Rok v klášteře na Sibiři

27. dubna 2002 /
Dnes je módní mluvit o buddhismu a jiných cizokrajných náboženstvích. Řada z těch, kteří o buddhismu mluví, však nemá s každodenním životem buddhistů přímou zkušenost, a možná proto do této původně asijské náboženské tradice vkládá nepatřičná očekávání, což platí také pro některé ekology. Dan Berounský (1972) vystudoval Husitskou teologickou fakultu Karlovy univerzity a nyní postgraduálně studuje religionistiku. Několikrát navštívil Burjatsko, Mongolsko a Tibet, pobýval také mezi tibetskými uprchlíky v severní Indii. Rok strávil v buddhistickém klášteře v Burjatsku.

Jak se stalo, že jsi se začal zajímat o buddhismus? I když je v českých zemích buddhismus přítomen nejméně sto let, jde stále přece jen o cizí kulturu.

Stejně jako u jiných byla prvním popudem k rozšiřování mého zájmu o buddhismus četba knih. Naštěstí se mi brzy podařilo odjet s kolegou Lubošem Bělkou do Burjatska, což je republika, která je součástí Ruské federace, leží vedle Bajkalu a tradičně je to země se silným zastoupením tibetského buddhismu.

Na místě, v přímém kontaktu s buddhisty jsem zjistil, že to, co zajímá lidi na Západě a co považují za nesmírně důležité, tedy např. kdy se narodil Buddha, je pro místní buddhisty naprosto nepodstatné. Významné jsou naopak věci, vůči kterým máme na Západě jisté výhrady, jako je například náboženský rituál. Tedy ne nějaké intelektuální teoretizování, ale žitá náboženská praxe.

V našem prostředí na dnešního člověka mohou křesťanské rituály působit trapně a zkostnatěle a obdobně je tomu s rituály občanskými, které měly ty původní náboženské rituály nahradit. Pěkně to bylo vidět na počátku devadesátých let. Tehdy byla cítit jakási otevřenost vůči křesťanství a snaha o návrat k tomuto náboženství, které mělo punc bolševikem pronásledované činnosti. Řada lidí se chtěla ke křesťanství vrátit, ale nebyla schopna přijmout rituál. Prostě jim rituály už nic neříkaly.

V Burjatsku je situace obdobná, neboť i tam se během sedmdesáti let panování bolševického režimu vytratil cit pro rituály a obřady. I Burjati přiznávají, že některé obřady vykonávají mechanicky a bez vnitřního prožitku, že neví, co mají při obřadech dělat, a ani neví, proč to mají dělat.

Když jsi přijel do Burjatska poprvé, co Tě nejvíce zaujalo?

Bylo to poprvé, kdy jsem se dostal do bezprostředního kontaktu s naprosto cizím prostředím, a musím přiznat, že v mých tehdejších pocitech bylo dost naivity a romantismu. Vzpomínám si, že jsem se tehdy zúčastnil velké oslavy výročí příchodu buddhismu do Burjatska. Na tuto oslavu přijely různé taneční skupiny ze všech burjatských krajů. Stál jsem, poslouchal lidové písně a sledoval, jak lidé v ulicích tančí, a dojalo mě to natolik, že jsem nebyl schopný mluvit. Byl to silný zážitek.

Nicméně po delší době jsem začal prožívat to, co zažívají všichni, kteří se pohybují dlouho v cizím prostředí. Nesmírný počáteční zájem a nadšení se asi tak po dvou měsících změní a člověku se zdají všichni ti lidé hrozně protivní. Je to dáno asi tím, že v těchto kulturách má jedinec problémy se svým soukromím a s návyky, které si přinesl z domova. Jenže, žije-li v cizím prostředí ještě déle, pak si na tamní způsoby zvykne, a když se vrací domů, má zase problémy s domácím prostředím. Je to zvláštní situace, při níž se člověk pohybuje mezi dvěma světy.

V Burjatsku jsi strávil rok v buddhistickém klášteře. Co jsi tam dělal?

