Putovat krajinou bez turistů

Svou loňskou asijskou cestu jste zakončil cimrmanovským výletem na Kokořín. Zažil jste během svých poutí také podobnou trudnomyslnost a stesk po domově jako Cimrmanovi účastníci polární expedice?

Když je člověk někde čtvrt roku sám, samozřejmě se mu občas stýská, ale nesmí se tím nechat pohltit. Je zapotřebí se sebou pracovat a smutek zapudit, protože jakmile člověk sklouzne na vlně sebelítosti, už nikdy nic neudělá. Když to na mě přichází, radši se bavím s lidmi nebo si dám oběd, abych přišel na jiné myšlenky.

Proti smutku tedy bojujete setkáním s místními lidmi?

Ano. Připadal bych si hrozně osamělý, kdybych se nebavil s místními. Nemusím s nimi ani mluvit, stačí třeba zahrát si ping-pong nebo povečeřet. Když vím, že ještě měsíc budu putovat sám, tak si ten čas nechci kazit podobnými hloupými pocity, proto se je snažím dostat z hlavy.

O zemích, kam cestujete, si zjišťujete jen minimum informací a ani se neučíte místní jazyk. Zároveň vám na poutích jde hlavně o setkání s místními lidmi. Neomezuje vás vaše neznalost v poznávání jejich života?

Učit se čínštinu nebo nepálštinu je utopie, to bych se nenaučil ani základy, protože se jedná o úplně jinou jazykovou větev. O zemích si dopředu nic nezjišťuji proto, že když si o Nepálu něco přečtete, vytvoříte si očekávání, jaká by ta země měla být. Když tam poté přijedete, chcete, aby vše, co o té zemi víte, bylo naplněno. Proto mi přijde fajn tuto fázi vypustit a vykašlat se na veškeré stereotypní vnímání těch míst.

Dětem v nepálské škole pouštěl evropskou hudbu, Dvořákovu Humoresku a Beatles.

Například Nepál považujeme za duchovní zemi, v níž je každý buddhistou, a přitom je tam devadesát procent hinduistů; jako zemi s nádhernou a čistou přírodou, i když tam vládně hrozný bordel. Díky tomu, že si o daném místě předem nic nezjistím a poznám ho až optikou místních lidí, mohu jej vnímat jinak, než jak ho popisují turističtí průvodci. Ti jsou takovým cestovatelským kýčem a prezentují jen náš evropský pohled. Zatímco když přicestuji jako tabula rasa, jen se bavím s místními a zajímám se o jejich život, poznám tu zemi opravdu zevnitř, což je pro mě mnohem zajímavější. Navíc kdybych o místě, v němž budu dlouhou dobu chodit pěšky, vše věděl, budu se možná trochu nudit.

Neznáte-li místní jazyk a normy chování, jak se pak vyhýbáte faux pas?

Nevyhýbám se jim. Místní vám všechno odpustí, každý chápe, že jste cizinec. Představte si sebe samu v situaci, kdybyste potkala na ulici zmateného Číňana a vzala ho k sobě domů. Kdyby vám vešel v botách do obýváku nebo nechal otevřené dveře během používání záchodu — což jsou samozřejmě absurdní příklady — tak vám to přece bude taky připadat v pohodě. Řeknete si: je to Číňan a neví, jak se to dělá u nás.

Moje filosofie zní: strávit co nejvíce času s místními lidmi a ideálně u nich doma. Abych pro ně připravil co největší zážitek, záměrně sleduju stereotypy, které mají o Evropanech. Když jsem hrál s dětmi v Nepálu fotbal, choval jsem se jako fotbalista z televize: serval jsem si tričko, bušil se do prsou a ony měly radost, že je Evropan takový, jak si ho z televize představují. V Číně i v době, kdy jsem uměl jíst hůlkami, jsem to dělal tak, aby mi padala rýže, protože oni se mé nemotornosti smáli. Žádné faux pas ve své roli cizince tedy nevytvoříte, naopak je projevená odlišnost baví. Turisté, znající místní zvyky, protože si je pečlivě nastudovali v Lonely Planet, nikoho nezajímají. Každý je naopak zvědavý na „burany“, kteří se chovají, jak jsou zvyklí.

Takže se vám nestalo, že by vám někdo něco vyčetl nebo netoleroval vaše chování?

