Spolková odysea

26. června 2006 /
foto: sdruzenikrajina.cz

Odpovědí na záměr odvodnit zajímavý mokřad nebo vykácet stopadesátiletý les nemusí být jen lamentace na adresu nezodpovědného vlastníka a neschopného státu. Stejně tak nemusíme odevzdaně přihlížet, jak z krajiny mizí rašelinné louky či staré odrůdy ovocných stromů. Mnozí už ví jak na to. A právě za těmi jsme se vypravili.

Člověk většinou nedokáže docenit to, co má. A někdo by třeba i rád a pravidelně doceňoval, ale zase nemá co. Příběh končí happy endem, pokud se tito dva potkají a domluví se na spolupráci — první to své buď pronajme, nebo přímo prodá tomu druhému. Nejde o nic revolučního, tato myšlenka pamatuje doby, kdy dámy ještě nosily korzety a Edison zkoušel svůj první elektrický akumulátor.

Ale buďme konkrétní. Třeba The National Trust už více než sto let pečuje o téměř 250 tisíc hektarů venkovské krajiny a tisíc kilometrů pobřeží v Anglii, Walesu a Severním Irsku. Holandské sdružení Natuurmonumenten zase spravuje 366 rezervací na zhruba 88 tisících hektarech. Mimo ochranářské dění nezůstávala ani česká kotlina. Už za první republiky se Svaz okrašlovací a ochranný staral o 46 soukromých rezervací. Během komunistické totality se však tato křehká bylina ocitla na seznamu škodlivých plevelů. Pomalu se začala vzpamatovávat koncem 80. let a svou cestu ke slunci si definitivně vydobyla až s pádem režimu. V současné době u nás pracují už více než čtyři desítky pozemkových spolků. Tři z nich vám nyní představíme.

Rašelinné louky na Vysočině

Zhruba sedm kilometrů od Žďáru nad Sázavou leží vesnice Počítky (prý tu počínaly prameny), kde má v typickém venkovském stavení základnu Sdružení Krajina. Nepříliš dobrý dojem z poněkud omšelých exteriérů napraví vkusně zrenovovaný interiér. „Zatím jsme stihli opravit jen vnitřní část chalupy,“ vysvětluje ředitel Milan Daďourek a prochází přes hlavní místnost s masivními litinovými kamny na dřevo do své malé kanceláře. Dveře však nechává pootevřeny, aby teplo mohlo pronikat až sem. Za okny vydatně prší do pomalu roztávajícího sněhu.

„Asi před pěti nebo šesti lety jsem s botaniky procházel první zóny CHKO Žďárské vrchy. Oni byli rozradovaní z toho, jak je to tam krásné. Pak jsem ale zůstal stát stranou s jedním hospodářem, který mi povídá: Tak jste se byli podívat na ty ochranářské bodláky?“ vzpomíná Milan Daďourek na okamžik, který ho přiměl k poměrně zásadnímu rozhodnutí pustit se ve velkém do péče o zdejší rašelinné louky. „Zkusil jsem se na tu louku podívat očima domorodce a musel jsem uznat, že ta charakteristika je bohužel velmi trefná. Později jsem si všiml, že první zóny se poznají hlavně podle toho, že jsou zarostlé. Pokud výsledkem práce ochrany přírody je, že místní lidé na spravovaných lokalitách vidí růst bodláky, které se jim plevelí do pole, je to úplně špatně.“ Na vině tristního stavu byl především nedostatek peněz, které by správa CHKO mohla investovat do kosení luk. Kosily se proto třeba jen jednou za tři roky, a to ještě ne všechny. „Takový způsob loukám nepomůže. Tím se jenom zafixuje jejich špatný stav.“

Nyní Sdružení Krajina pečuje o 150 hektarů luk ležících převážně v prvních zónách CHKO, z nichž má drtivou většinu v pronájmu. Vlastní zatím jen pět hektarů. Výtěžek předvánoční sbírky, který jim Nadace Veronica darovala, postačí na koupi dalších zhruba 15 hektarů. „Zdejší rašelinné louky mají poměrně dlouhou historii. Místní lidé je udržovali kvůli vodě, kolikrát na nich byla závislá poměrně velká sídla,“ shrnuje klíčový význam Milan Daďourek. Mechy rodu rašeliník vynikají schopností nasáknout obrovská množství vody a neztrácejí ji ani po odumření, kdy se mění v rašelinu. Rašelinná ložiska dosahují na Vysočině běžně hloubky kolem dvou metrů, v Národní přírodní rezervaci Dářko dokonce i více než osmi metrů. „V případě přívalových srážek tyto louky pojmou kvanta vody a na rozdíl od rybníka můžou jít i nad hladinu, můžou se vzdout. V období sucha z nich zase voda vyteká ven,“ vysvětluje Daďourek. Zdejší podmáčené louky jsou však zajímavé i z botanického a zoologického hlediska. Roste na nich vzácná ostřice dvojmužná, vstavače, vachty či suchopýry. Skýtají rovněž ideální podmínky pro život skokanů, ropuch, čolků a zmijí. Lze tady spatřit i naturové motýly: modráska bahenního a očkovaného.

