Sdíleně napříč Evropou

4. srpna 2013 /
foto: Pavel Kovařík

Čas od času to popadne snad každého. Sbalit batoh a vyrazit. Takhle to popadlo i dva kamarády z francouzského Sable-sur-Sarthe nedaleko Le Mans. Netrvalo dlouho, dali vale dosavadnímu zaměstnání a vydali se na cestu. Jejím cílem se staly evropské národní parky. A protože už doma ve Francii okusili možnosti sdílené spotřeby (collaborative consumption), chtěli vyzkoušet, jak bude fungovat po Evropě. Díky couchsurfingu (viz 7.G 1/2011) se ocitli u nás ve Znojmě. Jal jsem se je trochu vyzpovídat…

„Ten nápad přišel tak nějak sám. V práci mi zrovna končil kontrakt. Řekl jsem Antoineovi, že bych chtěl vyrazit po Evropě. Jemu se ta myšlenka líbila. Oba máme rádi přírodu, a tak se zrodil plán procestovat národní parky Evropy,“ odkrývá počátky cesty Sebastian (Seb). Antoine dodal, že ve Francii to není jednoduché s prací, což mu vlastně usnadnilo rozhodování. „Najít pořádnou práci je těžké. Sám dělám pošťáka. To mě ale nijak nebrání, abych s tím ze dne na den skončil a odjel,“ vysvětluje. Antoine vystudoval přírodovědu a příležitostně pracuje jako průvodce a dělá animátora environmentálních projektů. To ho ale neuživí, proto musí vzít zavděk prací mimo obor. „Ale nemysli si, mě práce pošťáka baví. Působím na venkově, znám tamní lidi, mám to blízko do přírody,“ ubezpečuje. Svůj vztah k přírodě zdůraznil během našeho povídání několikrát: „Když to jde, jdu aspoň na chvíli do přírody, mám ji rád odmalička. Takže jsem se ani na minutu nerozmýšlel.“

Naproti tomu Seb dosud pracoval jako ajťák. Rozumí webu, takže pro projekt vytvořil stránky Naciako. Je to hříčka vzniklá spojením dvou slov v jazyce Esperanto, Nacia Parko, tedy národní park. Seb do projektu také vnesl prvky sdílené spotřeby. „Dříve jsem měl zkušenosti se spolujízdou a vyzkoušel jsem i couchsurfing, ale jen v rámci Francie,“ popisuje první pokusy. „Spolujízda je ve Francii hodně populární. Když chceš jet třeba z Le Mans do Bordeaux, v jeden den najdeš i pět nabídek. Dobře funguje i směrem do zahraničí — bez problémů se dostaneš do Německa či Španělska.“

Díky několika zkušenostem, zvědavosti a touze po dobrodružství se součástí cestovního plánu stalo i využívání alternativních možností cestování, ubytování a dalších služeb.

Crowdsourcing: peníze a důvěra

Před samotnou cestou otestovali Seb s Antoinem i módní crowdsourcing. Přesněji, chtěli získat část peněz na cestu od lidí. „Nebyli jsme vyloženě v situaci, že bychom neměli peníze. Každý jsme dali na hromádku 3000 eur. Chtěli jsme spíš vyzkoušet, jestli to bude fungovat,“ popisuje Seb. „Zaregistrovali jsme náš projekt na portál Ulule (ulule.com) a podařilo se — vybrali jsme 1200 eur,“ komentuje první úspěchy. Shodují se, že výsledkem nebyla jen finanční podpora, ale i závazek. „Ti lidi nás podpořili, věřili nám. Věděli jsme, že teď už tu cestu nemůžeme vzdát, i kdybychom měli o sobě pochyby,“ vysvětluje Antoine.

Sdílená spotřeba je podle nich na důvěře založena celá. „Potřebovali jsme se například dostat do španělského města Vigo poblíž portugalských hranic. Kontaktovali jsme přes server Blablacar.es jednu Španělku. Byla to její první zkušenost se spolujízdou. Měla strach. Dva cizí kluci v autě. Pořád jsme jí museli psát a volat, aby si ověřila, že jsme v pohodě. Nakonec to byl ale jeden z nejlepších zážitků,“ komentuje ostražitost majitelky auta Seb.

Naopak je překvapuje míra důvěry, kterou požívají při couchsurfingu. „Lidé jsou milí a otevření. A nezáleží na zemi, ve které zrovna jsi,“ sděluje Antoine a svou úvahu rozvíjí: „Původně jsem to bral tak, že na naší výpravě uvidím hlavně parky, přírodu. Teď jsem ale překvapený, že je to více o lidech. Na cestě jsme poznali hodně zajímavých lidí. To mě opravdu poznamenalo.“

Fascinující svět sdílení

A co jejich zkušenosti se sdílenou spotřebou? „Nabídka možností je skutečně velká. Pořád si ale myslím, že je to věc budoucnosti,“ hodnotí Seb. Nejvíce zkušeností mají se zmiňovanou spolujízdou: „Ta funguje bezvadně ve Francii a Španělsku. V jihovýchodní Evropě jsme museli vzít zavděk autobusovou dopravou.“ Podle něj je výhoda, že ve Francii i Španělsku existuje jeden velký portál, a ne deset menších, takže se netříští nabídka. Situaci u nás vidí problematičtěji. „Myslím, že v České republice je to marginální záležitost a je problém s jazyky,“ uvažuje Seb a dodává, že spolujízda by měla dobře fungovat v Polsku, Německu nebo Holandsku.

