Prolomit velkou energetickou lež

25. února 2002 /
foto: Luděk Čertík
Hermann Scheer (1944) je významným německým a evropským politikem. Od roku 1980 je poslancem spolkového sněmu, je též členem Rady Evropy a prezidentem sdružení EUROSOLAR. V roce 1999 mu byla švédským parlamentem udělena Alternativní Nobelova cena. Je autorem řady knih (Zürück zur Politik 1995, Solare Weltwirtschaft 1999, Sonnenstrategie – Politik ohne Alternative 1995, česky vyšlo pod názvem Sluneční strategie – politika bez alternativy, 1999) a vydavatelem časopisu Solarzeitalter. V budově Bundestagu s ním 17. listopadu 2001 rozprávěl Milan Smrž, předseda české sekce Eurosolar.cz.

Jak jsou dnes přijímány obnovitelné zdroje energie v Evropské unii? Dostaly již zelenou?

Obecně probíhá vývoj vztahu k obnovitelným zdrojům několika stádii. V tom prvním bývá obvykle sluneční energie ignorována, ve druhém pak zesměšňována, jako snad sympatická možnost, kterou ovšem nelze brát vážně, protože prý zdaleka nemůže dostačovat k tomu, aby mohla nahradit atomovou a fosilní energii. Současně se proti myšlenkám na její výraznější využití bojuje praktickými kroky. My se však nacházíme již ve třetí fázi, kdy boj o praktickou hodnotu sluneční energetiky elektrické podniky prohrály. Obnovitelné zdroje jsou dnes brány jako vážná alternativa, staly se faktorem, bez něhož úvahy o celkovém dalším rozvoji energetiky nemají vůbec smysl.

Mnozí lidé z konvenčního energetického hospodářství si neustále v novinách stěžují, že obnovitelným zdrojům je dáván příliš velký manévrovací prostor. Co se týče aktuálního podílu obnovitelných zdrojů na výrobě, zdá se tato výtka pochopitelná, nicméně z hlediska významu její nezbytnosti pro trvale udržitelnou budoucnost je prostor, který je jí poskytován, plně opodstatněný. Bylo totiž nutné ukázat, že solární energetika a obnovitelné zdroje – to je ta velká budoucnost. Jen tak se celá záležitost dala do pohybu.

Již před několika lety jsme věděli, že většina veřejnosti nevěří velkým energetickým podnikům, když říkají, že „obnovitelné energie nejsou alternativou“. V současné době jsou už k dispozici další průzkumy, které ukazují, že veřejnost je více fascinována obnovitelnými zdroji než třeba Microsoftem nebo dokonce olympijskými hrami.

Jaká je dnes situace v oblasti obnovitelných zdrojů např. ve Francii? Je známo, že téměř 80 % veškeré elektrické energie získává z jádra.

Francie se dostala do extrémní závislosti na jaderné energii. Avšak její odpor k obnovitelné energetice nespočívá jen v obrovské kapacitě jaderných elektráren. Obdobně je tomu i v jiných zemích, kde pro změnu stojí velké uhelné nebo plynové elektrárny (např. Itálie s převahou plynových elektráren). Všude tam můžeme pozorovat stejně velký odpor. Je to odpor etablované energetiky proti obnovitelným zdrojům, který má svou příčinu především v centralizované struktuře současného elektrického zásobování s velkými elektrárnami a rozsáhlou distribuční sítí. Obnovitelné energie, které vyrábějí proud decentralizovaně, jsou pro ni cizím tělesem. Vysoce centralizovaným výrobcům energie jde především o zachování jejich současného výrobního monopolu, včetně zachování centralizovaných distribučních a dopravních struktur. U obnovitelných zdrojů je zcela jisté, že to vše bude využíváno v mnohem menší míře.

Obnovitelné energie představují jeden z mála zdrojů, který nabízí cestu od importní energie k vlastní energii, od dlouhých transportních cest ke krátkým, od malého počtu velkých elektráren a rafinerií k velkému množství malých elektráren a rafinerií (tj. zařízení pro výrobu pohonných hmot z biomasy), a tedy cestu od několika málo podniků a firem k potenciálně velkému množství podniků a velmi mnoha samozásobitelům. Nemůžeme proto vůbec očekávat, že by současné energetické struktury přijaly obnovitelné energie. Ty jsou totiž něčím, co rozbíjí jejich strukturu. Samozřejmě, argumentuje se náklady, ekonomií, nedostatečným potenciálem, chybějícími technologiemi. Nic z toho však není relevantním argumentem, neboť na začátku každého takového nového rozvoje jsou náklady vždy větší. Jádrem odporu vůči sluneční energetice je tedy v první řadě její odlišná struktura.

