Strhující lyrika vody

18. prosince 2018 /
foto: Sergej Pesterev
Film Aquarela Viktora Kossakovského zkoumá vodu jako živel mnoha tváří.

S vodou jako substancí se setkáváme denně. Na vodu jako téma poslední dobou narážíme také často. Setkání s vodou jako živlem je však v našem odkouzleném světě velmi vzácné a obvykle ne velmi příjemné. Film Aquarela ruského režiséra Viktora Kossakovského zkoumá právě vodu jako živel mnoha tváří.

Úvod filmu by nás mohl lehce zmást. V prvních minutách sledujeme z pohledu nezúčastněného pozorovatele až groteskní situace na zamrzlém jezeře, které přeruší vážná událost, zobrazená překvapivě bez emocí. Zde se láme žánr i estetika a dále jsme už jen neseni uhrančivým proudem pomalých záběrů na vodní živel v různých podobách. Jak jsem se vpíjel očima do plátna a mé tělo hlasitě prostupovaly ohromující zvuky střídané tvrdou instrumentální hudbou, snaha rozumu o interpretaci a hledání významů spontánně ustoupila smyslovému a fyzickému prožitku, ve kterém se moje tělo naladilo na rytmus zobrazovaného živlu. Mohl jsem doslova cítit ve svých svalech i útrobách dunivý praskot ledovce, valivou mohutnost mořských vln či strhující rychlost větru v hurikánu.

zdroj: Aquarela

Vizuální síla filmu je podpořena použitím neobvykle rychlého snímkování, které umožňuje zpomalit obraz při zachování dokonalé ostrosti. Tento důraz na formu vyvolává otázku, zdali nejde o uměleckou samoúčelnost. Nemyslím si to, ale hloubka a síla prožitku určitě velmi závisí na momentálním nastavení — pro racionalistický pohled se film může skutečně zdát samoúčelný. Podle mě ale jde hlavně o pokus režiséra vejít v co nejtěsnější vztah s fascinujícím živlem a uvést do tohoto vztahu také publikum. Snaží se být co nejvěrnější vlastnímu charakteru živlu i s jeho mnohorozměrnou ambivalentností, aniž by podsouval hodnocení. Zároveň však otvírá široký prostor pro interpretace a poučení. Můžeme v něm vidět syrovou sílu vody a v kontrastu k ní si uvědomit svou bezmocnost, což je v době antropocénu osvěžující pocit. V tajících ledovcích a řádícím hurikánu zas můžeme spatřit poukaz na hrozivé dopady klimatické změny. Přesto pro mě však Aquarela představuje hlavně pokus o filmovou fenomenologii neuchopitelného živlu. A za tento unikátní, odvážný a velmi zdařilý pokus musím před Kossakovskym symbolicky smeknout.

Aquarela. Režie Viktor Kossakovsky, Velká Británie — Německo 2018, 89 minut.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.