Prolomit kapitalismus: Zítra vstanu a zatknu banku

5. prosince 2009 /

Jihlava opět nabídla průřez inspirativními autorskými dokumenty a Sedmá generace opět nabízí průřez Jihlavou. S hlavou v postmoderní křeči natočenou doleva se v krátké rekapitulaci svezeme po hlavní dramaturgické vlně.

Festival dokumentů, konaný již tradičně na konci října v Jihlavě, se „dvacet let poté“ rozhodl nepropadat sentimentu, nevzpomínat, nebilancovat. Pod úderným heslem „Rekonstrukce“ směřoval jeho pohled vpřed. Nebo přece jen ne úplně rovně a spíš trochu vlevo? V každém případě měla Sedmá generace letos zcela opačný úkol než v minulých letech, kdy pomyslné eko-snímky stály většinou mimo hlavní proud. V letošním roce jim patřila přední místa programové dramaturgie. Vybíráme z ní několik lekcí z občanské angažovanosti.

Breaking (the) News

Chcete z/měnit svět? Letošní festivalová dramaturgie vyzdvihla několik návodů, z nichž lze vědomě či intuitivně vybírat podle vlastního sociálního kapitálu, osobních vloh nebo jen citu. Na rovině symbolů operují ironičtí Andy Bichlbaum a Mike Bonnano ve snímku Yesmen Fix the World (Yesmeni opravují svět, 2009). Tato dvojice svérázným způsobem upravuje kredit nadnárodních firem. Vydávají se za zástupce korporací, a v tomto převleku hledají lepší podobu trhu či veřejně revidují „nezamýšlené“ důsledky jeho růstu vedoucí k závažným sociálním či environmentálním pochybením. Yesmeni nabízejí nový, lepší svět, v němž tiskový mluvčí společnosti Dow přebírá v přímém přenosu vysílání BBC plnou odpovědnost za katastrofu v indickém Bhópálu, nebo v něm vycházejí The New York Times naplněné samými dobrými zprávami. Překvapené publikum žijící v zasíťované informační společnosti se nestačí divit, jak snadno lze na sebe vzít cizí identitu a vydat se s ní do televize či na prestižní konferenci. A žasnou také nad tím, že korporace se opravdu cítí ohroženy či odpovědny (samozřejmě mediální veřejnosti, nikoli skutečným obětem), protože zneužití svého jména soudně nežalují.

Výsledkem svérázné „opravy identit“ je výbušná směs originálních nápadů, absurdních i morbidních mediálních bublin a skandálů. Brilantní Yesmeni mají ovšem také problémy. Ten největší spočívá v natolik dokonalém ztvárnění rolí i pochopení vnitřní logiky protivníka, že jejich subverze namířené vůči systému jsou začleněny do myšlení těch, proti kterým vystupují. Na konferencích sklízejí potlesk a přijímají zakázky na své patenty… Jejich mediální a konferenční války stojí na jednoduchém nápadu a sdílejí úderného ducha organizací Adbusters nebo Undercurrents; namísto aktivistických metod však uplatňují brilantinové praktiky public relations.

…a zatknu banku

Pokud mají Yesmeni inspirovat kreativní a nevybouřené geeky a intelektuály, nový snímek Michaela Moora nabízí návod k rebelii nižší a střední třídě a jejich sociálně soucítícím sympatizantům. Capitalism: A Love Story (Kapitalismus: Milostný příběh, 2009) nabízí procitnutí a revoluční alternativu těm, kdo ještě chovají víru v americký sen, a tedy věří, že propast mezi bohatými a chudými je tu proto, aby jednou i chudí dostali svou šanci. Pro Moora je takto internalizovaná liberalistická ideologie hlavním nepřítelem uskutečnění „opravdové americké demokracie“. Jeho kritika provázanosti volného trhu a státní politiky vznikla jako odpověď na otázku, proč došlo k hospodářskému propadu, který položil na lopatky značnou část Ameriky, nejen Moorův rodný Michigan.
V cestě po Státech ukazuje na příklady bezpráví vůči „obyčejnému člověku“, a proti nim klade jednání firem, které i z krize vycházejí se ziskem. Banky jsou subvencovány z peněz daňových poplatníků; oni sami zůstávají bez prostředků, paralelně chyceni v pasti pracovních výpovědí a soudních exekucí, bez pák, jak si vymoci sociální zabezpečení nebo odstupné, které jim náleží.

Moorovo odkrývání zdrojů současného propadu a jeho důsledků má podobu praktického návodu k občanské neposlušnosti, nebo chcete-li angažovanosti. Nejnovější snímek ústí v představení pozitivních příkladů společného vlastnictví firem či úspěšného kolektivního odporu proti neférovému jednání korporací. V metaforické podobě Davida bojujícího s Goliášem pak sám autor převrací asymetrický vztah mocných a bezmocných: se stejnou logikou nároku, s jakou finanční instituce vybírají své dluhy, Moore s megafonem „obkličuje“ banky na newyorském Wall Street, a se sobě vlastní dávkou patosu žádá navrácení státních dotací; následně přichází ve jménu lidu/spravedlnosti zatknout newyorskou burzu. Čekejte tradiční směsici spravedlivého rozhořčení, úderného hledání kořenů sociální nespravedlnosti, nemístného a neprofesionálního sentimentu, osobního vkladu a přímých, selektivních závěrů. Nebudete zklamáni.

