Solární Davidové zvítězí nad fosilními Goliáši

Před dvěma lety jste k zákazu připojování obnovitelných zdrojů do české sítě napsal: „Nejnovější rozhodnutí ČEPS je pravděpodobně vedle stálé negativní kampaně dalším hřebíčkem do rakve obnovitelné energie.“ Jak si zdejší obnovitelná energetika vede po dvou letech — leží v rakvi?

V podstatě ano. Nedávný zákon o podpoře obnovitelných zdrojů v podstatě posílá celé odvětví k šípku. Rozhodně nejsem přítelem konspirativních teorií, ale v případě nadhodnocení výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických panelů si jsem docela jistý, že šlo o záměr. V roce 2010 byla výkupní cena solárních instalací na volných plochách o dvě třetiny vyšší než v Německu, vlajkové lodi obnovitelných zdrojů, což bylo naprosto absurdní. Docházelo dokonce k tomu, že řada v Německu rozestavěných solárních elektráren, vlastněná různými investičními či penzijními fondy, se z ekonomických důvodů rychle přemontovala do České republiky. Na situaci samozřejmě vydělávali i vlivní domácí podnikatelé, firmy a politici. To vše dohromady vyvolalo u české veřejnosti nenávist k obnovitelným zdrojům, fotovoltaice zejména, na hospodské úrovni shrnutou do věty „ukažte mi ten ,můj‘ panel a já ho půjdu rozbít kamenem, protože to nechci platit“. Jestli se tento postoj vládnoucím skupinám nepodařilo vytvořit záměrně, minimálně mu tleskají.

Nepodcenili jste jakožto zástupci „solární lobby“ nebezpečí příliš vysokých výkupních cen?

Asi ano. Vzpomínám si, že když Energetický regulační úřad v roce 2007 a v dalších letech meziročně snížil ceny o pět procent, mnoho lidí z fotovoltaické branže protestovalo. Tehdy ale i na evropské obnovitelné scéně platilo přesvědčení, že čím vyšší výkupní cena bude, tím lépe. To je pochybené, protože smyslem vyšší ceny je nastartovat rozvoj obnovitelného průmyslu, což bez podpory veřejnosti nemůže jít. Lidé nemohou platit více, než je nezbytně nutné. Ve světovém měřítku se ale záměr zákona zdařil, u nás však ceny hrozně přestřelily.

Kritizovali jste tehdy, proč původní zákon z roku 2005 nerozlišoval výkupní ceny z panelů na střechách a fasádách od těch umístěných na volném prostranství?

Osobně jsem na tento problém upozorňoval, různě psal do parlamentu a do novin v tom smyslu, že je důležité, aby instalace na střechách a fasádách získaly výhodnější podmínky než velké solární elektrárny na zelené louce. Ale odpovědní lidé se tady s tím takzvaně nemazali.

Nikdo ovšem neočekával, že cena fotovoltaických komponent půjde tak rychle dolů. Všechny předpovědi vývoje solární nebo větrné energetiky, vezměme si například analýzy mezinárodních organizací IEA či EWEA, reálný rozvoj těchto odvětví podcenily. Obnovitelníci si zkrátka nevěří — na rozdíl od jaderníků, kteří rozvoj jaderné energetiky neustále přeceňují.

Jaký vývoj na domácí obnovitelné scéně očekáváte?

Systém podpory podle evropských směrnic je zřejmě pryč, ještě ale uvidíme. Budeme hledat jiné cesty — intervenci Evropské komise, ale i ty lokální — například vyzývat majitele domů, soukromníky a obce, ať si zavedou na střechy panely a provozují je v částečném ostrovním režimu pro vlastní spotřebu.

Myslíte, že tato méně lukrativní nabídka může mít masovější ohlas?

