Rodit a umírat se má doma

Kde bereš sílu žít jinak, než společnost předepisuje?

Hodně mě ovlivnila moje maminka, která byla svobodomyslná, přemýšlela a dokázala o mnoha zdánlivě jasných věcech pochybovat. Mé dětství bylo plné cestování – narodila jsem se v Austrálii, žili jsme také v Indii. Když mi bylo dvanáct let, naše rodina přesídlila sem do Totnes, protože maminka chtěla, abychom my děti navštěvovaly blízkou školu Dartington Hall School, tehdy vyhlášenou po celé Anglii jako velmi netradiční a progresivní. Tak například výuka tam byla nepovinná – záleželo jen na vás, jestli se jí zúčastníte, nebo ne. Chodila jsem tam osm let a škola mě naučila samostatně přemýšlet a rozhodovat se. To byl asi druhý velký vliv v mém životě.

V posledních patnácti letech jsi většinu doby bydlela v tzv. community houses (což by snad nejlépe šlo přeložit jako komunitní domy). Co to je?

Komunitní dům je skupina dospělých, většinou různého věku, často s dětmi, kteří žijí v jedné domácnosti, v jednom domě. Vaří střídavě ve společné kuchyni, často mají i společnou další místnost, a zároveň má každá rodinná jednotka vlastní prostory, nutná je alespoň jedna vlastní místnost. Jinak začne rychle chybět pocit soukromí.

Jaké má takovéto uspořádání výhody?

Výhod oproti běžnému uspořádání, kdy nukleární rodina žije samostatně, je celá řada. Ve společné domácnosti je méně práce. Každý vaří a nakupuje jen jednou v týdnu, včetně dospívajících, pro které je to dobrý způsob přechodu do dospělosti. Hodně věcí, třeba pračka, auto, telefon, jsou společné, takže se ušetří dost peněz. Možná nejdůležitější je, že v komunitním domě člověk svůj život sdílí s dalšími lidmi, což jej nutí k flexibilitě a k empatii. Má možnost naslouchat lidem různého věku a různých názorů, není na své problémy sám.

Máš pocit, že počet lidí, kteří volí tento styl života, roste?

Ano, v Anglii je to podle mého názoru výrazný trend. Souvisí i s tím, že se stále více manželství rozpadá, ale to je jen jeden z důvodů. Lidé víc hledají, přehodnocují svou představu o partnerských vztazích i o tom, jak by chtěli žít. Komunitní domy vyhovují osamělým rodičům, ale často v nich žijí i rodiny s dětmi. Mně osobně tento způsob života velmi vyhovuje, ale ráda bych jej dotáhla ještě o několik kroků dál.

Máš na mysli svou plánovanou představu eko-vesničky?

Ano. Princip by byl podobný jako v komunitních domech, ale měřítko by bylo větší. Lidé by žili každý ve svém domku, který by si sami postavili, a v centrálním domě by byl společný prostor, včetně kuchyně a jídelny, a také třeba společných praček nebo počítačů. Ideálně bychom měli vlastní zdroje obnovitelné energie (solární, větrné, dřevo), přírodní kořenovou čistírnu, a pěstovali bychom si alespoň část jídla sami.

Obyvatelé vesničky by chodili do práce mimo vesničku?

Náš ideál je být co nejméně závislí na společnosti. Představuji si například, že bychom měli vlastní „měnu“, kterou bychom si navzájem platili za služby a výrobky. Podobný systém funguje už zde v Totnes i na řadě dalších míst. Každý by nabídl ostatním schopnosti, které má, ať už je to stříhání vlasů nebo zahradničení nebo stavba domů, dostal by zaplaceno ve vesnické „měně“ a za tu by mohl od ostatních získat to, co potřebuje on. Snížil by se tak obrovský tlak, který dnes společnost vyvíjí na všechny, a nejvíc na mladé lidi, aby vydělávali, vydělávali, vydělávali… a přitom třeba dělali práci, která je vůbec nebaví.

Kolik by vesnička měla mít lidi?

Představujeme si, že by nás mohlo být tak padesát. Vesničku nás aktivně připravuje asi dvanáct, další lidé se asi zapojí, až bude vše hmatatelnější. Mezi našimi známými je o věc velký zájem. Představuji si, že by vesnička mohla plnit i jakousi terapeutickou funkci – dočasně bychom se třeba postarali o někoho, kdo prodělal nervové zhroucení, po vyléčení by se rozhodl, jestli s námi chce zůstat natrvalo. Nebo by vesnička mohla zajistit pro jedno nebo dvě děti pěstounskou péči. Samozřejmě, děti by musely být v některé rodině, ale vesnička by poskytovala jakési sociální zázemí.