Já jsem většinu času strávil v takovém malém klášteře poblíž hlavního města Ulan-Ude. Malé kláštery, na rozdíl od těch velkých, mají spíše rodinný charakter – všichni se navzájem znají, což platí také pro vesnici, v níž se klášter nachází. Mnich stále zůstává tím „Jardou“ z vesnice, kterého všichni znali, když vyrůstal. Nemůže tedy být příliš povýšený, a pokud se přece jen začne chovat povýšeně, okamžitě se to rozkřikne a objeví se stížnosti ze strany vesničanů. Je třeba si uvědomit, že kláštery v buddhismu jsou tradičně pod silnou kontrolou laiků a mniši jsou na přízni laiků značně závislí.

Hned první den po příchodu do kláštera jsem se měl naučit tibetskou abecedu a další den být schopen číst nějaký text, což samozřejmě moc nešlo. Abecedu jsem se ale naučil. Další den přišel představený kláštera a podal mi text na dvou listech, který byl napsaný tibetsky, a řekl mi, že se to mám do dvou dnů naučit nazpaměť. Protože jsem se teprve předešlý den naučil písmenka, tak mi ho napoprvé přečetl. Já jsem pak šel za poněkud přístupnějším mnichem, který mi občas něco vysvětloval. Text jsem se naučil během tří dnů nazpaměť, potom přišel další text, ten měl šest listů, a tak to pokračovalo dál a dál.

Život v burjatském klášteře vlastně sestává jen z toho, že poměrně brzy ráno, zhruba mezi sedmou a půl osmou, začíná odříkávání textů, které musí být vykonáno každý den. Zásadní je přitom text, který je určen ochránci kláštera. Je to poměrně komplikovaný text, který má asi třicet listů a jehož způsob recitace také není jednoduchý – začíná se na pátém listu, přečtou se dva listy do určitého místa, pak se odříká něco ze začátku. Při tom se používají různé rituální nástroje, jako je zvonek, buben, nebo se text proloží nějakou mantrou, případně se do něho vloží jiný text. Trvá to dost dlouho, než je člověk schopný zvládnout celý obřad sám. Dá se říct, že veškerá moje činnost spočívala v tom, že jsem se učil nazpaměť rituální texty, a pak, když jsem byl schopen sám provádět obřady, vykonával jsem je pro potřeby vesničanů. Ti ke mně jako k cizinci přistupovali buď s nedůvěrou, nebo naopak. Mysleli si, že obřad musím určitě dělat hůř, než kdyby ho prováděl Burjat. Jiní si mysleli, že je to velmi zvláštní, že jsem se objevil v takové díře, a zřejmě budu převtělencem nějakého významného mnicha, tudíž přijdou-li za mnou, pak bude obřad zvláště mocný a silný.

Čeho se obřady nejčastěji týkají?

Já jsem vykonával rituály, které se týkaly poměrně běžných záležitostí. Obecně se dá říci, že při každé důležitější záležitosti má být proveden nějaký obřad – od stěhování do nového domu až po situaci, kdy je člověk rozhádaný se sousedy nebo kdy se někomu ztratí kráva. Taková ztráta je pro chudší rodinu hrozná věc, a tak se provede obřad. Vedle obřadu se samozřejmě jde za astrologem, který určí kterým směrem je nejlepší ztracenou krávu hledat.

Když se narodí dítě, role mnichů spočívá především ve výběru jména. Samozřejmě, že když se dítě narodí, tak se nejdříve sestaví horoskop, což je zcela zásadní. Horoskop je základní dokument, který provází člověka po celý život, a jedinec v horoskopu hledá pro všechny důležité záležitosti radu. Ale protože lidé samotní horoskopu nerozumí, je zase nutná konzultace s astrologem.

Pokud jde o nějaký vážný problém, který se týká např. zdraví, je zvykem, že se člověk uchýlí k tibetskému převtělenci guru Rimpoče, který v Burjatsku působí. Vzpomínám si na případ jednoho člověka, který se objevil v mém domku okolo půlnoci s tím, že potřebuje pomoci, protože má problémy v osobním životě. Opustila ho žena. Ten člověk docela hodně a dlouho pil a teď byl na pokraji zoufalství. Druhý den ráno ho místní mniši odvezli za tibetským převtělencem, který mu doporučil, aby se naučil krátký očistný text, a několikrát mu zdůraznil, že se ho má naučit nazpaměť, odříkávat ho sám a dát do recitace veškeré své zoufalství, jedině tak mu to pomůže. Vedle toho dostal tradiční léky, které jsou připravované i z exkrementů vysoce postavených mnichů. Ten člověk přestal pít a nepil po celou dobu, co jsem tam byl. Mniši takovou moc jako převtělenci nemají.

