Zlevněnky: sleva (téměř) zadarmo

Že na tuto otázku nenajdete odpověď? Existuje však ještě další možná cesta: nabízet stejné zboží jako jinde, ale za podstatně nižší ceny. A přesně tímto typem obchodů jsou zlevněnky. Za posledních několik málo let zažívají boom — alespoň podle toho, kolik jich vzniká a jak jsou plné. Jejich cíl je jasný: přilákat spotřebitele především na výrazně nižší ceny. A tak v nich koupíte jogurty za pár korun, čokoládu za dvacku, dvě a půl kila sušených rajčat za stovku nebo levnější müsli, salámy, sýry, zavařeniny, džusy, mražené výrobky, čokoládového čerta na Velikonoce a mnoho dalšího.

Ceny se však velmi různí, někdy je pomazánkové máslo levnější pouze o pár korun než v jiných obchodech, někdy ale narazíte na sladký jogurt za dvě koruny. Kromě balených potravin pak ve zlevněnkách najdete drogerijní zboží a někdy i špatně vypadající ovoce a zeleninu. Příčinou velmi nízkých cen může být poničený nebo porušený obal, daleko častěji ovšem prošlá doba minimální trvanlivosti nebo blížící se datum spotřeby výrobku.

Část zboží s prošlou minimální trvanlivostí doputuje na pulty českých zlevněnek ze zahraničí, čehož si lze všimnout díky dodatečně nalepeným štítkům s českými překlady složení výrobků. Větší část se ale dováží přímo z českých velkoskladů. Stejně tak i sortiment, kterému brzy vyprší datum spotřeby. „Takových výrobků je ale málo, jedná se především o mléčné produkty, jako jsou jogurty a sýry. Převážné části zboží, které prodáváme, buď vypršelo nebo brzy vyprší datum minimální trvanlivosti,“ vysvětluje Miroslav Krejčiřík, obchodní zástupce společnosti DKS Moravia, která provozuje dvě zlevněnky v centru Brna a jednu v Tišnově.

Výrobky s označením „spotřebujte do“ se po uvedeném datu již nesmí ze zákona prodávat, ale u těch s minimální trvanlivostí je to jiné. Jakmile projdou, ručí za jejich kvalitu prodejce (nikoliv výrobce), a ten má ze zákona povinnost takové zboží viditelně označit a kontrolovat jeho jakost. Netřeba dodávat, že právě zlevněnky jsou poctěny častými návštěvami kontrolorů z České potravinářské inspekce. Šance, že narazíte na závadné zboží, by tudíž měla být minimální, případně srovnatelná s jinými obchody. Nota bene, i supermarkety dnes nabízejí „procházející“ zboží, ačkoliv pouze v minimálním rozsahu; v některých najdete pouze malé koutky, ale třeba Billa a drogerie DM už mají svůj vlastní regál.

Šmik šmik

Prodej prošlých potravin ovšem není českým specifikem. „I západní země mají své zlevněnky, ať je to Německo, Anglie či Francie, všude se vyskytují. V Hamburku se konají i aukce s prošlým zbožím. Takže to není žádná česká specialita,“ rozptyluje Krejčiřík představy mnoha lidí, že se jedná o projev typického češství — ušetřit, kde se dá.

V diskuzích různých internetových novin se lze pod články o zlevněnkách dočíst spousty nářků o tom, kam až jsme to za těch dvacet let dotáhli, když si musíme kupovat prošlé potraviny. Diskutujícím vadí především směřování ekonomiky a stav dnešní společnosti, v níž velká část lidí ne a ne dosáhnout na kýžený blahobyt. A při pohledu na některá čísla Českého statistického úřadu (ČSÚ) se není čemu divit. Například ceny potravin za listopad 2012 se oproti stejnému období za rok 2011 zvýšily o 6,2 %, zatímco průměrná mzda ve stejném období meziročně rostla pouze o 1,4 %.

S tím souvisí i stále se zvyšující počet lidí pod hranicí chudoby. Od vypuknutí finanční krize a hospodářské recese se navíc zvyšuje také míra materiální deprivace — ukazatel vyjadřující podíl osob, které trpí určitým materiálním nedostatkem (nemohou si dovolit některé věci, služby či požitky). Podle dat ČSÚ si v roce 2010 nemohlo dovolit čtyři z devíti položek (mezi něž patří například jíst obden maso, dostatečně vytápět byt, zaplatit dovolenou, vlastnit pračku a další) 6,1 % obyvatel, zatímco o rok později již 6,5 %.

