Skleníková generace

Vyrůstal jsem v centru Brna, na rušné ulici. Přesto si nevzpomínám, že bych strádal akutním nedostatkem kontaktu s přírodou. Když už jsem nebyl na venkově u babičky a dědy, i v bezprostředním okolí našeho domu se dalo leccos podniknout — rodiče by se možná ošívali, kdyby věděli, jak neuvěřitelně inspirativním místem mohou být zarůstající bývalé sklady. Hned za domem se rozprostíraly různou měrou opečovávané zahrádky se sladkou úrodou ovoce, vnitroblok místy připomínal nesměle potlačovanou džungli. V mých tehdejších představách svět sestával z mnoha zapomenutých plácků, dvorů a parčíků, jež tvořily nekonečné hřiště, kde se možná hned za rohem skrývá další dobrodružství.

Okolí nejen mého domu se ale za těch několik uplynulých let proměnilo. Na mnoha místech, pro někoho zdánlivě nevyužívaných, vyrostl nový obytný dům nebo normované hřiště; vnitroblok ovládla výkonná zahradní technika, kus prostoru ukouslo i parkoviště vyžádané nájemníky. Čím dál více babiček již žije spíše než na vesnici v paneláku. A třeba letmý dojem z procházky zasněženým městem sám o sobě leccos napovídá o proměně významu venkovního prostředí pro dnešní děti. Anebo se jenom mně zdá, že ubylo sáňkařů i sněhuláků?

Děti, kterým se nic nestalo

Nejde ovšem jen o posun městského prostředí směrem k větší sterilitě a funkčnosti. Kus cesty urazily i postoje rodičů. Dnešní společenská norma už nedovoluje posílat děti do víru města „jen tak“ se toulat s vrstevníky. Druhé letošní vydání týdeníku Respekt charakteristicky nazvalo článek na toto téma Zaniklý svět Rychlých šípů — mizejí spontánní venkovní party, v jejichž příbězích zbývalo jen málo místa pro úzkostlivý dohled vlastní dnešním rodičům.

Kromě rostoucích obav, „aby se něco nestalo“ (a ono se pak bohužel dětem často skutečně téměř nic neděje), hraje svou roli i úbytek volného času. Bezcílnému potulování konkuruje již odmala baterie kroužků a mimoškolních aktivit vycházející vstříc poptávce po „produktivním trávení volného času“, samosebou pod dohledem profesionála. Zdá se, že městská příroda se pro děti čím dál více stává prostorem, který minou cestou z angličtiny na florbal, než místem, kde si s kamarádem postaví „bunyš“.

Jedna z nestorek ekologické výchovy a neúnavná propagátorka pobytu dětí v přírodě, nedávno zesnulá Emilie Strejčková, nazvala tuto proměnu krkolomně, nicméně výstižně interiérovou komputerizací. Už ti nejmenší caparti bývají usazeni doma před blikající obrazovkou, jejímž dech beroucím kompozicím amazonské divočiny či virtuálním dobrodružstvím „lepším než doopravdy“ nemůže obyčejný lesopark za domem konkurovat.

V dnešním světě stále vyspělejších počítačových her si vlastně nakonec každý může vybrat, zda vyrazit na ryby či na houby, vyměnit plínky vybranému zvířátku anebo zda relaxovat při orbě pole, aniž byste hnuli něčím jiným než ukazováčkem na myši. Specializované hračkářské firmy pak nabízejí různorodou paletu výrobků, které dovolují přesunout hry z nevyzpytatelné přírody do bezpečí interiéru: zaskotačit si lze na vesele barevných „říčních kamenech“, namísto riskantního lezení na špinavý strom si děti mohou raději postavit lanové centrum v pokojíku, fyzickou práci lze v představách dalšího výrobce imitovat zábavným udělátkem, a tak podobně.

Svět na knoflík

Zdá se, že životní prostředí dnešních dětí tak začíná připomínat skleník hned nadvakrát: kromě překotné změny atmosféry se totiž vyrůstající generace i čím dál častěji ukrývá do vyhřátých pokojíků. „Současné děti prostě přírodu míň potřebují. Dneska už třeba není takovým trestem ,nejít ven‘ jako spíše zákaz počítače,“ glosuje proměnu známý ekopedagog z brněnské Lipky Aleš Máchal.

Některé důsledky pro vztah malých kluků a děvčat k přírodě jsou podle něj přitom poměrně zásadní: „Už jsou hodně zvyklí na knoflík a na to, že věci jsou ,jenom jako‘“. Současná situace tak v Máchalových očích poskytuje méně příležitostí, jak si vytvořit citové pouto k blízkému, nevybízí k přijetí odpovědnosti za bezprostřední okolí.

