Suchý strom

30. června 2002 /
foto: Caroig / Wikimedia Commons. Drieňok, Velká Fatra.

Je to myšlení lidí z bílých betonových útesů na obzoru, za které zapadá na severozápadě červené slunce. Hezkou novou věc zhlédnu, zalíbí se mi, uchvátím ji, pak postupně splácím, a když se začne tvářit, že by se jí chtělo stárnout, zabalím ji hygienicky do plastikového pytle a nenápadně odhodím. Přece se nebudu dívat, jak se stolu prošlapává trnož, jak se kalhoty prošoupávájí skrz naskrz, jak mrkev osychá, kroutí se a přetvořuje v plesnivou sušenku nebo jak klivie po letech kvetení chřadne, žloutne, olysává až skoná jednoho jara docela.

Za jak dlouho myslíte, že takový suchý strom zmizí? Rok je málo. Za deset patnáct let může být stejný jak dnes, jen kůra mu opadá. Ale i ta vydrží dlouho. Na naší nebohé meruňce drží kůra ještě po pěti letech. Jemnější větve jsem odřezal, ty tlusté vyschly a drží dál. Rostou na nich jen takové malinkaté chorošíky. Hrušeň s mohutnou korunou stojící ve vlhké půdě padá dříve. Ve starém sadě se za vichřice první složila již po čtyřech letech. V krytém lese pak stojí mrtvý strom celá desetiletí, zvlášť, je-li to zlom, jemuž nehrozí vyvrácení. Padlý pak hnije třeba půl staletí.

Což teprv v horách. Smolnaté limby a kleče dobře zaklíněné ve skalách přetrvávají celé věky. Však i ty tisícileté borovice osinaté z Kordilier jsou vlastně jen sukovité pahýly s malými kousky živého dřeva.

K čemu ale je taková souška, holé koště, proschlá chamrať? Červotoč a tesařík by mluvili jinak: k čemu promáčené syrové dříví, nechutné lupení a podivné kvítky? Staré dřevo, byt červotoče, to je něco jiného. Nejlépe pěkně navlhlé, výživné a chutné. Tesařík zase radši dřevo nepříliš staré, nejvýše deset dvacet let odleželé, ne však více. Ten, kdo štípal tesaříky prokousaný špalek, ví, o čem mluvím. A za těmito vrtavými brachy se do děr a dírek tlačí celý zástup drobotiny. Mohli bychom si probírat knížku o beozobratlých – chvostoskokem, mnohonožkou a vidličnatkou počínaje, motýly a mouchami konče, každý rád pobude alespoň v zimě v penzionu zvaném prožraný kmen. Drobní šnečkové, hlístice a sviňky, zástupy larev a červů, ty zatím žijí dole mezi kořeny a pracují s houbami na tom, aby se větve zřítily do trávy a jim přibyla nová místa pro život.

A což teprve uschlý ohromný dub? Duté kmeny a větve, vytesaná datlí a strakapoudí obydlí, drobné vchody po vypadlých sucích do sýkořích dutiněk – a to vše vysoko v prosvětlené klenbě lesa, daleko od koček a darebáků.

Dole v dutinách pod sedištěm netopýrů je humézní trouch, úplně jiný než ve vedlejší větvi kryté před deštěm. Zas jiná prsť vzniká pod plším hnízdem, z pevných drobných bobků tu zraje kompost jako víno. A co sorta humusu, to vlastní sestava nájemníků, tuhle zlatohlávci, tam zas roháči a nosorožíci. A pak to jednoho dne všechno padne k zemi, netopýři se odstěhují, datel zapláče, ale většina nájemníků zůstává.

Celý život pak můžete chodit sledovat co starý kmen dělá. A dobře poznáte, jak běží čas. Jen ten kus lesa musí být váš a dobře skrytý před potulnými sběrači dřeva, lovci brouků, nimrody, kazisvěty a fytosanitárními četami.

Proč tedy my lidé suché stromy nemáme v lásce a hnedle je likvidujeme, často ani nepočkáme, zda strom proschne docela či bude ještě roky žít – položivý a polomrtvý? Možná jsme kdysi dávno uvykli sbírat z padlých a obecně suchých stromů dřevo na oheň před stanem z kůží. Rádi bychom i dnes proto každý spalitelný klacek sebrali a schovali na chladnější čas. K tomuto prastarému shromažďovacímu pudu, známému všem houbařům, potulným sadařům a borůvkářům, se pak přidalo racionální obhospodařování lesa vycházející z nejmodernějších poznatků vědy devatenáctého století. Podle ní mrtvé dřevo jest rezervoárem hmyzu podkorního, spolu s hrabáním steliva a lesní pastvou největšího hubitele lesů zemí koruny české. Proto dřevo usychající sbíráme již dvě stě let nejen z chtivosti, ale i z popudu vědeckého. Nyní i vyspělý počátek dvacátého prvního století přidal svůj důvod. Přeci se nebudeme dívat, jak tlí strom, ještě by nás napadlo, že skončíme stejně. Proto takovéto stařisko suché, nyní oblíbenou zkrácenou kremací bez obřadu pošleme místo sebe někam do horoucích pekel.

Pěkně obložit pneumatikami, zalít trochou husajnovy břečky a hlavatá vrba končí jako vzpurný hvězdář. Kazila nám představu, že mladé je hezké a staré hnusné a neefektivní. Klidně si rostla bez ohledu na tabulkové limity dožití se dřevin, pořád pryč a dávala stále hromady větví a proutí. Do moderní koncepce potoka obloženého drátem zamotaným kamením se nehodila.

Chraňme si proto staré suché stromy. Staré a živé chrání lev na cedulce, kdo ale ochrání mrtvé? Hřbitovy taky není slušné orat a převracet, nechme i strom dokonat, jak mu náleží.

Můžeme to dělat i z vypočítavosti. Nejen že si zachováme pro potěchu mnoho drobného stvoření, ale hlavně našim potomkům odkážeme fůru humózní země. I sami sobě prospějeme. Krom rozvážnosti z poznání konce věcí, můžeme na jeden padlý dub počítat pár kubíků země nacucané vodou. A když pak přijde sucho, jako když ji najdeme. Večer a ráno padne rosa vydatná jak drobný déšť. Lyšejníkové kabáty jsme z lesů vyhnaly, zůstala nám aspoň vesta trouchnivějícho troudu. Když tedy necháme v lesích a hájích ležet aspoň každý desátý kmen, povětří bude následující léta svěžejší. A neříkejte, že by vás to v letošním létě nepotěšilo.

S přáním chuti do ochrany mrtvého dříví se loučí

Váš potulný sadař O. D. S.

Další díly naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.