To, co popisuješ, se trochu blíží pojetí větších komunit či společenství, kdy spolu lidé nejen žijí, ale i pracují a spojují je společná víra či ideály.

Ano, máš asi na mysli třeba náboženské komunity, jako je L’Arche ve Francii, nebo komunity typu Camphill, které vycházejí z myšlenek Rudolfa Steinera a jejichž hlavní náplní je integrace postižených lidí. Když bylo mé nejmladší dceři sedm až osm let, navštívily jsme spolu celou řadu takovýchto větších komunit v Anglii. Uvažovala jsem o tom, že bychom se do některé přestěhovaly, a hledala jsem takovou, která by brala v úvahu nejen potřeby dospělých, ale také dětí. Byla jsem však zklamaná.

Proč?

Zjistila jsem, že žádná z nich neintegrovala důsledně děti do života komunity. Nepřemýšlela nově o jejich výchově. Děti prostě chodily do školy, jako všude jinde. Já mám ale dojem, že jeden z hlavních problémů, které nás postihly od dob průmyslové revoluce, je oddělení, parcelace lidí do jednotlivých skupin podle kategorií. Staří lidé odcházejí do domovů důchodců, nemocní do nemocnic a děti do školy. Jsou vytrženy z domova a vsazeny někam jinam, a tam je učí nějací jiní lidé něco, co si oni myslí, že je třeba vědět. Učí je mrtvým jazykům, ale neučí je životním dovednostem. Děti se potřebují učit o vztazích, o tom, jak být rodičem, jak řešit konflikty, jak konflikt přežít. Potřebují být se svými rodiči, a ne denně někam odcházet z domova a vracet se až v pět odpoledne. To byly některé z důvodů, proč jsem se rozhodla vzdělávat svou dceru doma.

Proč jsi doma nevzdělávala své starší děti?

Jednak jsem tehdy nebyla ještě myšlenkově tak daleko, jednak možnost domácího vyučování byla v Británii legalizována tuším až v polovině sedmdesátých let.

Jak takové domácí vyučování vypadalo v praxi?

Dala jsem dohromady skupinku rodičů s dětmi, dětí bylo dohromady asi patnáct. Zpočátku jsme společně najali dům, kam jsme denně docházeli, a střídavě jsme tam s dětmi pracovali. Měli jsme štěstí, že jsme všichni byli zaměstnáni na zkrácený úvazek. Dopravovat všechny děti denně do naší „školy“ se ale neosvědčilo, tak jsme se rozdělili do menších skupinek podle bydliště, a děti měly společné jen některé „předměty“, třeba tělocvik.

Specializovali jste se, nebo jste učili všichni všechno?

V určitém smyslu jsme se specializovali, i když ne ve všem a ne důsledně. Všechno bylo hodně pružné, organické. Já jsem děti učila francouzštinu a dělala jsem s nimi hodně tvořivých a výtvarných věcí, moc mě baví pracovat rukama. Ostatní rodiče měli každý něco, co uměli zvlášť dobře a co mohli dětem nabídnout. Například jedni rodiče žili na farmě a děti na farmě pravidelně trávily den.

V čem bys řekla, že je hlavní rozdíl mezi vyučováním doma a ve škole?

Hlavní rozdíl byl v tom, alespoň v našem případě, že my jsme děti neučili. Ony se učily samy. Samy se rozhodovaly, co a kdy se potřebují naučit. A pak nás požádaly o pomoc. V naší malé skupince byly kromě mé dcery ještě dvě další holčičky. Když jedné bylo pět a dvěma sedm let, jednoho dne z čista jasna prohlásily, že se chtějí naučit číst. V té době znaly sice písmena, ale číst se dosud nepokoušely. Toho dne si ale vzaly hromadu knížek, usídlily se v koutě a když nějaké slovo nemohly přečíst, zavolaly na mě jednotlivá písmena a já jim řekla, jak se to čte. Za čtrnáct dní uměly číst. Bez problémů. Bylo úžasné je pozorovat.

Takže děti samy rozhodovaly o tom, co se bude ten den „brát“?