Uvidíme, výrobní cena vlastní solární elektřiny je u nás ještě vyšší než prodejní cena konvenční elektřiny, ale v blízké budoucnosti dojde k jejich vyrovnání, k takzvané grid parity. V Německu již tato situace nastala. U nás je mnoho vlastníků rodinných domů, družstev činžovních domů nebo podnikatelů, kteří dříve či později pochopí, že se jim instalace inteligentní solární mini-sítě vyplatí. Zvláště když ČEZ chystá megalomanskou dostavbu Temelína, která konvenční elektřinu ještě prodraží. Energii z konvenčního mixu si pak lidi budou brát jen tehdy, když obnovitelná energie nebude k dispozici, což by ale s postupujícím vývojem v oblasti účinnosti a akumulace přebytečné energie mohlo tvořit stále menší díl.

To zní skoro pohádkově. Opravdu věříte, že obnovitelné zdroje mají v České republice potenciál vyrábět 100 % energie?

O tom nemám sebemenších pochyb. Vím, že když podobnou větu pronesu kdekoli na přednášce, sál zašumí a řada lidí nesouhlasí. Samozřejmě nehoruju pro to, aby v Krkonošském národním parku stály velké větrné elektrárny, ale pakliže v Německu chce mít do roku 2030 více než pětina všech regionů obnovitelnou elektřinu, nevím, proč by to nešlo i u nás.

Jak se vypořádáte s námitkou fyzika Vladimíra Wagnera, že „zatímco jádro či fosilní elektrárny se bez dalších záložních zdrojů obejdou, fotovoltaika je musí mít a se stejným výkonem, který je plně nahradí. Představa pana Smrže bez fosilních či jaderných zdrojů nefunguje“?

Jednak to není moje představa, na tohle téma se pořádají vědecké konference, studie a spolupracuje mnoho univerzit. Asi víc než na jádru. Roční průběh výkonu větrných a fotovoltaických elektráren se totiž docela dobře vzájemně doplňuje. Jejich výkon se nevyrovná každou minutu, ale ve výhledu dnů či týdnů ano. Bude potřeba solární i větrné zdroje vhodně lokalizovat, protože málokdy nefouká nebo nesvítí na celém území státu.

Ale to není hlavní. Na rozdíl od některých energetiků si nemyslím, že je nutné přenášet obrovské objemy energie z jednoho koutu Evropy na druhý, jakkoliv to tak zřejmě v jistém období dopadne. Nefandím ani velkým projektům jako DESERTEC, který počítá se solárně termickými elektrárnami v Severní Africe a větrnými parky v Mauretánii a který by pokrýval 15 % evropské spotřeby energie.

Hlavním znakem obnovitelnosti je ovšem decentralita. V blízké budoucnosti budeme muset obnovitelnou energii mnohem více akumulovat, v tomto ohledu je perspektivní syntetický metan. Pro něj se dá využít existující infrastruktura zemního plynu — na rozdíl od vodíku, kvůli němuž by se musela budovat nová. Syntetický metan lze vyrobit z elektrolytického vodíku reakcí s oxidem uhličitým z atmosféry, a můžete ho pak „našpajzovat“ do vysokotlakové sítě zemního plynu, případně do podzemních zásobníků, kterých je dost.

Takže obnovitelný recept zní: množství malých a středních decentrálních zdrojů, dále akumulace, především regionální výroba syntetického metanu, a kogenerace, tedy výroba elektřiny společně s teplem, třebas i v mikrogenerátorech v domácím topení.

Není v praxi fungující výroba metanu hudbou vzdálené budoucnosti?

Neřekl bych. Jde opravdu jen o pár let starou technologii, která už se ale čile klube na svět. Sám jsem před rokem v Německu viděl experimentální univerzitní zařízení koupené firmou Juwi. V současnosti se dokončuje výrobna syntetického zemního plynu pro automobilku Audi, která má ročně vyprodukovat tisíc tun e-gasu. Ve stávajících energetických koncepcích se zatím tato technologie neobjevovala, ale myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme.

Kromě kolísavosti výkonu a nemožnosti efektivního ukládání přebytečné energie se obnovitelným zdrojům vytýká, že by kvůli nim musela být postavena velmi nákladná přenosová infrastruktura. Podle studie Německé energetické agentury dena Grid Study II by k dosažení zamýšleného 35% podílu energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020 muselo Německo postavit 8600 kilometrů vysokonapěťového vedení v ceně téměř deseti miliard eur. Toto vám vrásky nedělá?

