Společnost přesýpacích hodin

18. února 2010 /
foto: Andrew C.

Ve společnosti žije čím dál víc chudých lidí a bohatí jsou čím dál bohatšími.

Americký politik Clintonovy éry Robert Reich v polovině devadesátých let konstatoval, že Američané se ocitli na různých lodích.

Jedna z lodí se rychle potápí, druhá se noří pod hladinu jen o něco pomaleji, zatímco ta třetí spočívá pevně na vodě. Loď s americkými dělníky rychle klesá ke dnu. V době, kdy ekonomice vládly národní firmy, byly mzdy dělníků docela slušné a oni byli součástí střední třídy. Jejich konzum rostl. Příchod globalizace ekonomiky přinesl silnou konkurenci především právě u standardizované velkovýroby. Dělníci v chudých zemích začali stlačovat mzdy dělníků amerických, ať již pracovali u strojů, anebo u počítače.

Také loď, která nese na své palubě pracovníky ve službách, se postupně potápí. Ke dnu ji táhnou nízké mzdy a neplnohodnotná práce na částečný úvazek. Pracovníkům služeb stále častěji konkurují bývalí dělníci, kteří se snaží sehnat práci v jejich sektoru, a to třeba i za nižší plat, než jaký měli v továrně. Kromě toho vyřazuje pracovní sílu v tomto sektoru automatizace služeb — bankomaty, pokladny, mycí linky a další formy úsporné techniky.

Jen třetí loď se plaví úspěšně. Symboličtí analytikové představují nejmobilnější část pracovních sil nejenom ve Spojených státech, ale v každé zemi. Nezávisejí na blízkosti továren jako dělníci ani na velkém počtu místně blízkých zákazníků jako pracovníci ve službách. Na jejich rozhodnutí přestěhovat se nemá přílišný vliv síla tradice či širší rodinné zázemí, jako tomu bývá v případě dělníků a pracovníků služeb. Vyšší prostorová mobilita propůjčuje symbolickým analytikům silnou vyjednávací pozici.

Reichovo doporučení je známé. Přimlouvá se za to, aby maximum Američanů dostalo možnost absolvovat kvalitní vysokoškolské vzdělání. Budou pak schopni zhostit se funkce úspěšných symbolických analytiků kdekoliv ve světě.

Jen o několik let později vyjádřil francouzský ekonom a politik Alain Lipietz v knize nazvané Společnost jako přesýpací hodiny (1998) ještě výstižněji hlavní tendence vývoje sociální struktury ekonomicky vyspělých zemí.

Ještě třicet let po druhé světové válce měla sociální struktura těchto zemí podobu vzducholodi. Úplně nahoře bylo malé procento bohatých, zcela dole nízké procento chudých. Všichni ostatní byli umístěni v nafouknutém prostoru uprostřed. Pomyslná vzducholoď se nedotýkala země, neboť téměř nikdo neměl nulový příjem. Příjmy středních vrstev rok od roku zvolna stoupaly a povznášely vzducholoď do stále větší výšky. Tehdy byl inženýr způsobem svého života jen několik let dopředu před technikem, ten zase před kvalifikovaným dělníkem a tento před dělníkem nekvalifikovaným.

Někdy od poloviny sedmdesátých let se však montgolfiéra začala pomalu vypouštět. Stávají se z ní poněkud nesouměrné přesýpací hodiny. Počet bohatých pozvolna roste, počty chudých rostou výrazně rychleji. Objem středních vrstev stejným tempem ubývá a jejich bublina splaskává.

„Termínem společnost přesýpacích hodin,“ konstatuje Lipietz, „chci vyjádřit, že ve společnosti žije čím dál více chudých lidí a že bohatí jsou čím dále bohatšími. Bohatí přitom zůstávají jen málo početní, rostou pouze jejich majetky. Na počet osob je jich méně než příslušníků středních vrstev. Střední vrstvy ale ubývají.“

Přesýpací hodiny, o kterých je řeč, se skládají ze dvou figur. Růst bohatství pro malý počet vysokopříjmových domácností odpovídá tvaru hřibu. Zrcadlově opačný obraz poskytuje pokles velké části populace směrem k nízkým příjmům. Těch, kdo se pohybují v blízkosti mediánu (středu), ubývá. Naopak narůstá počet těch zcela dole, kteří se stále více tlačí k zemi. Vzdušný balon se postupně vyfukuje.

Podle Lipietze je efekt přesýpacích hodin výsledkem dvou základních procesů: na jedné straně ho způsobuje růst příjmů z kapi-tálu na úkor mezd, na straně druhé stagnace či pokles sociálních transferů. Ideálem těch, kdo řídí směrování ke společnosti přesýpacích hodin, je spojit co nejvyšší příjmy z majetku s co nejnižšími mzdami námezdních pracujících. Mezi evropskými zeměmi má nejblíže k tomuto ideálu Velká Británie. Nikoliv náhodou proto, že její sociální stát patří k těm nejslabším.

Text je zkrácenou verzí jedné z kapitol připravované knihy Tři sociální světy, kterou letos v létě vydá Sociologické nakladatelství SLON.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.