Robert Owen: Jak se vymanit z nefunkčního systému

22. února 2009 /
Kdo byl Robert Owen? Naivní snílek? Moudrý prorok? I když ho Marx a Engels označili za „utopického socialistu“, družstva, jejichž vznik jeho teorie inspirovala, fungují dodnes.

„…dobře jsem znal každého muže, ženu a dítě v městečku, a se všemi jsem se před odjezdem osobně rozloučil. Obdržel jsem od mnohých drobné upomínky, ba i peněžní dary. Se čtyřiceti šilinky jsem se ve svých deseti letech cítil dostatečně vybaven, abych se vydal do světa, zvláště když mi cestu dostavníkem hradili rodiče.“ Tak vzpomíná ve svém životopise Robert Owen, britský průmyslník, reformátor a myslitel, na svůj odchod z domova v obci Newtown ve Walesu do dalekého Londýna v roce 1781. Nutno ovšem dodat, že se nemusel jako desetiletý hned se vším všudy starat sám o sebe. Pobýval nejprve v rodině bratra, a později, v prvním zaměstnání, žil tři roky v domácnosti svého „mistra“, obchodníka s luxusními dámskými oděvy. Další zastávkou jeho životní dráhy se stal post příručího ve větší oděvní firmě. Musel denně od osmi hodin sloužit zákazníkům, a ještě předtím přetrpět zásah kadeřníka, který všem prodavačům pečlivě napudroval, napomádoval a naonduloval vlasy: „Měl jsem dvě velké kudrliny po obou stranách obličeje a vzadu tuhý ohon.“ Klienty obsluhoval do jedenácti večer, pak ještě musel třídit zboží. Vyčerpaný chlapec se tak málokdy dostal do postele před druhou hodinou ranní.

Na březích říčky Clyde

Snad právě i tyto zkušenosti z dětství ho později, když už byl ředitelem textilky ve skotské průmyslové osadě New Lanark, podnítily k reformám, které i dnes budí pozornost jak badatelů od Kanady po Japonsko, tak obyčejných lidí, kteří nepřestávají proudit do zrestaurovaných památných šedorůžových budov na březích říčky Clyde. V jejím líbezném údolí vybudoval roku 1784 skotský průmyslník David Dale velkou textilní továrnu na vodní pohon s ubytováním pro dělníky a s náhonem vykopaným do skály. V lednu 1800 sem nastoupil Robert Owen, čerstvý spolumajitel továrny a novomanžel jeho nejstarší dcery Caroline, jako šéf dvou tisíců zaměstnanců. Z nich přes pět set tvořily děti od pěti let. Stály v dusné továrně mezi hlučnými a nebezpečnými stroji, hlídaly je, čistily a navazovaly přetrhané nitě, a to třináct hodin denně mimo neděli, z toho hodinu a půl měly vyhrazenu na jídlo. Nutno dodat, že Dale, Owenův tchán, patřil k relativně humánním zaměstnavatelům: jinde v Británii děti pracovaly i déle.

Netrestat, nechválit a nechovat prasata

Robert Owen žil v New Lanarku se svou rozrůstající se rodinou až do roku 1825 (s Caroline měli sedm dětí, kromě toho s nimi po smrti tchána řadu let pobývaly Carolininy čtyři mladší sestry). Během celého tohoto období systematicky prosazoval reformy za důstojnější život jeho zaměstnanců. Zajistil jim zdravotní péči (byla hrazena z pojišťovacího fondu, do kterého dělníci sami přispívali), a snížil ceny ve firemní prodejně, kde nakupovali. Děti u něj pracovaly až od deseti let, předtím mohly téměř zdarma navštěvovat firemní školu, jejíž náklady hradily zisky z prodejny. S menším nadšením se setkala opatření ohledně pořádku v osadě: zákaz chovu dobytka, prasat, drůbeže a psů v domech, zimní zákaz vycházení po půl jedenácté v noci nebo výzva k pravidelné vzájemné kontrole čistoty obydlí. Owen si ale nakonec své zaměstnance získal, mimo jiné tím, že během čtyř měsíců v roce 1806, kdy továrna nemohla pracovat vinou amerického embarga, vyplácel dělníkům plné mzdy.