Jak jsem říkal před chvílí, hodně záleží na tom, jakou cestou se vydáme: jestli cestou obrovských solárních a větrných parků, nebo drobných lokálních zdrojů — Evropa například nyní zažívá velký boom malých větrníků, fungujících tiše, bez svistu, začínají se stavět Solar plus domy, které vyrobí více energie, než spotřebují, a tak dále. Je zřejmé, že velké koncerny jako E.ON, RWE či největší banky budou prosazovat cestu, která konvenuje současnému centralizovanému politicko-ekonomickému uspořádání.

Neobáváte se, že i kvůli těmto velkým hráčům zůstane vaše idea decentralizované obnovitelné energetiky jenom doplňkem jejich páteřní sítě?

V přechodné fázi tento vývoj asi vyloučit nemůžeme. Mám ovšem za to, že celková politická situace i technologický vývoj vedou k decentralizaci a lidé už nebudou chtít být tolik závislí. Za ty roky pozoruju, že obnovitelná scéna je nesmírně pluralitní, a věřím, že má kolektivní inteligenci malých Davidů, kteří nad těmi velkými Goliáši nakonec zvítězí.

Považujete se za idealistu?

Myslím, že jsem pragmatik (smích), idealisté jsou ti, kteří si myslí, že v roce 2060 budeme vyrábět 80—90 % energie z jádra.

Podívejte se třeba na historii lodního šroubu. V polovině 19. století desetiletí dominovaly na oceánech vícestěžňové plachetnice klipr (clipper). Až jednoho dne přišli do loděnic chlapíci s půlmetrovou bronzovou vrtulkou a řekli: podívejte se, my bychom touto vrtulkou chtěli ty vaše klipry pohánět. A loďaři na to: vy jste se zbláznili, takovou vrtulkou chcete pohánět naše velké lodě? A poslali je do háje. No a chlapíci odešli, sehnali si peníze, postavili vlastní loděnice a klipry zanedlouho zanikly.

Předvídám, že stejně tak časem zaniknou velké energetické koncerny.

Než se tak stane, nebudeme muset čelit Sophiině volbě mezi jádrem a uhlím? Kritici německého odklonu od jádra upozorňují, že Německo teď staví nebývalé množství uhelných elektráren, aby ztrátu pokrylo.

Německo po Fukušimě odstavilo sedm jaderných elektráren, ale v celkovém saldu se nestalo importérem elektřiny. Naplánovalo 31 nových uhelných elektráren, z toho se stavbě dvanácti podařilo zabránit, devět se staví — tři z toho s právními problémy — a deset je v plánu, z toho polovina přerušena. Veliké energetické koncerny stále ještě sázejí na starou technologii, ale jejich postoj se také změní. V minulém týdnu odřekly RWE a E.ON stavbu šesti jaderných elektráren ve Velké Británii.

Je jasné, že pro přechodné období se budou hledat různá řešení. Kdyby třeba Norsko poskytlo přečerpávací vodní elektrárny, mohlo by se stát baterií Evropy. Ovšem z ekologických důvodů zřejmě nebude chtít. Přestavbu na obnovitelné zdroje lze zvládnout rychleji — průmyslový potenciál existuje. Pro přechodovou fázi lze pro výrobu elektřiny maximálně preferovat zemní plyn, jakkoli je též problematický. Ne ovšem z frackingu, tedy těžby z břidlic.

Jaké hlavní překážky rozvoje decentralizované obnovitelné energetiky v naší republice vidíte?

Jednoznačně politické a informační bariéry. Politikům a jim spřízněným médiím se podařilo obnovitelné zdroje v očích veřejnosti zdiskreditovat a z této rány se budeme sbírat ještě dlouho.

Myslíte, že v této atmosféře dokážou ČEZ s vládou dostavět Temelín?

