Rudolstadtská festivalová terrapie

27. září 2013 /
foto: Yvett Stránská
Fotogalerie >

„Pojeď, to musíš vidět. Pokud jednou sociálně-ekologické hnutí zvítězí, bude tak jako rudolstadtský festival vypadat celý svět pořád,“ nadhodil někdejší šéfredaktor a zakladatel tohoto časopisu. Váhala jsem? Ano. Nicméně vynucená lezecká pauza, ortéza na bolavé ruce, nulové výhledy na víkend a zjištění, že tento (mně dosud neznámý) hudební festival zahájí fenomenální hippie skvadra Edward Sharpe and the Magnetic Zeros, učinily rozhodnutí za mě.

Z Prahy vede do Rudolstadtu environmentálně-naučná cesta přes severočeské výsypky, následovaná kulturně-naučnou jízdou někdejšími dederáckými maloměsty. Celé to měří zhruba tři sta kilometrů a na konci čeká sladká odměna v podobě třiadvacetitisícového města nikoliv nepodobného Českému Krumlovu: malebné, poklidné, nerušeně usazené mezi zelenými durynskými kopečky a rozpůlené neznásilněnou řekou Saale. Po většinu roku jde patrně o spořádané a poklidné městečko ovinuté kolem porcelánky a továrny na dětské dřevěné stavebnice.

O prvním červencovém víkendu se však probouzí z letargie — podobně jako ty zakleté princezny, jež noc co noc po půlnoci protancovaly střevíčky. Probíhá zde totiž jeden z největších evropských svátků taneční a folkové hudby (Tanz und Folk Fest). Letos už po třiadvacáté.

Od Strážnice k pankáčům

Psal se rok 1955 a folklorně zaměřený Fest des deutschen Volkstanzes (svátek německého tance), řekněme taková německá Strážnice, měl za cíl vedle prezentace více či méně stylizovaného hudebního a tradičního folkloru také přispívat k jednotě německého národa a podporovat jeho tradici proti vlivům západní kultury, jako byl jazz nebo rock’n’roll. Záhy se však rozrostl v přehlídku východoevropského folkloru. Rok 1991 pak samozřejmě přinesl nové obzory, nové potřeby a novou poptávku. Rudolstadt tak mohl skončit, což se nestalo, nebo nabrat nový směr. Což se stalo: dostal se do rukou skupině folkových hudebníků a promotérů z Lipska, kteří jej zaměřili na alternativu a moderní proměny či experimenty s tradiční hudbou. Dobře že tak.

foto: Yvett Stránská 

Věřím, že začátky nové rudolstadské éry byly nespoutaně a v nejlepším smyslu punkově free a že nostalgičtí pamětníci devadesátek by mohli dnešku něco vytknout, ale pro prvonávštěvníka je festival stále úkazem z jiné galaxie. Proč?

Jako piknik s nejlepšími kamarády

Jeden z výstižných ukazatelů je financování festivalu. Zapomeňme na chvíli na krachující černouhelný důl Paskov a připomeňme si prázdninové a předprázdninové měsíce, kdy na nás jméno uhlobarona Zdeňka Bakaly vykukovalo především z plakátů a billboardů zvoucích na hudební festival Trutnov: Cena stejná jako v předchozích letech díky podpoře našeho mecenáše Zdeňka Bakaly. Děkujeme! Hudební festivaly jsou zkrátka nákladná věc a zpravidla proto přetékají reklamou, například telefonních operátorů, bank, pivovarů, tabákových firem a všemožných alkoholů.A Rudolstadt? Čtyři dny, 22 pódií, 87 hudebních uskupení a nikde žádná marketingová masáž. Na celkový rozpočet 2,2 milionu eur si letos sám vydělal ze tří čtvrtin. Město a spolková země pak přispěly shodně 80 000 eur, tedy dvakrát 3,6 % rozpočtu. Celé to uzavírá spolupráce s německými rozhlasovými stanicemi, které zde pořizují živé nahrávky pro svá vysílání. Na tradičně reklamních plochách, zejména okolo pódií, si tak můžeme v Rudolstadtu prohlížet velkoplošné malby hudebníka a výtvarníka Jürgena B. Wolffa.

I to je samozřejmě jeden z důležitých důvodů zdejší unikátní, přátelské, vyklidněné, piknikové atmosféry. Přitom čtyřdenní vstupenka přijde jen na 65 eur, což je zvláště pro Němce velmi lidová částka.

Co ještě je tady jinak? Skoro všechno. A možná je to v nemalé míře i tím, že festival má spíš dospělejší publikum, které s ním od devadesátých let roste. Děti, kočárky, nosičky a šátky na mimina, kostkované deky, na nichž pospávají nebo si hrají celé rodiny, okupují mnohem více prostoru než opilci, odpadky nebo cigaretový dým. Umaštění „rockeři“ vyspávající své delirium kdekoliv pod nohama návštěvníků, pohroužená individua močící po setmění prakticky kamkoliv a strach, že vám někdo ublinkne na záda — jak si pamatuji třeba z Trutnova — nikde.

foto: Yvett Stránská

Ale to ještě pořád není všechno. Festival se rozprostírá po celém městě a každé pódium má své kouzlo. Dvě z nich najdeme na hradě, dvě v historickém centru, dvě v rozlehlém parku u řeky. Dále se hraje i ve zdejším půvabném kostele a v divadle. Pokud vám tedy nad hlavou nekrouží ptáci nebo nekoukáte na výhledy do okolní krajiny nebo si nemáčíte nohy v řece nebo netancujete bosky v trávě nebo nemžouráte do sluníčka… Můžete se třeba uvelebit v měkkých křeslech divadelního sálu, nasávat vůni kostela anebo se proplétat uličkami města, okukovat samé milé stánky (jedna z ulic je vyčleněná čistě výrobcům hudebních nástrojů) a ochutnávat všelijaké dobroty. To vše společně s cirka pětadvaceti tisíci dalšími návštěvníky a při zachování pocitu, že je jich asi pětkrát méně. Můžete také počítat se zálohovanými kelímky na pivo a možností třídit odpadky.