Obtížnější bylo překonat odpor spoluvlastníků továrny, kteří se bránili reformám, ohrožujícím jejich zisky. Roku 1813 se Owenovi podařilo vyměnit partnery za osvícenější společníky, včetně utilistaristického filozofa Jeremy Benthama. Mohl pak konečně omezit délku pracovní doby (na dvanáct hodin denně) a rozvinout svůj vzdělávací systém v nové prostorné školní budově. Ta fungovala i večer pro ty, kteří již v továrně pracovali. Vedle psaní, čtení a počtů se vyučoval zeměpis, zpěv, hudba a tanec, dívky měly navíc šití a chlapci vojenské pochody. Učitelé děti netrestali ani nechválili, ale vštěpovali jim zdánlivě jednoduchou, ale hlubokou Owenovu zásadu, že štěstí lze docílit jen tehdy, činíme-li šťastnými druhé.

Cíl: vymanit se ze systému

Robert Owen doufal, že se jeho reformy masově rozšíří i do jiných továren, ale v tom se mýlil. I jeho snahy o celostátní omezení pracovní doby měly velmi omezené výsledky. Zhruba od roku 1817 začíná pochybovat o tom, že současný ekonomický systém, založený na snaze „vyrábět lacino a prodávat draze“, je možné reformovat, a přemýšlí, čím jej nahradit. V řadě textů (sebraných například v knize A new view of society and other writings z roku 1991), z nichž nejvýraznější je Report to the county of Lanark (1820), nabízí dvě řešení. Jedním z nich je budování vesniček spolupráce (villages of co-operation). Chudí lidé by v těchto komunitách pěstovali vlastní potraviny a vyráběli vlastní oděvy, čímž by přestali být závislými na převládajícím systému. Druhé řešení Owen vidí v cestě k nezávislosti na současném peněžním systému. Sdružení producentů by vydávalo vlastní měnu a používalo by ji ke směňování svých produktů přímo mezi sebou, přičemž by se jejich cena odvíjela od času stráveného výrobou.

Nová Harmonie v Novém Světě

Od počátku dvacátých let se Owen stále méně věnuje své továrně a stále více svým vizím. S neutuchající energií publikuje a přednáší a jeho myšlenky i charismatická osobnost si získávají řadu stoupenců. Svou pravdou si je stále jistější, horečně skupuje a distribuuje desítky tisíc výtisků novin se svými projevy. V roce 1825 odplouvá v doprovodu svých synů do Spojených států, kde vydává většinu jmění na nákup pozemků pro založení komunity New Harmony, která se měla stát prototypem vesniček spolupráce. Slibně započatý experiment se ale nezdařil a Owen se roku 1828 vrací do Británie.

Sbližuje se tu s rodícím se družstevním hnutím, zčásti inspirovaným jeho vlastními texty a přednáškami. Postupně ale nabývají vrchu rysy Owenovy osobnosti, které mu znesnadňují dialog s novou generací jeho stoupenců. Zdá se, že nedokáže překročit svůj stín a hledět na své následovníky, často vzešlé z dělnického prostředí, jako na sobě rovné. V letech 1832—1834 se Owen nicméně angažuje v zajímavém experimentu, který probíhá v několika městech včetně Londýna a na němž se podílí okolo tisícovky řemeslníků a dalších producentů. Jedná se o tzv. labour exchanges. Jde o pokus uvést do praxe Owenovu myšlenku alternativní měny, v níž by obchodovali producenti mezi sebou a v níž by se hodnota zboží určovala podle odvedené práce a spotřebovaného materiálu. Tyto paralelní instituce směny měly postupně nahradit stávající systém a z jejich zisku měli členové financovat vznik vesniček spolupráce. Ani tento projekt nemá dlouhého trvání. Owen v roce 1835 zakládá novou organizaci, opět publikuje, přednáší, nakonec ale jeho sdružení financuje vznik další neúspěšné komunity a krachuje. V té době už Owena řadu let finančně podporují jeho synové ze Spojených států. Během let 1830 až 1832 zemřela manželka Caroline a dvě Owenovy dcery, poslední dcera Mary odplula do Ameriky za bratry. Owen má ale přátele, kteří ho neopouštějí, a žije aktivně do vysokého stáří. Pár dní před smrtí se po dvaasedmdesáti letech vydává na cestu do svého rodného města, kde v listopadu 1858 umírá.