Těžko hádat, záleží na řadě faktorů. Pokud se nepletu, odhadovaná cena dostavby už se zdvojnásobila a i ministr průmyslu Martin Kuba a šéf ČEZu Daniel Beneš konečně připustili, že se dostavba nemusí ekonomicky vyplatit — mluví teď o strategickém zájmu energetické soběstačnosti… Ale velký problém vidím v tom, že česká společnost je konzervativně projaderně naladěna a věří těm velkým, silným a takzvaně chytrým.

Jaké praktické kroky podle vás nyní vedou k naší obnovitelné energetické soběstačnosti?

Je především potřeba hovořit se starosty a pokusit se je přesvědčit, aby se jejich obce zařídily pokud možno co nejvíce pro sebe. Ideálně aby zopakovaly příběh jihoněmeckého městečka Schönau, které si koupilo městskou distribuční síť a adaptovalo si ji na obnovitelné zdroje (viz článek Zdráhaví rebelové v 7.G 1/2012 — pozn. red.). A též je nutné mluvit s lidmi, kteří by si chtěli zřídit obnovitelné živnosti, biovýtopny, kogenerační jednotky a podobně, možností je celá řada. Nadějí je pro mě stálý pád cen fotovoltaiky, kterou si výhledově velmi pravděpodobně pořídí velké množství lidí — bude pro ně jistější investicí než nechat ležet peníze v bankách. Budou slyšet na ono „mít jistý to svý“.

Samozřejmě určité věci by měl dělat i stát, například legislativně podporovat výstavbu Solar plus domů — víme, že domy u nás zhltnou 40 % spotřeby energie. Úspory jsou ale trochu zrádné, velmi často se uplatní takzvaný Jevonsův paradox, podle něhož s každou úsporou přichází zvýšení využívání zdrojů. Zažil jsem ho sám humornou formou v obchodním domě Kotva, když se paní ptala prodavače: „Opravdu je tato žárovka úsporná?“ a on jí odpověděl: „Jasně, tu už vůbec nemusíte vypínat“… Existuje studie, že v nízkoenergetických domech je o 23 % vyšší spotřeba elektřiny než v těch, které nejsou energeticky sanovány.

Nemělo by dosažení energetické soběstačnosti jednotlivých zemí devastující účinky na státy žijící z exportu fosilních paliv, a tím pádem i na mezinárodní bezpečnostní situaci?

Dosažení decentrální a obnovitelné energetické soběstačnosti bude mít v každém případě ozdravné účinky na jakoukoliv společnost, ať už počítáme ekonomické profity nebo přínosy na poli životního prostředí a zdraví lidí. Jisté nebezpečí velikých výkyvů zde ale určitě je, záleží na tom, jak rychle by k dosažení autonomního stavu došlo.

Na webu evropského Eurosolaru se nedávno objevily informace, že skutečné zásoby ropy jsou o třetinu nižší, jelikož některé ropné státy oficiální údaje záměrně nadsazují, aby získaly lepší rating, a tím pádem i lepší úvěrové podmínky. Překvapení se tedy nedají vyloučit. Ovšem třeba arabské ropné velmoci si jsou nových nefosilních trendů dobře vědomy a podle toho diverzifikují svá energetická portfolia. Ve Spojených arabských emirátech například staví nové město Masdar City, poháněné pouze obnovitelnou energií, s centrem bez aut, o polovinu nižší spotřebou vody a 99% mírou recyklace. Takže pozor, abychom se do arabského světa ještě nejezdili učit.

Nicméně realitou zůstává, že řada arabských zemí, ale třeba i státy jako Venezuela, Rusko, Nigérie a další dnes v podstatě žijí z exportu ropy či zemního plynu.