Musel jsem se zeptat, proč nezkusí autostop, který je zdarma a pro dobrodruhy jako stvořený. Oba se shodli, že není spolehlivý. „Stopovat jsme zkusili dvakrát na kratší vzdálenost. Když máš ale s někým domluvený konkrétní termín, je lepší použít autobus,“ vysvětluje Seb.

zdroj: www.naciako.com

Couchsurfing praktikovali bez problémů ve všech zemích. „Jen v Bulharsku to nevyšlo, ale alespoň jsme se v Sofii sešli s jedním člověkem a popovídali si u kávy o jeho zemi,“ hodnotí Seb zkušenosti s touto dnes už zavedenou sítí poskytující domácí ubytování. Na jihu Černé Hory v městečku Ulcinj vyzkoušeli i takzvaný tentsurfing. „Jeden kluk nás sice nemohl ubytovat doma, ale aspoň nám nabídl zahradu, kde jsme si mohli postavit stan. Což je někde problém, protože všechno je oplocené a v soukromých rukou, obzvlášť ve Francii je to nemožné,“ přibližuje Antoine. Následně upozornil na síť Camp in my garden, zaměřenou na nabídku míst pro stanování na soukromých zahradách.

Prostřednictvím webového projektu La Machine du Voisin vyzkoušeli praní prádla. Princip je podobný jako u spolujízdy. Najdete si kýžené město, projdete si profily majitelů a jejich praček a za drobný poplatek si u nich můžete vyprat.

Podle Seba je zajímavý také projekt Live my food, v němž lidé nabízejí zájemcům, že jim za určitý poplatek uvaří nějakou místní specialitu. Zatím prý tuto možnost nevyzkoušeli, ale určitě tak učiní v Krakově, kde je velká nabídka. „Hlavně se mi líbí, že když chceš ochutnat lokální jídlo, máš záruku, že u místních ho najdeš. Když půjdeš do restaurace, jak si můžeš být jistý, že ochutnáš skutečné místní speciality? Navíc domorodec ti k tomu ještě prozradí nějaké zajímavosti,“ přemýšlí Seb.

Sdílení nejen pro cestovatele

Seb se v oblasti sdílené spotřeby orientuje poměrně dobře. Za hlavní informační zdroj udává mezinárodní portál Collaborative Consumption, kde člověk najde vše od spolujízdy přes ubytování, služby, vzdělávání až po jídlo.

Užitečné jsou i projekty zabývající se distribucí potravin. Za všechny uveďme francouzský La Ruche qui dit Oui!, v němž spotřebitelé odebírají produkty místních farmářů či producentů. Princip fungování můžeme přirovnat k nám dobře známým farmářským bedýnkám, jen s tím rozdílem, že si koupíte, co chcete a kdy se vám to zrovna hodí.

Za jakési vyvrcholení sdílené spotřeby považuje Seb virtuální měnu Scoovie. „Na tento koncept jsme narazili v coworkingovém centru v Bordeaux,“ vypráví a vysvětluje, že „jedna jednotka Scoovie odpovídá jedné minutě času, takže jejím prostřednictvím můžeš nakupovat služby nebo práci ostatních, a naopak si v ní nechat platit za svou práci“. Scoovie se ale na webu prezentuje jako něco víc než jen virtuální měna. Chce přispívat k vytváření komunit, sociálních vazeb a životního stylu.

Kam to směřuje

Antoine a Seb byli v době našeho povídání teprve v půlce své cesty. Přesto měli za sebou kus Evropy, takže se srovnání praxe sdílené spotřeby mezi částí západní a jižní či jihovýchodní Evropy nabízí. V západní Evropě je podle všeho velmi dobrá infrastruktura pro spolujízdu, v jejich domovské Francii přibývají „sdílecí“ internetové portály jako houby po dešti. „Některé projekty ale tíhnou ke komerci, což je škoda,“ posteskne si Seb. Východní a jižní Evropa, zejména pak Balkán, zatím pokulhává. Takřka všude funguje couchsurfing, přesto „občas bydlíme v penzionu,“ přiznává Antoine. „Někdy změníme plán a nestihneme si ubytování přes couchsurfing domluvit,“ dovysvětluje.

Znovu se ptám, proč se do svého experimentu pustili. Antoine skromně odpovídá, že nikoli proto, aby „udělali svět lepším. Děláme to pro sebe. Nehledej v tom poslání.“ Poté zamyšleně dodá, že o možnostech sdílení do té doby nevěděl a teď ho začínají fascinovat. Seb zavtipkuje, že třeba o své cestě napíšou knížku. Nakonec vážněji dodá, že je těší reakce lidí, kteří si čtou jejich web. „Třeba tím někoho inspirujeme a pomůžeme k šíření myšlenky sdílené spotřeby,“ dodává.

Epilog

Stále dumám, co mi na našich návštěvnících bylo tak sympatické. Původně jsem očekával, že z našeho setkání vzejde obraz stavu evropských národních parků v podání zapřisáhlých alternativců ujíždějících na sdílené spotřebě. Je to ale jinak. Zavítali k nám dva obyčejní kluci, kteří prostě mají rádi přírodu a chtějí zažít nějaké dobrodružství. Tak trochu neplánovaně přitom objevují možnosti sdílené spotřeby a nasbíranou inspiraci vezou napříč Evropou. Mimoděk sdílejí a předávají zkušenosti. Zkusíte to také?

Itinerář cesty

  • 28 zemí, 28 parků, více než 13 000 km
  • rozpočet 7000 eur
  • únor 2013 — září 2013

Autor je občasný přispěvatel Sedmé generace a spoluorganizátor znojemského Barcampu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.