Otevřená otázka na závěr

Owen byl v mnohém dítětem své doby a některé jeho představy nás dnes mohou i děsit; v jeho vesničkách spolupráce by například chyběly rodinné kuchyně a děti by byly vychovávány společně od útlého věku. Jeho síla ale spočívá v tom, že namísto násilné revoluce propagoval pozitivní alternativy ke stávajícímu systému, založené na rovnosti, spolupráci a vzájemné směně zboží v místě. Lze ho tak považovat za myšlenkového předchůdce družstevního hnutí či například komunit typu Camphill, ale i za praotce hnutí za ekonomickou lokalizaci a komplementární měny, ať se jedná o švýcarský Wirtschaftsring, anglosaské systémy LETS či třeba časové banky v Japonsku. Owen celý život hledal řešení situace, kdy bohatství Británie vytvářeli děti a dospělí, s nimiž se nejednalo příliš jako s lidmi. Někdy si ale neuvědomujeme, že totéž se děje i dnes. V jižní Číně například pracují mladé dívky za subminimální mzdu 10—12 hodin denně při výrobě počítačových součástek, často nemají volnou ani neděli. Podle ekonomické teorie je vše v pořádku. Jak by na tuto situaci reagoval Owen? A jak bychom měli reagovat my, pokud chceme navázat na jeho odkaz?

4 komentáře: “Robert Owen: Jak se vymanit z nefunkčního systému”

  1. Pavel Polák, Praha napsal:

    Hezké, ale chtělo by to opravit chyby v uvedených letopočtech, Robert Owen (1771-1858)
    – v lednu 1880 nastoupil (má být asi 1790)
    – text z roku 1991
    – 1930-1932 mu umírají manželka a dcery

  2. redakce 7G napsal:

    Díky, opraveno. Ten Owenův nástup byl ale v roce 1800, sborník A new view of society and other writings pak opravdu vyšel až v roce 1991, ale v původním kontextu věty byla informace zavádějící.

  3. František Vilím (http://ekonsvoboda.blogspot.com/), Praha napsal:

    Ekonomická teorie nehodnotí zda je něco v pořádku nebo ne. Vysvětluje pouze to, co se např. stane, pokud nějaká vláda, např v Číně, 50 let lidem ničila úspory a tím snižovala mezní produktivitu práce tak, že aby neumřeli, musí pracovat (opět pod dohledem čínské vlády) i malé děti. Navíc není jen problém nízké produktivity práce, ale i množství dětí, tedy veliká nabídka a to ještě více snižuje cenu jejich práce, protože si navzájem konkurují. Pokud by se ale nic neměnilo, mzdy jejich rodičů by se začala zvyšovat díky úsporám, nákupu kapitálových statků a začala by zvyšovat mezní produktivita práce.
    To říká ekonomie, já mohu, že to třeba není v pořádku, a dodávám, že nějaké utopie o lokální ekonomice či kapitalismu tento problém nevyřeší. Lidé, kteří nemají svobodu řešit své vlastní problémy a nerozumí své situaci, nemají šanci.

  4. Petra Kovačíková, Ústí nad Labem napsal:

    Mohu vědět, z jakého zdroje je tento článek čerpán? Děkuji za odpověď.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.