Ano, souhlasím, že tyto země zažijí otřes. Třeba i Austrálie, která vyváží uhlí do Německa, a navzdory vzdálenosti 20 000 kilometrů se to kvůli nezdaněné fosilní dopravě vyplatí. Změna je ale život. Vzpomeňme na jihoněmecké Allgäu, kterému se až do 19. století říkalo Modré Allgäu, protože se tam všude pěstoval len. Vedlo se jim dobře až do té chvíle, než se objevila levná americká bavlna, která se lépe spřádala a pohodlněji nosila, takže tamní lnářský průmysl vytlačila. Po čase ale z této destrukce vzniklo něco nového, čili bych se vývoje nebál.

Jak jste se z místa asistenta na Katedře energetiky Vysoké školy chemicko-technologické ocitl v pozici předsedy občanského sdružení Eurosolar?

Z katedry jsem odešel v 90. letech na volnou nohu, protože jsem chtěl dělat to, co považuju za správné. Pořádám letní programy, každý rok jsem tři měsíce v lesích, což mě opravdu naplňuje.

Asi před sedmnácti lety mi německá kamarádka věnovala knížku Hermanna Scheera Sluneční strategie — politika bez alternativy. Přečetl jsem ji jedním dechem, přeložil, vydal vlastním nákladem a rozeslal všem českým poslancům a senátorům. Když jsem jejímu autorovi volal do Bundestagu — byl tehdy poslancem, že bych tu jeho skvělou knížku chtěl přeložit, řekl mi: dobře, ale založ u vás českou sekci Eurosolaru. Tak jsme ji v roce 2000 založili (smích).

Velká škoda, že Hermann už mezi námi není, byl lídrem evropského i světového hnutí za obnovitelnou energetiku a protlačil klíčový zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, dosud přijatý už v 62 zemích — v České republice jej v posledních letech úspěšně demontujeme.

Pokud zrovna nepobýváte v tee-pee, používáte v osobním životě solární, respektive obnovitelnou energii?

Žiju v centru Prahy v činžovním domě s nekomunikativním majitelem, který se nás chce zbavit. Shodou okolností jde o dům předloni proslavený squatterskou kauzou… Fotovoltaiku na střeše nemám, na Praze 1 fotovoltaice — kromě střechy Národního divadla — pšenka nekvete; když jsem byl v zastupitelstvu, snažil jsem se občas solární projekty prosazovat, leč marně. Pokud se nám ovšem podaří přestěhovat se do vlastního, samozřejmě budeme „solarizovat“.

Na zmíněném letním táboře mimochodem fotovoltaický panel máme, topíme větvemi a něco si vypěstujeme na zahrádce. Nicméně i v mém tmavém rodném bytě se snažím žít velice úsporně. Nekupuji nic, co bych vysloveně nepotřeboval, a potřebuji toho málo. Na dovolenou jsem jel dvakrát v životě. Chodím pěšky nebo jezdím vlakem, auto ani řidičák nemám a nechci mít. Navíc jsem pětatřicet let vegetarián, a už jen tím snižuju svou uhlíkovou stopu asi o jeden a půl tuny ročně.

No, to jste věru leckomu hodil zelenou rukavici… Když jste zmínil možné stěhování, jde o ono cohousingové neboli blízké sousedské bydlení, které jste nedávno propagoval?

Bohužel ne. Vždycky mě lákalo založit nějakou ekovesničku, pokusil jsem se o to asi čtyřikrát. Pokaždé jsem se dostal o kousek dál, ale nikdy to z nejrůznějších důvodů nedopadlo, naposledy v Českém cohousingu. Na sdílené komunitní bydlení asi ještě není česká společnost připravená, kladivo neoliberálních změn bude muset udeřit ještě mnohem krutěji… Sdílení je přece sexy — sdílet nápady, pomoc, investice, solidaritu… v tom vždy spočívala lidská síla; nejsme přece rychlí běžci, nemáme silné drápy ani velký zobák, umíme ale kooperovat. A jestliže vcházíme do doby, kdy je spolupráce či sdílení hanbou nebo znouzectností, jsme na tom špatně.

Individualismus tedy vidíte jakožto klíčový rys současné české společnosti?