Jakou funkci vlastně mnich plní?

Mnich je léčitel, astrolog, kněz, a když je považován za převtělence, plní roli bývalých šlechticů či panovníků, možná i božstev a někdy i ekonomických center či bank.

Oni půjčují peníze?

Jde o starou tibetskou tradici, která vychází z toho, že do klášterů směřovalo obrovské množství majetku. Avšak, zde je třeba říci, že v buddhistické kultuře plní dar naprosto specifickou funkci, neboť obdarovaným je vlastně dárce, a člověk, který je schopen dát podstatnou část svého jmění, je ve společnosti hodně ceněný. To je rozdíl, který je na první pohled vidět, když někdo přijede do Tibetu, Mongolska či Burjatska, protože přes všechny otřesy, které se dotkly tamního buddhismu v dobách komunistického režimu, tato vlastnost přetrvala, což je nesmírně důležité pro to, aby se buddhismus mohl obnovit. Takže se znovu objevují nezištné dary z řad laiků, ze kterých se znovu stavějí kláštery apod.

V těchto zemích probíhá obnova náboženského života? Jakým způsobem?

Dříve tyto země, tedy Tibet, Mongolsko a Burjatsko, tvořily jednotnou kulturní oblast. Po vytvoření a uzavření hranic se však mnohé změnilo a lidé, kteří dříve udržovali pravidelné a bohaté kontakty, se najednou nemohli stýkat. To trvalo celých sedmdesát let. Avšak komunismus měl v každé z těchto zemí jinou podobu. Není bez zajímavosti, že Rusové v Burjatsku nekladli až takové překážky návratu starších náboženských představ. Oproti tomu východní Tibet prošel společně s celou Čínou kulturní revolucí, takže cokoliv, co trochu zavánělo náboženstvím, bylo potírané.

Nyní jsou všechny tyto země relativně otevřené, což vede k tomu, že v Burjatsku a Mongolsku sílí vliv Západu. Východní Tibet je zase pod silným vlivem Číny.

Ale situace není zas tak jednoduchá, jak to někdy vyznívá z našich médií. Například v Tibetu se v současné době oživuje a rychle se stává velmi populární instituce převtělenců. Tibetští kočovníci jsou stále dost divocí a nepoddajní a čínské úřady prostě neposlouchají. Jedinou autoritou pro ně zůstávají převtělenci a čínským úřadům nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že různé konflikty neřeší ony, ale převtělenci.

Objevuje se však jiné nebezpečí. Číňané přecházejí na tržní hospodářství a chtějí, aby se tomuto principu podřídily i buddhistické kláštery. Každý klášter by měl být ekonomicky soběstačný a neměl by být dotován věřícími. Má mít různé dílny a výrobny, má vydělávat na turistickém ruchu. Obecně řečeno, proti buddhismu nemají Číňané nic podstatného, zvlášť když vydělává peníze. Číňané zjistili, že je o buddhismus zájem a že může být zdrojem peněz, protože do klášterů přijíždějí zahraniční, ale také čínští turisté. Zavedení tržních mechanismů do buddhismu může v těchto zemích vést k rozbití tradičních struktur, například toho, o čem jsem hovořil v souvislosti s obdarováváním mnichů. Materiální a finanční podpora kláštera ze strany mnichů zajišťuje nejen kontrolu kvality náboženského života mnichů, ale také umožňuje laikům získávat zásluhy, což je pro ně velmi důležité. Tržní mechanismy v tomto ohledu směřují proti samotné podstatě buddhismu.

To je pravděpodobně důsledkem širších ekonomických a politických změn, které probíhají globálně. Jejich součástí je také větší otevírání se jednotlivých zemí vnějším vlivům. Projevuje se tato skutečnost také v Burjatsku?