U nás v České republice se připravuje privatizace celé energetiky včetně distribučních sítí. Co to principiálně znamená pro obnovitelné zdroje?

To je přesně opačný postup, než jaký by byl pro budoucnost potřebný. Když teď bude česká energetika privatizována, bude to jistě do rukou velkého kupce – v úvahu připadá asi pět velkých západoevropských nebo amerických firem. Důsledkem bude ještě větší koncentrace a centralizace. Jeden z velkých energetických koncernů, které se již staly transnacionálními a nepodléhají žádné politické kontrole, tak jen zvýší svůj vliv. To je prostě úplně špatná cesta.

Totéž platí ve věci nezbytné proměny současného fosilně atomového energetického systému v obnovitelný z hlediska celkového trendu technologického rozvoje. Tento rozvoj totiž nesměřuje ke stále větším technickým kapacitám, ale naopak k menším. A to nejenom v energetice, především je to patrné v mikroelektronice. Mikroelektronika směřuje ke stále více decentralizovanému rozvoji. Obdobně je tomu i ve správních orgánech, pakliže jsou dobře tvořeny. Lze to sledovat i ve výrobních technologiích, ve zpracování dat. Vždy je to umožněno mikroelektronikou. V případě obnovitelných zdrojů energie k tomu přistupuje navíc nutnost její necentralizované (rozptýlené) „sklizně“. Potenciál obnovitelných energetických zdrojů není totiž soustředěn do několika málo míst na Zemi, jako je tomu v případě ropy, zemního plynu nebo uranu. Obnovitelné zdroje energie představují energii prostředí, která je k dispozici všude: energie vody, bioenergie, záření slunce. Tato energie musí být „sklízena“ decentrálně. Není to však žádná nevýhoda, ale naopak jednoznačná přednost. Jen pro současné energetické hospodářství, které má úplně jinou strukturu, se to jeví jako nevýhoda. Energetická spotřeba je vždy decentralizovaná, energie se spotřebovává tam, kde lidé žijí a pracují. Získávání energie z atomových a fosilních zdrojů však musí být nezbytně centrální, protože jejich zdroje se nalézají na málo místech světa. Tak se vytváří komplikovaná infrastruktura dlouhých cest pro dopravu a zpracování energetických surovin a pak další řetězce a sítě pro distribuci z nich vyrobené energie. To je to, co Američané nazývají upstream a downstream strukturou. Upstream je cesta z místa těžby do elektrárny či rafinerie, kde dochází k přeměně vytěžené suroviny v energii, a downstream je další cesta, kterou je energie dopravována z elektrárny či rafinerie ke spotřebitelům.

U obnovitelných zdrojů máme šanci spojit oba zmíněné prostory, tj. prostor, kde se energie získává, s prostorem, kde se spotřebovává. To znamená zajištění dostatku energie pro všechny, získávání energie bez emisí, stabilitu národního hospodářství. Mimo to mají obnovitelné zdroje existenční význam pro životní prostředí.

Co je podle tebe nejdůležitější z hlediska prosazení těchto myšlenek? Kde je třeba začít? Jsou těmi rozhodujícími činiteli politici, žurnalisté, veřejnost?

Nejdůležitějším spojencem pro obnovitelné zdroje energie je veřejnost. Musíme jí ukázat, že dnes často hlásané tvrzení, že obnovitelné zdroje nemohou nahradit stávající energetické zdroje, je jednou velkou energetickou lží. Společnost musí dostat příležitost poznat, že veškerou její energetickou spotřebu je možné zajistit pomocí obnovitelných zdrojů energie. Pochopitelně to není možné udělat ze dne na den.

Současný energetický systém potřeboval sto let na to, aby se strukturoval. Dnes potřebný systém zásobování z obnovitel-ných zdrojů se bude muset obejít bez tak dlouhého období, protože již nemáme čas čekat na pomalou restrukturalizaci. Jde o úkol na tři následující desetiletí, a proto musíme začít radikálně dnes. Jakmile pochopí veřejnost, že to jde, pochopí to i politici. Veřejnost se totiž bude politiků ptát a když budou hloupě odpovídat, budou směšní nebo se pozná, že jsou v područí fosilně-atomové lobby. Více než sto let jsou vydávány zajímavé knihy, v nichž je popisováno mafiánské spojení mezi politickými institucemi a energetickým hospodářstvím, a to v kriminálních rozměrech. Tento moment nelze přehlížet. Dřívější privatizace povstávala jednoduše z korupce.