Ano, a často jsem se od nich i poučila o tom, jak je nejlépe něco naučit. Když jsem dceru učila francouzsky, začala jsem tím, že jsem jí překládala do angličtiny význam jednotlivých slovíček. To jí bylo asi sedm, francouzsky vůbec neuměla. Ale ona najednou řekla: „Uděláme to jinak. Ty mluv svou francouzštinu a já budu mluvit taky svou.“ Ta její francouzština spočívala v tom, že napodobovala zvuky, které jsem dělala, i když jim nerozuměla. Kupodivu to fungovalo. Později jsem si uvědomila, že se učila tak, jak se učí miminka – také začínají tím, že napodobují zvuky. Chci tím vším hlavně říct, že jsem zjistila, že děti vědí, co se potřebují naučit a jak se to nejlépe naučí. Dospělí do toho často vstupují s vlastním, dětem velmi vzdáleným pohledem, a pak to, co učí, není ani obsahem, ani formou to, co děti potřebují. Což je podle mě škoda.

Neumím si představit, že by si dítě – třeba moje dítě – vybralo dobrovolně matematiku.

Moje dcera si matematiku také nikdy nevybrala, nezajímala ji. Ale základní početní úkony jsem ji naučila v praxi. Jednou týdně jsem v té době rozvážela organicky vypěstovanou zeleninu a dcera jezdila se mnou, zeleninu vážila a prodávala. Počítat teď umí dobře, kalkulačku nikdy nepoužívala.

A jak to řešili ostatní rodiče?

Každý po svém, podle své fantazie a potřeb dětí.

Byla nějaká kontrola ze strany státu?

Jednou za rok přišla inspektorka a zkontrolovala nás. Podstatné bylo, aby děti uměly číst, psát, trochu počítat. S inspektorkou jsme nikdy neměli problémy, fandila nám a říkala, že je škoda, že sama takto své děti vychovávat nemohla.

Jak se děti uplatňují teď?

Dobře, nemají problémy. Dcera studuje keramiku na státní škole tady v Totnes, některé další děti jsou na vysoké škole v Exeteru. Myslím, že se v naší péči naučily dobře komunikovat s dospělými, umí mluvit za sebe a neztratí se.

Jak rozšířená je v Británii domácí výuka?

Domnívám se, že je to rychle rostoucí trend, stejně jako komunitní bydlení. Totnes je malé město, a v současné době tu fungují už tři skupiny, které vyučují své děti doma.

Všechny své děti jsi porodila doma. Proč?

Moje maminka měla čtyři děti v rozmezí let 1943-52, první dvě doma a druhé dvě v nemocnici. Domácí zkušenost pro ni byla mnohem příjemnější než nemocniční. Doma mohla zachovat vlastní rytmus, nikdo na ni nespěchal, nedávali jí medikamenty. O tom všem mi vyprávěla a to byl důvod, proč jsem se rozhodla pro domácí porody.

Neměla jsi strach, že se třeba ty nebo dítě nedostanete do nemocnice včas, kdyby byly problémy?

Neměla. Já mám spíš dojem, že problémy nastanou, když člověk jde do porodnice. Najednou se octne v cizím prostředí, bez svých blízkých. Je to určitě šok. Často se například stane, že porodní bolesti na den nebo na dva ustanou, proces se příjezdem do nemocnice přeruší. Asi před dvěma lety jsem byla přítomna u porodu své přítelkyně v nemocnici nedaleko odtud. Chtěla rodit do vody, což jí nemocnice umožnila, ale najednou ji bezdůvodně přemístili, začali ji monitorovat, přístroj špatně fungoval, sestra začala být nervózní a zavolala lékaře, protože se domnívala, že plod je ve stresu. S hrůzou jsem sledovala, jak se porod, který probíhal úplně normálně, náhle změnil v patologii, v operaci. Přišel specialista, expert, oblékli ho, rozsvítili světla, podali mu kleště, a on dítě prostě vytáhl. Vypadalo úplně normálně a přítomný dětský lékař mi potvrdil, že ve stresu nebylo. Pro matku to znamenalo ztrátu kontroly nad porodem, poranění, trpěla pak dlouho depresí a těžko navazovala se svým dítětem vztah. Myslím, že není vůbec divu.

Ale někdy jsou lékaři skutečně potřeba.

Nepopírám to, ale pak je tu vždycky možnost zavolat sanitku, která matku velmi rychle odveze do nemocnice. Tady v okolí je asi 30 % porodů doma, lékaři to schvalují, u rodičky je vždy schopná porodní bába. Spousta mých známých rodila bez problémů doma. Osobně mám pocit, že porod není nemoc, a nevím, proč by měl probíhat v nemocnici. Ne, že bych byla tak ostře proti nemocnicím. Ale měly by změnit přístup. V USA je třetina porodů císařským řezem. To je určitě mnohem víc, než je ve skutečnosti potřeba. Snad je to i snaha lékařů být krytý, kdyby něco náhodou nevyšlo, protože by mohli být žalováni o obrovské sumy peněz.

