Stránské pastviny

Na pomezí Nízkého a Hrubého Jeseníku, asi devět kilometrů jižně od Rýmařova, leží malá vesnička Stránské. Zdejší přírodní podmínky se s místními lidmi nijak nemazlí. Nadmořská výška kolem 650 metrů, celoročně poměrně nízké teploty kombinované s četnými srážkami, během značné části roku sněhovými, ale mohou vzbudit zájem nejednoho milce drsnější horské turistiky. Sníh tu najdete i na konci června. Srdce možná zaplesá i lidem tíhnoucím k přírodě, na hony vzdálené ruchu civilizace. Zimní období provázející metrové závěje, jež nezdolá ani nejmodernější rolba, zajistí dokonalou izolaci od okolí; méně introvertně založení výletníci zase získají zdarma porci správného adrenalinového napětí. Pro turisty ráj, pro jesenické zemědělce… ale nepředbíhejme.

Zoo na dvoře

Nízké stavení za vesnicí nedaleko úzké silnice připomíná kravíny z dob jednotných družstev, na dvoře parkuje zemědělská technika a všude kolem se to hemží nejrůznějšími zvířaty. Menší ovce s černou hlavou i ušima patří ke chloubě majitele farmy, jde totiž o valašku, prapůvodní, dneska už vzácné plemeno. „Zatím máme uznaný plemenný standard u čtyř ovcí, časem bychom chtěli náš geneticky záchovný fond rozšířit o další,“ vysvětluje Jiří Beránek. „Spolupracujeme se skanzenem v Rožnově pod Radhoštěm, kde valašku také chovají, ale bílou. Občas se však narodí i černá, s přesnými znaky i typem vlny. Tak si je od nich bereme výměnou za naše bílé.“

O rozsáhlé pozemky kolem statku se vedle dvacetihlavého stáda ovcí dělí také zhruba stejně početná skupina alpských horských a kamerunských koz, několik prasat různých barev a kolem sto padesáti jedinců drůbeže. „Za vámi stojí morák bronzový, tam vidíte kačeny čínské, rovenské a bílé, vedle klasickou domácí bílou husu.“ Kolem se také promenádují rezavé, hnědé a černé slepice, na což dohlížejí dva vlašští kohoutí. „Vzadu máme ještě labutěnku husí, na rozdíl od husy je menší a barevná. Americká armáda je používá na hlídání. Labutěnky si své teritorium brání a na vetřelce syčí. Když k nám přijede náv­štěva, někdy vyběhnou psi, někdy husy,“ říká s úsměvem stránský farmář. „Prasata máme pro svoji spotřebu. Drůbež chováme na vajíčka a na maso, které prodáváme místním. Kozy a ovce si většinou rozeberou na rožnění chataři.“

Jiří Beránek, foto: Dagmar Smolíková.

Ze dvou stran se ozývá typický pronikavý křik, jež vyvolává dojem, že jsme se najednou ocitli v zámecké zahradě. Jeden z exotických opeřenců, o které ve své době projevil zájem i Alexandr Veliký, se právě s lehkostí snesl z dřevěného přístřešku na zem a dává na odiv svůj dlouhý, oky posetý plášť. „Pávi chrání drůbež před liškou. Sedí tady nahoře a hlídkují, když se blíží nebezpečí, dají signál, a slepice se schovají,“ vysvětluje Jiří Beránek. Na farmě sousedící s lesem nedostatkem vzrušení rozhodně netrpí. „Jednou liška sebrala slepici přímo před mojí maminkou.“ Pro svoji porci si přijde také kuna a na oběd si zaletí i jestřáb. „Bereme to jako součást života, nicméně nás to ročně stojí zhruba padesát tisíc korun. I když teď se ztráty trochu snížily, do chaty u lesa se natrvalo nastěhovali lidé, takže lišky odtud už tolik nechodí. Taky jsme dodělali ohrady a oplocení, což taky pomohlo.“ V okolí brousí i vzácný rys ostrovid. „Loni na podzim strhnul v honitbě naproti nám asi dvacet srn, ale ke statku nepřišel.“

Obživa na pastvinách

Základnu, na které stránská farma stojí, však najdeme až na vzdálenějších loukách, zhruba 750 metrů nad mořem. V obrovské ohradě se pase asi 150 krav a telat. „Všechny je chováme na maso. Chtěli jsme i mléčný skot, jenže poté, co mlékárna zjistila, kde farma leží, spolupráci de facto odmítla. V zimě prý k nám v žádném případě jezdit nebudou. Jenže právě v zimních měsících krávy nejvíc dojí.“ Jiří Beránek svá telata prodává ve stáří zhruba půl roku, zákazník je pak dokrmí na jateční váhu a do obchodů se dostávají jako konvenční maso. Loňská zvířata skončila ve Francii, předloňská v Chorvatsku. „Telata by u nás do požadované váhy dorostla, ale nemáme pro takový chov dostatek pastvy a ustájení. Chybí i lidská kapacita. Také si nejsem vědom, že by na Moravě fungovala ekologická jatka,“ vysvětluje způsob svého hospodaření Jiří Beránek.

