Rovnost, volnost, partnerství?

Evropská unie a Spojené státy se už několik měsíců domlouvají na nové podobě takzvaného volného obchodu. Hotová smlouva by měla být na stole v prosinci tohoto roku. Protože ale pro obchod mezi USA a Evropou už nyní platí pouze cla ve výši 5,2 % na evropské a 3,5 % na americké straně, řeč se stáčí hlavně k takzvaným netarifním bariérám: odlišným pravidlům a technickým normám.

Může se to jevit jako banalita, jak si ale ukážeme, každý takový krok potenciálně znamená obrovská rizika. Například automobily: sjednocení regulí pro technické detaily ve vozech umožní, aby to, co lze prodávat v Evropě, šlo prodávat také v Americe,a naopak. I když ale odhlédneme od tradiční perspektivy tohoto časopisu — a sice že podpora prodeje, potažmo spotřeby a růstu, je krajně problematická — zůstane nám několik vykřičníků.

USA i EU mají odlišné standardy pro úspornost vozidel, přičemž ta americká „žerou“ mnohem více než evropská. Pokud by se tedy pravidlo vzájemného uznávání standardů vztahovalo také na spotřebu, automobilky z USA by na náš trh začaly dodávat žravější vozy. Zní to sice absurdně, jenomže absurdita není pro takzvaný volný trh měřítkem. Podobná klauzule se již stala součástí nové obchodní dohody mezi USA a Jižní Koreou. Americké automobilky tak nyní mohou na korejském trhu prodávat automobily se spotřebou o pětinu vyšší, než dovolují místní normy.

Leitmotivem kritiky euro-americké smlouvy o volném obchodu tedy je, že diplomaté musí pohlídat, aby sjednocování a vzájemné uznávání norem nerozvolnilo důležité ekologické či sociální zvyklosti, v nichž se obě strany oceánu liší. A pokud už je řeč o harmonizaci těchto odlišností, mělo by se směřovat k nejvyššímu, nikoliv nejnižšímu společnému jmenovateli.

Teorie je tedy jasná, praxe však dosti zamotaná a nepřehledná. Interní dokument, který na základě evropských pravidel o právu na informace získala organizace Corporate Europe Observatory, ukazuje, že v souvislosti s euro-americkou smlouvou o volném obchodu Komise uspořádala nejméně 119 setkání s lobbisty korporací, zatímco se zástupci odborů či občanských organizací se sešla pouze jedenáctkrát.

Návrat starých chemických časů

Jak už jsme si řekli, kritizovat budoucí euro-americkou smlouvu není vůbec snadné, protože neexistuje žádný její konkrétní a ucelený návrh. Vše, co „víme“, se zakládá na interpretaci útržkovitých informací především o zájmech velkého byznysu. Ukažme si několik příkladů, v co konkrétně by se jednání mohlo zvrtnout.

Evropské státy se před několika lety, po zkušenostech s nechvalně proslavenými DDT, polychlorovanými bifenyly, freony nebo ftaláty, dohodly na nových, progresivních pravidlech pro schvalování syntetických chemikálií (systém REACH). Americká chemická výroba se vedle toho pořád ještě řídí obstarožním zákonem Toxic Substances Control Act z roku 1976, jehož vinou regulátoři během necelých čtyřiceti let prověřili rizika jen u 2 % používaných chemikálií. Ve Spojených státech se tak dodnes nerušeně používají a prodávají nebezpečné, v Evropě zakázané látky.

Je známo, že s evropskou legislativou o toxických látkách má problém Úřad obchodního zmocněnce USA. Lobbují proti ní také asociace výrobců pesticidů a biotechnologických společností CropLife America nebo americká Společnost chemických a přidružených výrobců. Expertiza, kterou si nechal vypracovat Evropský parlament, pak přímo říká, že právě tato legislativa může být euro-americkou smlouvou ohrožena.

Ekologické organizace a také odbory ovšem argumentují, že smlouva by měla naopak sjednotit pravidla po vzoru EU. Vždyť řadu důležitých bodů z evropské legislativy už přebírají Čína, Indie, Indonésie, Japonsko, Austrálie, Jižní Korea, Turecko, Tchaj-wan, Vietnam nebo Malajsie. Tak proč na euro-americké úrovni slevovat?

Americké jídlo v evropské kuchyni

V souvislosti s TTIP se také hodně mluví o přísnějších evropských pravidlech pro geneticky modifikované plodiny. Rozporů je zde ovšem daleko více. Americké firmy chtějí vyjednávat i o pesticidech a chemickém ošetřování patogenů, přídatných látkách v krmivech, růstových hormonech, potravinových aditivech, ochucovadlech, značení potravin a chráněných označeních původu, podpoře místního jídla nebo ekologických standardech pro agropaliva.

Autorka: Jana Kudrnová Kloučková.

