Šelmy v pasti

13. prosince 2012 /
foto: Karel Brož
Fotogalerie >

Vlci, rysi a medvědi. Tajemní a mýtizovaní, milovaní i nenávidění. Než prohráli boj s civilizací, bývali na našem území doma. Proti jejich návratu stojí předsudky, pytláci a neprostupná infrastruktura. Bude mít jejich příběh happy end? 

Sedmnácté až devatenácté století je pro trojici našich velkých šelem obdobím temna — v prostoru vytčeném současnými českými hranicemi byly vyhubeny úplně. Špatně se jim nicméně dařilo v celé Evropě (mimo Rusko). Rys, který obýval prakticky všechny lesní oblasti tohoto kontinentu, se nyní vyskytuje jen v několika roztříštěných lokalitách. Vlkům zas „patřila“ prakticky celá severní polokoule, což už taky není pravda. Podobný osud potkal i medvědy. V Evropě jich dnes žije na padesát tisíc, z toho ale plné tři čtvrtiny v Rusku. A podíváme-li se na nejoptimističtější čísla z našich hvozdů, zjistíme, že řeč je maximálně o stovce rysů plus několika málo vlcích a medvědech. I tak jde kromě populace „opravdu našich“ asi šedesáti rysů v Jihozápadních Čechách (především na Šumavě a v Pošumaví) spíš o „přivandrovalce“ ze Slovenska.

Našince při rekapitulaci těchto neveselých čísel snadno napadne jednoduchá, leč ne všude platná logika: čím více lidí, tím méně šelem. Sice nás fascinují — vlk patří mezi nejčastěji tetované motivy a plyšový medvěd ke stálicím dětských postýlek — na soužití s nimi ale jaksi nemáme odvahu.

Jenom krysa střelí rysa?

Pravdou ale je, že poté, co u nás dostali vlk, rys a medvěd zdánlivě definitivně na frak, se opět nesměle vracejí. Ovšem kromě lidmi vytvořených bariér — silnic, plotů či průmyslových areálů — na ně čekají pytláci; a to navzdory tomu, že lov vlka, rysa i medvěda je u nás ilegální.

Reálný odhad z Akademie věd ČR zní, že za posledních dvacet let bylo v Česku upytlačeno nejméně pět set rysů. Vědci k němu došli na základě dotazníků, průměrných předpokládaných přírůstků v rysí populaci a jejich porovnání se skutečnými čísly. Pro lepší ilustraci situace ale dodejme pár dalších dat. Jaroslav Červený z Ústavu biologie obratlovců před osmi lety uspořádal se svým kolegou Petrem Koubkem anonymní anketu mezi 204 myslivci. Výsledky byly šokující: sedmnáct myslivců se přiznalo k ulovení jednoho rysa a tři měli na kontě dokonce více než jednoho. Více než třetina dotázaných pak znala konkrétní případ upytlačení rysa a téměř třetina se stavěla k přítomnosti této fascinující divoké kočky v přírodě negativně. Vedení Českomoravské myslivecké jednoty se nicméně od ilegálního lovu oficiálně distancuje.

Pro dokreslení situace zmiňme ještě jedno číslo: pracovníkům Akademie věd se v minulých letech podařilo od zdejších myslivců získat ke kraniologickému vyšetření 69 rysích lebek. Převážná většina pocházela z ilegálního lovu…

Rys ve fotopasti, foto: Hnutí DUHA Olomouc. 

Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti na Šumavě monitoruje společně s Akademií věd od roku 1996 několik šumavských rysů pomocí obojků s vysílačkami. Za dobu trvání tohoto projektu takto označili čtrnáct zvířat, polovina z nich však již podlehla pytlákům. Mezi zvlášť smutné příběhy patří případ rysí samičky Milky, která byla střelena ranou z kulovnice do levé přední nohy a následná pitva ukázala, že se musela trápit v bolestech ještě asi pět hodin, než vykrvácela. Pitva navíc odhalila ještě jednu smutnou zprávu: rysice v době své smrti kojila tři mláďata, která bez ní zemřela hlady. Otázkou zůstává, proč střelec svůj úlovek nechal ležet v lese. Zabíjel jen tak ze sportu? Nebo se zalekl nalezené vysílačky?

