Skosí nás bumerang modernizace?

V jednom z rozhovorů Václava Moravce ještě pro české vysílání BBC se Jan Keller svěřil, že ho dojal přídomek „Karel Gott české sociologie“, kterým ho obdařila blíže nespecifikovaná redaktorka Lidových novin. Při vší úctě k oběma Mistrům i redaktorkám zmíněného deníku je však takové přirovnání značně nepřesné. Pokud bychom měli mezi hvězdami české popmusic hledat Kellerovi odpovídající protějšek, nejvhodnějším kandidátem by byl asi Jarek Nohavica. Oba jsou svébytnými představiteli svého žánru, oba spojuje tu větší, tu menší rebelství vůči mainstreamové konvenčnosti, oba mají při své tvorbě na mysli především osudy obyčejných lidí a nutí nás zamyslet se i nad osudem svým vlastním. Shodné je i jejich současné regionální ukotvení na severu Moravy. Kellerovi vlastně není nic vzdálenějšího než sladký konzumní popík, jehož představitelem je božský pražský Kája, jeho styl je kousavý a hořký.

Dvě vlny modernizace

Hned na úvod je třeba říci, že fanoušci, jejichž vkusu Kellerův styl konvenuje, budou opět spokojeni. Kellerova letošní písnička s názvem Teorie modernizace totiž harmonicky souzní s těmi předchozími. Autor se soustředí na již dříve mnohokrát nakousnutá témata: problémy modernity a modernizace, jejich teoretické uchopení, vzestup a pád sociálního státu, globalizaci… To vše koření pozornou četbou sociologických klasiků. Na jejich ramenech je pak pevně usazeno Kellerovo vlastní vysvětlení minulých, současných i budoucích proměn naší sociální reality, doplněné o několik uštěpačných pasáží na adresu některých naivnějších kolegů. Celek pak jako obvykle rámuje v samotné knize sice nepřítomné, ale snadno uhádnutelné rozhořčení z toho, že většinu jednotlivců ani společnost jako celek nečeká nic dobrého.

Podle Kellera se o modernizaci hovořilo ve dvou vlnách, po druhé světové válce a dnes. Zatímco však od poloviny čtyřicátých do počátků šedesátých let šlo o budování sociálního státu a export modernity z bohatého Severu na chudý Jih, druhá vlna se od osmdesátých let do současnosti nese ve znamení demontáže sociálního státu a exportu problematických důsledků modernizace z Jihu zpátky na Sever, například ve formě přílivu imigrantů a příliš laciného zboží. Totéž slovo tedy v kontextu Západu znamenalo nejprve vzestup a potom krizi jak středních vrstev, tak i sociálního státu, který byl jejich institucionálním garantem — tím se ostatně Keller zabýval ve svých předchozích publikacích Vzestup a pád středních vrstev (2000) a Soumrak sociálního státu (2006). Na první pohled by se tak mohlo zdát, že zatímco první modernizace byla „dobrá“, ta druhá byla „špatná“. Není tomu tak, říká Keller: modernita v první zmiňované fázi už totiž v sobě obsahovala rozpory, které vedly k její krizi a celkovému převrácení, který se projevuje ve fázi současné.

Keller také upozorňuje na důležitý rozdíl mezi teoriemi modernity, které analyzují společenské proměny, a teoriemi modernizace, které vznikají na politickou objednávku a jejich účelem je legitimizovat dobové trendy. Vzhledem k tomu, že trendy první a druhé vlny modernizace jsou opačné, snáší se na hlavy hlasatelů modernizace spousta ironie — stejně jako na ty, kteří chtějí řešit společenské problémy jejich prohlubováním. Například tím, že se bude pokračovat v provozování sociálního státu bez ohledu na realitu.

Bez peněz do postmoderny nelez

A realita je v Kellerově podání krutá: blahodárnost sociálního státu si stihli užít pouze dnešní důchodci ve vyspělých zemích. Sociální stát coby moderní nástroj na řešení problémů modernity sice na jednu stranu sloužil jako způsob ochrany obyvatel před nejrůznějšími riziky, ovšem sám si jednak svou vlastní rozporností vypěstoval svého neoliberálního hrobaře a jednak de facto odstranil alternativní způsoby ochrany — takže když nyní kvůli sobě samému kolabuje, bezbranní lidé jsou ponecháni sobě na pospas. Vyústěním této situace má být podle Kellera vznik sítí mezi patrony a klienty, které budou ochranu řešit postaru tak, jak to známe ze středověku.

