Stopy skalního lidu

Původně jsem měla v plánu navštívit s diktafonem jednoho valašského enfant terrible — Pavla Knebla. Když se mi konečně podařilo na něj získat kontakt, zjistila jsem, že se nedávno vypravil na pouť do Indie. A jelikož pravděpodobnost, že by se do uzávěrky tohoto čísla vrátil, nebyla ani tak velká jako procento pralesů na území České republiky, sbalila jsem si raději věci a zamířila směr Adršpach.

Už pár let lezu po skalách a pravidelně se při tom zaobírám otázkou, co na tuhle činnost říká příroda. Nechystám se psát obhajobu (to by stačilo utrousit poznámku, že přece ve srovnání se závody formule jedna, sjezdovkami v Dubaji nebo gigantickými zimními a letními stadiony jde o maličkost), ale objektivní odstup a sofistikovanou analýzu taky nečekejte. Lezení je pro mě nejen pohyb po skále nahoru, a nedovedu ho tedy jednoduše dosazovat za proměnné v početním příkladu, jehož výsledek stanoví jasný ortel: škodí/neškodí.

Jištění je jistota

Není horolezec jako horolezec. Podobně jako se pod pojmem tanečnice skrývají baletky, stepařky či striptérky, představuje i horolezectví velmi pestrou škálu s různými dopady na přírodu. Máme lezení v horách nebo v ledu, sportovní lezení po dobře zajištěných skalách, lezení na umělé stěně, bouldering, lezení v bigwallech nebo hákování. Když se ale řekne „jedu do Ádru“ (rozumějte do Adršpašských skal), neznamená to nic jiného než svérázné lezení na štíhlých a vysokých pískovcových věžích. Lidé, kteří tuto disciplínu provozují, si říkají pískaři.

Přiznejme si, že Česká republika není skrz skalní výkony zrovna světoznámá. Většina současné globální lezecké komunity zná akorát šestnáctiletého kluka z Brna, který už řadu měsíců okupuje první pozici mezinárodního žebříčku. Ale i o českých pískovcích se tu a tam píše i v amerických magazínech. Proč? Pakliže jste někdy procházeli jakoukoliv lezeckou oblastí, nemohli jste na skále přehlédnout nejrůznější typy ocelového fixního jištění — kruhy, nýty a takzvané borháky. Zlézání dobře zajištěných stěn je relativně bezpečné, dodává pocit jistoty a odhodlání. Proto bývá v oblastech, kde svítí jeden nýt vedle druhého, za slušného počasí hlava na hlavě. Co se s tím pojí, netřeba dlouze vysvětlovat. Příliš mnoho lidí na jednom místě rovná se hluk, sešlapaná vegetace, vyplašená zvířata, řady parkujících aut. Celková atmosféra se podobá spíš pobytu v tělocvičně než v přírodě.

Pískovce jsou ale jiné. Stoupnete-li si pod jakoukoliv věž, zpravidla se velmi podivíte, jak je možné, že první jištění se blýská v patnácti nebo i více metrech. Ve skalních městech narazíte taky na nemnoho cest, kde fixní jisticí body chybí úplně. Výsledek? Lidí, kteří si chtějí zalézt a nezmrzačit se, je daleko více než těch s posunutým prahem sebezáchovy. Spletité labyrinty skalních měst proto působí jako oáza klidu (i zde samozřejmě narazíme na výjimky).

Pyšní pískaři

Obejít se bez zavrtaného ocelového jištění a umět si založit své vlastní může být otázka cti, důkaz odvahy a sebevědomí, respektu ke skále nebo čirého šílenství. Taky to je o kus nebezpečnější. Do Ádru s sebou balíme pestrobarevné smyčky nejrůznějších tlouštěk. Dají se z nich vázat uzlíky, které při lezení prostě zastrkáte do vhodných škvír, spárek nebo je provážete skrz hodiny (tento útvar připomíná přesýpací hodiny spojující dno a strop dutinky ve stěně, vzniká zvětráváním a rozpouštěním horniny). Často vezmete za vděk — ó jak pošetilé — i borovičkou nebo břízkou vyrůstající ze skály. Technicky se to popisuje trochu špatně, podstatné ale je, že za sebou nenecháváte hromadu železa, nevratně poškozenou stěnu a prožijete si velmi intenzivní přítomnost přírodních zákonů. Na písku jste jen vy, pár smyček, gravitace a ocelový kruh několik metrů pod a nad vámi. Snažíte se ke skále přistupovat jako rovný k rovnému. S tím rozdílem, že vy se můžete nepěkně rozbít.

Pískovcové lezení v této podobě se provozuje pouze v Čechách, v Sasku a částečně i v Polsku. Saská pískařská škola, která položila základy té české, se formovala od šedesátých let devatenáctého století a proslula svou vizí čistoty lezení. I proto na písku platí oproti jiným oblastem zákaz používat k vysoušení zpocených dlaní magnéziový prášek. Lze jej totiž také považovat za nefér pomůcku, a navíc zanechává na skále nepřehlédnutelné bílé mapy. Zaznívá také námitka, že magnézium narušuje horninu, ale doposud ji nikdo nepotvrdil seriózním výzkumem. Zdá se tedy, že jde především o etický a estetický problém.