Suma sumárum, nelze nepodlehnout a nedat průchod svému rozpustilepšímu a květinovějšímu já. Ostatně proč se lidé neoblékají tak sympaticky uvolněně, vesele a barevně jako právě tady všude a pořád?

Haute Musique

Na hudební festivaly se ale mimochodem jezdí i za hudbou… My jsme dorazili ve čtvrtek čtvrtého července v noci tak akorát, abychom se přesunuli do parku Heinricha Heineho, kde ve dvanáct hodin začínal vytoužený koncert kalifornské party Edward Sharpe and the Magnetic Zeros. Popravdě mu v mém případě předcházely obavy, jak skupina zvládne živé vystoupení, protože dojmy ze záznamů dostupných na serveru Youtube nic moc. A kdo si chce kazit idol? Co se ale dělo od první do poslední minuty, nelze popsat jinak než jako absolutní štěstí, korunované závěrečnou písní This Life, v níž frontman Alex Ebert exceloval jako čistokrevný bluesman.

Edward Sharpe & the Magnetic Zeros, foto: Yvett Stránská.

Co tady budu dělat do neděle, když tady žádnou další kapelu neznám (budiž, o existenci Fat Freddys Drop, kteří byli na programu v sobotu v noci, jsem něco málo tušila, mimochodem zahráli perfektně) a cíl, za kterým jsem přijela, si můžu odškrtnout? Otázka, s níž jsem usínala v pátek nad ránem, se zdá, viděno zpětně, naprosto legrační.

Nyní můžu říct, že do Rudolstadtu má smysl jezdit s vědomím, že vás čeká spousta překvapení a v každém případě vynikající ozvučení. Takže můžete v klidu obcházet jeden koncert za druhým. Bude to jako ochutnávat pralinky v belgické prodejně s čokoládou — na všech najdete něco, co vám zachutná, a k některým se budete chtít i vracet.

Osobně se dnes, s téměř čtvrtročním odstupem, stále s chutí vracím ke dvěma objevům. Mladý muzikant Sam Lee sbírá tradiční, v pravém smyslu slova lidové písně především britských a irských (nejen cikánských) nomádů. A sám je pak v nenápadném doprovodu muzikantů interpretuje podmanivým čistým hlasem. Výsledkem je čarovná hudba, u nás prakticky ničemu nepodobná. Doporučuji. Nejen proto, že je Sam veliký sympaťák, s nímž jsem si po koncertě ještě docela dlouze povídala. (Více se o jeho tvorbě můžete dovědět z rozhovoru, který vyšel v Deníku Referendum.)

Sam Lee, foto: Yvett Stránská. 

Druhým mým úlovkem je pak smyčcový kvartet rumunského skladatele a houslisty Alexandra Balanascu. Hudba, kterou předvedl při koncertě v rudolstadském divadle, byla tak úchvatná, že jsem se až bála pustit si ji doma z alba. Balanecsu Quartet vznikl v osmdesátých letech v Londýně a v minulosti si velmi umně pohrával například s coververzemi německé elektronické kapely Kraftwerk. Na festivalu však představil zbrusu nový projekt na počest rumunské šansoniérky Marie Tanase, od jejíhož narození letos uplynulo sto a od její smrti padesát let.

Ke specialitám Rudolstadtu patří také to, že v každém ročníku věnuje zvláštní pozornost jednomu hudebnímu nástroji, jedné zemi a nepravidelně i jednomu tanci. Letos padla volba na flétny a Itálii. Komu se podařilo dostat do hezoučkého kostela na koncert Magic Flutes, který společně secvičili pár dní před festivalem flétnisté sezvaní ze všech koutů světa, měl postaráno o vpravdě transkulturní zážitek: vír roztodivných tónů linoucích se z všemožných druhů fléten, kombinovaný s pestrobarevným vírem šatů či tradičních krojů, které měli muzikanti na sobě.

Stojí za to

Rudolstadt byl pro mě kombinací sociálních zážitků a rozšiřování hudebních obzorů. Dramaturgie dává návštěvníkovi možnost zakusit hudbu ve vší žánrové a kulturní pestrosti pod trochu mnohoznačnou stříškou s názvem world music — od přísně tradičních japonských a indických tónů až po klubovou hudbu nebo rap. Na rozdíl od českých festivalů se vám nikdy nestane, že byste šli z nouze na staré známé a několikrát viděné Buty či Mňágu, prostě takové ty — při vší úctě — vycpávky, které můžete slyšet v zásadě kdykoliv jindy. Ne každý hudební kousek se stane nezapomenutelným, ale žádný nebude zbytečný.

Jeďte tam. Příští ročník poběží od třetího do šestého července a předprodej vstupenek začne 12. 12. 2013 online. Dost možná tam potkáte ředitelku Colours of Ostrava, která si do Rudolstadtu pravidelně jezdí pro inspiraci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.