Strach, smrt a technologie

29. dubna 2004 /

V roce 1985 (v českém překladu o dvanáct let později) se objevila na pultech knihkupectví pozoruhodná kniha Dona DeLilla Bílý šum. Autor zachycuje společnost, která se vyspělými technologiemi a neustálým stupňováním spotřeby snaží marně překřičet svůj strach ze smrti.

Pokladny jsou vybaveny holografickými scannery, které neomylně rozluští binární kód každé položky. Toto je jazyk vln a záření, neboli jak mrtví mluví s živými… Vše, co potřebujeme, mimo jídla a lásky, je zde na stojanech s bulváry. Povídky o nadpřirozenu a mimozemšťanech. Zázračné vitamíny, léky na rakovinu, prostředky proti obezitě. Kulty slavných a mrtvých.

Don DeLillo, Bílý šum

Co znamená žít v podmínkách rozvinuté, západní, pozdně kapitalistické společnosti? Román Bílý šum současného amerického prozaika Dona DeLilla (narozen 1936) dosvědčuje, že kromě jiného to znamená žít pod hrozbou ekologické katastrofy. Jedna část knihy sleduje hlavní postavy poté, co dojde poblíž místa, kde žijí, k blíže nespecifikovanému zamoření vzduchu chemikálií nazývanou „Nyoden D“ (1) . Nejde tu ale jen o ekologickou katastrofu jako součást zápletky: román zachycuje i každodenní dimenze „rizikové“ společnosti, v níž pod zdánlivě hladce fungujícím povrchem dochází k zásadním, přesto těžko postihnutelným narušením našeho vztahu k přirozené skutečnosti.


Existenciální kredit

Veškeré dění románu je nahuštěno do soukromého světa hlavního hrdiny, univerzitního profesora Jacka Gladneyho, a jeho rodiny, do běžných hovorů a situací, do intimity jeho ložnice či kuchyně; scény manželského milování, nočního bdění, domácích prací se střídají se scénami společného sledování televize či rodinných nákupů v supermarketu. Takto se DeLillo pokouší zachytit rytmus současné americké každodennosti se všemi jejími rituály a významy. Jde mu o „metafyziku všedního“, o to vyvolat a zahlédnout jakoby zevnitř síly, které naše životy bezprostředně formují.

V DeLillově románu se rodinný svět již zcela prolnul s kulturou konzumerismu, která jako nikdy předtím nabyla schopnosti nabízet člověku iluzi spříznění a důvěrné pospolitosti. Neomezenou spotřebou DeLillovi hrdinové unikají před svými úzkostmi, obklopují se věcmi, aby si tak kompenzovali sebemenší ztrátu sebeúcty a společenské prestiže: Jack potká v nákupním středisku kolegu, který o něm prohlásí, že mimo univerzitní půdu vypadá „tak neškodně… Velký, neškodný, stárnoucí, nevýznamný chlap.“ Na to Jack reaguje zběsilým nakupováním: „Nakupoval jsem s neúnavným vypětím, nakupoval jsem pro okamžitou potřebu a pro zásoby do budoucnosti. Nakupoval jsem jen pro nakupování, díval a dotýkal se, prohlížel si zboží, které jsem neměl v úmyslu koupit, a pak ho koupil … Začal jsem růst i ve svém vlastním pohledu. Naplňoval jsem se, nacházel nové aspekty sebe samého, nalezl osobu, jejíž existenci jsem již zapomněl. Okolo mne se rozlévala jasná záře.“ Nakupování funguje nejen jako způsob, kterým se dá získat „existenciální kredit“, ale slouží i k rituálnímu upevnění rodinných vztahů. Rodina se stává rodinou, pouze nakupuje-li: „Má rodina se v tom vyžívala. Konečně jsem byl jeden z nich, také jsem nakupoval.“