To opravdu ne — a to se mi staly opravdu divoké věci. Třeba jsem se v Číně vetřel na cizí pohřeb v domnění, že se jedná o oslavu narozenin. Byl večer, lidé seděli před svým domem, hráli karty a měli zapálenou svíčku. Až po nějaké době, co jsem s nimi pobýval, jsem zjistil, že jde o pohřeb. Čínské pohřby jsou naštěstí jiné než u nás, čím více lidí se jich účastní, tím lépe.

Myslím tedy, že jsem nezpůsobil žádné zásadní faux pas. Když jsem procházel Tureckem a Izraelem, otevřeně jsem se lidí ptal i na ožehavější témata, ale vždycky mi odpověděli. Opravdu se mi nestalo, že by mě někdo zapudil, protože bych provedl něco nemístného. Ještě je možné, že o tom jen nevím, protože například v Číně jsem místním nerozuměl. Možná mi říkali, ať už táhnu, že jsem způsobil ostudu, a já se na ně jen usmíval. (smích)

Jak jste se na vaší poslední pouti s Nepálci a Číňany vlastně dorozumíval? Anglicky?

V Číně ne, v Nepálu ano, tam někteří trochu anglicky uměli. V Číně jsem těch pět týdnů jen žasnul. Komunikovali jsme tam dokonce i bez gest — i ta mají odlišná — spíše jsme si jen empaticky dali najevo, že se sebe nemusíme bát. V Nepálu se vyptávali a byli zvědaví, ale neexistuje otázka, která by pro mě byla nepřijatelná. Beru to tak, že když se o mě někdo stará, dá mi večeři a nechá mě u sebe přespat, získává tím nárok na to, aby o mně něco zjistil. Proto se snažím zapojit do života místních lidí, vařím s nimi nebo si hraji s jejich dětmi.

Nepálská krajina.

Přistupujete v běžném životě ke strádání a mrzutostem se stejnou lehkostí jako na poutích?

Chtěl bych a snažím se o to. Na druhou stranu normální život je mnohem komfortnější než život na pouti. Putovat sám je náročné, nemáte si komu postěžovat, každý problém musíte vyřešit vy sama nebo se zeptat místních lidí. Není to jednoduché, proto jsem si vytvořil určité návyky, držím se svých pravidel a snažím se se sebou pracovat, abych nebyl smutný z mrzutostí, protože bych si tím otrávil celý den a stejně by mě nikdo nepolitoval. Po návratu domů je však těžké uchovat si podobný přístup. Běžný život je jednodušší a lidé mívají sklony se litovat právě proto, že díky komfortu si to můžeme dovolit. Občas se tady taky lituji, ale málo.

Prožíval jste svou poslední pouť jinak, když jste předem věděl, že o ní chcete psát knihu?

To byla velká otázka, protože podobná zkušenost pro mě byla nová. Když jsem odjížděl na svou poslední pouť, měl jsem za sebou tři dlouhé pěší cesty. Nikdy jsem o nich moc nemluvil, až najednou po půl roce, kdy jsem se vrátil z Jeruzaléma, mi přišly nabídky na projekce a následně jsem napsal knížku. Představoval jsem si, že mě občas napadne, co by bylo dobré ještě zažít a napsat to i do knihy, ale nakonec jsem takto přemýšlel jen párkrát a zbytek času jsem si to vůbec neuvědomoval, protože jsem pořád měl nějaké jiné problémy. Jen jsem se musel nutit do psaní deníku. Ale obsáhlé deníky jsem si psal vždy, proto se nejednalo o takovou změnu. Různé věci na pouti chci prostě sám zažívat, dělám je pro sebe, ne pro svou knihu.

Berete během cestování ohled na vaši ekologickou stopu?

Myslím, že neexistuje ekologičtější způsob cestování než chodit pěšky. Je zajímavé, že když na poutích často spím venku a jsem celý den v přírodě, vždy ve mně k ní propuká zvláštní láska rozvíjející se až do absurdních rozměrů. Například nejsem schopen zašlápnout mravence nebo zabít mouchu.