Sítě se utahují

Můžete si ovšem zvolit i salonnější formu kritiky neoliberální ideologie. Teoretický protiklad Moorově spanilé jízdě představuje kanadský snímek Obklíčení — demokracie v osidlech liberalismu (2008) Richarda Brouilletta, na němž jeho autor pracoval plných dvanáct let. Ve dvou a půl hodinách mohou diváci procházet vizuální učebnici neoliberalismu. Brouillett přiznává, že obsáhlý černobílý snímek natočený na 16 mm kameru není pro každého; jeho mluvící hlavy si ovšem odnesly uznání již z několika světových festivalů. (Obklíčení nyní soutěží v sekci dokumentů i na IFF v Bratislavě.) Forma je maximálně potlačena tak, aby se publikum mohlo soustředit na výpovědi protagonistů: od Naoma Chomského či Ignacia Ramoneta přes Omara Aktoufa, Oncle Bernarda, Michela Chossudovského, Normanda Baillargeona či Susan George.

Snímek se vrací ke kořenům liberálního a neoliberálního myšlení formulovaného Adamem Smithem či Johnem Lockem a dává prostor pro výměnu názorů a argumentaci i soudobým představitelům této ideologie. Kriticky zkoumá zrod klíčových neoliberálních think-tanků a propojení jejich představitelů s politickou reprezentací, se vzdělávacími institucemi či světem médií. Vysvětluje fungování finančních derivátů i principy spekulativního obchodování s měnami států třetího světa. Ve svém vyústění představuje film důsledky prolnutí neoliberalismu s neokolonialismem ve světě, kde ekonomická moc určuje podobu politického i sociálně-kulturního řádu. Skutečnosti a souvislosti vystavěné ve snímku v souvislý celek nejsou novátorské, jejich význam spočívá v ucelenosti argumentu a jeho disciplinovaném akademickém designu.

Zvídavý divák uvedených tří filmů možná odejde s otázkou, co zbude, pokud neoliberalismus s jeho chybami odstraníme. Bude očištěná kostra státu životaschopná? Na jakých ideálech a ideologiích zůstane viset? Potřebujeme pak vůbec instituci státu? Všechny tři snímky v důsledku hledají podobu spravedlivého a správného sociálního uspořádání ve světě, v němž člověk má moc nad vším, jen ne nad svým (každodenním) životem. Obklíčení svou teoreticky-introvertní formou klade tuto otázku asi nejnaléhavěji. To podtrhuje i fakt jeho dvanáctileté výroby — autora nelze podezřívat z prvoplánového načasování na dnešní ekonomickou situaci.

Zítra vstanu…

V kontextu dosud představených snímků lze Auto*Matu (2009) Martina Marečka asi nejpříhodněji přiřadit označení případová studie. Avšak právě na jasně vymezeném prostoru sledování inicia-tivy za rozvoj cyklistické a pěší dopravy v Praze se nabízí hledání širších souvislostí. Automobilový průmysl funguje jako jedna z nejmocnějších lobby ve většině zemí. Auta jsou významnou komoditou obklopenou fandovstvím. Představují nejen nezbytný nástroj umožňující pohyb v dnešním světě velkých vzdáleností a zhuštěného času, ale také koníček a vášeň naplňující vedle každodennosti i sváteční dny. Pohybují se po silnicích — určují tedy vzhled naší krajiny; produkují zplodiny — ovlivňují složení vzduchu, který dýcháme. Jsou hlučná — spoluurčují estetiku našeho života. Právě pro tuto komplexnost mohou být motivy boje proti automobilismu systémové i ryze osobní. Oba póly spojuje snímek režiséra, který ve svém bytě v centru Prahy šest let uléhal s myšlenkou „zítra vstanu a změním svoje město“ (dovolme si v této zkratce využít slogan filmu) a který je v něm jak aktivistou, tak třeba otcem, manželem a kamarádem.

Z předchozích snímků Martina Marečka jsme zvyklí očekávat sociální kritiku zabalenou v pořádné dávce humoru. I v Auto*Matu je řada vtipných či ironicky vypointovaných scén, výbuchy smíchu však cosi potlačuje. Není to jen smrt Jana Bouchala. Smutná je náročnost lobbingu proti zažitému prostředku, jehož nezamýšlené důsledky nechceme dohlédnout. Většina lidí stále přemýšlí v krátkodobém horizontu; i proto se s klidným svědomím může každé ráno zavírat do svého vozu. Zdánlivě jednoduchý úkon poskytuje silné páky představitelům moci, kteří se v symbolické řeči snímku stávají nejvýraznějšími mluvčími auto-matismů našeho věku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.