Evropa a USA mají zkrátka k jídlu a k jeho produkci odlišný přístup. Ilustrací budiž například představa o tom, kde leží v průmyslovém zemědělství hranice přijatelného. Už roku 1988 započaly spory o růstový hormon, podávaný americkému dobytku — takzvaný rekombinantní bovinní somatotropin (rbST), jenž je zakázaný nejen v Evropě, ale i v Kanadě, Izraeli, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Přetahovaná skončila nedávno příměřím: EU si podržela svůj standard a Spojené státy dostaly výměnou přednostní kvóty na prodej masa bez přidaných hormonů.

Americký masný průmysl si ale stěžuje také na evropský zákaz ractopaminu, což je látka, kterou podávají američtí farmáři prasatům, aby „vyrobili“ libovější maso. Ractopamin však má kontroverzní vedlejší účinky: imituje stresové hormony, takže prasata jsou agresivnější a hyperaktivnější. Vylepšuje sice přeměnu energie z potravy ve svalovou hmotu, ale někteří veterináři upozorňují, že může poškodit srdce, svalstvo a působit problémy při rozmnožování. Předběžné výsledky rovněž naznačují, že by maso z vepřů krmených ractopaminem mohlo ovlivňovat i lidské zdraví. Americká Národní rada producentů vepřového (NPPC) nicméně napsala: „Výrobci vepřového v USA nebudou akceptovat žádný jiný výsledek [jednání o euro-americkém obchodním partnerství] než zrušení zákazu ractopaminu v EU.“

Podobných příkladů bychom mohli v souvislosti s potravinami jmenovat víc, ale je tady ještě jedna „zajímavost“. USA výslovně anoncovaly, že chtějí, aby TTIP potírala „rostoucí používání lokalizačních opatření coby bariér obchodu“. To znamená, že nakupuje-li třeba italská státní škola suroviny přednostně z okolního venkova nebo pomáhá-li české ministerstvo vybudovat farmářskou tržnici pro místní zemědělce, diskriminuje dovážené zboží — včetně amerického.

Stát versus firma. Kdo je víc?

Co ale nakonec zvedá kritiky TTIP ze židle vůbec nejvíce, je obskurní klauzule o urovnávání vztahů mezi investory a státy. Máloco totiž tak bezelstně ukazuje, že evropští a američtí diplomaté pracují nikoliv ve prospěch občanů, potažmo jejich států, ale ve prospěch korporací.

Dostane-li se totiž tento návrh do konečné dohody, soukromé firmy získají nárok požadovat u arbitrážních tribunálů finanční kompenzaci za ušlý zisk, způsobený legislativním nebo regulatorním rozhodnutím státu. Jinými slovy: americké společnosti (nebo firmy v USA formálně registrované, což — jak si za chvíli ukážeme — je důležitý detail) budou moci v arbitrážích napadat běžné zákony evropských zemí — a naopak.

Přitažené za vlasy? Philip Morris použil podobnou klauzuli v obchodní smlouvě mezi Austrálií a Hongkongem k arbitráži proti australské regulaci prodeje cigaret. Tabáková společnost argumentovala, že nová legislativa snižuje hodnotu jejích investic v Austrálii a že s ní stát zachází nespravedlivě a nerovně. Philip Morris chtěl, aby arbitři australskému státu přikázali, že nesmí dodržování zákona vymáhat, a požadoval odškodné ve výši miliard dolarů. Americká firma navíc svoji australskou pobočku těsně před podáním žaloby formálně převedla pod svoji vlastní asijskou sekci tak, aby se stala hongkongským subjektem, a mohla tudíž použít smlouvu, která mechanismus narovnání vztahů mezi investory a státy obsahuje. Není to jediný případ. Před čtyřmi lety Philip Morris přesunul své mezinárodní sídlo z USA do Švýcarska a poté s odvoláním na švýcarsko-uruguayskou smlouvu o ochraně investic spustil arbitráž proti čerstvě schválené tabákové legislativě v Uruguayi, včetně povinných zdravotních varování na krabičkách cigaret. Obě kauzy stále ještě běží.

Plakát Charlese Hiatta, 1896, foto: Linley Sambourne, Wikimedia Commons.

Zaměřme se ale na domácí půdu. České politické strany se shodují v nesouhlasu s riskantní těžbou břidlicového plynu. Moratorium vyhlášené ODS potvrdila také nová koalice ČSSD, ANO a lidovců, podporují jej TOP 09 i komunisté. Když ale loni v květnu dočasné moratorium na břidlicový plyn — než proběhne ekologický audit — vyhlásila kanadská provincie Québec, zneužila torontská těžební společnost Lone Pine Resources svoji registraci v USA a obratem podala žalobu k arbitrážnímu soudu s odvoláním na ustanovení Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA). Argumentuje, že rozhodnutí Québecu porušuje „legitimní očekávání stabilních podmínek pro podnikání a právního prostředí“, a požaduje odškodné 250 milionů kanadských dolarů.

Jiné firmy zase v minulosti vedly arbitráže proti reformám zdravotního pojištění, zákazům škodlivých chemikálií, podpoře čisté energetiky nebo správním rozhodnutím o těžbě nerostných surovin. Právě pružné fráze jako „legitimní očekávání“ nebo „férové a spravedlivé zacházení“ patří mezi hlavní sporné body. Je například Zelená úsporám útokem státu na legitimní očekávání energetických společností, že budou čerpat stabilní zisk z prodeje tepla domácnostem? Toť otázka, na kterou až do vynesení případného rozsudku nikdo nezná odpověď.

