Sismonde de Sismondi: Nenechme se vést pouhými čísly

„Je tedy konec, už se nikdy nevrátím na to místo, kde jsem žil tak intenzivně, kde jsem se cítil doma! Je konec s onou skvělou společností, konec s laternou magicou světa, která se mi tam poprvé rozzářila a která mě toho tolik naučila… Nikomu nedlužím tolik jako jí.“ Poslední větou vzdal roku 1817 Jean Charles Léonard Sismonde de Sismondi hold nevšední ženě, Germaine de Staël (1766—1817), která jej někdy po roce 1801 přijala mezi vybrané hosty svého proslulého salonu v hradě Chateau de Coppet na břehu ženevského jezera. Scházeli se tu přední intelektuálové oné bouřlivé doby, a právě zde našel Sismondi zmíněnou „kouzelnou svítilnu světa“ v podobě rozhovorů, zajímavých setkání a přátelství včetně blízkého přátelství se samotnou Madame de Staël, spisovatelkou a nezávislou myslitelkou, která se o jeho práci dlouhodobě zajímala a podporovala ji.

Sismondi pocházel z vážené ženevské rodiny. Ta se před otřesy, vyvolanými v 90. letech francouzskou revolucí, uchýlila nejprve do Anglie, a poté do Toskánska, kde žila velmi skromně a Sismondi tam získal zkušenost s prací na malé farmě. Podle Marca Lutze, amerického ekonoma, z jehož knížky Economics for the Common Good čerpám v následujícím textu, byl v té době Sismondi čtyřikrát vězněn a prožil popravu blízkého přítele revolučními gardami. Nakonec se však vrátil do Ženevy a jeho další život plynul poklidněji. Vedle funkce v obchodní komoře a pobytů v Chateau de Coppet intenzivně psal a vydal řadu knih, včetně mnohasvazkové historie středověkých italských měst. Nás však bude zajímat jeho dílo ekonomické.

Každá abstrakce je podvod

Jeho první ekonomický traktát, De la Richesse Commercialle (1803), představující francouzské veřejnosti dílo Adama Smithe, nevybočil výrazně z kolejí tehdejšího ekonomického myšlení. Obrat nastal v roce 1815, kdy byl Sismondi (který mezitím strávil dvanáct let historickým výzkumem) vyzván, aby zpracoval pro prestižní Edinburskou encyklopedii heslo politická ekonomie. Aby si zachoval nezávislý pohled, rozhodl se, že se před započetím práce bude namísto četby odborné literatury věnovat přímému pozorování ekonomických jevů. Díval se tedy kolem sebe — a namísto rostoucího blahobytu viděl pokračující evropskou obchodní krizi a masové utrpení továrních dělníků. Fakta neodpovídala ekonomické teorii, jíž až dosud bezpodmínečně věřil. Sismondi psal, trápil se, přemýšlel. Nakonec vše náhle spatřil v jiném světle. V šestidílných Nových principech poli-tické ekonomie (1819), v nichž rozpracoval své původní encyklopedické heslo, o tom napsal: „Když jsem teorii pozměnil, fakta náhle začala zapadat do sebe. Čím víc jsem svůj nový pohled rozvíjel, tím víc jsem si byl jist, že mé úpravy teorie Adama Smithe jsou důležité a pravdivé…“

Jaké to byly úpravy? Zajímavá a více než kdy jindy aktuální je Sismondiho skepse vůči přílišné abstrakci v ekonomické teorii, namířená ani ne tak proti Adamu Smithovi, jako proti jeho následovníkům, zejména Davidu Ricardovi. Ricardův text, který autor nazval Principy politické ekonomie a zdanění (1817) a v němž se inspiroval fyzikou, popisuje ekonomiku jako vysoce abstraktní proces přechodu z jednoho rovnovážného stavu do druhého. Naproti tomu historik Sismondi prohlašuje: „Dejme si pozor na tuto nebezpečnou teorii samovolně se ustavující rovnováhy. Nevěřme tomu, že nevadí, na kterou stranu vah se přidá závaží, protože druhá se automaticky přizpůsobí.“ Prohlašuje dokonce, že „každá abstrakce je podvod“. I když připouští, že zobecňování a zjednodušování je ve vědě nutné, nabádá k opatrnosti. Zdůrazňuje, že ekonomie není matematická, ale morální věda, která „nás zavádí, pokud se necháme vést čísly. K cíli vede jen tehdy, když vezmeme v úvahu lidské pocity, potřeby a vášně“. Ozvěna této Sismondiho kritiky dnes zaznívá například v textech Hermana Dalyho a Johna Cobba, Fritjofa Capry či u nás Tomáše Sedláčka.