Ochranáři z Počítek zaměstnávají na kosení luk povětšinou placené brigádníky. „Vzhledem k nezaměstnanosti nemáme o pracovníky nouzi, naopak je velký problém se k nám dostat,“ říká Milan Daďourek. Pro výběr lidí se řídí jednoduchým pravidlem: dlouhodobě navázat konkrétního člověka na konkrétní lokalitu. Vztah k udržované louce totiž ovlivňuje kvalitu odvedené práce. „Upřednostňujeme ty, kteří už u nás dělali, a z nových lidí preferujeme děti vlastníků nebo ty, kteří v daném místě alespoň bydlí.“ Většinu luk sečou křovinořezy, kosy se dostávají ke slovu jen minimálně. „Nikdy bychom nesehnali tolik lidí, abychom mohli lokality udržovat jen kosami. Museli bychom opět nechat čtyři pětiny pozemků ladem.“ Největší problém však mají s posečenou trávou. Tuny nekvalitní a nepotřebné masy ze značné části končí — pochopitelně za peníze Sdružení Krajina — ve zdejší polní kompostárně. „Díky nám tady v zemědělství vzniklo nové odvětví,“ směje se Daďourek. Kvůli obavám ze zaplevelení přihnojují místní zemědělci výsledným produktem jen pastviny nebo pícninové louky. „Často nám — víceméně ze soucitu — posečenou trávu vezme místní zemědělský podnik a smíchá ji se svým statkovým hnojem. Jen minimálně si trávu někdo usuší na krmení nebo na podestýlku pro zvířata.“

Přirozený les na Ještědu

Společnost přátel přírody (SPP) sídlí na konci Liberce v budově bývalého obchodního domu LUNA. Chátrající vstupní hala zející nepříjemnou prázdnotou velmi plasticky ukazuje, že lepší časy už dávno a nenávratně pominuly. Avšak první patro jakoby se rozhodlo plíživé destrukci vzdorovat. Za prvními dveřmi zní veselý křik dětí z mateřského centra a o pár metrů dál tepe centrála ekologické organizace, známé do roku 2002 pod názvem Staří ochránci Jizerských hor.

Strategie libereckých přátel přírody se vymyká zvyklostem jiných pozemkových spolků. Ty většinou totiž berou pod svá křídla z přírodovědného hlediska cenné lokality, třeba mokřady, druhově pestré louky nebo bukové pralesy. Lidé z SPP však koupili na Ještědském hřebenu sedm hektarů čtyřicetileté husté smrkové monokultury, pod kterou leží většinou jen suché jehličí. Stromy navíc trpí hnilobou, mají od sněhu olámané špičky a téměř všechny na vlastní kůru poznaly, co obnáší hlad přemnožené srnčí, jelení a mufloní zvěře. Ze strany libereckých ochranářů ale nejde o ekologický masochismus. Jen se prostě rozhodli ze smrkového pole vytvořit přírodě blízký les, jenž by jednou bez uzardění snesl i označení prales. Pro Jizerské hory zdevastované holosečným kácením a výsadbou nepůvodních smrkových monokultur by tak mohlo jít o zajímavý příklad, jak napravit důsledky špatného hospodaření. „Původně tady rostly především jedle a buky. Přirozené bučiny zůstaly jen v severní části hor, protože ty svahy jsou natolik strmé a kamenité, že se prostě nedaly odtěžit. A jedle prakticky vymizela,“ dokresluje situaci Jiří Antl, který má v SPP na starost pozemkový spolek.

V lokalitě Javorník, určené pro navrácení přírodě, už ochranáři provedli základní zásahy. „Smrkový porost jsme prořezali a do světlin vysázeli kolem deseti tisíc sazenic původních dřevin, hlavně buků, jedlí, javorů a jasanů. A celý pozemek jsme oplotili, aby nám sazenice neokusovala zvěř,“ shrnuje Jiří Antl. Sdružení přátel přírody by rádo území pro nový prales dále rozšiřovalo. Zatím nadějně se jeví možnost koupě jedenáctihektarového sousedního lesa, ve kterém rostou také staré buky, jilmy i lípy. Podle Antla je to na Ještědském hřebenu naprostý unikát. O zhruba jedenáct kilometrů dál koupilo SPP další, asi desetihektarový, pozemek Minkovice. Zatím se však nerozhodli, zda s ním naloží podobně jako s Javorníkem, nebo z něj vytvoří vzorový hospodářský les, s místně příslušnou dřevinnou skladbou a výběrovou těžbou. „Šlo by o ukázku, že sázet smrky a kácet holosečně není jediná možnost jak v lesích hospodařit.“