A abychom měli model rozevírajících se nůžek úplný, zmiňme tiskovou zprávu ČSÚ z loňského května, která sděluje celkem nepřekvapivou informaci (vzhledem k tomu, že dvě třetiny zaměstnanců nedosahují průměrné mzdy), že „nejrychleji rostou vyšší mzdy“. Stručně a jasně: chudí chudnou a bohatí bohatnou.

Prostě normální obchod

Klienti zlevněnek ovšem nutně nepatří k těm nejchudším, což potvrzuje i Krejčiřík: „Nezáleží na tom, zda člověk vydělává pět nebo sto tisíc, prostě chce ušetřit, a tak u nás nakoupí. A naopak existují lidé, kteří by si prošlé potraviny nikdy nekoupili.“ A ačkoliv by se mohlo zdát, že zlevněnky budou kvůli stále horší sociální situaci růst jako houby po dešti, skutečnost se liší.

Před několika lety se s nimi roztrhl pytel, a to nejen v Praze, Brně a Ostravě, ale i například v Liberci, Třebíči či Vyškově. V Brně je sice zlevněnek více než pět, ale jak říká Krejčiřík: „Nedá se říct, že by obchod s prošlými potravinami v Brně nějak kvetl. V jednu chvíli to byl velký boom, ale všechny prodejny se asi neudrží. Zákazníků sice neubývá, ale ani nepřibývá.“ Mimochodem, první brněnská zlevněnka na Lidické otevřela už před dvaceti lety a prodává dodnes.

I ve „sleva-byznysu“ jde o podnikatelské prostředí, kde je třeba mít před konkurencí náskok. Ten spočívá především v lepší akceschopnosti při vyjednávání s dodavateli. „Představa, že dostáváme zboží zadarmo, je úplně mimo,“ směje se Krejčiřík, „jde prostě o normální obchod.“ Pro výrobce nebo distributora je samozřejmě výhodnější zboží někomu dát než jej muset na vlastní náklady likvidovat. Ale pořád se najde dost firem, díky jejichž konkurenci se prošlé potraviny nedostávají do zlevněnek „zadara“.

Abychom nezapomněli, nemusí se jednat pouze o prošlé přebytečné zboží — zboží jde do zlevněnky také tehdy, když má například výrobce dohodnutý odběr od supermarketu, který si smluvené množství nakonec neodebere, ale také když má třeba špatně natištěný obal, jde o změnu obchodní strategie a podobně. Sortiment se tak ve zlevněnkách objevuje buď pravidelně, občas nebo jen nárazově. Záleží na tom, zda se jedná o výrobce například pouze jednoho druhu sušenek, anebo o distributora, který do České republiky dodává desítky různých laskomin. Nedá se však říct, že by výrobci bezhlavě vyráběli, protože mají jistotu, že si nakonec zboží stejně někdo, alespoň za náklady, koupí.

Vyhodit, či koupit?

Už jsem zmiňoval skupinu lidí, kteří by si ve zlevněnkách nikdy nic nekoupili, ačkoliv k tomuto postoji často nemají žádné rozumné důvody. Jaké racionální důvody naopak hovoří pro nákup? Za nakupováním prošlých potravin nemusí být jen snaha ušetřit (i když o to tu jde především), ale i možnost omezovat plýtvání.

Jak výstižně shrnul jeden nakupující student: „Motivů, proč zde nakupuju, je více. Kulantně řečeno je to kombinace příjemného ideového základu s užitečným cenovým bonusem. Je jasné, že nebýt zlevněnek, velká část tohoto jídla se prostě vyhodí, což není správně. Taky si nemyslím, že potravina je dobrá, a pak se ze dne na den zkazí; plno jich zůstane ještě dlouho kvalitních. A samozřejmě: je to levnější. Proč platit víc za něco, za co nemusím?“

A tak vedle freeganů, respektive dumpster diverů, kteří vybíráním popelnic a kontejnerů aktivně jednají proti bezhlavému plýtvání potravinami (viz 7.G 2/2009), a organizací jako Food not Bombs, distribuujících potraviny mezi sociálně slabé, lze ve „zlevněnkářích“ také spatřovat bojovníky proti plýtvání. (Pravda, spíše „vlažné a váhavé“ nežli „pestré a zelené“.)