Spíš bych řekl, že jsme zbytečně konzervativní. Furt hledáme nějakou autoritu. Třebas Dánové a Norové žádnou autoritu nehledají, je jich méně než nás a žijí blaze. Spoléhají sami na sebe a mají sebe. My ale neustále hledáme někoho, kdo by byl tím pravým, ať už ČEZ nebo kterýs velký kamarád. Od dob Rakouska se cítíme stále napadení či podvedení — tu Ruskem, tu Německem, tu Francií a Anglií — a stále hledáme velkou kotvu. Nikoho bychom ale neměli kopírovat, což platí i na individuální úrovni. Samozřejmě neprosazuji nějaké zastydlé národovectví.

V posledních měsících jste se proslavil jakožto protagonista dokumentu Pod sluncem tma, který ohledává povahu a smysl rozvojové spolupráce. Je zachycená situace v zambijském Masuku reprezentativní i pro ostatní elektrifikační projekty v Africe?

Asi ano, já ji ovšem nepokládám za tragickou, jak se také psalo. V Masuku dnes vše běží — naše poslední návštěva napomohla tomu, aby se o námi sestavený solární systém začali místní konečně starat sami, a o to nám šlo především. Když se jim posledně zase něco pokazilo, už problém vyřešili z vlastních zdrojů. Podobné projekty v Africe narážejí mimo jiné i na skutečnost, že tamní obyvatelé nemají polytechnické dovednosti (současná česká mládež ale taky ne). Ti afričtí kluci jsou hrozně silní a bez naší průpravy „dílen“ ty kleště v ruce hned zlomí jako fík…

Rozvojové projekty dopadají různě, určitě ne na sto procent, ale co se i u nás vlastně podaří na sto procent, nějaká dálnice? (smích) Je potřeba se na věci dívat vždycky v kontextu. Druhý elektrifikační projekt v Zambii, komunitní a zdravotní centra v Naluyandě, blízko hlavního města Lusaka, dopadl skvěle — částečně proto, že na něj dohlíží jedna německá nadace, dílem proto, že na rozdíl od Masuku už v té době byly dostupné kvalitní fotovoltaické panely. Ale i v Masuku se i přes různé problémy solární elektrárna vlastně již zaplatila.

Co byste naopak řadil mezi vaše největší profesní omyly?

To jste mě tedy zaskočili… Tím nechci říct, že neexistují (přemýšlí). Jestli bych se měl z něčeho poučit, tak z toho, že jsem neintervenoval proti již diskutované vysoké výkupní ceně proudu z fotovoltaiky. Scházel jsem se s několika poslanci, ale zřejmě jsem mohl udělat více. Ve stávajícím parlamentu už se mi ani nedaří nikoho oslovit, což je asi také chyba.

Koho se vám oslovovat daří?

Letos chci uspořádat přibližně třicet přednášek na gymnáziích a fakultách. V Praze jsme též začali pořádat Sluneční stoly, na prvním z nich mluvila ekologická konzultantka Neela Winkelmann-Heyrovská. Jejich program je na webu Eurosolaru. Jde sice o malé akce, ale i ty mohou mít smysl.

Dočetli jsme se, že jste též vynálezcem a máte na kontě třicet patentů. Čeho se týkají?

Na katedře energetiky jsem se zabýval inhibitory koroze čili látkami, snižujícími rychlost rozpouštění kovů v korozním prostředí. Pak jsem řešil rozmrazování vozovek, vymysleli jsme lepší kombinace látek, než je kuchyňská sůl, ovšem ta zůstává levnější a v praxi nejpopulárnější. Pak jsem vykoumal ještě něco bláznivého jako stavební hmotu… ale patenty stejně propadly, protože bych je musel za velké peníze obnovovat. Mám doufám ještě chráněn průmyslový vzor na rašelinovou koupel (smích).

Nemám sice k dispozici žádnou laboratoř, ale ještě bych chtěl vyzkoušet, jestli nepřijdu na nějaká elektrochemická vylepšení v oblasti obnovitelných zdrojů. Neřeknu ale, v čem konkrétně (smích).

—

Připravili Zuzana Vlasatá a Vít Kouřil.