Jaké jsou výhody porodu doma?

Matka je ve svém prostředí, je u ní porodní bába, její partner a třeba přítelkyně, někdo, koho zná a komu důvěřuje. Vše probíhá podle rytmu, který sama určuje, nemusí se ničemu přizpůsobovat. Když matka není ve stresu, je i větší šance, že porod proběhne normálně. A v neposlední řadě – hned od začátku jsou oba rodiče u svého dítěte. To je myslím zvlášť pro otce velmi podstatné, protože je to hlavně on, kdo se musí s tímto novým tvorečkem seznámit. Pro mě bylo pokaždé velmi důležité, že můj partner byl od začátku s námi.

Ještě k porodům do vody – je to asi hloupá otázka, ale není nebezpečí, že se dítě ve vodě nadechne?

Není, protože má ještě zachovalou pupeční šňůru a dýchá za něj matka. Nadechne se, až když chce, až když ho vyjmeš z vody. Je úžasné pozorovat miminko, jak se z vody kouká na maminku a šňůra ještě pulzuje. Krásné je, že nebrečí. Narodí se do teplé vody a pak se položí matce na prsa. Uvítání dítěte v životě je tiché, klidné, milující. V nemocnici dítě často chytnou a plácnou, aby plakalo a tím ukázalo, že má dost síly – tak to je absolutní nesmysl.

Je nějaká souvislost mezi tvou prací a tím, o čem jsme mluvili?

Velká část psychoterapie dnes spočívá v tom, že se snaží v nás opět propojit, oživit ty části, které jsme odsekli, potlačili. Společnost v jistém smyslu tento náš vnitřní problém odráží. Všechno jsme odsekali, oddělili. Myslím, že bychom měli všechno vrátit domů. Experty nepotřebujeme zdaleka tolik, jak si myslíme. Nejen zrození, i smrt by se měla odehrávat doma. A myslím, že lidé chtějí umírat doma. Nechtějí umírat v nemocnici.

Tvá matka zemřela doma?

Moje matka chtěla zemřít doma. Umírala tři dny a každý den žádala, abychom ji vzali domů. Ale experti nesouhlasili. Prý je to moc nebezpečné. A moji sourozenci neměli odvahu jít proti přáním expertů. Tak zemřela v nemocnici. Byl to stejný případ jako u porodů — lékaři měli strach, kdyby k něčemu doma došlo, že by to byla jejich odpovědnost. Chtěli být krytí.

Léčíš lidskou psychiku a zároveň tvoříš: maluješ, kreslíš, vyrábíš šperky. Jak to jde dohromady?

Velmi dobře se to doplňuje. Je vyčerpávající pracovat s lidmi, kteří mají vážné problémy. Moje tvořivá práce mé znovu naplňuje. Je mým přesvědčením, že lidi by se měli snažit pracovat míň, třeba na zkrácený úvazek, aby měli víc času na rozvíjení vlastní vnitřní tvořivosti – pro někoho to může znamenat zahradničení, pro někoho malování nebo péče o děti. Dnes je hodně lidí nezaměstnaných, řada dalších pracuje od rána do večera, šest dní v týdnu, běží, běží, a nemají čas na rozvíjení rodinných vztahů, nemají Čas o sobě opravdu přemýšlet. Myslím, že proto máme tolik neuróz a tolik lidí je nešťastných.

Jak vidíš budoucnost?

Zdá se mi, že muži se začínají víc v rodině angažovat, a to je dobře. Děti potřebují otce stejně, jako potřebují matku, potřebují rodiče, kteří reagují na jejich skutečné potřeby, rodiče, kteří jsou s nimi rádi a nežijí pořád ve stresu, jak vydělávat peníze. A rodiče potřebují být s dětmi, které je mohou naučit spoustu věcí potřebných k osobnímu růstu. S mými partnery jsme se vždycky oba starali o děti a oba vydělávali a myslím, že to vyhovovalo nám i dětem. A tak nějak bych viděla i budoucnost – ideální by bylo, aby si muži i ženy udělali dost času na práci i na děti, a tím prospěli dětem a zároveň sami sobě.

Podle rozhovoru z ledna 1997 zpracovala Nad’a Johanisová.