Magnézium vzbuzuje už mnoho let vášnivé diskuse — pro někoho je symbolem trapného lpění na minulosti a bariérou rozvoje, pro jiné otázkou cti. Většina mých přátel ho před cestou do Ádru pravidelně nechává doma. Nevydrželi by lynčující pohledy spolulezců. Když ho náhodou přece jen někdo objeví v batohu („Zůstalo tam po předešlém víkendu.“), nevyhne se rýpavým poznámkám a úšklebkům. I tak k mým nejčerstvějším zážitkům patří hláška asi šestileté neznámé blondýnky: „Tati, ještě mi podej kouzelný prášek a polezu.“

Nově, od tohoto roku, se magnézium smí používat na cestách velmi vysoké obtížnosti, které stejně přeleze jen pár borců. V Ádru toto pravidlo většina lezců respektuje, takže na bílé mapy narazíte jen výjimečně. Ale třeba v Labských pískovcích jste bez „kouzelného prášku“ spíš za ťulpase — podobně, jako když třídní svatoušek na základní škole bezmezně respektuje „úču“ za katedrou.

Lišejník je nepřítel

Každý příjezd do Ádru po delší odmlce, například po zimě, mi připadá jako návrat dlouho hledané jistoty. První máj, kdy se skály pravidelně otevírají — do té doby jsou uzavřené, aby například nedocházelo k vyrušování hnízdícího ptactva — provází staré známé obličeje: šéfem parkoviště počínaje, hospodským a horolezci konče. Staré známé rituály: přebírání smyček, vzájemné doporučování nově objevených cest. Staré známé řeči večer u piva, když už je posekáno a adrenalin ze dne zažehnán. Každý tady připomíná trhana. Pískařská móda má svá pravidla. Skála ostrá jako brusný papír většinu materiálů rychle prodře. Kdo má na kolenou a zadnici více děr, platí s trochou nadsázky za většího pískaře. Zde není radno lézt v oblečení, na kterém lpíte.

Držme se ale tématu. Škraloupem horolezectví vůči přírodě může být, a to už jsem psala, nadměrná zátěž prostředí. V Adršpachu si všímám, že místa, kudy projde do labyrintu kamenných věží více lezců, trpí erozí. Vlivem deště se chodníčky stále více zařezávají a tvoří novou drenážní síť. Na populárních a často lezených cestách by si i laik všiml ošlapaných míst či rýh vydřených od lana. Pískovec patří mezi měkké horniny a rád se drolí. Ale i vápenec v důsledku časté návštěvnosti trpí a dříve dobré stupy se okloužou. Tu a tam narazíme i na olámané chyty, tedy větší či menší struktury a útvary na skále, pomocí nichž můžete stoupat.

Velkým strašákem horolezců jsou mechy a lišejníky. Obojí zadržuje vlhkost a snižuje tření. Nic naplat, zarostlá skála klouže. Někdo se proto na cesty s hojnější vegetací vybavuje kovovým kartáčem. Musím říct, že pohled na zarostlou skálu, kde tuším možnosti zajímavých výstupů, mě píchá u srdce. Taková škoda. Ale vydrbat rostliny rýžákem?

Těch kilometrů…

Věřím, že to, co vás v souvislosti s lezci napadá nejdříve, je, zda nenechávají v přírodě odpadky. Zde bych se trochu přimluvila. Daleko častěji než u jiných lidí si všímám, že spíš vytroušené papírky a obaly sbírají po ostatních. Něco si s sebou ale přece jen domů neberou — souvisí to s tím, že v lese chybí toalety. Takže až jednou zavítáte do Ádru, pozor na zákoutí skýtající soukromí.

Když ale přemýšlím o odpadcích, uvědomuji si, že tento problém znám z hor. Například kamenná suťoviska ve Vysokých Tatrách budou jednou sloužit jako zajímavá archeologická naleziště — konzerv (pokud nejsou úplně zrezivělé, často mívají cenovky v Kčs), skleněných a plastových lahví… Najdou se i jiné zajímavosti, třeba boty nebo ponožky. Na plechovky jsem kupodivu narazila i na vrcholovém hřebenu švýcarského Pizzo Badile (3308 m. n. m.).

Veliký prohřešek horolezců vidím v mnoha kilometrech naježděných automobilem, byť plně obsazeným. Jistě, mnohem šetrnější variantou je vlaková nebo autobusová doprava. Ale zkuste takto cestovat každý víkend z Brna do Ádru, Labských pískovců, Tater, na Súlovské skály, na vysoké vápencové stěny za Vídeň a na letní dovolenou do Španělska, Spojených států, Norska… Do Moravského krasu se člověk z Brna dostane vlakem a pěšky snadno. Jenomže pokud bych nemohla lézt v jiných oblastech, asi bych toho postupně nechala. Vždyť to nejzajímavější spočívá v objevování nového, nepoznaného. (To je ale výmluva, co?)

