Řezat – neřezat

Nepospíchejte s odpovědí, myslím opravdu normálně, od semínka až po dospělost. Bez rušení sebe i okolního prostředí. Lípa by tedy musela vyklíčit ve vlahém šeru pralesní hrabanky, vytáhnout se ke světlu po nezbytné čekací době v podrostu a pak staletí kralovat jako světle zelená a v červenci voňavá skvrna v pralesní klenbě.

Podobně by měla život prožít celá skupina lesních stromů, jako duby, jedle, buky nebo habry. Spíš jste viděli nerušeně žijící dospělý strom ze skupiny pohyblivých a krátkověkých dřevin. Veliká bříza, osika nebo javor přilétlý kdysi jako semínko až na místo a žijící tam spokojeně těch několik desítek let, co je mu vyměřeno.

A pak snad taky vysoko v horách, v odlehlých rašeliništích nebo ve skrytu skalních stěn, kam bylo obtížné proniknout byť jen lovcům a už vůbec nemožné odtamtud odvléci kládu, najdeme pradávné smrky, limby nebo v Karpatech modříny. Většinu stromů kolem nás ale člověk, a jím vyvolané změny v krajině, neustále otravují, trápí, deportují do nehostinného vyhnanství, dále mrzačí a zraňují. Řezání stromů patří obvykle právě do kategorie mrzačení nebo alespoň zraňování.

Mnoho lidí má pocit, že stromy řezat prostě potřebují. Ano, i o otrocích se soudilo, že potřebují pravidelně napráskat bejkovcem. Pracovití zabedněnci prostě neodolají své vžité představě, a jak se zjara oteplí, berou pilu a řežou. Ořezávají stromy v ulicích, v zahradách a někteří nadšenci i v lesích a parcích. Snad jsou jim vzorem kulaté stromy v městských ulicích, jakýsi druh stromových mopslíků – něco malého roztomilého, oblého, prostě věcička na hraní. Málokdo z prznitelů stromů už ale přemýšlí o tom, že jednou ořezaná lípa (javor, jasan, akát) se stává na člověku stejně závislá jako zmíněný polštářový pes. Ořezávaný strom se musí pravidelně udržovat, jinak větve přerostou a strom rozlámou. Tuto „péči“ musí lidé stromu poskytovat po mnoho desetiletí, než nakonec neustálému zraňování předčasně podlehne. Nezacelené jizvy po větvích a nepřirozené štěrbiny mezi větvemi jsou vstupní brankou pro mnoho parazitických nebo hniložilných hub. Jen si schválně zkuste vzpomenout na „kulatý strom“ s kmenem tlustším než železniční pražec.

Jindy zas milovníci řezu míní, že strom je přestárlý a mohl by se zřítit, a tím ohrozit životy i majetek. V devadesáti osmi procentech případů je to obava podobná strachu z pádu starého domu nebo kandelábru přímo na hlavu procházejícího chodce. Strom se přitom dá šetrně a relativně levně nechat zpevnit bezpečnostním popruhem. Padající střešní tašky, římsy, vichřicí stržené plechové střechy, rozpadající se komíny a ve vzduchu uhynulí větší ptáci jsou necháváni zmíněnými řezači kupodivu bez povšimnutí.

Zdůvodnění předělávání hlav stromů na skinheadské plešky s obavou o nadměrný růst a zastínění budov taky neobstojí. Strom domu neškodí, jak dosvědčují stoleté chaloupky pod obrovskými lípami či tisícileté tisy u zdí tisíciletých klášterů. Chceme-li strom mít i tam, kde pro něj není dost místa, můžeme přece sázet stromový hloh, babyku nebo nějaký větší keř, a ne tam rvát hned rozložitou lípu nebo vzrůstný akát. A je-li místa jen malinko, proč nevysadit raději pnoucí psí víno nebo břečťan. Listový kožich na zdi nejen oživí ulici, ale i ušetří za ošetřování omítky. Kdo nevěří, ať se běží podívat na několik set let staré psí víno a několik set let starou omítku pod jeho ochranou v Břevnovském klášteře.

Řez ovocných stromů je kapitola sama pro sebe. Má sloužit hlavně k usměrnění růstu a zmenšení výskytu chorob, ale i k urychlení plodnosti, regulaci množství plodů a případně prodloužení života stárnoucího stromu. Obvykle je ale k vidění množství mrzačených stromů stříhaných metodou „tudle stříhnu, tamdle říznu“. Mnoho zahrádkářů si libuje v samoúčelně umístěných přísných tvarech ovocných stěn, vřeten, palmet a kdovíjakých nesmyslů. Skutečností ale je, že pravidelně stříhané stromy nemůžeme náhle přestat takto opečovávat. Bez řezu musíme tudíž strom pěstovat od semínka či řízku a k roubování si vybrat raději vysokokmennou podnož. Sazenice zakoupené ve školce byly již řezány, a proto minimálně zpočátku řez potřebují.

Pro potulné sadaře je jistě důležité, jak to dělat při sázení stromků. Tam je třeba si uvědomit, že sebeopatrnějším vykopáním přijde několikaletý stromek o většinu kořenů. Po zasazení by zbytek kořenové soustavy nedokázal uživit původní korunku, a proto ji musíme zmenšit. Malá sazenice se chytne i bez řezání, ale první rok jen tak živoří a za sucha často nevydrží. Duby sázené výsevem žaludů, vrby z proutku velikosti tužky, maličké semenáčky nebo břízy vysévané do větru řezat nemusíme.

Podobně torzo starého stromu se zbytky kmene a koruny můžeme dlouhodobě udržovat při životě opatrným ořezáváním. Je to pak ale spíše něco jako velká bonsaj nebo zřícenina hradu. Jistě je lepší oštipovat a zmenšovat větve, než vzít pahýl motorovkou rovnou u země. Nejen v lese, ale i na zahradě můžeme nechat vykotlaný kmen padnout a růst vleže, nebo poskytovat práchnivějící tělo jako podnož pro nové stromky.

Něco mi říká, že řezat stromy na hlavu je podobné jako zbytečně zabíjet hmyz. Neměli bychom to dovolit ani dětem, natož to trpět sami. Zbytečné násilí pak končí u odřezávání nežádoucích větví národnostního stromu, jak jsme to my lidé dopustili v Turecku, Řecku a Bulharsku ve dvacátých letech, v Česku a Polsku ve čtyřicátých a v Jugoslávii právě teď.

Neřezat.

Váš potulný sadař O. D. S.