O rozrůstání stáda se na stránské farmě starají dva býci: chlupatý hnědý highland s dlouhými špičatými rohy, původem ze Skotské vysočiny, a statný, světle zbarvený krátkosrstý charolais, potomek jednoho z nejstarších francouzských masných plemen. „První tři roky jsme si býka dovolit nemohli. Krávy jsme museli inseminovat, s čímž jsou spojené starosti, a navíc bez jistoty zabřeznutí. Mít býka ve stádě je to nejlepší, co může být. On už si ohlídá sám, aby krávy zabřezly.“

Idylický pohled na rohaté stádo, jež se během dne krok za krokem pozvolna přesouvá za dalším soustem trávy, může mylně vyvolávat dojem, že se o ně zdejší zaměstnanci farmy vlastně ani nemusejí moc starat. „Méně práce máme jen v květnu, září a říjnu,“ vyjmenovává Karla Beránková, Jiřího matka, klidnější období roku. „V zimě, kdy máme krávy ustájené, je musíme krmit a uklízet kravín. Po Novém roce se začnou rodit telata, od těch se nehneme 24 hodin denně. Větší péči vyžadují charolais; je to teplomilný dobytek. V zimě, kdy teploměr ukazuje 25 stupňů pod nulou, nám všechno zamrzá pod rukama, kdybychom se o ně nestarali, chytnou zápal plic a za tři hodiny umřou.“

Podle paní Beránkové však pozornost vyžadují všechna zvířata, nejen krávy. „Například jsme si dovezli dvě prasata na zabití a zjistili jsme, že loví malé kačenky. Přišli jsme na to, až když čuníkům čouhaly nožičky z huby. Když statek neprojdete co dvě hodiny, dostáváte se do šíleného maléru.“ Pro Karlu Beránkovou to však zdaleka není důvod vzdát se své zoologické zahrady. „Samozřejmě, mohli bychom mít sto krav a na zbytek se vykašlat, ale to by byla už jenom práce a žádná zábava.“

Dotační farma od A do Z

„Město Rýmařov získalo na celý zdejší státní statek privatizační projekt. Fungovalo to čtyři roky, pak tehdejší nájemce zkrachoval a projekt se roztříštil na jednotlivá katastrální území,“ popisuje porevoluční období Jiří Beránek. Tehdy jako čerstvý absolvent zemědělského učiliště a technické nadstavby spolu s rodiči zvažoval další budoucnost. Využili tedy šanci se osamostatnit. „V hospodaření jsme viděli jistotu,“ vzpomíná dnes s trpkým úsměvem stránský sedlák. „O louky tady nikdo zájem moc neměl, tak jsme si vzali do pronájmu pozemky v katastru Stránské, zhruba 560 hektarů. Budovy měly propadlé střechy, byly zaplavené vodou, hnůj sahal až po okna, elektřina sem nevedla.“

Jiří Beránek, foto: Dagmar Smolíková.

Beránkovi si pronajaté pozemky postupně kupovali, některé museli vrátit původním majitelům, kteří se o ně v restituci přihlásili. Dneska hospodaří zhruba na 320 hektarech; s výjimkou dvaceti hektarů orné půdy jde o louky a pastviny. Od roku 1999 patří mezi ekologické zemědělce. „Chov vedeme pořád stejně. Certifikací jsme jen uvedli na pravou míru to, co jsme stejně dělali,“ shrnuje Jiří Beránek.

