Naomi Aldortová: Radikálně jsme se odklonili od přirozenosti

V Sedmé generaci se zpovídaných na závěr vždy ptáme, v jaké společnosti žijeme. Tentokrát bychom chtěli touto otázkou začít, tedy: v jaké společnosti podle vás žijeme, jaký je její charakteristický rys?

Žijeme ve společnosti, která podceňuje děti, nepovažuje je za rovnoprávné. Díváme se na děti jako na něco defektního, jako na něco, co musíme „opravit“ a vycvičit. Domníváme se, že by z nich nevyrostlo nic dobrého, pokud bychom je neovládali. Zároveň naše západní kultura děti skrývá. Za osvobození žen považujeme, když jsou stejné jako muži, místo aby byly samy sebou ― ženami a matkami. Chodí do práce a dělají vše pro to, aby nikdo nevěděl, že mají dítě. Jedině tak jsou brány jako rovnocenné s muži. Kdyby s nimi dítě bylo v práci, rušilo by je, nemohly by pracovat se stejnou intenzitou jako muži a nebyly by považovány za rovnocenné.

Ptáte-li se, v jaké společnosti žijeme, tak se podívejte na ulice: jsme společností dospělých. Děti nejsou její součástí, jsou odložené v institucích. Pokud s nimi matka zůstává, nemůže zároveň chodit do práce, nemůže si je tam vzít, je neviditelnou matkou. Nebo musí dítě odložit do nějaké náhradní péče a jít do práce bez něj, aby její práci neovlivňovalo. Byla bych moc ráda, kdyby se to změnilo. Sama se snažím pracovat na tom, aby se naše děti staly větší součástí našeho života a aby vznikla opravdová rovnocennost mezi muži a ženami a mezi dospělými a dětmi.

Můžete popsat hlavní principy rodičovství, které lidem představujete?

Všichni rodiče milují své děti a chtějí, aby prospívaly a zodpovědně jednaly a aby se postupně vyvinuly v plnohodnotné členy naší společnosti. Většina z nás se ovšem domnívá, že to není možné bez toho, abychom děti ovládali. Díky naší výchově se potom děti opravdu chovají dobře, ale ne ze svojí vlastní svobodné vůle, ale proto, že se nás bojí nebo se nám chtějí zavděčit a získat naši lásku.

Moje kniha, články a rady rodičům pojednávají o tom, jak vychovat děti, které se chovají správně ze svojí vlastní svobodné vůle. Toho lze docílit, pokud důsledně naplňujeme pět základních emocionálních potřeb dítěte, kterými jsou: láska, možnost sebevyjádření, nezávislost a moc nad sebou samým, emocionální bezpečí a sebevědomí. Učím tedy, jak děti vychovávat, aniž abychom je ovládali, jak je respektovat, důvěřovat v jejich směřování a naplňovat jejich potřeby.

Jedna z hlavních chyb ve výkladu mého učení je, že se jedná o úplnou benevolenci. Mnoho rodičů se mylně domnívá, že důvěřovat dítěti a respektovat ho znamená, že dítě si může dělat úplně co chce, ale to já neradím. Nedoporučuji, aby rodiče ovládali děti, ale ani aby děti ovládaly rodiče.

Říkáte, že svým učením šíříte ve světě mír. Jak?

Mír začíná doma. Začíná v každém z nás. Když jsem v míru se svým dítětem a ono pak dokáže být v míru se sebou samým, existuje další lidská bytost, která přináší do světa mír. Protože svět vytvářejí naše myšlenky. Když vejdeme do dětského pokoje a děti se zrovna perou, podle toho, co v té situaci uděláme, učíme válku nebo mír. Typický způsob, jak učíme válku, vypadá takto: dvě děti se perou a my přicházíme a snažíme se najít spravedlnost. Přidáváme se na stranu jednoho z dětí a také bojujeme. Tím se ovšem boj stává nerovným a o to horším. Chováme se, jako by do pokoje vstoupilo třetí dítě. Rodiče vždy nabádám, aby namísto toho obě děti plně vyslechli a pomohli jim k mírovému řešení problému.