Také s sebou vždy vláčím odpadky tak dlouho, dokud nenajdu nějakou popelnici. To byl problém zvláště v Nepálu, protože tam koše vůbec nemají. Vesnice jsou izolované a nemají kam odpad odvézt, a tak ho pálí na velkých hromadách za vesnicemi. Vždy mi drásalo srdce, když jsem si koupil něco v obalu a nesl jej třeba dva dny, než jsem si uvědomil, že žádný koš nenajdu, protože zkrátka neexistuje. Takže jsem odpadky s krvácejícím srdcem trousil po vesnicích, kde jsem věděl, že se jich někdo ujme a spálí je. Proto se většinou snažím nekupovat věci v obalech. Považuji svou ekologickou stopu za minimální.

Vaše ekologická stopa v určité zemi je sice malá, ale letíte tam letadlem.

To je pravda, na druhou stranu je mé cestování celkem efektivní, protože pak o cestě napíšu knížku. Letěl jeden člověk a zážitek z toho má dvacet tisíc dalších. Myslím, že je to tedy v pořádku. A když to alespoň trochu jde, snažím se letadlem nelétat.

Stačíte během chůze vnímat i okolní krajinu?

To je ta nejlepší věc, pomáhá vám ve chvílích, kdy nepotkáte moc zajímavých lidí. Jsme zhýčkaní Evropou s její proměnlivou krajinou. V Nepálu ani Číně to tak ale nebylo. Týdny jsem šel stejnou krajinou: údolím řek vypadajících pořád stejně. Pak se ale naučíte sledovat detaily. Například v Nepálu a Číně jsem pozoroval ptáky, hmyz a celkově fungování přírody. To vše během chůze intenzivně vnímám, ačkoli o tom příliš nepřemýšlím, prostě jen pozoruji, piju ze studánek, spím venku, nenosím s sebou ani stan. Myslím, že na poutích žiji s přírodou v symbióze. Jenom jste mi teď nasadila brouka do hlavy s tím létáním.

Monotónnost krajiny Nepálu a Číny vás tedy neubíjela?

To si nesmíte přiznat, musíte si vždycky najít něco, co vás zaujme, a zaradovat se nad tím, že jste potkala nějaký nový krajinný prvek. Když si přiznáte, že váš to ubíjí, zkazíte si celý výlet.

Čínská krajina.

V Nepálu byly krásné zvláště hory, připadaly mi fascinující. V údolí řek ve středohoří, kam nikdo nejezdí, protože tam nic není — jen jedna vesnice za druhou a všechny vypadají k nerozeznání stejně — jsem se zase radoval, že poznávám něco, co turistům zůstává skryté. Nebo jsem si dělal srandu, jak je to tam stejné. Prostě jsem považoval za dobrý vtip, že jdu tak dlouho někudy, kde vlastně nic není. Je to asi těžko pochopitelné, ale myslím, že je to jediný způsob, jak dlouhou chůzi podobnou krajinou přežít.

Má vaše putování i duchovní dimenzi?

Myslel jsem, že o ní mluvíme celou dobu. Už jsem si dokonce místy připadal jako „ezočlověk“. Některé věci vás na pouti napadnou, ale nejsou přenositelné na jiné lidi, každý by je vnímal a chápal jinak. Duchovní zkušenost k pouti vždycky patří, ale mnoho lidí má tendenci — a já se tomu snažím vyhýbat — odcestovat a za dva týdny mají pocit, že pochopili něco velice důležitého a musí to předat všem ostatním. Já to takhle ale nemám, protože myšlenky, jež mě během pouti napadly, slouží jen mně, jiný člověk by je chápal odlišně. Duchovní věci tedy samozřejmě řeším, přemýšlím, rekapituluji, mám čas třeba celý den přemýšlet o situaci, která se stala před deseti lety, což je úžasný komfort.

Pamatuji si, jak jsem se ocitl na jihu Nepálu, kde byl nepořádek, smrdělo to tam a já si říkal: vtiskni si to do paměti, abys navždy svůj život mohl porovnávat s tímto obrazem, protože pak si uvědomíš, jak se máš v Evropě skvěle. Ale situace, že bych se dojímal nad vlastním dojetím, ty nezažívám. Takhle hluboké moje duchovní prožitky opravdu nejsou. Na druhou stranu vnímám, že se velice intenzivně setkávám s lidmi. To třeba jiní cestovatelé, duchovněji zaměření a ponoření do sebe, takto mít nemusí. Já jsem normální kluk, kterému je trochu smutno, a tak se chci bavit s místními a dělat tam vylomeniny.