Úskalí tohoto trendu je zřejmé — když uhynou čolci v nedalekém rybníčku nebo nám uschnou rajčata, která jsme zapomněli zalévat, nestačí nepříjemnou situaci resetovat. Proto Máchal společně s kolegy usiluje o to, aby se děti mohly o stav svého okolí více přičinit: pokud pokosíte louku anebo sesbíráte odpadky v lesíku za domem, hned vám přece začne více záležet na tom, aby tato snaha nepřišla vniveč.

Podobné úvahy se skrývají i za snahou o renesanci školních pozemků, kam by se dala značná část výuky bez výraznějších obtíží přesunout (zájemcům napomůže manuál Učíme se v zahradě z roku 2007), anebo za vznikem stále populárnějších lesních mateřských školek (více článek na s. 10). Kromě bezprostředního kontaktu s broukem či hlínou a skamarádění se s propletencem „sítě života“ má pobyt v přírodě i velmi prozaický přínos — vybízí tučnějící „interiérové“ děti k pohybu. V době, která podle Aleše Máchala „nechce odříkání ani námahu“, totiž dětští lékaři stále hlasitěji varují, že kondice a fyzické nároky strmě klesají.

Tábor obrazovkou nenahradíš

Právě bezprostřední a důvěrný prožitek přírody je přitom pro stále větší počet dětí vzácností. „Tábor se nedá ničím nahradit, to se nedá vykoukat z televize,“ je nicméně nezlomně přesvědčen Aleš Máchal a podobně jistý si je i americký psycholog Stephen R. Kellert. Ten svůj názor opírá o vlastní výzkum dokládající, že s rozvojem počítačů (a zvláště internetu) převálcovaly nezprostředkovaný prožitek právě ony „vykoukané“ vědomosti. Žák tak mnohdy překvapí zkušeného učitele detailní znalostí života velryb, ovšem o běžných druzích květin rostoucích na louce za domem mívá nezřídka znalosti velmi mlhavé. Podobně je na tom i povědomí o fungování každodenních vazeb v přírodě — děti pravidelně nevycházejí z údivu, jak důmyslným komplexem může být třeba takový kompost, a některé netuší ani to, že vajíčka skutečně nevznikají v supermarketu.

Další příklady mohou znít až bizarně: jedna redakční kolegyně vzpomněla historku, kterak se její malá neteř ostýchala vyhodit v lese ohryzek, „když je to přeci odpadek“, a pečlivě jej přinesla domů do koše. Předloňské ekopsychologické číslo Sedmé generace zase zmínilo příběh ze zahraničí, kdy se jistá obyvatelka New Yorku obávala, aby ji nepokousali motýli (viz 7.G 5/2008).

Na druhou stranu vede zprostředkovaný, často barvotiskový obraz přírody k romantickým představám o její povaze, logicky následovaný nerealistickými očekáváními. Nejedna studie ukázala, že jakkoli obyvatelé měst oplývají značnou touhou vyrazit za přírodou, v situaci, kdy namísto selanky s kulisou srnek usrkávajících při měsíčku vodu z jezírka přicházejí zima, komáři a přejetý ježek, nastupuje rychlé vystřízlivění.

Za další poslání environmentální výchovy proto Aleš Máchal považuje i vytváření vědomí, že příroda je přece všude: nejen v okolí horských štítů či v hloubi rovníkového pralesa, ale třeba i na zarostlém pustém dvoře. A spousta toho nakonec žije i v domě každého z nás: „Vždyť ani toho pavouka nemusíme nutně vymetat, akorát se s ním prostě nemůžeme muckat,“ tlumočí úsilí o vytvoření postoje, který označuje jako „úcta k rybence“.

Když jsme venku doma

Právě „nefiltrovanost“ kontaktu s přírodou je přitom v mnohém zásadní. Vývojoví psychologové potvrzují, že spíše než upravený park nebo hřiště, kde má všechno své místo, je zvláště pro malé děti nenahraditelné setkání s „nevymyšleným“ světem přírodní spontaneity. Právě nestrukturované prostředí stimuluje hru, pro zvídavého prcka klíčový zdroj informací o světě.

