutrální výrazy odborná síla místo odborník, upravovat texty lomítkem apod. Jazyk je naštěstí živý organismus a reaguje na potřeby mluvčích. Zvykli jsme si na poslankyni a ministryni (v době prvních českých ministryň se veřejnost vyjadřovala formou ankety k navrhovaným tvarům ministerka, ministra a ministryně); stejně tak se dříve či později konečně ujme i televizní divačka, expertka, vědkyně, poradkyně; a možná se nebudeme ostýchat mezi námi uvítat vzácnou a milou hostku z Česka či zahraničí.

Bližší informace včetně Příručky pro posuzování genderové korektnosti učebnic najdete na www.genderonline.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.