Abychom se však vrátili k otázce týkající se privatizace české energetiky. K podobné privatizaci došlo již v Maďarsku a maďarská energetika je od té doby prakticky v rukou západních energetických koncernů. Pakliže k privatizaci dojde, stane se ještě těžším prosadit v budoucnu obnovitelné energie přátelské k životnímu prostředí. V mnoha srovnatelných případech v jiných zemích jsem proto politikům doporučoval úplně opačnou cestu. Nikoliv tedy prodej energetických podniků spojený s následnou další centralizací, ale rozpletení státního koncernu a převedení státního monopolu do obecní a komunální sféry. Centralizace totiž byla v mnoha zemích prováděna prostřednictvím politické moci. Dříve samostatné komunální podniky byly politickým rozhodnutím natlačeny do státních podniků. Ve všech takových zemích by měla města a obce požadovat navrácení svého majetku zpět.

Podobně se to odehrálo i v NDR. Státní energetické podniky chtěly z počátku prodat nebo předat svůj majetek velkým západoněmeckým koncernům, ač svůj majetek původně získaly nucenou kolektivizací komunálních městských podniků. Východoněmecké obce proto řekly: takhle ne, my chceme majetek zpět. Správná cesta po demokratické revoluci 1989 tedy měla vést k návratu majetku obcím. Obce jej měly samy požadovat zpět. To platí především pro elektrické sítě, protože elektrické sítě jsou jako cesty. Jsou to dopravní kanály, které nepatří do soukromých rukou a musí zůstat přístupné každému – je to infrastruktura veřejnosti. To je rozhodující. Na bázi veřejných sítí je pak možné změnit výrobní strukturu mnohem snadněji, a to oddělením výroby a distribuce. Jsou-li výrobci zároveň vlastníky sítí (i když to jsou soukromí výrobci), nevytváří se prostor pro žádné tržní prostředí. Pouze se to tak nazývá. To je příklad, jak privatizace může vést k pravému opaku. Známe privatizované plánované hospodářství, existuje též plánované hospodářství soukromých koncernů. To je skutečný problém současnosti – globální hospodářství provozované ne státy, ale globálními koncerny, a to především v oblasti energetiky.

V Německu je téměř dva roky v plat-nosti zákon o obnovitelných zdrojích (viz SG 10/2001 – pozn. red.). Zjistili jsme, že v českém parlamentu jsou v tuto chvíli dva poslanci, kteří o něčem podobném uvažují – to je veliký rozdíl. Jaká je situace v dalších zemích?

Existují již podobné modely, které ten německý následují. V devadesátých letech existoval v Dánsku paralelně zákon obdobný. Následně však byla učiněna systémová změna, která negativně postihla možnost zavádění obnovitelných zdrojů – původní model minimálních cen, odpovídající německému modelu, byl změněn na systém kvót.

Náš, německý systém stojí na garantování minimálních výkupních cen, které nikdo nemůže změnit a které poskytují investiční jistotu pro ty, kdo chtějí poskytovat proud z obnovitelných zdrojů. Chtějí například obnovit malou vodní elektrárnu, provozovat větrné elektrárny, fotovoltaiku, zařízení pro výrobu proudu z biomasy.

V Dánsku byl zmíněný model minimálních cen odstraněn a bylo přislíbeno, že bude nahrazen systémem lepším. Nicméně se ukázalo, že systém kvót prostě nefunguje a v Dánsku bude tedy opět znovu zaveden systém minimálních cen.

Je zajímavé, že model minimálních cen převzala rovněž Francie, a to zatím jako systém kontingentů (pevně stanovených dodávek), nejprve pouze pro větrnou energii, a to do kapacity 3 000 MW. Jsem však přesvědčen, že se to nedá nadále brzdit a že až i tam bude instalován výkon 3 000 MW, bude to dál pokračovat.