Důležité ovšem také je, abychom my sami žili s dítětem v míru. Takže například když dítě nechce jít spát, můžeme buď začít „válku“: „Kdy už konečně usneš, abych měla čas sama pro sebe?“, nebo se můžeme prostě smířit s tím, že teď zrovna neusne a můžeme spolu strávit krásný čas — číst si nebo běhat po domě, řádit a užívat si to. Užívat si to, co je. Mít rádi skutečnost. A to je opravdový mír — když plujeme s řekou, když jsme v míru s realitou. Souvisí to s jednou metaforou, kterou používám: „Vaše dítě je jako déšť.“ Když si uvědomíte, že vaše dítě je prostě něco jako přírodní živel, ne něco, co můžete změnit, potom na ně reagujete, namísto abyste se ho snažili manipulovat. Déšť ani vítr se také nesnažíte manipulovat. Vezmete si zkrátka deštník nebo jdete pod střechu. A s dítětem je to stejné. Když vidíte, co dělá — což vám samo o sobě napovídá, co dítě potřebuje — prostě na to reagujete.

Naomi Aldort, foto: Denisa Blatná.

V čem je podle vás západní způsob výchovy protipřírodní?

Pro miminko je přirozené, že chce spát se svojí maminkou, že chce být po celý čas na jejím těle, že potřebuje, aby na jeho potřeby maminka reagovala. My proti přírodě jdeme tím, když miminko dáváme do postýlky, když se ho pokoušíme dát spát do jiné místnosti, když ho nekojíme, kolik chce a jak dlouho chce, když ho nevezmeme do náručí, pokud to vyžaduje. Když děti, které potřebují být s rodiči, dáváme do školky a do školy — do nepřirozené stejnověké skupiny dětí ovládané jedním dospělým, který jim říká, co a jak se mají učit. Školy ve skutečnosti vytvářejí prostředí, kde je pro děti opravdu velmi těžké učit se tak, jak to příroda zamýšlela. Také porody v naší společnosti jdou proti přírodě: lékaři ženám do porodu zasahují, pokládají je v porodní místnosti na záda, odebírají jim moc nad vlastním tělem. Mnoho žen si proto v dnešní době volí porod doma, kde mohou mít moc samy nad sebou a nemusí poslouchat lékaře. V USA vidíme velký nárůst porodů doma a v porodních domech, s porodními asistentkami, které ženy provázejí a podporují je v důvěře k vlastnímu tělu, a umožňují jim tak porodit své děti přirozeně.

Co ze západní kultury naopak považujete za dobré?

Nerada nazývám cokoliv dobrým nebo špatným. Ale domnívám se, že naše kultura obsahuje mnoho úžasných věcí. I v oblasti rodičovství se neustále zlepšujeme, zdá se mi, že se stáváme pokojnějšími a více pečujícími lidmi. Mnoho hrozných věcí, způsobů, jak dřív lidé běžně ubližovali jiným lidem, už dnes není možných. Naše kultura též vyvinula slušné chování, oblékání, umění, hudbu (dva z mých tří synů jsou hudebníci), technologii, umění, poezii, literaturu. To vše považuji za velmi cenné. V oblasti rodičovství jsme vytvořili nukleární rodinu, což sice výchovu dětí pro rodiče v mnohém ztěžuje, ale jejím výsledkem jsou lidé s úžasnými schopnostmi, s úžasně rozvinutou kapacitou mozku, jako například Mozart, Einstein nebo Bach. Tím, že se naše kultura přesunula od lovu a sběru, že se usadila a vyvinula různé technologie, jsme získali čas se rozvíjet. K zajištění základních existenčních potřeb už nepotřebujeme všechen náš čas a síly, můžeme proto vytvářet nové hodnoty.

Jaké hodnoty bychom se měli snažit dětem předávat?

Pravděpodobně nejdůležitějšími hodnotami jsou láska a mír. A hodnota — toho, že jsme jedním z mnoha lidí, a nikoli jen jedno„já“, oddělené od ostatních. Aby děti chtěly dobro pro všechny raději než jen pro sebe na úkor ostatních. Přinejmenším v Americe jsme to totiž v posledních desetiletích přehnali s individualismem. Už od 60. let jsme příliš zdůrazňovali individualitu, příliš jsme dětem opakovali, jak jsou výjimečné a jedinečné, takže vznikla generace, která vůbec nevidí jednotu. Nevnímá, že ostatní bytosti s námi souvisejí, že jsme všichni dohromady součástí většího celku. Že není Já a Oni, že je My. Mohli bychom vytvářet méně soutěživosti a více shody, jednoty. Měli bychom jako rodina dělat hodně věcí společně, aby se děti viděly jako součást většího celku.Velkou hodnotou, která je již dnes tak trochu na ústupu, bývala dřív například společná rodinná jídla. K tomu bychom se měli vracet. Další hodnotou je péče o druhé lidi — nemyslím tím, že bychom měli děti nutit, aby se staraly o jiné lidi dřív, než jsou k tomu připravené, ale abychom se starali my o ně, abychom reagovali na jejich potřeby — s vlídností a laskavostí. Laskavost je další důležitá hodnota. Také ohleduplnost, přívětivost … vlastně všechny lidské vlastnosti, které se nám u ostatních lidí líbí, stojí za předání nové generaci. A předáváme je tak, že je sami modelujeme. K tomu si potřebujeme vytvořit mír v sobě a v našem každodenním životě, čehož můžeme dosáhnout zkoumáním svých stresujících myšlenek.