Liberečtí ochranáři jsou zajímaví také tím, že si sazenice stromků pěstují v pěti vlastních lesních školkách. „Stromky, které vysazujeme ve vyšších nadmořských výškách, pocházejí ze školek, které se rovněž nacházejí výš nad mořem, a opačně. Sazenice by tak měly být otužilejší. Také nepoužíváme herbicidy ani fungicidy. Hnojíme přírodním kompostem a všechnu práci děláme ručně,“ vyjmenovává Jiří Antl rozdíly oproti běžnému lesnímu školkaření. „Lesy ČR z 99 % vysazují dvouleté dvaceticentimetrové semenáčky. My hodně vysazujeme stromy i 1,5—2 metry vysoké. Zatím se nám ujímají bez problémů a jsou odolnější vůči zvěři i v konkurenci s trávou a okolními stromy.“

Staré odrůdy z Bílých Karpat

Sídlo ČSOP Bílé Karpaty spolu se správou CHKO a informačním střediskem stojí na Bartolomějském náměstí, které už ve 14. století fungovalo jako centrum Veselí. Unikátní je i jeho poloostrovní charakter, který vytvořila řeka Morava. Dnes pusté, nevydlážděné náměstí, jemuž dominuje zubem času notně okousaný barokní kostel sv. Bartoloměje a po kterém ve větru poletuje množství prachu, připomíná spíše zapomenutou periferii.

„Bílé Karpaty jsou už poměrně dlouho proslulé především orchidejovými loukami. Pozornost si ale zaslouží také obrovské bohatství starých a krajových odrůd ovocných dřevin,“ pojmenovává sféru zájmu zdejšího pozemkového spolku Ivana Jongepierová, botanička správy CHKO, jež jako dobrovolnice řídí pobočku ČSOP ve Veselí nad Moravou. „Z krajiny každoročně mizí velké množství cenných stromů, přizpůsobených zdejšímu klimatu. Lidé je nahrazují moderními odrůdami, které potřebují spoustu chemického ošetřování.“ Ochranáři se proto na přelomu 80. a 90. Let rozhodli tento bělokarpatský fenomén zmapovat. Díky dvěma nadšeným ovocnářům se jim během šestnácti let podařilo na celém území Bílých Karpat najít a určit kolem pěti set ovocných stromů starých a místních odrůd hrušní, jabloní, slivoní a třešní. Nejzajímavější odrůdy obsáhne právě připravovaný pomologický atlas.

Hned v roce 1991 založili sad na obecním, zhruba tříhektarovém, pozemku u Velké nad Veličkou. Jakousi genofondovou banku, která se stala zdrojem pro znovurozšíření starých odrůd do krajiny. Další sady nyní vznikají v Rokytnici a Bojkovicích v severovýchodní části CHKO. Že sad ve Velké nad Veličkou skutečně nehraje roli pouhého skanzenu, dokazuje zájem veřejnosti o každoroční akce, na kterých se pod vedením pomologa Vojtěcha Řezníčka, profesora brněnské zemědělské univerzity, učí pečovat o vysokokmeny. Domů si pak můžou odnést rouby odrůd ke štěpení. „Pokud si ale někdo chce koupit už vzrostlý stromek, odkazujeme ho na ovocnářskou školku Radima Peška v Bojkovicích, kterou jsme mu pomáhali zakládat.“

„Dneska všechno spěje k unifikaci. V supermarketech prodávají jen pár odrůd jablek nevýrazné chuti, byť jsou velká, barevná a dlouho vydrží. Variabilita starých odrůd je naopak mnohem větší, ať už jde o chuť, nebo o použití. Jedna sorta je lepší na kompotování, jiná na uskladnění, třetí pro sušení,“ zdůrazňuje Ivana Jongepierová. Právě znalost, k čemu se to které ovoce nejlépe hodí, hraje klíčovou roli pro budoucího majitele stromku. Ochranáři naštěstí ještě zastihli některé staré hospodáře, ledacos si však pamatovali i vesnické babičky či třeba vysloužilý pošťák. „Kolegové z jiných pohraničních CHKO, kteří také mapují staré odrůdy, to mají mnohem složitější. Po válce ze Sudet zmizeli lidé a s nimi i informace.“