Seznámil jste se s desítkami rodin v Turecku, Izraeli, Nepálu a Číně. Všiml jste si něčeho, čím by se od sebe lidé jednotlivých národů zásadně lišili?

Například v Izraeli se na lidech podepsalo, že žijí v zemi, kde už dlouho probíhá ozbrojený konflikt. Místní působí ostražitě. Sice jsou vstřícní, ale jde vidět, jak si vás nejdříve proklepnou. Když s nimi strávíte nějaký čas, zjistíte, že lidé v každé zemi jsou odlišní. Lidský základ je stejný: všichni jsou hodní a pohostinní, ale ta kulturní nástavba je jiná a mně připadá zásadní. V Evropě se trochu uměle tváříme, jak jsme všichni stejní, ale myšlení Němce a Čecha bude samozřejmě odlišné. Vnímám tedy obrovské rozdíly a jsem za to rád, nebudu přece létat přes půl planety, abych se s někým bavil o amerických seriálech. Chci zjistit, že je jiný. Hledat společné věci mě tudíž nebaví, naopak se zaměřuji na odlišnosti a chci se pak o nich bavit.

(Nedobrovolně) navštívil i čínskou policejní stanici.

Stalo se vám tedy něco, o čem jste si řekl: „To by se mi jinde opravdu nestalo“?

Třeba v Nepálu je specifické — a podle mě je to založené na jejich vzdělávacím systému stojícím na autoritě učitele —, že když se dítěte zeptáte na věc, na kterou nezná odpověď, radši si něco vymyslí, než aby přiznalo, že neví. Stejně to funguje u dospělých. Když jsem se ptal na cestu, tak mi vždy všichni ukázali směr, a to i v případech, kdy jej neznali. Musel jsem se vždy zeptat pěti lidí a zprůměrovat jejich odpovědi. To pro mě byla nová zkušenost, místní mi běžně tvrdili něco, co nebyla pravda.

Jste s někým, koho jste během putování potkal, stále v kontaktu?

Nejsem a cíleně se tomu vyhýbám. Věřím totiž, že když se s lidmi setkám jen jednou v životě a přitom vím, že se už nikdy neuvidíme, bude naše setkání intenzivnější. Baví mě tedy vyložit karty na stůl a říct: „Procházím pěšky Nepál, zítra ráno vstanu a budu pokračovat v cestě, ale moc rád tě mezitím poznám“.

Jak jste prožíval setkání s chudobou?

Jakmile přijedu do dané země, okamžitě začnu žít s místními stejně jako oni. I peníze jsou mi k ničemu, protože ve vesnicích žádné pořádné zboží nenajdete. V obchodech nenabízejí nic, co bych nemusel tepelně zpracovat, vařič s sebou totiž netáhnu. Koupím si tedy Coca Colu, posedávám s místními na návsi a kolem běhají slepice. V tu chvíli jsem vlastně chudší než oni, protože nemám ani střechu nad hlavou, spím u nich nebo pod širákem. Jsem součástí jejich života — včetně chudoby — a připadá mi to tak přirozené.

Všechny poutě absolvoval v jedněch botách.

V Evropě vnímáme jako tragédii, když je někdo chudý, ale myslím, že chudoba je tragická hlavně v zásadních okamžicích života, kdy například nemůžete zaplatit babičce pohřeb nebo dát dítě do školy. Avšak chudoba v tom smyslu, že celé dny jíte jen rýži, je podle mě o zvyku. Nechci váhu chudoby snižovat, Nepál je velmi chudá země, ale nezdálo se mi, že by z toho byli místní nešťastní. To je zase jeden z našich stereotypů: chudí lidé musí být automaticky nešťastní a je nám jich líto.

Stěžovali si vám někdy lidé, jak to mají těžké?

No jéje, ti se litovali. (smích) V Nepálu mají běžně televize, což je jediné dražší vybavení jejich domácností, a chytají na nich indické kanály, kde rádi sledují reklamy — zajímají je více než samotné pořady. Vidí tam západní zboží a sní svůj sen o Západě.