A ne že by nebylo proti čemu bojovat: drtivá většina prošlých potravin je zcela nezávadná, a přesto se vyhodí. A likvidují se nejen potraviny prošlé, ale i ty, kterým datum spotřeby teprve vyprší. Podle odhadů Evropské komise se tak v evropských zemích vyhodí přibližně polovina nezávadných potravin. V situaci, kdy podle Organizace pro zemědělství a výživu Spojených národů (FAO) trpí hladem okolo miliardy lidí, se tato informace jeví jako nejapný žert.

Evropský parlament se sice snaží na tomto stavu něco změnit, ale velká část zodpovědnosti leží především na nás spotřebitelích; na tom, jak s potravinami zacházíme. Podle studie zadané Evropskou komisí se na plýtvání totiž nejvyšší měrou podílejí právě domácnosti (42 %). Ale i výrobci mají co dohánět (především při zpracování surovin a použité technologii výroby): se svými 39 % se drží za domácnostmi v těsném závěsu. Podle studie by se minimálně 60 % vyhozených potravin dalo zachránit. I proto chtějí poslanci Evropského parlamentu vyhlásit rok 2014 rokem boje proti plýtvání potravinami. Věří, že dostatečná osvěta a vzdělání může tento stav změnit.

Podíváme-li se však na nákup ve zlevněnkách i z té globálně-klimatické stránky, je zřejmé, že zahraniční zboží je prostě zahraniční zboží a emise oxidu uhličitého způsobené kamionovou dopravou rozhodně nejsou zanedbatelné. Lepší by tedy bylo, kdybychom i ve zlevněnkách, ať už v těch českých, nebo německých, preferovali domácí výrobky. Co když ale nastane situace, kdy v Německu prostě nikdo nebude mít o takové zboží zájem? Raději vyhodit, nebo obětovat emise?

Z etického pohledu je situace jednoznačná — vyhodit jídlo v době, kdy tolik lidí strádá, je přinejmenším hřích. Nehledě na to, kolik škodlivých látek produkuje samotná likvidace potravin. V případě spalování v kafileriích jich asi málo nebude. Rozhodování mezi „vyhodit, či převézt?“ je pak o poznání snadnější.

Jinou otázkou zůstává, proč stále vyrábíme více, než jsme schopni a ochotni spotřebovávat. Ale to by bylo na (nejeden) samostatný článek.

Nevyhazuj, daruj!

Ať už však upřednostníme domácí Kofilu, nebo si koupíme čokoládu z Belgie, neměli bychom svodům nízkých cen příliš podléhat. Právě zlevněnky nás totiž vystavují velkému spotřebnímu dilematu: koupit jeden jogurt za dvě koruny, nebo vzít za dvacku rovnou deset kousků? Právě před regálem plného čokolád za poloviční cenu se v nás projeví ta pravá konzumní stránka. Buď obstojíme a obhájíme přísnou definici konzumu jakožto spotřeby věcí nutných k živobytí, anebo nakonec podlehneme a necháme se uchlácholit větou typu „Však ono se to neztratí…“ Hranici mezi živo-bytím a živo-nebytím (příznačněji: přežíváním) má každý spotřebitel na jiné konzumní výši a odpovědět si na ni musí každý sám.

V případě, že přece jen přestřelíte, což si uvědomíte až při pohledu na plnou lednici levných jogurtů, může být inspirací zkušenost jedné z brněnských nakupujících: „Občas se stane, že koupím víc sýrů, než jsem schopná sama sníst, ale nevyhazuju je, spíš rozdám po rodině.“ Kdybychom si chtěli navíc odškrtnout nějaký ten dobrý skutek, neváhejme a dejme po vzoru Food not Bombs, rakouské Carly nebo mezinárodní komunity Sant Egidio přebytky těm nejpotřebnějším. Jen v EU závisí na potravinové dobročinnosti některých organizací okolo šestnácti milionů lidí.