V environmentálním diskurzu se často hovoří o tom, že je potřeba změnit silně antropocentrické myšlení, abychom do hodnot přirozeně integrovali ochranu životního prostředí, planety jako celku a úctu ke všemu živému. Jak dětem předávat ekologické hodnoty nenásilně?

Je dobré mít například vlastní zahrádku, nakupovat jídlo lokálně — od místních zemědělců — a to nejen na trhu, ale jezdit za svým zemědělcem až na farmu, pomáhat mu nebo alespoň pozorovat, jak naše jídlo vzniká. Když nakupujeme jídlo, měli bychom se vyhýbat tomu, co je zabalené, jídlu, při jehož vzniku se ničí životní prostředí, a s dětmi si o tom povídat. Já jsem třeba se svými dětmi chodila do obchodu a četla si s nimi složení výrobků, které často vypadalo jako nějaký chemický experiment, což je samozřejmě nejen nezdravé, ale také špatné pro životní prostředí. Dále je dobré minimalizovat používání auta a povídat si o tom s dětmi.

Zároveň si však myslím, že vše, co jsem dosud řekla o způsobu rodičovství, překvapivě — nebo nepřekvapivě — také povzbuzuje péči o životní prostředí. Podstatné totiž je, že pokud jsme vůči dítěti starostliví a pečující, bude mít i dítě péči a starost — o všechno, tedy i o životní prostředí. Takže když s vámi chce spát a vy mu říkáte: „Ne, spi někde jinde!“, učíte ho nestarat se. Nestarat se o někoho jiného, dělat něco proti jeho vůli a prospěchu. A naopak — když na potřebu dítěte reagujete a spíte s ním v jedné posteli, nemusíte pak ani nic říkat. Dítě prostě přirozeně vyroste se smyslem pro dobrotu a laskavost. Protože jsme mu neubližovali, ono také nechce nikomu ubližovat — ani naší planetě. Je starostlivé. A toto je opravdu ze všeho nejpodstatnější, nejen vzhledem k životnímu prostředí.

Ale i to ostatní může být užitečné. Povídat si s dětmi o tom, co má jaký vliv na životní prostředí, a starat se o něj. Třídit odpad. Používat látkové plenky. Používat mýdlové ořechy namísto pracího prášku. Kupovat přírodní produkty, a ne výrobky. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že vlastně nemusím kupovat vůbec žádné výrobky, nic zabaleného v nepřirozených obalech. Dnes již jím syrovou stravu a potraviny povětšinou nakupuji od místních ekologických zemědělců. Umývám se a čistím svůj dům, ale nic, co bych musela kupovat v lahvičkách nebo plastových obalech, k tomu nepotřebuji. Pokud opravdu chceme zastavit růst konzumu, musíme se ho přestat účastnit. Nepotřebujeme žádné výrobky, příroda nám dává všechno. Všechno, co potřebujeme k čištění našeho těla, vlasů, domu, je k dispozici v přírodě. Jen jsme na to zapomněli. Ztratili jsme spojení s moudrostí našich předků, kteří věděli, jak používat citron k čištění v domácnosti nebo jak dobře se dají umýt vlasy vajíčkem.

Takže děti se úctě ke všemu živému naučí u vás doma. Podle toho, jak se VY chováte k nim a ke všemu živému.

Naomi Aldort (vlevo), foto: Denisa Blatná.

Myslíte si, že díky vašemu modelu rodičovství se děti nenechají tolik ovlivnit reklamami a jinými tlaky společnosti?