Z Burjatska jsem se vrátil zhruba před rokem a půl. Úplně poprvé jsem tam byl na počátku 90. let a při mé návštěvě v roce 1997 mi udělalo radost, že se tam za ty roky nezměnilo nic. Dokonce ani ten jediný most, který v té době stavěli, ještě nebyl hotový. Při mé poslední návštěvě byl však už dostavěný a dokonce začali v Ulan-Ude stavět nový můstek na nádraží, což byla další nebývalá změna. Vedle toho se tam najednou objevily drobné nenápadné supermarkety, které mají otevřeno nonstop a všude je k dostání levné a dobré pivo místní provenience. To pro mě bylo velkým překvapením. Stánky s točeným pivem a nápisem po češskoj těchnologii, lidé pijící pivo na ulicích nebo v zahradních restauracích; to je něco, co tam nikdy předtím nebylo.

Nevím, jak se to bude dál vyvíjet. Bývala to taková šťastná oblast. Američané ji dokonce údajně měli zařazenu mezi oblasti, které americké ministerstvo zahraničí z bezpečnostních důvodů nedoporučovalo pro turistiku. Turistů tam nikdy moc nebylo a pokud se nějací objevili, zůstali v hlavním městě nebo jeli jen na ta místa, kam je zavezla jediná existující cestovní kancelář. V tom je rozdíl od Mongolska nebo Tibetu; Burjatsko byl a stále ještě je skutečně panenský kraj, kde se člověk ještě příliš nesetká s rozvinutým průmyslem.

V Burjatsku se, pokud si dobře vzpomínám, v polovině devadesátých let dost mluvilo o spojení místního šamanismu s ekologií.

Já jsem se šamanismem moc nezabýval. Pravdou ale je, že v celém Rusku se na začátku 90. let zvýšila popularita různých okultních praktik, které nějakým způsobem souvisely se šamany. Několik šamanů jsem potkal, ale jde o dost odlišné typy lidí. Řada z nich má hodně zákazníků, kteří si k nim chodí zajistit úspěch u zkoušky, poradit se při výběru životního partnera nebo věštit budoucnost. Jeden z takových králů šamanů, se kterým jsem se seznámil, objevil své šamanské schopnosti v Moskvě při čekání na nějakém úřadě. Nejsem si jist, do jaké míry tento typ šamanismu navazuje na nějaké tradice.

V současnosti je dost populární mluvit o ekologii a ekologické povaze buddhismu nebo šamanismu. Z vlastní zkušenosti vím, že když buddhista provede očistný obřad, který souvisí s čistotou krajiny, tak vylije obětinu z plastové lahve a lahev odhodí stranou, protože problém s plasty prostě necítí. Jemu se provádění očistného obřadu zaměřeného na čistotu země nespojuje s plastovými lahvemi, ale s tím, že když člověk kope do země, popudí božstva, duchy země.

Na Západě si mnoho lidí buddhismus spojuje s etickým principem ahimsá, tedy neubližováním. Jak se projevuje tento ideál v každodenním životě?

Buddhismus je mi sympatický proto, že ve vnitřním smyslu postrádá bigotnost nebo zapálenost v braní pravidel úplně doslova, jak to třeba známe z křesťanství. Mám na mysli dodržování nějakých neosobních abstraktních pravidel, jejichž porušení přinese trest. V buddhismu je více respektován člověk a pravidlo je spíše vystavěno na zkušenosti. Když ho člověk poruší, tak se to nakonec obrátí proti němu samotnému, a proto není třeba člověku do toho příliš mluvit a napravovat ho. To je docela sympatický rys a možná, že díky tomuto rysu buddhismus postrádá zapálené věřící, kteří by měli potřebu přesvědčovat ostatní, aby žili takovým nebo onakým způsobem. V Indii například člověk potká řadu evropských buddhistů, kteří mluví do života ostatních mnichů a určují, v čem spočívá ten pravý buddhismus, což je přinejmenším legrační.

Pěkně je to vidět na dodržování principu neubližování. Mnich například sedí, komáři ho štípou, a on se ani neožene. Na druhé straně platí, že ačkoliv mezi tibetskými mnichy existuje snaha být vegetariánem, nelze tento princip absolutizovat. Někteří mniši vegetariány skutečně jsou, ale často se stane, že onemocní a lékař jim přikáže jíst maso. A tak ho jí. Ono v těchto krajích obecně platí, že zelenina je moc drahá, protože jí tam moc nevyroste, a tak lidem nezbývá nic jiného, než maso jíst.

Připravil Dušan Lužný. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.