Spekulace 2.0

Arbitráže jsou součástí mezinárodního práva proto, aby se zahraniční investoři domohli spravedlnosti v nestabilních či nedemokratických zemích, kde nefunguje soudnictví nebo je skrznaskrz prolezlé korupcí. Připomeňme, že Česká republika je na pátém místě ve světovém žebříčku zemí nejvíce postižených arbitrážemi. Daňoví poplatníci už za prohrané spory zaplatili miliardy korun.

Dnes již ale máme k dispozici dostatek příkladů toho, že se zvrhly ve spekulativní byznys, který nic nevytváří, pouze využívá příležitosti vytřískat peníze. Jen během roku 2012 podaly soukromé firmy proti různým zemím rekordních padesát osm stížností. Arbitři se navíc rekrutují z úzké skupiny mezinárodních právníků, kteří často střídají role — jednou sedí v tribunálech, podruhé radí soukromým klientům. Celé to samozřejmě vyvolává pochybnosti o jejich nestrannosti a nezávislosti. V 55 % všech známých kauz rozhodovalo pouhých patnáct arbitrů.

foto: Jakub Krechowitz

Studie Evropského parlamentu varovala, že pokud se do euro-americké smlouvy dostane široce formulovaná klauzule o ochraně investic, EU a členské státy budou mít problém nastavovat pravidla, která mají chránit občany. Řada jiných států už toto nebezpečí rozpoznala. Austrálie se v roce 2011 rozhodla, že na žádné arbitrážní klauzule ve svých obchodních smlouvách nepřistoupí. Indonésie odstupuje od šedesáti dohod, které podepsala s jinými státy a kde je arbitrážní mechanismus vložený. Příslušné paragrafy ve svých mezistátních smlouvách revidují Indie, Jižní Afrika a Brazílie. OSN a Mezinárodní měnový fond také varují, že podobná pravidla mohou brzdit schopnost signatářských zemí řešit finanční a ekonomické krize. Přesto evropští vyjednavači na arbitrážní klauzuli — alespoň podle dostupných sporých informací — nadále trvají.

Klauzule o arbitrážích jsou pochybné už jenom proto, že připravují signatářské země o státní suverenitu. Rozhodnutí, která byla v nepochybné pravomoci parlamentu, vlády nebo justice — a podléhala tedy výhradně ústavním pravidlům každé země — se přesouvají do rukou tribunálu tvořeného obvykle třemi soukromými osobami. Soukromé firmy se povyšují na úroveň státu.

Na bizarnost situace trefně poukázal dokonce i španělský arbitr Juan Fernández—Armesto: „Když se v noci probudím a uvažuju o arbitrážích, nikdy mne nepřestane udivovat, že suverénní státy na investorské arbitráže vůbec přistoupily. Třem soukromým osobám se svěřuje pravomoc přehodnotit, bez jakýchkoli omezení nebo odvolacích procedur, libovolné rozhodnutí vlády, kterýkoli verdikt soudů a všechny zákony nebo pravidla schválená parlamentem.”

Občanská práva na prodej?

Některé země musely v arbitrážích vyplatit tučné částky z kapes daňových poplatníků za svá suverénní a celkem rozumná rozhodnutí, což je samo o sobě dost absurdní. Už pouhé výhrůžky arbitrážemi často stačí k tomu, aby se stát rozhodl něco neudělat. „Vídal jsem dopisy z newyorských a washingtonských advokátních kanceláří, které chodily kanadské vládě prakticky ke každému návrhu nových ekologických pravidel za minulých pět let. Čisticí prostředky, léky, pesticidy, patentové právo. Mířily prakticky na každou novou iniciativu, z nichž většina nikdy nespatřila světlo světa,“ řekl bývalý kanadský úředník novinářům několik let poté, co jeho země s USA a Mexikem uzavřela Severoamerickou dohodu o volném obchodu.

Anketní otázka „Co si myslíte o euro-americkém obchodním partnerství?“, kterou kladl letos v květnu internetový Deník Referendum studentům Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, přinesla odpovědi ve smyslu „podpoří-li to volný obchod, je to dobré“. Pohled do logiky vyjednávání ale ukazuje, že takto zjednodušený závěr je — doufejme, že vinou neznalosti sporných bodů dohody — holý nesmysl. Jinak by to totiž znamenalo, že ideji takzvaného volného trhu a ekonomického růstu stojí za to obětovat demokratické principy, ochranu zdraví, práva zaměstnanců, spotřebitelská práva a další „detaily“. Doufejme, že soustavná kritika TTIP, v níž přislíbil pokračovat i nový europoslanec za sociální demokracii a dlouholetý spolupracovník redakce Sedmé generace Jan Keller, zabrání alespoň těm největším excesům.

—

Vojtěch Kotecký je programovým ředitelem Hnutí DUHA.