Rozhodně. To je přesně to, o čem mluvím. Když je dítě nezávislé, nemůžete mu prodat nic z toho komerčního braku. Vidím to na svých vlastních dětech i na dalších, které byly vychovávány podobným způsobem. Spoléhají se na sebe, protože si věří. Potom je nemůžete přesvědčit, aby dělaly něco, co je škodlivé. Ony opravdu chtějí to, co je dobré. Ze své vlastní svobodné vůle.

Jak jste ke svému výchovnému modelu přišla?

Vyrostla jsem v Izraeli, ale už ve čtyřiadvaceti letech jsem odtud odešla do Ameriky, protože jsem chtěla žít v klidu a v míru. Děti a jejich svět mne vždy přitahovaly, první velkou inspiraci pro mne představovala kniha D. S. Neilla Summerhill, pojednávající o stejnojmenné první demokratické škole v Anglii a o tamějším radikálním přístupu k výchově dětí. Vystudovala jsem však hudbu a stala se učitelkou klavíru. Brzy jsem se však od rodičů dětí, které jsem učila, dozvěděla, že mé hodiny nějakým způsobem blahodárně působí na psychiku jejich dětí, že mám nějakou intuitivní schopnost jim rozumět a pomáhat. Jedna maminka mne dokonce požádala o placenou sérii sezení se svojí dcerou — přestože jsem v oblasti psychologie nebyla vůbec vzdělaná. Ona mi však tvrdila, že po několika hodinách se mnou se psychické problémy její dcery zlepšily daleko výrazněji než po sedmi letech psychoterapie. Nakonec jsem s její nabídkou souhlasila a výsledky se dostavily a byly trvalé. Tak jsem se začala v oblasti rodičovství vzdělávat — studovala jsem konvenční i alternativní přístupy i svoje vlastní myšlení, duchovní učitele, psychologii, filozofii a také antropologii, abych poznala, jak výchova fungovala v kmenech. Lidé se mne začali ptát na různé výchovné problémy, potom vznikaly různé situace s mými vlastními syny. Postupně jsem si všechno dávala dohromady a nakonec začala psát. Můj první článek vyšel roku 1994 v časopise Mothering — jmenuje se Jděte dětem z cesty a nyní visí na mých internetových stránkách. Následovalo několik veřejných přednášek, lidé mi začali častěji telefonovat a ptát se na rady. Některé maminky telefonovaly tak často, že navrhly, že mi za rady budou platit. A tak mně ke psaní přibyly konzultace. Nejdříve jen málo — mé děti totiž byly ještě malé a já chtěla většinu svého času věnovat jim. Knihu, v mnohém založenou na zkušenostech z konzultací, se mi tak podařilo vydat, až děti povyrostly. Nyní už všichni mí synové odešli na univerzity a já pracuji na několika dalších knihách.

Své syny jste vzdělávala doma. Proč a jak to probíhalo?

Užiju si odpověď na to „proč“: když děláte všechno tak, jak vám káže přirozenost, porodíte dítě přirozeně, miminko je ve vašem náručí, jste s ním úplně úžasně propojení. Nikdy jste nikoho neměli tak rádi. Mateřská láska je tak silná, ohromná, mocná. A ve chvíli, když je vaše dítě ve „školkovém“ věku, ho tam prostě nedokážete poslat. Nedokážete zkrátka své tříleté nebo třeba i pětileté dítě vzít a říci mu: „Tak, teď budeš tady, každý den mnoho hodin, s těmito dětmi a dospělými, kteří budou mít na tvůj život zcela zásadní vliv, a já je vůbec neznám a netuším, jak se k tobě budou chovat.“ A nedokážete být každý den mnoho hodin od svého dítěte oddělená. Pokud následujete přirozenost vašich dětí, pak celý nápad se škol(k)ou vidíte jako úplně absurdní. Jelikož jsem toho tolik nastudovala, bylo mi celkem jasné, že školní výchova odporuje tomu, jak se děti přirozeně učí. Škola brzdí učení. A hodně škod tropí též tamní nepřirozené sociální prostředí — skupina dětí stejného věku s jedním dospělým, který je ovládá. Proto jsem své děti do školy neposlala.