Ve Francii už se pro politiky staly nepříjemnými otázky týkající se větrné energetiky: proč je v Německu instalováno 8 000 MW větrné energie a ve Francii pouze 50 MW, ač má na pobřeží Atlantského oceánu pro rozvoj tohoto odvětví zjevně lepší podmínky než Německo? To má paradoxně větrných elektráren stonásobně víc. Francouzskou veřejnost znovu a znovu překvapovalo, že větrná energetika jako nové průmyslové odvětví zaměstnává v Německu přes 50 000 osob. Fakt, že toto nové průmyslové odvětví Francii úplně míjí, francouzskou vládu více a více znervózňovalo. Proto nyní schválila zákon, který se tím naším inspiruje. Také Španělé vycházeli z tohoto zákona, a proto u nich také došlo ke druhému nejrychlejšímu rozvoji větrné energetiky na světě. Byl jsem pozván dokonce k návštěvě brazilského parlamentu, který je stále zvědavější a začíná plánovat zákon podobný našemu energetickému zákonu o obnovitelných zdrojích. Ten nalezl svou obdobu i v energetickém zákoně dvou spolkových zemí Rakouska (Korutanech a Voralbergu) a mají o něj zájem také v Číně. Znamená to tedy, že se stal politickým modelem. Myslím, že se jím musel stát naprosto zákonitě, neboť nikdo nemůže ignorovat skutečnost, že se v Německu každoročně instaluje 1 500 MW z obnovitelných zdrojů.

V České republice nemáme mořské pobřeží, snad bychom mohli převzít rakouský model s biomasou.

Větrnou energii v Německu provozujeme nejen na pobřeží, ale také ve vnitrozemí, v Bavorsku, kolem Rýna, ale také v rovinatých oblastech severního Německa – uvidíte je, když například pojedete po dálnici z Berlína do Rostocku nebo do Hamburgu. Také v Čechách jsou oblasti, kde by mohly stát větrné elektrárny. Každopádně zákon o povinném výkupu by se samozřejmě neměl týkat jenom větrné energie nebo fotovoltaiky, ale měl by zahrnovat též malé vodní elektrárny.

Jsou v Berlíně k vidění nějaké stavby, které by byly realizovány podle zásad sluneční architektury?

Ano, je to například historická budova Reichstagu, dnešní sídlo spolkového sněmu – Bundestagu. Ta je plně zásobována pouze z obnovitelných zdrojů. Není to však vidět na první pohled, protože historickou fasádu nemůžete vybavit solárními panely. To prostě nejde. Na určitých částech střechy budovy jsou umístěny
fotovoltaické panely, které však nestačí pokrýt celou její spotřebu energie. Eurosolar proto prosadil takový energetický koncept, kdy ve sklepě jsou umístěny dvě 400 kW kogenerační jednotky na rostlinný olej, dodávaný z Brandenburska, které vyrábějí proud a teplo. V létě se jimi vyrobená teplá voda vhání do zemního aquiferu, odkud se v zimě opět čerpá pro nové vytápění. Jde tedy o 100 % zásobování energií z obnovitelných zdrojů, přičemž v určitých obdobích je možné tímto způsobem zde vyrobenou přebytečnou elektrickou energii dodávat do veřejné sítě. Je to názorný příklad, že obnovitelné energie fungují a je možné je výhodně využít.

Z tvého vyprávění se zdá být všechno úplně jasné, avšak v České republice to bude asi znamenat ještě dlouhou cestu. Myslíš, že již nastala vhodná doba pro to jít se slunečním programem do politiky, to znamená použít jej jako hlavní politický program? Nebo je taktičtější do politiky nejprve vstoupit a potom teprve začít podporovat sluneční strategii?

Pochopitelně je důležité začít s argumentací okamžitě, je třeba vyvracet tvrzení, že obnovitelné energie nejsou žádnou nebo jen omezenou alternativou. To je tvrzení energetických firem a všech institucí, které jsou jimi placeny. Ve vědeckých studiích, placených z prostředků energetického sektoru, dospívají k závěrům, které si tento sektor přeje. To je hlavní důvod, proč se stále říká, že obnovitelné energie nejsou alternativou.

Bohužel si to myslí také mnozí politici, někteří profesoři, ale i většina veřejnosti, a proto je rozhodující prolomit tuto velkou energetickou lež dnešní doby. Teprve potom nad tím začnou politici a vědci přemýšlet. Proto jsou mé aktivity takové, jaké jsou, i když jsem se jimi začal zabývat, až když jsem se stal poslancem.

To je dvacet let?

Ne, patnáct. Začal jsem o tom mluvit, začal jsem psát na toto téma, dělat přednášky a pořádat konference s pomocí řady žurnalistů, kteří rozuměli tomu, jak pracovat s veřejností – to byl první krok. Pak byli poslanci a strany stále zvědavější. Ne samozřejmě všechny najednou, tak tomu nikdy není. Zároveň s tím se zvyšoval tlak veřejnosti, aby se v té věci začalo něco dělat.