Jednou nás všechny sežerou!

V souvislosti s návratem těchto šelem visí ve vzduchu několik otázek: je v dnešní České republice pro vlky, medvědy a rysy vůbec prostor? A pokud ano, neměli bychom je přece jen přísně regulovat? Zastavme se nejdříve u naší nejpočetnější velké šelmy. Na Šumavě připadá na každých sto kilometrů čtverečních v průměru jeden a tři čtvrtě rysa. Víc jedinců se prostě na dané ploše neuživí. Takže ve chvíli, kdy se mláďata naučí od své mámy vše potřebné do života, odcházejí si hledat svůj vlastní kus lesa, svůj nový domov. Z toho vyplývá, že se zkrátka nemohou přemnožit.

Velmi podobná situace je i u vlků a medvědů — snadno se ale může vlivem lovců zkomplikovat, například je-li ve vlčí smečce zabit vůdčí, takzvaný alfa pár, tedy ten, který má jako jediný nárok na rozmnožování. V takové situaci se totiž neustaví zavčas nová hierarchie a do reprodukce vstoupí i samice, které by jinak nikdy svá mláďata neměly.

foto: John Mason

Mezi medvědy zas hrají důležitou regulační roli velcí samci, kteří například mohou usmrtit mláďata jiných, slabších samců. Zní to krutě, ale je to tak. Dodejme však, že o tytéž mocné medvědy, respektive o jejich trofej, mají eminentní zájem lovci. Ale jsou zde i jiné mechanismy, které fungují jako záchranná brzda před přemnožením. Při vysoké populační hustotě například mladé samice nevstupují do reprodukce.

Zkrátka a dobře, příroda to má promyšlené. Scénář jí však poněkud narušuje moderní člověk.

Místa je tu dost

Velké šelmy pro mnoho lidí představují symbol divočiny. Ne však úplně po právu. Vlci a rysové ji k životu totiž prakticky nepotřebují. Nejspíš by jí dali přednost, faktem ale zůstává, že třeba vlci žijí i v hustě zalidněných zemích, jako je Itálie a Španělsko, nebo ve značně pozměněné krajině Polska a Německa. Ne že by si s klidem běhali po městech. Samozřejmě preferují lesnaté (ale i bezlesé) přírodní oblasti. V praxi to však znamená, že i v současné Evropě se pro ně místo najde. Konkrétně v Německu na základě modelování reálných dat výskytu rysa zjistili, že 92 % země se pro tyto divoké kočky nehodí. Stále však ale zbývá 24 000 čtverečních kilometrů, což odpovídá domovu pro zhruba 370 rysů. Podle modelu krajinného potenciálu vypracovaného předloni v Agentuře ochrany přírody a krajiny (AOPK ČR) je pro výskyt rysa vhodná pětina tuzemského území, podle matematického habitatového modelu pak dokonce celá čtvrtina. U medvěda pak jde o 15 % území, zejména ve vyšších lesnatých celcích pohraničních pohoří (příslušné modely najdete zde). Možnosti tu tedy jsou.

foto: Paul Szustka

Šelmí mláďata, která opouštějí rodiče a vydávají se hledat vlastní teritorium, však mohou na své pouti urazit i přes tisíc kilometrů. Na takové rozloze lze logicky (nejen) v naší krajině očekávat množství silnic, zástavby a jiných překážek. Proto je důležité podporovat výstavbu takzvaných migračních koridorů, tedy například zelených mostů přes dálnice a jiné cesty.

Tyto přechody, známé také jako ekodukty, samozřejmě slouží nejen šelmám, ale všem zvířatům. Dokonce je využívají i ptáci. Průzkumy potvrzují, že tři čtvrtiny pěvců přelétají silnice právě nad zelenými mosty. Tyto koridory ovšem svědčí i řidičům, protože méně zvířat na silnici rovná se méně dopravních nehod.