Kontakt s přírodou tak může představovat jak tajná skrýš v keři na dvorku, tak „nová divočina“ v opuštěné tovární hale, ale samozřejmě i dobře koncipovaný park. Analogicky pak mnohem spíše inspiruje ke hře zahrada, kterou neovládly túje a zarytě udržovaný pažit. Právě nenaplánované prostředí bez návodu k použití podněcuje tvůrčí přístup a dává příležitost „si to zkusit“. Na druhou stranu — na tyto „nevyužité“ nezastavěné prostory si dělá zálusk každý developer a starostové jim rádi vycházejí vstříc, „aby to tu nebylo pro ostudu“.

Při setkáních s přírodou pak platí, že čím dřív se s nimi začne, tím lépe. Mnoho ekopedagogů ovlivnila hypotéza nositele Nobelovy ceny, etologa Konrada Lorenze, o takzvaném imprintingu. Lorenz u zvířat vypozoroval, že klíčové návyky si mláďata „vtiskávají“ hned zpočátku života, a dále je už považují za samozřejmé. Jakkoli o nenahraditelnosti rané zkušenosti přírody nepanuje shoda, ukazuje se, že přímý kontakt se světem vytváří v prvních letech života minimálně zásadní důvěru, že i já do něj patřím.

Této skutečnosti by se podle mnoha ekopedagogů měla přizpůsobit i samotná koncepce jejich oboru: zatímco v současnosti dominuje projektová, „papírová“ výuka a jednou z prvních věcí, kterou se při návštěvě centra ekologické výchovy dozvíte, bývá hlavně jak a proč třídit odpad, zvláště na prvním stupni a dříve bývají děti nadmíru otevřené k poznávání blízkého, chtějí „něco vidět“. Velké nadšení doprovází třeba možnost osahat si žížalu — zkuste si ten rozdíl, když totéž nabídnete osmačkám! Jak shrnuje ekopedagogické motto Aleš Máchal: „Zásadní je dávat příležitost k úžasu nad přírodou.“

Rybník místo hypermarketu

Jak se včasné setkání s přírodním světem konkrétně promítá do budoucích postojů k životnímu prostředí, nicméně zatím nikdo nedokázal spolehlivě zodpovědět. Nedávno se toto neprobádané téma pokusil osvětlit tým badatelů kolem zmiňované Emilie Strejčkové v rámci sugestivně nazvaného výzkumu Odcizování člověka přírodě.

Jeden z jeho závěrů potvrzuje fakt známý ze zahraniční literatury: čím důvěrněji se s přírodou známe, tím více ji v dalším životě vyhledáváme a o to vstřícněji reagujeme na vše, co naši návštěvu doprovází. Ten, kdo v přírodě „už něco zažil“, k ní projevuje i mnohem hlubší citovou vazbu. Zato děti, které neoplývají mnoha přímými zkušenostmi, jsou k volání neznámé divočiny takřka hluché.

A jaká vůbec podle zmíněného výzkumu nastupující generace vlastně je? „Obecně je mezi dnešními dětmi vysledovatelný jistý respekt a úcta k přírodě, bohužel ale také jistá štítivost a odpor při kontaktu s ní. Jako by se kontakt s přírodou více stával teoretickým problémem (kterým v současné době bezesporu je) a méně záležitostí všední praxe,“ zní závěrečný verdikt.

Zajímavé srovnání s touto studií nabídla loňská bakalářská práce mladého psychologa Viktora Kulhavého z brněnské Fakulty sociálních studií. Ten položil otázky ze zmiňovaného výzkumu členům několika skautských oddílů. Možná příliš nepřekvapí závěr, že příroda ve skautech vzbuzuje silnější emoce než u průměrných školáků, ani že jim nečiní takové potíže vykoupat se v „bahňáku“. Co však potěší, je výrazně silnější odpor skautů a skautek k odhazování odpadků v lese či k možnosti vyrazit namísto výletu do obchodního domu.

Vraťte děti přírodě!

Z podobných studií by se tedy možná mohlo někomu zdát, že recept nemusí být nikterak složitý: stačí děti „navrátit přírodě“ a zbytek už půjde relativně snadno. V duchu tohoto poměrně rozšířeného přesvědčení hovoří i psycholog Marek Franěk z královehradecké univerzity: „Nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.“ Možná větší část ekopedagogů — včetně osloveného Aleše Máchala — se však domnívá, že samotný pobyt v přírodě není rozhodně všelékem, a přece jen o něco důležitější je rozvíjení dalších rozměrů odpovědného dětského vztahu s planetou pomocí výchovy a vzdělávání.