Co se týká způsobu vzdělávání, nejdůležitější pro mne bylo děti následovat, všímat si, kam směřují, o co se zajímají, a nabízet podněty. Ty jsem ovšem nabízela, a ne vnucovala. Ukazovala jsem jim, co všechno společnost nabízí, aby poznali, co je zajímá a v čem jsou dobří. Chodili jsme často do knihovny, brala jsem je na koncerty vážné hudby, do divadla, do ZOO, do muzeí, nabízela jsem jim knihy a kurzy představující vědu, umění, různé filozofie. Naopak příliš jsem jim nenabízela sporty a můj nejstarší syn mi zrovna nedávno řekl, že ho to mrzí. Takže jsem nabízela, a když je něco zajímalo, dávala jsem si záležet na tom, abych jim k tomu dodala opravdu všechno, co potřebují, aby byla jejich potřeba zkoumat danou oblast či naučit se danou dovednost zcela naplněna.

Ani jeden z mých tří synů nikdy nenavštívil základní ani střední školu a dnes jsou všichni tři na univerzitách. Při přípravách na zkoušky na univerzitu zvládli dva z mých synů učivo základní a střední školy během několika měsíců, ten poslední dokonce za tři týdny. Když jsem se ho ptala, jak to dokázal, odpověděl mi, že se to ve školách asi učí nějak špatně.

Zmínila jste, že vás inspirovala kniha o první demokratické škole v Anglii. Co si máme pod pojmem demokratická škola představit?

V demokratických školách se děti prakticky učí žít v komunitě a demokracii. Jedná se o společenství dětí různého věku (od čtyř do osmnácti let), které si děti řídí samy. Hlasují o tom, co se chtějí učit, společně řeší i různé problémy s chováním — mají svůj systém spravedlnosti. Samy si vybírají dospělé zaměstnance školy, kteří jim pomáhají a učí je v hodinách, které ovšem nejsou nikterak předepsané; učí se jen ty hodiny, které si děti samy otevřou. Nejdříve si odhlasují, co se chtějí učit, pak si vyberou a pozvou učitele. Pokud potřebují peníze, samy si je shánějí. Děti též každý rok o učitelích hlasují — ti se tedy automaticky nevracejí každý rok. Takto si tedy děti školu samy řídí a učí se přitom demokracii, samostatnosti a také sebedůvěře. Vytvářejí si mezi sebou úžasné vztahy a rozvine se u nich spousta zájmů, podobně jako v domově, jaký jsem pro své děti vytvořila já.

Před kterými věcmi děti striktně ochraňujete a proč?

Své děti jsem chránila před společností konzumu, před průmyslem, který se z vašeho dítěte snaží udělat dalšího závislého konzumenta. Takže jsme neměli v domě televizi ani počítač, dokud děti nebyly větší. Měli jsme jen jednu starou televizi zavřenou ve skříni a na ní jsme si občas — a byla to náročná operace ji dostat ven — společně pouštěli nějaký film nebo prohlíželi naše rodinná videa. Takže jsem je chránila před médii, před nezdravým jídlem, před nezdravými hračkami — tedy před hračkami z plastu, hračkami s čudlíky, které nepodporují fantazii a tvořivost. Také jsem je chránila před lidmi, kteří by je vystavovali návykovým věcem. Myslím si totiž, že svoboda není povolení dělat cokoliv a že malé děti potřebují ochranu před věcmi, které jim ukradnou svobodu být bez nich. Když například dáte dvouletému dítěti cukr, vezmete mu tak svobodu nebýt na cukru závislý, svobodu nepotřebovat více cukru, který jeho tělu škodí. Pokud dítě vystavíte počítačovým hrám, může se na nich stát závislým. Může ztratit zájem o všechno ostatní a celý den chtít jenom hrát počítačové hry. Nemusí se to nutně stát, záleží na nátuře dítěte, ale pro mne bylo opravdu důležité děti před těmito věcmi chránit.

Naopak jsem se snažila udržovat jejich propojení s přírodou, s akustickými hudebními nástroji, bylo pro mne důležité, aby se seznamovaly s vědou a světem vůbec prostřednictvím svých smyslů, a ne prostřednictvím médií a čudlíků. Děti mému vedení natolik důvěřovaly, že například později odmítaly sladkosti i v domech jiných lidí, i když jsem u toho nebyla.

Občas používáte příměr s přírodními národy a někteří lidé se je snaží v přístupu k dětem napodobit. Nicméně kmenové matky musí celý den pracovat, vy však radíte plně se věnovat dětem. Jaký je v tom rozdíl, co je v naší společnosti jiného?