Ekologické hospodaření s sebou vedle vítaných dotací přináší i haldu nepříjemného papírování. To na stránské farmě leží na bedrech paní Beránkové. „Jeden rok jsem si všechny potřebné dokumenty ke kontrole připravila s předstihem, jinak to většinou časově nestíhám. Podle mě byly tip ťop. Když však přišla kontrolorka a podívala se na hlavičku, řekla mi, že máme loňský formulář, letos prý vyšly jiné. Přitom se lišily jen v umístění data a pořadového čísla. Nic víc. Tak jsme dostali zápis za špatné vedení evidence. Vyneslo nám to pokutu a další kontrolu.“ Vedle zbytečné byrokracie vidí problémy také v nesmyslných údajích, které musejí vyplňovat; úředníci tak sedláky de facto nutí si čísla vymýšlet či opisovat z učebnic. „Když napíšeme, že krávám dáváme tolik sena, co sežerou, a že zbytek zašlapou, z čehož pak vzniká hnůj, tak nám řeknou, že kráva přece nemůže sežrat dvakrát tolik, než mají uvedené někde ve směrnicích. Vysvětlujeme jim, že si z toho kráva přece vybere, co sama chce. Jenže to už není tabulková hodnota a pro úředníky je to nepochopitelné.“ Vloni stránskou farmu navštívilo celkem 27 kontrol.

Jiří Beránek přiznává, že jejich farma na dotacích plně závisí. „Platí nás stát a podle toho, jak nastavuje dotační politiku, hospodaříme,“ říká mladý sedlák. „Od začátku nás stát nutil dotačními podmínkami k tomu, abychom zvyšovali počet krav. Nejdříve to bylo 1,5 krávy na hektar, a vyšplhalo se to až na 12 krav. Protestovali jsme, zdejší pastviny tolik zvířat neuživí,“ vzpomíná paní Beránková. „Jenže pokud jsme nedodrželi stanovené množství skotu, neměli jsme nárok na peníze. Pak nám z roku na rok oznámili, že je moc krav, že máme stavy snížit. A co teď? Vytlouct mladé krávy? A prodat je za minimální výkupní ceny masa? Nebo je rozehnat po lesích?“ V podobně svízelné situaci se vinou státních úředníků ocitl i zdejší chovatel ovcí. „Na sto hektarech pásl zhruba pět set ovcí. Podle směrnic se ovečka počítala za 0,2 dobytčí jednotky na hektar, další rok se zničehonic tento koeficient změnil na 0,1,“ popisuje případ farmáře z Jelení Karla Beránková. „Jeden rok dotaci získal, druhý rok jen na 50 hektarů, protože mu najednou chyběla polovina ovcí. Nemluvě o tom, že zdvojnásobením stáda by své pastviny přeměnil v poušť.“ Podle paní Beránkové však stížnosti nikam nevedou. Do vyřešení daného případu jsou totiž všechny dotace pozastaveny. „Úředníci si s vámi budou klidně dopisovat tři roky, jenže po tu dobu neuvidíte ani korunu a můžete to zabalit. V podstatě tedy musíte stejně udělat to, co požadují.“

„Ať se na to díváme, z které strany chceme, finanční stránka je pro nás stále zajímavá,“ shrnuje Jiří Beránek klady a zápory závislosti na státu. Jeho farma každoročně získá zhruba tři miliony na dotacích. „Peníze za prodaná telata nepokryjí náklady spojené s chovem celého stáda. Možná by se to vyrovnalo s větším množstvím skotu, jenže ty plochy, co máme, by je zase neuživily.“

Esa v rukávu

Jiří Beránek však nechce existenci farmy nechat jen v rukou státních úředníků a jejich momentální zemědělské politiky. Když zkrachovala možnost prodávat mléko, ukázala se jako další varianta produkovat naprostou exkluzivitu — biovajíčka. „Jako první se o nás zajímala pražská společnost Albio, ale skončilo to na distribuci. Umíme sice biovajíčka vyrobit, ale nejsme schopni je distribuovat,“ vzpomíná stránský farmář. Nyní se mu však rýsuje mnohem zajímavější job. „Jedna švýcarská firma chce od nás dovážet biovajíčka do své země. Do projektu se mají zapojit další tři statky z okolí. Jsme pro ně asi levná pracovní síla, na druhou stranu nám za vajíčka nabízejí slušnou cenu. Uvidíme, co z toho bude.“

Jako druhé eso v rukávu se rýsuje možnost agroturistiky. Zoologická zahrada na dvoře a dva krásní hřebci s klisnou v ohradě nad statkem už dnes tvoří základ budoucí nabídky pro výletníky. „Bývalé kanceláře státního statku ve Stránském chci přestavět na penzion a hospůdku,“ líčí své plány Jiří Beránek. „Počítám, že do dvou let by k nám už mohli přijet první turisté.“

—

Tento článek vyšel díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.