Podobnou povahou jako supermarket se vyznačují i média: televize se v DeLillově románu stává kvintesencí soukromého života rodiny, proniká k samému jádru představ o tom, co je to domov. Zakládá jejich společnou intimitu, je úběžníkem domácího života, organizátorem aktivit všech členů rodiny. Okolo ní se točí většina rozhovorů, ona je převážným zdrojem informací o okolním světě a názorů na něj. Jedna z postav románu prorocky prohlašuje: „Pochopil jsem, že média jsou primární silou v americké domácnosti. Do sebe uzavřená, nadčasová, soběstačná, k sobě odkazující. Je to, jako by se uprostřed našich obýváků zrodil mýtus, jako něco, co známe ze snů a předtuch.“


Ne-skutečné nebezpečí

Na počátku románu je scéna, kdy musí být kvůli zdravotním problémům několika žáků evakuována škola, kterou navštěvují i Jackovy děti: „Nikdo nevěděl, co se stalo.“ Potíže mohlo zapříčinit cokoliv, od ventilace po výpary z bazénu s chlorovanou vodou; mohlo to být způsobeno i „něčím hlubším, rafinovanějším, něčím ještě intimněji spojeným s elementárním řádem věcí“. Nebezpečí má tedy dvojí, paradoxní povahu: je tak úzce svázáno s našimi životy, tak vlastní samotné skutečnosti, až je neviditelné, nepostižitelné a vlastně ne-skutečné.

Dále se dozvídáme, že „muži v mylexových kombinézách s respirátory systematicky prohlíželi všechny budovy infračervenými detekčními a měřicími přístroji. Vzhledem k tomu, že mylex je sám o sobě podezřelým materiálem, výsledky nebyly jednoznačné a bylo rozhodnuto podniknout druhé kolo měření“. Ve světě DeLillova románu se opatření, kterými se proti nebezpečí lze bránit, stávají dalším potenciálním zdrojem nebezpečí. Technologická vyspělost společnosti neodvrací, ani nesnižuje rizika plynoucí z jejího fungování, ale naopak je zvyšuje, popřípadě přímo masově produkuje (2).

Nebezpečí vytvářené touto „rizikovou společností“ je reálné a všudypřítomné, přitom jakoby rozptýlené, nejasné, až mysteriózní: něco na způsob neviditelných „vln a záření“, což je příznačně i název první části románu. Jack si při příchodu do supermarketu uvědomuje, „že to místo je zaplavené hlukem. Ultrazvukové bezpečnostní systémy, hřmot a cinkání vozíků, reproduktory a automaty na kávu, křik dětí. A nad tím vším nebo spíše pod tím vším monotónní, všudypřítomný hukot, způsobovaný jakýmsi hemžením za hranicemi lidského chápání“. Supermarket je zdrojem hojnosti a skryté aktivity, jež promlouvá svým vlastním jazykem. Téměř neslyšitelný zvuk věcí v pohybu, v bezchybném, neúnavném a neviditelném fungování kdesi v pozadí; zvuk neustálého vyrábění a spotřebovávání — to vše jsou zvuky nesrozumitelného jazyka technologické společnosti, mentálního a informačního smogu — bílého šumu. Bílý šum, termín z akustiky pro neutrální šum překrývající nežádoucí zvuky, funguje v románu jako metafora nerozlišitelnosti, kterou se cosi maskuje a popírá.

V DeLillově románu je tato zvláštní forma energie, současně pohánějící i hubící moderní společnost, dokonce hodna studia a rituálního uctívání. Jejím karikovaným pseudoprorokem je Jackův kolega Murray Jay Siskind, pro něhož je supermarket posvátným místem, které „nás duchovně nabíjí, je to vstupní brána nebo počátek cesty … Velké dveře, které se otevřou a pak se samy zavřou. Energetické vlnění, průvodní záření. Jsou tu všechna písmena a čísla, všechny barvy spektra, všechny hlasy a zvuky, všechna hesla a obřadní řeči“. Technologie i konzumerismus v románu dospěly do takového stádia, že si kolem sebe vytvářejí vlastní transcendenci; vystavit se vlivu „vln a záření“ znamená spirituální zážitek, účast na něčem numinózním.