Lezcův víkend neběží podle scénáře úklid, televize, čtení, návštěvapříbuzenstva, odpočinek a dlouhé spaní. Naopak se odehrává ve znamení časných odjezdů, pozdních návratů a spaní pod širým nebem. I tentokrát si roztahujeme spacák a karimatku pod oblíbeným převisem přímo v národní přírodní rezervaci. Což se nesmí. A ráno si někteří zaplavou v zatopené pískovně. Což se taky nesmí. Ale co, jsme tady přece skoro jako doma. Rozumíme Ádru a on rozumí nám. Neškodíme, nechováme se jako uhulákaní turisté. Je to tak, děláme si na toto prostředí větší nároky a věříme, že se dokážeme chovat způsobem, abychom nepůsobili potíže. Nechceme, aby kvůli nám stavěli lanovky a budovali chodníčky. Jen se lezců neptejte na ochranáře. Patrně se vám dostane nějaké nevybíravé odpovědi: „Zelení nám do toho nemají co kecat.“ Ochranář je v očích mnoha lezců nepřítel, který nechápe, že to myslíme dobře.

Zažít přírodu skutečnou a pravou

Často se mi zdá, že si lidé, kteří na skály nejezdí, představují horolezectví příliš romanticky. Ale popravdě řečeno, chvíle na emocemi prostoupené historky nastává často až doma či v aspoň přiměřeně bezpečném a pohodlném bivaku — prostě poté, co přestanete řešit existenční otázky a zapomenete na případné trable. Za pěkného počasí si můžete vychutnat výhled ještě z vršku horského štítu, ale osobně dávám přednost rychlému návratu dolů, tam teprve cesta končí.

Zážitky z lezení ve mně vypěstovaly příšerný strach z bouřek. Ve městě, z tepla a pohodlí domova, mi přitom připadají vzrušující. Počasí nám také nejednou dalo okusit, jaké je spát ve vodě. Pamatuji si, jak to zní, když kolem za husté mlhy proletí kamenná lavina. Vím, jaké je padat. Mnoho lezců může z rukávů vytahovat hrůzu nahánějící historky dokládající moc přírody. Při všem filozofování a četbě moudrých knih mě lezení o přírodě naučilo asi nejvíc. Z intenzivního prožitku přírodních sil a zákonů nicméně nevyvstávají poučení typu: třiď odpad, nejezdi autem, jez místní potraviny, nekupuj zbytečnosti (ačkoliv lezci, které znám, žijí poměrně skromně a lezecký materiál netřeba obnovovat příliš často, nejrychleji se opotřebuje lano a obuv).

Lezci na vlně ekotrendů

Poslední otázka v pravidelné anketě na serveru www.lezec.cz zní: „Byli byste ochotní platit za lezení v přírodě?“ 192 lidí odpovědělo: ano, co bych mohl dělat, 171: ano, za určitý servis, 553: ne, jezdil bych jinam. Těžko říct, o čem tento výsledek vypovídá, ale zpoplatnění jedné oblasti znamená přesunutí zátěže na jinou. I uzavírání skal v rámci ochrany přírody přenáší tlak na jiné a roztáčí kola negativních dopadů. Řešením by samozřejmě byl jen úplný zákaz.

I lezení se veze v zeleném spotřebitelském trendu. Zatímco se navazuji na lano, může mě hřát pocit, že jeho koupí jsem přispěla na vysazení jednoho stromu v národním parku na Madagaskaru. Obchody nabízejí parádní funkční trička a prádlo z merina, vlny šťastných novozélandských ovcí chovaných v souladu s kdovíjakým ekocertifikátem. Dají se sehnat batohy s recyklovanými komponenty. Děravou lezeckou obuv lze nechat víckrát po sobě výhodně podlepit novou podrážkou (marketingoví mágové ještě neodhalili, že i tohle je recyklace).

Horolezectví získalo nálepku adrenalinového sportu. Nemůžu si pomoct, ale zní to pejorativně. Podobně jako když pan Kraťuk z biodynamické farmy pod Krkonošemi (7G 3/2009) řekl — a teď to trochu zjednoduším — že obdělávat ve volném čase půdu je ze společenského hlediska hodnotnější než sportovat, protože z vynaložené energie alespoň něco vzejde.

Jak jsem upozornila na začátku, nestranný postoj ode mne nelze očekávat. Takže si mohu dovolit poznamenat, že investovat energii do lezení a ne do fotbalu není z hlediska přírody totéž — a to nejenom vzhledem k potenciálně menší ekologické stopě. Ačkoliv lezení na umělých stěnách v obrovských halách nemá k fotbalu rozhodně daleko. Ale to je vám ve chvíli, kdy sedíte na vyhřátém vršku věže, vážně šumák. Daleko důležitější je ujistit se, že na obloze se stejně jako vloni prohánějí poštolky, krkavci a čápi černí. A nenechat se u toho rušit křikem turistů hluboko pod vámi.