Neuvíznout v dopravní pavučině

Přemísťovat se na větší vzdálenosti někdy potřebují nejen velké šelmy, ale i srnci, zajíci, divoká prasata, obojživelníci a mnoho dalších druhů živočichů —aby získali dostatek potravy, mohli vyhledat úkryt, vhodného partnera a místo k rozmnožování či přezimování. Nejsou-li v krajině ponechány (či vytvořeny) dostatečně velké průchody, může dojít k přemnožení, či naopak vymření lokální populace živočichů nebo k jejich genetické degeneraci, způsobené příbuzenským křížením.

Silniční most – estakáda – u Jablunkova, foto: Dana Bartošová.

Nedosti na tom, podle průzkumu prováděného v letech 2006—2007 pro ministerstvo dopravy zemře ročně na zdejšíchsilnicích přes půl milionů zajíců, tři sta tisíc ježků a na padesát tisíc srnců. Na silnicích každoročně hynou také desetitisíce pěnkav, kosů, obojživelníků a dalších zvířat. I když se většinou jedná o druhy dosud poměrně hojné, množství auty sražených či přejetých živočichů je překvapivě velké. Pro některé ohrožené druhy, například vydru říční, je automobilová doprava hlavní příčinou mortality. Na českých silnicích přišlo o život také několik vzácných rysů a v 90. letech dokonce v Mostech u Jablunkova kamion srazil medvěda.

Autem sražený medvěd v Mostech u Jablunkova, foto: František Jaskula.

Na mapě migračních koridorů pro tuzemské velké savce, kterou předloni připravila AOPK ČR, jsou vyznačena také kritická místa, na nichž dochází ke střetu migračních koridorů rysa, vlka, medvěda, losa a jelena s dopravními tepnami. Při pohledu na mapu je zřejmé, že nejvýznamnější bariéru pro zvěř představuje dálnice D1, na níž potřebné migrační koridory zcela chybí. Nákladné dálniční přechody na novém Pražském okruhu byly naopak vybudovány v místech, která jsou z hlediska migrace zvěře zcela bezvýznamná (viz článek Václava Hlaváče Rozkrájená krajina v tomto čísle 7.G).

Příkladnou ohleduplnost vůči volně žijícím živočichům v tomto směru přitom prokázalo i třeba Chorvatsko. Přestože je oproti České republice méně ekonomicky vyspělé, při stavbě sedmdesátikilometrového dálničního úseku mezi Záhřebem a Rijekou skrze horský masiv Gorski Kotar v letech 1998—2004 vybudovalo 43 dálničních mostů a tunelů umožňujících migraci velkých savců, a nadto jeden funkční ekodukt. Celková šířka všech koridorů zaujímala čtvrtinu dálniční trasy, konkrétně přes 17 kilometrů.

Následný výzkum ukázal, že sto metrů široký ekodukt hojně využívají všichni velcí savci včetně šelem: za den jím projde průměrně 6—7 srnců, 4 jeleni, 2—3 divočáci, 1—2 medvědi a také vlci a rysi. Na základě výsledků rozsáhlého sledování různých typů mostních konstrukcí považují tamní badatelé za vhodnou minimální šířku ekoduktů osmdesát metrů. Jinak hrozí, že některé velké šelmy se neodváží na most vstoupit.

120 metrů široký ekodukt Ivačevo Brdo v Chorvatsku je příkladem skloubení požadavků ochránců přírody a stavbařů. Foto: Jaroslav Žák.

„Pomáhat a chránit“

Ekodukty, migrace, habitaty… a všechna ostatní odborná, někdy hodně nákladná a organizačně složitá (a přesto nezbytná) opatření na ochranu velkých šelem jsou jedna věc. Na prvním místě však u nás figuruje problém s pytláky. A ten se částečně daří docela elegantně řešit takzvaným Rysím a Vlčím hlídkám. O co jde? „Hlídky“ jsou vyškolené skupinky dobrovolníků, které v zimě (kdy mají šelmy nejhezčí kožich a zanechávají za sebou ve sněhu zřetelné stopy, tudíž po nich jdou pytláci víc než jindy) procházejí oblasti s výskytem vlků a rysů. Zní to možná banálně, ale už to je přínos. Tuší-li totiž potenciální pytlák, že mu někdo může být v patách, nechá se od činu odradit. A o to přesně jde.

Měření stop dvou rysů Rysími hlídkami, foto: Leona Machalová. 