Jsem ale rád, že si stěžují, díky tomu jsem nikdy nezažil cestovatelský kýč tvrdící, že Nepál je plný spokojených buddhistů v chrámech. Naopak mi připadalo, že lidé byli ze své země docela naštvaní. Chápu je, nic tam nefunguje, infrastruktura je příšerná, dostupnost nemocnic špatná, vztahy s Indií a Čínou na hraně. Před rokem a půl zasáhlo Nepál velké zemětřesení a nic moc od té doby kvůli ekonomické situaci neopravili. Nepálci se mi často svěřovali, jak mi závidí, že pocházím z Evropy.

Na koho si Nepálci stěžovali? Komu dávali svou situaci za vinu?

Stěžovali si úplně stejně jako my: na zkorumpovanou vládu, Indii, chudobu, nedávné zemětřesení. Zkrátka jako u nás, když lidé sedí v hospodě, jen s tím rozdílem, že tam vysedávají před svým domem a pijí čaj. Samozřejmě jsem tam potkal i spoustu sluníčkových lidí vychvalujících Nepál, jak je to krásná země. Pamatuji si třeba, jak jsem stál na jednom kopci a koukal, jak místní orají rýžové pole pomocí dvou volů, chlapi se po kolena bořili do bláta a k tomu ke mně přišel nepálský učitel a říká mi: „Vidíš, my používáme tradiční zemědělské postupy, my nejsme jako v Evropě!“ Že tam nemají ani traktor, mi představil jako tu nejlepší věc na světě.

Láká vás podobné pěší putování s poznáváním lidí i po České republice?

Ano, hodně, a to ze dvou důvodů. Jednak miluji rozmanitosti naší krajiny. Určitě vnímám různorodost české krajiny detailněji, protože jsem v ní vyrostl — krajiny Nepálu a Číny jsou určitě barevnější, než jak jsem je pozoroval. To je podobné, jako když nám připadají všichni Číňané stejní a oni tak zase vidí všechny Evropany. Taky mě fascinuje rozmanitost naší kultury, lidé jsou v každém městě trochu jiní. Opravdu by mě bavilo prozkoumat vše pěšky a zblízka, zvláště zapadlé vesnice, kam nikdo nechodí, tam se odehrává ten skutečný život.

Dalším důvodem je, že velice častá reakce na má vyprávění o pohostinnosti cizinců zní: něco podobného by se ti v Čechách nestalo. Nemám to rád, protože moje zkušenost s lidmi z Česka je jiná. Myslím, že jsme k sobě trochu zdvořilejší, než je ve světě zvykem, držíme si odstup, ale zároveň jsme srdečný národ. Svou cestou bych chtěl dokázat, že i tady si mě vezmou lidé k sobě domů.

Je české putování zatím jen snem, nebo ho už konkrétněji plánujete?

Když nemám co dělat, vždy si spřádám vzdušné zámky. Bylo by hezké vzít dvoukolák, táhnout ho za sebou a na něm si vézt svých pár věcí, plátno a promítačku. Chodil bych po vesnicích a promítal lidem fotky z cest a oni by mě za to hostili svíčkovou a nechali mě přespat ve stodole. Jako v 19. století, kdy lidé tolik necestovali, a když se někdo vrátil z dálky, byla to velká událost.

Hodláte v cestování a psaní pokračovat?

Ano, ale rozhodně ne celý život. Přihodilo se mi náhodou, že se teď živím psaním a přednáškami. Nechci to ale dělat celý život, chci normálně mít děti, práci, nechci trajdat někde po světě. Nějakou cestu ale ještě uskutečním, nejspíše tento rok. Nevnímám však cestování jako své celoživotní poslání. Teď jsem mladý a je pro mě skvělou příležitostí podívat se do světa a napsat o tom knížku. Zřejmě se to moc lidem neděje, proto si toho vážím. V okamžiku, kdy mě to jen trochu přestane bavit, skončím.

Čína.

Kam se chystáte příště?

Nevím. Líbí se mi nechávat si svobodu volby až do poslední chvíle. Vím, že budu mít někdy tento rok tři měsíce volno a můžu se vydat kamkoli. Mít rozhodování takto otevřené je příjemné. Zato kdybych si řekl, že v květnu pojedu do Argentiny, mohu se těšit už jen na Argentinu, a ještě by mě lákalo si o ní něco zjišťovat. I proto se chci rozhodnout na poslední chvíli. Naočkovaný jsem na všechno ještě z Nepálu, takže mi opravdu stačí vybrat si zemi a zmizet.

Připravila Renata Svobodová. Kontakt: svobodova@sedmagenerace.cz.