Rozdíl spočívá v tom, že v kmenech opravdu někdo s dětmi celý den byl. I když matka pracovala, zůstali poblíž dospívající, starší děti i jiní dospělí, kteří mohli malé děti nosit na zádech. A když dítě povyrostlo, hrálo si s jinými dětmi, nikdy nebylo samo. V moderní společnosti je však matka povětšinou tím jediným, kdo s dětmi může být. Když potřebuje umýt nádobí, zůstává její dvouleté dítě o samotě — příliš ani nepomůže, že je s ním jeho čtyř- nebo i šestiletý sourozenec, pořád je totiž příliš malé na to, aby spolu mohli dobře vycházet, pokud jsou spolu sami. Takže je to opravdu veliký rozdíl.

Dnes se však alespoň můžeme pokoušet vnášet do domu více lidí. Rodičům například doporučuji, aby — pokud třeba mají k dispozici nějaký pokoj, který tolik nepotřebují — jej pronajali někomu, kdo by jim občas pomohl s dětmi a s domácností. Děti totiž opravdu potřebují, aby s nimi stále někdo byl — jsou to sociální bytosti.

Naomi Aldort, foto: Veronika Bányálová.

Když však chce matka pracovat, jak by to měla udělat?

Abych to řekla přímo, v současné společnosti by neměla pracovat vůbec. Možná snad, kdyby dítě mohlo zůstávat s tatínkem, s babičkou nebo s nějakou opravdu úžasnou chůvou, která by ho měla skutečně moc ráda. Určitě bych nedoporučila dát dítě do jeslí, do školky či do jiné instituce. Myslím, že je důležité, aby byl — při maminčině nepřítomnosti — zachován poměr minimálně jednoho milujícího dospělého na jedno dítě.

Ideální by ale bylo, kdyby se společnost změnila tak, že by si žena mohla brát děti s sebou do zaměstnání. Nebyla by samozřejmě v práci tak výkonná — nebyla by mužem, ale ženou a matkou. A možná by si i muži měli brát děti do práce, takže by všeobecně klesla produktivita a stoupla zaměstnanost. Více lidí by pracovalo, děti by byly zahrnuty do společnosti, naučily by se komunikovat jako dospělí, získaly by úžasné sociální a pracovní dovednosti, protože by byly součástí života. To by se mi líbilo.

Přirozené (kontaktní) rodičovství začíná být v České republice módním trendem. Jak je tomu v USA?

Ve Spojených státech je to opravdu velké hnutí. Myslím, že opravdu jde o dobrý trend, který může přinést světu mír. Jen se domnívám, že je chyba, že někteří kontaktní rodiče špatně rozlišují mezi základními potřebami dítěte a pouhým chtěním, že si myslí, že musí dát dětem vše, nač si vzpomenou, jako by se jednalo o jejich základní potřeby, a učí je tak chtít a chtít a chtít.

Má o váš přístup k rodičovství zájem specifická skupina lidí, nebo jde o pestrý průřez společností?

Na začátku to určitě byla specifická skupina. Lidé, kteří se snaží o návrat k přírodě, přirozenosti, stěhují se na venkov, jedí biopotraviny, oblékají se do přírodních materiálů a tak dále. Dnes však vidím kontaktní rodiče i v hlavním proudu, mezi bohatými lidmi, ve městech. Mám třeba hodně klientů uprostřed Manhattanu. Poslední dobou se mi tudíž opravdu zdá, že kouzlo kontaktního přístupu objevuje stále více lidí „všeho druhu“. Nacházejí v něm něco, co leží hluboko v nich a co kvůli diktátu společnosti potlačovali. Když se potom setkají s mými myšlenkami, vidím u nich obrovskou úlevu, že mají „povolení“ přistupovat k dětem tak, jak jim káže jejich srdce.

Proto si myslím, že mé myšlenky ve skutečnosti nejsou vůbec radikální, i když se to o mně říká; že naopak radikální je naše společnost, že jsme se radikálně odklonili od přirozenosti a teď se k ní pomalu vracíme.

—

Devět myšlenek Naomi Aldortové

1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.

2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.

3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: „To, jak se cítím, je správné“. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.

4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž — kromě těch fyzických — jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí.

5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.

6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.

7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: „Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.“ Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.

8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu — chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.

9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje.

Zdroj: Seminář Vychováváme děti a rosteme s nimi z května 2012.

—

Připravily Petra Kutáčková a Kateřina Rezková. Knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi si můžete zakoupit zde.