Konzum s příchutí morálky

V souvislosti s plýtváním se nabízí zmínit jiný fenomén dnešní doby: recyklaci. Skutečnost, že předloni vyrobený mobil už je prostě out a tuny kazet a cédéček jsou překonány internetovými úložišti, podněcuje představivost a touhu vyrábět ze starého a nepraktického něco nového a moderního. Pestrost „recyvěcí“ nezná mezí: od náušnic z kousků PETek, peněženek z tetrapaků až po architektonické stavby Michaela Reynoldse z pneumatik, plechovek či zavařovaček. Recyklace je prostě in.

Jenže jak známo ze strategie „Reduce, Reuse, Recycle“ (Omezuj, znovuvyužívej, recykluj), recyklovat samo o sobě nestačí, je třeba vzniku odpadu předcházet. U potravin to jde poměrně snadno, prostě se snědí, ale třeba u mobilů je to složitější. Vývoj stále „vychytanějších“ technologií a následné doráživé reklamní vlny nás dříve či později k vyhazování těch „zastaralých“ přístrojů donutí. Když už však sociálnímu tlaku podlehneme, můžeme ten „starý“ alespoň předat dál, ať už známým, nebo prostřednictvím bazarů.

Právě bazary představují jednu z možností, jak žít eticky čistěji za situace, kdy se většina elektroniky vyrábí v zemích, kde sousloví lidská práva téměř ani nelze přeložit. V bazarech, ať už těch kamenných, či internetových, ale samozřejmě nakoupíte nejen elektroniku, ale všechno možné: různé nářadí, nábytek, nádobí nebo třeba vánoční výzdobu.

Těžko odhadovat, proč nákup v bazarech nevyvolává tak vášnivé emoce jako nákup v levných potravinách, každopádně jejich zákazníci jsou pravděpodobně dost podobní — především ti šetřiví a pak ti motivovaní zmiňovanými ekologickými či etickými souvislostmi.

U nákupu prošlých potravin najdeme ještě jeden rozměr. Pokud máte rádi čokoládu a víte, za jak nespravedlivých okolností se pěstuje a zpracovává kakaovník, ale zároveň nemáte dost peněz na čokoládu fairtraidovou (viz reportáž o Zotteru v minulém čísle 7.G), může pro vás být koupě prošlé čokolády nejen činem proti plýtvání, ale i pro „čisté“ svědomí. Pokud by se totiž měla „neférová“ čokoláda jinak vyhodit, samozřejmě ji raději sníte — a zároveň si přitom už nemusíte dávat za vinu, že její koupí ovlivňujete poptávku a podporujete špatné zacházení s rolníky. Naopak, můžete mít dobrý pocit z toho, že když už někdo kvůli výrobě čokolády trpěl, alespoň se nevyhodí…

Nebýt zlevněnek…

I já jsem původně začal ve zlevněnkách nakupovat především prošlou čokoládu, protože ta fairtradová je pro studenta příliš drahá. Když člověk zjistí, že platí za stejnou kvalitu (dva měsíce prošlá čokoláda totiž opravdu nechutná jinak než ta v záruce) poloviční cenu, neodolá. Záhy se k čokoládě do košíku přidaly i mléčné výrobky, mražená pizza, občas nějaká zavařenina nebo bezglutamátové polévky v sáčku. Samozřejmě zlevněnky nejsou supermarkety s širokými regály, takže se může stát, že vaši oblíbenou oříškovou zrovna mít nebudou, o to je ale hledání zábavnější — stejně jako když lovíte v popelnici a nikdy nevíte, co vás překvapí.

K nízké ceně se časem přidalo i etické uvědomění. Jednoduše řečeno, vůkolní plýtvání ve mně vypěstovalo pravidelného zlevněnkáře. Samozřejmě pouze z čokolády, jogurtů a pizzy se žít nedá, a tak občas zajdu do nějaké malé sámošky s usměvavou prodavačkou.

Ale nakonec největší radost mi udělá, když o zlevněnkách někomu povím, a ten je z nich nadšený jako prvně já. Prostě nebýt jich, nevím, co bych jedl (asi bych víc freeganil). Každopádně u čokolády mám jasno: buď férovou, nebo prošlou.

Předchozí díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete zde.

Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.