Odpůrce neoliberalismu možná po tom všem alespoň trochu potěší, že sebedestrukce moderního sociálna bude podle Kellera logicky následována sebedestrukcí ekonomiky. Ekonomické myšlení sice má nejprve ruku v ruce s globalizací proniknout do všech oblastí života — jenomže tím se problém sociálního zabezpečení nevyřeší, naopak se prohloubí. Neschopnost „deregulující modernity“ vypořádat se s nutností sociální ochrany obyvatel by tak nakonec měla ukázat, že se neoliberální víra ve všespasitelné peníze mýlí a že peníze opravdu nejsou nástrojem na řešení všech problémů. Po destrukci mezilidských vazeb sociálním státem a po následné destrukci samotného sociálního státu však nezbude než problém sociálního zabezpečení vyřešit jakousi „postmoderní refeudalizací“.

Budoucnost tedy není růžová — a kdo si myslí něco jiného, je podle Kellera naivní. A existuje nějaké řešení? Pouze na jediném místě (s. 168) Keller v průběhu citování jiného autora jaksi letmo zmiňuje „odmonetarizování společnosti“, protože logika peněz koneckonců přestala odpovídat logice lidských potřeb. Ovšem tuto myšlenku už dál nerozvíjí a svým způsobem se mu nelze divit — nejen neoliberální ideologové by se na něj vrhli jako psi na kost. Nějaké rušení peněz není na pořadu dne ani dějin. Naplní se tedy neodvratně Kellerovo pesimistické proroctví?

Ekonomický determinismus?

Kniha má jen dvě stě stránek, nemůže se tedy do ní vejít úplně všechno. Nezbývá než důvěřovat autorovi, že vybral to klíčové. Jenomže co je důležité z jedné perspektivy, nemusí být důležité z jiné. Tady hraje Kellerovi do karet ekonomická globalizace, která by měla stírat různosti a která je i v souladu s jeho ústřední rolí peněz jako hegemona, jenž svou železnou (nebo spíš zlatou?) logikou nakazil všechny ostatní subsystémy moderní společnosti. Keller se vlastně netají s tím, že vítr fouká do plachet neoliberálům („Neoliberální ideologie nejde proti proudu dějin. Naopak, zcela pasivně se přizpůsobuje a přitakává neúprosné logice osamostatněného média peněz, které na svém bezohledném tažení stravují vše, co se mu staví do cesty.“ s. 94), pouze dovádí neoliberalismus o krok dál, do důsledků — a hrozí mu tak něco, proti čemu se sám předtím (viz s. 59 a 68) vymezil: ekonomický redukcionismus, případně ekonomický determinismus.

Kellerův model je ve své jednoduchosti a omezeném množství klíčových faktorů teoreticky elegantní, ve své neochvějné logice racionální — a tím pádem skrz naskrz moderní. Tudíž se na něj vztahuje totéž, o čem sám mluví: mohou jej ohrozit jevy nebo perspektivy, se kterými nepočítá. Tedy: bude to tak, jak Jan Keller říká — pokud ovšem budou faktory, o kterých mluví, skutečně rozhodující a pokud jim všechno ostatní bude jenom uctivě dělat křoví. Keller má na své straně sociologické klasiky a ti jeho argumentům dodávají na pádnosti. I jeho model je přesvědčivý. Pokud však přesto něco přehlédl, můžeme se nadít překvapení. Tím překvapením by mohl být například úspěch alterglobalistů, odpůrců současné neoliberální hegemonie.

Podle Kellera je modernita strukturálně nastavená tak, aby nakonec vyprodukovala „neorganizované barbarství“, tedy jakýsi nový, postmoderní feudalismus. Má to tak dopadnout, i kdybychom se na hlavu postavili. Zároveň ovšem Keller zmiňuje, že momentálně vítězný (?) diskurz neoliberalismu je ve skutečnosti umělá konstrukce, jež slouží zájmům určitých aktérů, které autor v knize identifikuje jako nadnárodní korporace a mezinárodní organizace, zejména Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Jeho vlastní kniha by se tak dala interpretovat jako jeden z textů, které umožňují tuto neoliberální hegemonii prohlédnout a pokusit se jí nějak čelit. Tudíž: záměr autora knihy je v rozporu se závěry, které v knize formuluje. Zamýšlený nebo nezamýšlený cíl Teorie modernizace?

Každopádně, mně osobně se Kellerova vize budoucnosti s jejím nástupem feudalismu vůbec nelíbí. A navzdory známému Cimrmanovu dovětku, že to je tak všechno, co s tím můžu dělat, doufám, že se přece jen najde někdo, komu se podaří sebevraždu modernity zvrátit. Samozřejmě, žádný zaručený model ani potřebné miliardy na to nemám…