Potravinová bezpečnost a britská čest

Sismondi sám studoval ekonomické fenomény v kontextu konkrétní doby, místa a institucí, snažil se postihnout zájmy všech stran, a teprve na základě analýzy všech souvislostí dát dohromady zájem veřejný. Šel tak proti ekonomickému proudu, který se zaměřil na cesty, jak maximálně snížit cenu zboží. To je zájem spotřebitele, říká Sismondi. Ale co producent? A co kvalita práce, dlouhodobá jistota zaměstnání, dostupnost základních potřeb pro všechny, a co — dnes bychom řekli — potravinová bezpečnost?

Ilustrací může být jeho příspěvek do diskuse o tom, zda otevřít britské zemědělství konkurenci ze zahraničí. Po analýze kladů a záporů takového postupu pokládá čtenáři tři otázky: 1. Pokud otevře Británie hranice pšenici, pěstované prakticky bez nákladů polskými a ruskými nevolníky, jaký bude pokles zaměstnanosti v britském zemědělství? 2. Kolik budou činit veřejné náklady na podporu rodin nezaměstnaných zemědělců? O jaké příjmy přijdou výrobci spotřebního zboží, když tyto zchudlé rodiny omezí radikálně svou spotřebu? 3. Jaká bude bezpečnost národa, závislého svou obživou na cizích zemích? Kam se poděje britská čest, pokud bude moci ruský car, kdykoliv bude něco od Angličanů chtít, uzavřít baltské přístavy?

Ať je jejich štědrost sebevětší…

Sismondi tedy nehleděl jen na pozitiva, která přinese levná pšenice pro britské spotřebitele, ale snažil se vidět věc v širším kontextu. Upozorňoval, že realita je složitá a izolace jediného principu, jehož prizmatem pak skutečnost vnímáme, je cesta do pekel.

Jak lze očekávat, nebyl Sismondi příznivcem „evangelia všeobecné konkurence“ a přístupu laissez-faire. Označoval je za příčinu procesu, který bychom dnes s Davidem Kortenem nazvali „závod ke dnu“. O závodu ke dnu hovoříme tehdy, pokud se státy, města či regiony předhánějí, aby zajistily optimální podmínky nadnárodním korporacím, či pokud se dodavatelé předhánějí v nabídkách nízkých cen svých služeb týmž firmám. Sismondi ale upozorňuje na to, že tyto firmy často nemají na vybranou, protože tlak konkurence je k závodu ke dnu nutí stejně jako všechny ostatní: „aby zaplatily svým dělníkům, musí své zboží prodat; aby prodaly, musí snížit ceny; aby snížily ceny, musí svým dělníkům zaplatit nedostatečné mzdy, ať je jejich lidskost, jejich štědrost sebevětší“.

Tento proces vede k proletarizaci dělníků, kteří pak nehledí dále než k nejbližší výplatě. Sismondi byl předchůdcem Karla Marxe: jako první hovořil nejen o proletariátu, ale i o nadhodnotě a třídách. Jako první se také zabýval fenoménem hospodářských cyklů. Stejně jako Marx vnímal nebezpečí nekontrolované ekonomické moci. Ekonomickou moc a závod ke dnu měl podle něj regulovat stát například tím, že uzákoní minimální mzdu či odpovědnost výrobců za nemocné a staré zaměstnance.

Práce, kapitál a ekonomická demokracie

Na rozdíl od Marxe však Sismondi nepožadoval, aby vlastnictví výrobních prostředků neboli kapitálů, jako je půda, obchody, továrny či dílny, převzal stát. Naopak, to by znamenalo ještě větší koncentraci ekonomické moci. Těm, kdo pracují, chybí přístup
k těmto kapitálům, proto jsou bezmocní. Ekonomie by proto měla podporovat takovou vlastnickou strukturu, která by umožnila co největší rozšíření kapitálů mezi lidi: upřednostňovat lokálně vlastněné malé podniky, rodinné farmy a různé formy podílnictví pracovníků na správě a řízení podniku. Sismondiho ideálu „propojení práce a kapitálu“ by jistě vyhovovala také družstva, jejich zlatá éra však měla teprve nastat. Dnes bychom řekli, že řešení viděl v ekonomické decentralizaci, případně v ekonomické demokracii…

V Británii Sismondiho texty zapůsobily na myslitele Thomase Carlyla (který překládal jeho encyklopedické heslo, zvící 200 stran, do angličtiny) a na jeho přátele Johna Ruskina a Johna Stuarta Milla. Ve Francii Sismondiho myšlenky uspíšily zavedení sociální legislativy a silně ovlivnily řadu sociálně a křesťansky zaměřených ekonomů, v Německu se jím zčásti inspirovaly historické a marxistické ekonomické školy.

Sismondiho pozdější osobní život byl spokojený: roku 1819 se oženil s Angličankou Jessie Allen a žil s ní v harmonickém manželství až do smrti. Velmi jej však trápilo, že jeho myšlenky o ekonomických souvislostech nenašly zásadnější odezvu. O tom, že se tato situace snad začíná měnit, svědčí skutečnost, že jeho hlavní ekonomická práce byla nedávno — konečně — přeložena do angličtiny.