S myšlenkou hlídek přišel už před pár desítkami let ostravský zoolog a ochranář Ludvík Kunc. Sám něco podobného prováděl na vlastní pěst v oblasti beskydského Smrku a Kněhyně: „Šlo mi o to, aby nikdo z těch lidí neměl jistotu, že jsou v lese sami,“ říkal.

Rysím a Vlčím hlídkám, o jejichž organizaci se již jedenáctým rokem stará Hnutí DUHA, konkrétně její olomoucká pobočka, se daří mimo demotivace pytláků získávat i cenné informace o výskytu šelem — jen vloni čítaly 117 záznamů. Hlídky též odstranily tři nelegální masité návnady. Ne nadarmo se jim tak dostává díků a respektu i ze strany Chráněné krajinné oblasti Beskydy, AOPK či Akademie věd.

Vlčí hlídka na sněžnicích, foto: Martin Váňa.

Hlídek se může zúčastnit každý, kdo projde úvodním školením. Aktuální informace můžete najít na www.selmy.cz. Pomoct lze také vyplněním ankety na www.selmy.cz/anketa.

Text je upravenou a rozšířenou verzí článku Vlci, rysi, medvědi a my, který vyšel v Novém Prostoru.

Moravské stezky v ohrožení

V České republice se všechny tři druhy velkých šelem — vlci, rysi a medvědi — vyskytují společně pouze v Beskydech. Jejich dlouhodobé přežití závisí také na tom, zda bude zvířatům i nadále umožněn kontakt v rámci celé karpatské populace. Jeden z důležitých koridorů, jímž probíhá migrace především ze Slovenska a Polska, je Jablunkovská brázda, oddělující Moravskoslezské a Slezské Beskydy. Druhé jmenované pohoří přímo navazuje na slovensko-polský hraniční hřeben, odkud mohou šelmy nerušeně přecházet.

Prostupnost Jablunkovské brázdy pro velké savce je aktuálně ohrožena zvýšenou dopravou mezi korejskou automobilkou Hyundai v Nošovicích a její odnoží KIA v Žilině. Stále frekventovanější silnice I/11, která dvě továrny spojuje, totiž pro velké savce není po navýšení provozu dostatečně průchodná. Problém by vyřešil ekodukt poblíž státní hranice v Mostech u Jablunkova a ochrana migračního koridoru pod vysokým mostem na pilířích (takzvanou estakádou) v Jablunkově. Přestože politici slíbili při prosazování nošovické automobilky zprůchodnění Jablunkovské brázdy do konce roku 2008, plány jsou stále jen na papíře.

Silnice a dálnice s vysokým provozem obkličují Beskydy ze všech stran. Pokud nebudou zachovány dostatečné průchody pro zvířata, zůstanou beskydští vlci, rysi a medvědi izolováni jak od Karpat (Slovensko a Polsko), tak od Oderských vrchů a Jeseníků. Klíčové migrační cesty znázorňují šipky. Zdroj: www.selmy.cz.

Důležitý migrační koridor, spojující Hostýnské a Oderské vrchy (zajišťující spojení mezi Beskydami a Jeseníky) se nachází v Moravské bráně u Hranic na Moravě. Jeho funkci však narušila dálnice D47 (nyní D1) spojující Lipník nad Bečvou s Ostravou. Ani tam však slibovaná kompenzační opatření — ekodukt nebo výkupy pozemků a výsadba migračního koridoru — nebyla zahájena, přestožedálnice byla zprovozněna na sklonku roku 2009.

Víceméně nerušeně může zatím probíhat migrace šelem mezi Beskydami, Bílými Karpaty a Vizovickými vrchy. Pravděpodobně ale ne dlouho. Plánovaná rychlostní silnice R49 má přetnout i tyto migrační koridory a žádné opatření na snížení negativních vlivů fragmentace krajiny dopravou investor (Ředitelství silnic a dálnic ČR) dosud nenavrhl, dokonce ani neprokázal skutečnou potřebu vedení dálnice přes přírodní park Vizovické vrchy.

Více informací viz www.selmy.cz.

Související článek: 

Václav Hlaváč: Rozkrájená krajina (7.G 6/2012)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.