Osvobození až k naprosté závislosti

Uvnitř tohoto hrůzného i směšného panoptika se odehrává příběh Jackovy neschopnosti čelit svému strachu ze smrti, strachu všudypřítomnému a intenzivně pociťovanému, přesto zcela nekonkrétnímu a pouze tušenému. Během evakuace města kvůli hrozícímu zamoření Nyodenem D se Jack na okamžik vystaví jeho působení. Účinky této látky na jeho zdraví jsou však nepostižitelné — zakódovány do hvězdiček a šifer na monitoru, nesrozumitelného jazyka medicínské technologie. Jack Gladney je odcizen vlastní smrti, jež přestává být existenciální situací, s níž je nutno se popasovat; je to smrt, která — ačkoliv reálná — zůstává naprosto vágní.

Murray mu nabízí spásu skrze technologie: „Dostala vás do toho, dostane vás i ven. To je celý smysl techniky. Na jedné straně vytváří touhu po nesmrtelnosti. Hrozí všeobecným vyhlazením na straně druhé. Je to chtíč vzdálený přírodě … Technika je to, co jsme vynalezli, abychom zakryli strašné tajemství našich chátrajících těl. Ale je to také život, že ano? Prodlužuje délku života, dodává nové orgány místo těch, které jsou již opotřebované. Každý den nové vynálezy, nové techniky. Lasery, masery a ultrazvuk. Poddejte se tomu, Jacku. Věřte v to.“ Murray je tlumočníkem víry v úplné osvobození člověka od všech překážek a limitů, víry v elementární „opravitelnost“ lidského těla, založené na mechanistickém porozumění světa jako složitého stroje sestaveného z částí, které lze v případě potřeby vyměnit. Analogicky se i lidské tělo chápe jako agregát, v němž je možno nahradit vadnou či opotřebenou součástku novou a výkonnější.

DeLillův román je groteskním vyprávěním o tom, jak současná doba nevyhnutelně produkuje nové podoby umírání, nová rizika, nové obsese a úzkosti, a zároveň se snaží tyto co nejvíce neutralizovat, odvést od nich pozornost. Charakteristickým rysem jednání postav v Bílém šumu je vytěsnění, únik: před přírodou, před lidským tělem, naší vlastní přirozeností. Prostřednictvím citlivých a „uživatelsky přítulných“ technologií se snažíme banalizovat a utlumit naše nejhlubší obavy ze složitosti světa a naší konečné existence v něm. Murray na jednom místě výmluvně podotýká: „Bolest, smrt, skutečnost jsou všechny nepřirozené. Nemůžeme tyto věci snášet takové, jaké jsou. Příliš toho víme. Takže se uchylujeme k potlačování, kompromisům a předstírání. To je způsob, jakým ve vesmíru přežíváme. To je přirozený jazyk živočišných druhů.“ DeLillo v Bílém šumu mistrně odhaluje tragikomický rozměr společnosti, která úporně, marně a přitom směšně vytěsňuje strach ze smrti, z vlastní smrtelné přirozenosti, a nahrazuje jej konzumem, sofistikovanými technologiemi, pokleslou mystikou a vyprázdněnými rituály.

Bílý šum (v orig. White Noise) vydal Don DeLillo v roce 1985, český překlad Libuše Bryndové vyšel ve Votobii v roce 1997.


Poznámky:

1) V prosinci roku 1984, tedy nedlouho před vydáním Bílého šumu, došlo v chemické továrně v indickém Bhópálu ke skutečnému úniku jedovatých látek, který měl na svědomí několik tisíc životů, v dubnu roku 1986 pak k havárii v černobylské jaderné elektrárně.

2) Nelze v této souvislosti nevést paralelu k teorii rizikové společnosti německého sociologa Ulricha Becka. Podle ní existují v základech naší společnosti masově produkované, všudypřítomné a bezprostřední nejistoty, hrozby a rizika, způsobované lidskými aktivitami, jako jsou jaderná energetika, výroba chemikálií, obecné znečištění a průmyslová výroba. Tato rizika vznikají vlastním technologickým rozvojem společnosti, „pronikají nejintimnějšími oblastmi našich životů“ (Beck 1995: 62), avšak jejich dopady lze jen obtížně vyjádřit či předpovědět, a tudíž za ně nelze institucionálně nikoho činit zodpovědným.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.