K určité ostražitosti vybízí i Fraňkův kolega Jan Krajhanzl. Ten se nad mnohdy intuitivním zápalem doprovázejícím snahu o nápravu „odpřírodněných“ dětí ošívá a varuje před jednoduchými návody, co s nastupující generací: „To, že děti tráví svůj čas v přírodě, ještě neznamená, že budou v dospělosti šetrné k životnímu prostředí, a budou třeba více třídit a méně jezdit autem. Stačí se podívat na naše prarodiče, kteří vyrostli často na dosah přírody, a přesto mívají k přírodě dosti vlažné postoje.“

Při tomto úsilí se přitom podle něj občas pozapomíná na samotnou hlavní hrdinku celého spektáklu: „Lidé kvůli kontaktu s přírodou létají na druhý konec světa, staví si domy za městem. Řada studií ukazuje, že to prospívá jejich náladě nebo pozornosti. Pro životní prostředí přitom často představuje přírodní turismus nebo satelitní zástavba další značný tlak a zátěž.“ Důležitost styku se zelení Krajhanzl nepopírá, ovšem zejména pro zdravý psychický vývoj jednotlivce: „Osobně se domnívám, že lidé se mohou chovat ohleduplně k životnímu prostředí, i když vyrůstali jen ve sporadickém kontaktu s přírodou. Ovlivnit je může řada jiných vlivů,“ uzavírá svůj pohled.

Fialové mraky nad Borotínem

Další hledisko přináší socioložka Hana Librová. Domnívá se, že jakési základní „tíhnutí k přírodě a životu“ je nám vrozeno, a máme je dokonce společné s dalšími živočichy. Osobním kontaktem se tento základ může upevnit a konkretizovat, stále jde ovšem spíše o neuvědomovanou potřebu krajiny, jakou bychom našli třeba u zemědělce či pralesního lovce a sběrače.

Jakkoli tedy Hana Librová považuje kontakt s přírodou za důležitý, pro vznik „lásky ke krajině“ (jak se jmenuje jedna z jejích knih) podle ní nestačí: „V ekologické výchově bych spíš vsadila na etickou a estetickou výchovu než na jednostranné (!) zdůrazňování zkušenosti s přírodou a pobytu v přírodě. Soucit s přírodou je totiž mezidruhový altruismus, rys výlučně lidský, produkt kultury.“

Na ono výhružně znějící „odcizení“ tak Librová pohlíží o něco vlídnějším okem: „Postoj, který bychom mohli označit jako ,láska‘, se totiž rodí až při městském a vzdělanostním poodstoupení. Velkou roli hraje například i výchova či umělecké ztvárnění. Nakonec, když vychovatel řekne dítěti ,koukej, jak se ten střevlík leskne, ten je krásný‘ nebo ,podívej se, jaké jsou dnes fialové mraky nad Borotínem‘, to už v mém pojetí není pouhá ,zkušenost s přírodou‘.“

Cítit a chránit

Zdá se tedy, že otázka, nakolik je dětský prožitek přírody zásadní pro budoucí ochranářský zápal, nebude mít — jak už to při nesnadném hledání životních cest s co nejmenší ekostopou bývá — jednoduchou a univerzální odpověď. Jakkoli však posilování citlivosti k přírodnímu světu pomocí přímého kontaktu možná není samospasitelné, na důležitosti mu to pranic neubírá. Jak je přesvědčen filozof Erazim Kohák: „Bezprostřední prožitek přírody pomáhá člověku cítit a chránit, učí soucitu a vytváří motivaci pro ekologický aktivismus.“

Byla by však škoda mávnout rukou nad dalšími zásadními životními zkušenostmi. Zmiňovaný Viktor Kulhavý v jedné z kapitol pozoruhodného loňského sborníku Zeleného kruhu Člověk + příroda = udržitelnost? tlumočí výsledky výzkumů uvnitř zahraničních environmentálních organizací. Ty ukázaly, že jejich členové jakožto určující okamžiky pro formování vlastního světonázoru jmenovali vedle příjemných dětských zážitků v přírodě třeba i sdílení těchto chvil s blízkými anebo vzor rodičů, babičky či dědy. Nechyběl však ani vliv zapáleného učitele, docházení do turistického oddílu, přečtení iniciační knihy či frustrace z pohledu na těžce zkoušený kus krajiny.

Tvrdit tedy s jistotou, jak se k přírodě a její ochraně postaví generace, která s ní a v ní sice vyrůstá méně než její předkové, ovšem o to více disponuje informacemi — a navíc je první, kterou formuje cílená ekologická výchova — by asi zatím bylo předčasné. Když ale s dětmi vyrazíte stavět sněhuláka nebo krmit sýkorky, chybu určitě neuděláte.

—–

Podrobnější informace najdete v publikacích Děti a příroda: prožívání
a zkušenosti a Člověk + příroda = udržitelnost?