Podle Jongepierové představují staré a místní odrůdy nedocenitelnou genetickou banku, důležitou pro další šlechtění. Například se jim podařilo najít několik sort slivoní, které částečně nebo dokonce zcela odolávají šarce, virovému onemocnění, jež toto modré ovoce decimuje. „Ve vysokokmenných sadech žije spousta zajímavých druhů rostlin, hmyzu i ptáků,“ pojmenovává další klad Ivana Jongepierová a při srovnávání poukazuje na intenzivně obhospodařované plantáže zákrsků. „Sady jsou ale také významné pro vzhled krajiny, mění totiž panorama. Změkčují přechod mezi obcí a horizontem.“

Získat si důvěru

A jak vnímají práci zmíněných pozemkových spolků místní lidé? Když pomineme myslivce, kterým se nelíbí velká oplocenka na Javorníku, jež prý brání volnému pohybu zvěře, nesetkala se Společnost přátel přírody s vážnějšími výhradami. „Lidé z regionu jsou s naším projektem docela seznámeni. Třeba některé rodiny k nám jezdí pravidelně sázet stromky i se svými dětmi,“ říká Jiří Antl. Na nedůvěru však narazila Ivana Jongepierová: „Chtěli jsme si pronajmout staré sady, které léta ležely ladem. Když jsme majitelům řekli, že bychom sady rádi dali do pořádku a pak že jim je zase vrátíme, odmítli nás. Hledali v tom nějakou kulišárnu. Nakonec jsme alespoň přesvědčili pár vlastníků, aby se o to začali starat sami.“ Podstatně dramatičtější situace však zažilo Sdružení Krajina z Počítek. „Ze začátku jsme se setkávali s velmi nepříjemnými výstupy, kdy si na nás někteří přišli došlápnout až do kanceláře. To už je teď prakticky pryč,“ shrnuje Milan Daďourek. „V místních médiích jsme relativně hodně provaření a lidé už ví, co od nás můžou čekat. Většina chápe, že děláme užitečnou práci. Pořád je tady ale spousta hospodářů, kteří nás sice berou, ale když se k nim obrátím zády, dělají si kolečko na čele. Stále funguje takové to nálepkování — a nálepka ochranář nebo zelení není vnímána pozitivně. A můžeme si za to sami, protože když se pak bavíme v klidu a věcně, většinou se shodneme.“ Podle Daďourka vznikají neshody spíše kvůli různým prioritám: „Někteří lidé mají pocit, že pracujeme za jejich daně, a proto bychom měli podle nich dělat něco užitečnějšího, třeba vysekávat příkopy podél silnic, a ne kosit nějaké louky.“

Kosit, či nekosit?

Stejně jako Sdružení Krajina, tak i ČSOP Bílé Karpaty pomáhá udržovat poměrně rozsáhlá území luk, což v dnešní době, kdy o seno nikdo moc nestojí a vše závisí na dotacích, není procházka růžovou zahradou. Kosit, či nekosit? Louka, nebo les?

„To, že se investuje do oprav Karlštejna, každý bere jako samozřejmost. Přitom karpatské louky lze rovněž zařadit mezi kulturně technické památky. Dokládají staleté působení člověka v krajině. Je to evropský fenomén, jehož hodnota a síla spočívá vedle druhové rozmanitosti také v jejich rozloze,“ reaguje Ivana Jongepierová na otázku, zda by nebylo jednodušší a finančně méně náročné část ze sedmi set hektarů bělokarpatských luk v Národní přírodní rezervaci Čertoryje ponechat sukcesi. „S tím naprosto souhlasím, ale o Čertoryje nejde, je to pár teček na mapě. V Bílých Karpatech se však nacházejí další lokality, které se na první pohled Čertoryjím podobají, nejsou však chráněné a správa má snahu je jako louky zachovávat. To si myslím, že už je opravdu zbytečné,“ domnívá se zoolog a ekolog Mojmír Vlašín a jako příklad uvádí Bošáčky. „Ne náhodou tady kolonizace proběhla až na přelomu 18. a 19. století. Jde o extrémně špatně obdělávatelné plochy. Lidé tady do jednoho vymřeli, nebo odešli. Ideální by bylo, ponechat toto místo sukcesi, která je tam tak silná, že nastupuje okamžitě.“ Skepticky se dívá i na snažení valašskoklobouckého ČSOP KOSENKA: „O smyslu kosení některých luk mám pochybnost, že se to tak vždycky dělalo, není podle mě argument. Rozsah luk v minulosti určovala potřeba se uživit, nikoliv ochrana přírody.“ Zatímco by Vlašín některé louky v Bílých Karpatech oželel ve prospěch přirozeného bukového lesa, udržování rašelinných luk na Vysočině pokládá za velmi důležité. „Ponecháme-li rašeliniště sukcesi, přirozený les stejně nedostaneme a rašeliniště zanikne. Na Vysočině je totiž tolik smrků, že rašeliniště začnou zarůstat právě tímto nepůvodním druhem. A ta plocha se tak zmarní.“

Téma o navracení života do krajiny vzniklo díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.