Kolik členů Eurosolaru působí v Bundestagu a kolik je jich v evropské politice?

V německém parlamentu je členem Eurosolaru 65 poslanců a v Evropském parlamentu asi 30. S hlavními aktivitami jsme již začali. Projevilo se to pozitivně v přijetí nových energetických zákonů. Především přijetí zákona o obnovitelných zdrojích by nebylo vůbec možné bez iniciativy této skupiny. A to včetně ataků na původní zákon o povinném výkupu elektrické energie v polovině 90 let.

A jsou to převážně členové sociální demokracie (SPD)?

S několika výjimkami to jsou jenom členové SPD a Zelených. Dva jsou křesťanští demokraté z CDU/CSU a dva postkomunisté z PDS.

Patří mezi členy Eurosolaru také nějaké velké firmy zabývající se energetikou?

Eurosolar je již od začátku organizován tak, že nepředstavuje žádnou privilegovanou vrstvu. V našich řadách máme též podniky a podnika-tele. Vystupují však jako právnické osoby a jako všichni ostatní mají jen jeden hlas; nejde tedy o žádné privilegované členství. Eurosolar není zájmovým, ale veřejným sdružením, které klade hlavní důraz na všeobecnou politickou a společenskou mobilizaci obnovitelných zdrojů. Jeho jádrem je polemické myšlení, takže již od počátku nepřicházelo v úvahu, aby se jeho členy staly etablované energetické podniky, které v té době nebraly práci Eurosolaru vůbec vážně.

Jaká je stručná historie Eurosolaru? Jak spolupracuje s ostatními světovými ekologickými organizacemi?

Eurosolar byl založen v roce 1988. V té době již existovaly spolky pro obnovitelné energie, které se však zabývaly výlučně technickou stránkou problému. Jejich členy byla celá řada vědců. Novum Eurosolaru spočívalo v tom, že prováděl veřejnou, společenskou a politickou práci. Naší prioritou je pomocí poučené veřejnosti vytvářet takový politický rámec, v němž by bylo možné současnému energetickému sektoru odejmout dnešní politická privilegia, a vytvořit tak podmínky pro vznik nové struktury svobodné společnosti, která by podporovala cestu k využívání obnovitelných zdrojů energie.

To byl vlastně začátek práce na tomto poli, protože pouze řešením technických problémů bychom se daleko nedostali. Existence technických řešení je sice nezbytná, neboť bez techniky to nejde. Avšak myslet si, že se jedná pouze o technický vývoj, který je nutno zvládnout, a že jakmile technika dosáhne určité kvality, všechno poběží samo, je velký omyl. Musíme si připomenout, že například ve 30. letech bylo v USA pět milionů větrných elektráren, které vyráběly elektrický proud. Podobně ve 40. a 50. letech zmizely v Německu z politických důvodů všechny větrné elektrárny, stejně jako 70 000 malých vodních elektráren. Nezmizely především z ekonomických důvodů, ale proto, že si centralizované energetické hospodářství vytvořilo pomocí politické moci územní monopol a všechno ostatní, co se do jeho struktur nehodilo, odstranilo. Samostatný výrobce proudu nebo městský podnik – to by byl písek v soukolí, kterého se obávali. Nechtěli je tu mít, protože jim stáli v cestě, a tak je vykoupili. Když to samostatní výrobci neudělali dobrovolně, pomohla politika. A to nejen v bývalé NDR. To je historie, kterou je třeba mít na zřeteli především z hlediska kulturního a politického, nikoliv z hlediska technického vývoje. To je také skutečný důvod existence Eurosolaru.

I ostatní ekologické organizace se v tomto směru začaly po nějaké době o tyto věci zajímat, což z počátku nedělaly. O energetických otázkách toho samy moc nevěděly, s výjimkou toho, že emise z energetiky jsou nebezpečné. Moc toho nevěděly také o energetických alternativách, nevěřily, že je něco takového vůbec možné. Proto se svazy pro životní prostředí soustředily na podporu energetických úspor a nikoliv na nahrazení fosilně-atomové energie. To představovalo jejich meze. Proto se domnívám, že je důležité s ekologickými organizacemi hovořit o obrovských možnostech, které obnovitelné zdroje energie poskytují.

Připravil Milan Smrž. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.